7 Tdo 440/2005
Datum rozhodnutí: 13.04.2005
Dotčené předpisy:




7 Tdo 440/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 13. 4. 2005 o dovolání obviněných D. R., a L. V. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 11. 2004, sp. zn. 10 To 138/2004, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 34 T 2/2004 t a k t o :

I.

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného D. R. o d m í t á .

II.

Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se ohledně obviněného L. V. z r u š u j e rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 11. 2004, sp. zn. 10 To 138/2004, ve výroku o vině pomocí k trestnému činu krádeže podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák., § 247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. (bod I rozsudku), ve výroku o vině pomocí k trestnému činu loupeže podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák., § 234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. (bod III rozsudku) a v celém výroku o trestu.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se ohledně obviněné L. V. zrušují také další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Plzni přikazuje, aby věc obviněné L. V. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 6. 2004, sp. zn. 34 T 2/2004, byli uznáni vinnými obviněný D. R. trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák., trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. a trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a obviněná L. V. trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. a trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. Obviněnému D. R. byl podle § 234 odst. 2 tr. zák., § 35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody na osm a půl roku se zařazením do věznice s ostrahou podle § 39a odst. 3 tr. zák. Obviněné L. V. byl podle § 234 odst. 1 tr. zák., § 35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody na tři roky, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák., § 60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let při současném vyslovení dohledu nad obviněnou. Rozhodnuto bylo také o náhradě škody.

Jinak bylo rozsudkem Krajského soudu v Plzni rozhodnuto také ohledně obviněných M. L. a P. K.

Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni podali odvolání obvinění D. R., L. V., M. L. a státní zástupce v neprospěch obviněné L. V. O odvoláních bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 11. 2004, sp. zn. 10 To 138/2004. Ohledně obviněného D. R. byl rozsudek Krajského soudu v Plzni zrušen ve výroku o vině trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák., v celém výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody, pokud jde o poškozeného Č. Č., a znovu bylo rozhodnuto tak, že obviněnému D. R. byl za trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. a trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. uložen podle § 234 odst. 2 tr. zák., § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody na osm a půl roku se zařazením do věznice s ostrahou podle § 39a odst. 3 tr. zák. a trestní stíhání obviněného D. R. pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. bylo z důvodu uvedeného v § 172 odst. 2 písm. a) tr. zák. zastaveno, přičemž poškozený Č. Č. byl s nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Ohledně obviněné L. V. byl rozsudek Krajského soudu v Plzni zrušen v celém rozsahu a znovu bylo rozhodnuto tak, že obviněná L. V. byla uznána vinnou pomocí k trestnému činu krádeže podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák., 247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák., pomocí k trestnému činu krádeže podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák., § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. a pomocí k trestnému činu loupeže podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák., § 234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a odsouzena podle § 234 odst. 2 tr. zák., § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na pět let se zařazením do věznice s dozorem podle § 39a odst. 3 tr. zák.

Obvinění D. R. a L. V. podali prostřednictvím obhájců v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze.

I. K dovolání obviněného D. R.

Obviněný D. R. dovoláním napadl rozsudek Vrchního soudu v Praze v rozsahu odpovídajícím jeho se týkajícímu výroku o vině trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. a trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a v důsledku toho i v rozsahu odpovídajícím výroku o trestu, který mu byl uložen. Dovolání podal z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. c), g), k) tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. obviněný spatřoval v tom, že v řízení před Vrchním soudem v Praze jako soudem odvolacím mu nebylo umožněno navrhnout doplnění důkazů a být vyslechnut, a dále v tom, že o veřejném zasedání nebyli vyrozuměni poškození, byť šlo o poškozené, kteří neuplatnili nárok na náhradu škody. Obviněný namítl, že postupem Vrchního soudu v Praze bylo porušeno jeho právo na obhajobu. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve vztahu k výroku o vině trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. podle obviněného spočíval v tom, že soudy nesprávně hodnotily svědeckou výpověď poškozené, jak popsala pachatele. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve vztahu k výroku o vině trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. obviněný spojoval s námitkou, že jeho jednání mělo být správně kvalifikováno jako trestný čin krádeže podle § 247 tr. zák., protože nevěděl, že spoluobviněný M. L. se automobilů zmocnil za použití násilí proti poškozeným, a protože byli dohodnuti jen na odcizení automobilů. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., je z obsahu dovolání evidentní, že obviněný měl na mysli dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve znění zák. č. 200/2002 Sb., a to ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jinak obviněný namítl, že mu byl uložen přísnější trest než spoluobviněnému M. L., ačkoli Vrchní soud v Praze konstatoval nejvyšší míru zavinění právě u tohoto spoluobviněného. Obviněný D. R. se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil ohledně něho napadený rozsudek v odsuzující části a aby přikázal Vrchnímu soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Nejvyšší soud shledal, že obviněný D. R. podal dovolání ve skutečnosti z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl.

Pod tento dovolací důvod spadají případy, kdy je dán některý z důvodů nutné obhajoby podle § 36 tr. ř., avšak řízení je přesto provedeno bez obhájce, protože obviněný si ho nezvolil, nezvolila mu ho ani jiná oprávněná osoba a nebyl mu ustanoven. Kromě toho lze pod uvedený dovolací důvod zahrnout i případy, kdy obviněný sice formálně měl zvoleného nebo ustanoveného obhájce, avšak soud ho nevyrozuměl o hlavním líčení nebo o veřejném zasedání, tím mu znemožnil hlavního líčení nebo veřejného zasedání se skutečně zúčastnit a jednal bez jeho účasti.

V posuzovaném případě byly na straně obviněného dány důvody nutné obhajoby podle § 36 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. ř., obviněný v řízení obhájce měl a obhájce byl přítomen jak v hlavním líčení, tak ve veřejném zasedání o odvolání. Obviněný v dovolání ostatně ani nenamítal, že by obhájce neměl, ale poukazoval na to, že postupem Vrchního soudu v Praze byl zkrácen v právu na obhajobu. Je však třeba konstatovat, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. není koncipován jako porušení práva na obhajobu vůbec, resp. jako jakékoli porušení tohoto práva, nýbrž jen jako jeho porušení v té formě, která spočívá v absenci obhájce v řízení, v němž ho obviněný podle zákona měl mít. Obviněný v dovolání vytýkal jiné porušení práva na obhajobu než to, jehož podstatou je absence obhájce. Vytýkal takové porušení práva na obhajobu, které nespadá do rámce dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř.

Obviněný využil svého práva nevypovídat v přípravném řízení i v hlavním líčení. Pokud namítl, že chtěl vypovídat ve veřejném zasedání konaném o odvolání, že mu Vrchní soud v Praze neumožnil navrhnout doplnění důkazů provedením jeho výslechu a že mu neumožnil vypovídat, nesouvisí to nijak s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., protože citované ustanovení nezahrnuje tyto způsoby namítaného porušení práva na obhajobu. Totéž platí ve vztahu k námitce, že Vrchní soud v Praze nevyrozuměl o veřejném zasedání poškozené, kteří neuplatnili nárok na náhradu škody. Ani tato námitka věcně nijak nekoresponduje s uvažovaným dovolacím důvodem.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z citovaného ustanovení vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho právní posouzení (viz dikci .... nebo jiném hmotně právním ... ). Podstatou právního posouzení skutku jako hmotně právního posouzení je podřazení skutkových zjištění soudu pod ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona. Významné je ovšem to, že předmětem právního posouzení je skutek, tak jak ho zjistil soud. To znamená, že dovoláním je možné vytýkat, že skutkový stav zjištěný soudem byl nesprávně posouzen jako trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným, ale není možné vytýkat, že soud nesprávně zjistil skutkový stav, že vadně hodnotil důkazy, že při dokazování postupoval určitým způsobem, že neprovedl nějaké důkazy apod. Jinak řečeno, v dovolání lze namítat p r á v n í vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudem, avšak nelze namítat s k u t k o v é vady s cílem dosáhnout primárně změny ve skutkových zjištěních soudu a teprve v návaznosti na to i jiného právního posouzení. Výtky proti tomu, jak soud zjistil skutkový stav, jak hodnotil důkazy a co z nich vyvodil, v jakém rozsahu provedl dokazování a jak při tom postupoval, jsou výtkami, které se týkají dodržení p r o c e s n í c h ustanovení, zejména ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., nikoli aplikace h m o t n é h o práva. Přitom dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. záleží právě v porušení hmotného práva.

V posuzovaném případě obviněný D. R. neuplatnil žádné námitky v tom smyslu, že by skutkový stav, který zjistil Krajský soud v Plzni a z kterého vycházel i Vrchní soud v Praze, nenaplňoval zákonné znaky trestných činů krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. a loupeže podle § 234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., jimiž byl uznán vinným. Pouze takové námitky by byly podřaditelné pod ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a důvod dovolání v něm uvedený. Námitky proti výroku o vině obviněný pojal jako polemiku se skutkovými zjištěními soudů a domáhal se změny těchto zjištění. To se týká především jeho výhrad proti výroku o vině trestným činem krádeže, pokud namítal, jak soudy hodnotily svědeckou výpověď poškozené. V plné míře se to ale týká i jeho výhrad proti výroku o vině trestným činem loupeže. Soudy takto posoudily skutkový stav, který podle jejich zjištění spočíval v podstatě v tom, že ve dvou případech po předchozí dohodě o uloupení motorového vozidla obvinění D. R. a M. L. se dostavili na místo, kde se vyhlédnutý automobil zn. Mercedes nacházel, resp. do jeho blízkosti, poté se obviněný M. L. vozidla zmocnil tak, že poškozené nastříkal sprej do očí, vytrhl jí klíčky od vozidla a s vozidlem odjel a nakonec vozidlo převzal obviněný D. R. a prodal ho. Krajský soud v Plzni v odůvodnění rozsudku vyložil své zjištění, že tento způsob provedení činu vymyslel obviněný D. R., opatřil sprej, dal ho obviněnému M. L. a instruoval tohoto obviněného, jak má čin provést. Obviněný D. R. nenamítal nic v tom směru, že by tato zjištění nenaplňovala znaky spolupachatelství trestného činu loupeže, ale popíral správnost těchto zjištění a snažil se tato zjištění zvrátit. Tím se ocitl mimo meze zákonného dovolacího důvodu, protože dovolání založil na skutkových námitkách, jimiž usiloval o přehodnocení důkazů a změnu skutkových zjištění soudů, ačkoli zákonný dovolací důvod spočívá v nesprávném právním posouzení skutku, tak jak ho zjistily soudy.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nezahrnuje ani námitky týkající se přiměřenosti trestu, který byl obviněnému D. R. uložen. Nejde-li o situaci, kdy výrok o vině nemůže obstát z důvodu, že je vadný výrok o vině, je možné dovoláním napadat výrok o trestu jen z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tj. proto, že byl uložen nepřípustný druh trestu nebo trest ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. To obviněný nenamítal a s odkazem na míru zavinění spoluobviněného M. L., jak ji konstatoval Vrchní soud v Praze, namítal nepřiměřenost uloženého trestu.

Obviněný D. R. tedy formálně deklaroval zákonné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. c), g) tr. ř., avšak uplatnil námitky, které je obsahově nenaplňují. Z toho logicky vyplývá, že jeho námitky obsahově nenaplňují ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který by v dané věci jinak mohl přicházet v úvahu podle té části citovaného ustanovení, podle níž lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku a v řízení předcházejícím tomuto rozhodnutí byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Z toho je evidentní, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je vázán na některý z ostatních důvodů dovolání. Pokud tento jiný důvod dovolání není dán, znamená to, že není dán ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.

Nejvyšší soud proto dovolání obviněného D. R. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž z jeho podnětu přezkoumal ohledně obviněného D. R. napadený rozsudek a předcházející řízení podle § 265i odst. 3, 4, 5 tr. ř.

II. K dovolání obviněné L. V.

Obviněná L. V. dovoláním napadla rozsudek Vrchního soudu v Praze ve výroku, jímž byla uznána vinnou pomocí k trestnému činu krádeže podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák., § 247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák., ve výroku, jímž byla uznána vinnou pomocí k trestnému činu loupeže podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák., § 234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., a ve výroku o trestu, který jí byl uložen. Dovolání podala z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a v jeho rámci namítla, že výrok o vině pomocí k trestnému činu krádeže je založen na skutkových zjištěních, z nichž nevyplývá, jakým způsobem poskytla pomoc k trestnému činu, a že výrok o vině pomocí k trestnému činu loupeže, pokud jde o použití ustanovení § 234 odst. 2 písm. b) tr. zák., nemá oporu v § 88 odst. 1 tr. zák., tj. v materiální podmínce pro použití vyšší trestní sazby. Obviněná L. V. se dovoláním domáhala toho, aby Nejvyšší soud ohledně ní zrušil napadenou část rozsudku Vrchního soudu v Praze a aby ve věci sám rozhodl.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 265i odst. 3, 4, 5 tr. ř. ohledně obviněné L. V. napadený rozsudek i předcházející řízení a shledal, že dovolání obviněné je důvodné.

Jako pomoc k trestnému činu krádeže podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák., § 247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. posoudil Vrchní soud v Praze skutek, který podle jeho zjištění (a předtím i podle zjištění Krajského soudu v Plzni) spočíval v tom, že obviněná L. V. po předchozí domluvě s obviněnými M. L. a D. R. o odcizení motorového vozidla dojeli dne 29. 5. 2003 k supermarketu C. v P. na B. p., kde obvinění D. R. a L. V. vysadili obviněného M. L. na parkovišti a ten zde kolem 17:50 hodin vnikl do uzamčeného osobního vozidla zn. Mercedes majitele W. H. P. a s vozidlem odjel do P., přičemž obvinění D. R. a L. V. obviněného M. L. následovali od místa odcizení vozidlem, kterým do P. přijeli, a tím způsobili celkovou škodu ve výši 126.310,- Kč poškozeným W. H. P. a D. K..

Obviněná věděla, že cílem cesty obviněných M. L. a D. R. z P. do P. je odcizení automobilu, a za těchto okolností s nimi jela, a to nejen z P. do P., ale po spáchání činu i zpět. Na tomto podkladě lze uvažovat o tom, že se připojila k domluvě spoluobviněných o odcizení automobilu. To však pro závěr o jejím účastenství ve formě pomoci k trestnému činu spoluobviněných nestačí. Skutečnost, že se připojila k jejich domluvě, vyjadřuje jen to, že se ztotožnila s jejich úmyslem odcizit vozidlo. Je však třeba zdůraznit, že také trestní odpovědnost za účastenství na trestném činu je mimo jiné odpovědností za j e d n á n í , které je jednou ze složek objektivní stránky trestného činu i účastenství na něm. Odpovědí na otázku, jakým jednáním se obviněná dopustila pomoci k trestnému činu, je zjištění Vrchního soudu v Praze, že se spoluobviněnými dojeli k supermarketu, vysadili jednoho ze spoluobviněných a poté, co tento spoluobviněný vozidlo odcizil, ho s druhým spoluobviněným následovali od místa odcizení. Tato zjištění nevyjadřují žádné jednání obviněné, které by mělo skutečný význam pro spáchání trestného činu v tom smyslu, že by znamenalo nějakou reálnou podporu pro pachatele. To, že obviněná se spoluobviněnými dojela k supermarketu a že po spáchání činu následovala s jedním spoluobviněným druhého spoluobviněného od místa odcizení, neznamená nic jiného než jen její holou přítomnost ve vozidle, v kterém se spoluobviněnými přijela z P. do P. a zase se vrátila a které po celou dobu řídil obviněný D. R.. S její přítomností ve vozidle řízeném obviněným D. R. nebyla podle zjištění soudů spojena žádná její další aktivita, zejména ne taková, která by se dala hodnotit jako něco, čím byl čin hlavního pachatele podpořen, usnadněn či zajištěn nebo čím by byly zvýšeny vyhlídky na jeho úspěšné provedení. Takový význam evidentně nemělo ani to, že obviněná se spoluobviněným D. R. vysadili spoluobviněného M. L., neboť ani toto zjištění ve skutečnosti nevyjadřuje žádné jednání obviněné. Tato část celé posuzované akce ve skutečnosti spočívala v tom, že obviněný D. R., který řídil vozidlo, jímž všichni obvinění přijeli z P. do P., zastavil a obviněný M. L. z vozidla vystoupil, aniž by v tom přítomnost obviněné hrála nějakou roli relevantní pro spáchání samotného činu.

Podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu je, kdo úmyslně poskytl jinému pomoc k spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, radou, utvrzováním v předsevzetí, slibem přispět po trestném činu (pomocník).

Porovnají-li se zjištění Vrchního soudu v Praze s citovaným ustanovením, je jasné, že neodpovídají žádné z příkladmo uvedených forem pomoci a nekorespondují ani s jinou, tj. výslovně neuvedenou formou, která by svou povahou a významem byla s uvedenými formami srovnatelná. Vrchní soud v Praze ostatně ani nevysvětlil, jakou konkrétní formu pomoci měl na mysli, a neuvedl, zda považoval za naplněnou některou z forem výslovně uvedených v citovaném ustanovení nebo jinou.

Ustanovení § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. připouští i tzv. psychickou pomoc, za kterou se zejména považuje utvrzování pachatele v předsevzetí spáchat trestný čin a slib přispět pachateli po trestném činu. Je však zjevné, že ani o tuto formu pomoci se ze strany obviněné nejednalo a že její přítomnost při cestě spoluobviněných z P. do P. na místo činu a zpět žádný takový význam neměla. Obvinění M. L. a D. R. byli na spáchání činu domluveni mezi sebou s tím, že v souladu s rozdělením svých úloh obviněný M. L. provedl samotné odcizení vozidla a odjel s ním do P., kde vozidlo převzal obviněný D. R. a naložil s ním nezjištěným způsobem (nejspíše ho prodal). Přítomnost obviněné při cestě z P. do P. a zpět nebyla provázena z její strany ničím, co by spoluobviněné nějak utvrzovalo v již přijatém rozhodnutí spáchat trestný čin nebo čím by jim přislíbila přispět nějak po činu, a sama o sobě takový význam zjevně neměla. V případě obviněné L. V. tedy nešlo o takovou součinnost, která by byla podřaditelná pod zákonné znaky pomoci k trestnému činu podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák.

Výrok o vině obviněné L. V. pomocí k trestnému činu krádeže podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák., § 247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. (bod I napadeného rozsudku) proto nemohl obstát.

Jako pomoc k trestnému činu loupeže podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák., § 234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. posoudil Vrchní soud v Praze skutek, který podle jeho zjištění (a předtím i podle zjištění Krajského soudu v Plzni) spočíval v tom, že dne 6. 9. 2003 obvinění M. L., D. R. a L. V. po předchozí vzájemné domluvě o uloupení motorového vozidla společně odjeli vozidlem zn. VW Golf do P., kde v suterénní garáži supermarketu T. na R. u. vyčkali příjezdu vhodného vozidla, obviněná L. V. telefonicky informovala obviněného M. L. o příjezdu vytipovaného vozidla a pak v době kolem 17:05 hodin obviněný M. L. nečekaně přistoupil k řidičce vozidla zn. Mercedes E 230 Classic M. T. bezprostředně poté, co vozidlo uzamkla a odešla od něho do vzdálenosti několika metrů, nastříkal jí do očí sprej, snažil se jí vytrhnout klíče od vozidla z ruky, srazil ji na zem, kde jí i přes její odpor klíče od vozidla vytrhl, auto odemkl, nasedl do něho a přes snahu poškozené vozidlo zastavit s ním odjel z prostoru garáží směrem na P., přičemž v P. na přesně nezjištěním místě výjezdu z dálnice D 5 počkali obvinění D. R. a L. V. na obviněného M. L., do odcizeného vozidla zn. Mercedes E 230 Classic přesedl obviněný D. R., který s ním odjel a později ho prodal, a obviněný M. L. odjel s vozidlem zn. VW Golf. Uvedeným jednáním byla odcizením vozidla způsobena škoda 536.200,- Kč a odcizením věcí ve vozidle uložených škoda 159.850,- Kč, tedy celkem 696.050,- Kč.

Krajský soud v Plzni tento skutek posoudil u obviněné L. V. jako spolupachatelství trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. Konstatoval sice, že obviněná způsobila značnou škodu, která formálně odpovídá znakům trestného činu loupeže i podle § 234 odst. 2 písm. b) tr. zák., avšak s odkazem na ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. dospěl k tomu, že tato okolnost podstatně nezvyšuje stupeň nebezpečnosti činu obviněného pro společnost, což dovodil z toho, že účast obviněné na spáchání činu v porovnání s aktivitou spoluobviněných byla výrazně nižší . Vrchní soud v Praze na jedné straně změnil posouzení součinnosti obviněné L. V. na pomoc podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. s odůvodněním, že jednání obviněné se v podstatě redukovalo na doprovodné jednání, ... na účast na tipování vozidla a že činnost pachatelů pouze usnadňovala , avšak na druhé straně změnil kvalifikaci skutku tak, že přihlédl i k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle § 234 odst. 2 písm. b) tr. zák., přičemž bez jakéhokoli bližšího zdůvodnění jen povšechně uvedl, že je dána i materiální podmínka ve smyslu § 88 tr. zák. .

Napadený rozsudek je ve věci obviněné L. V. očividně nevyváženým rozhodnutím, neboť Vrchní soud v Praze sice zmírnil úsudek o formě součinnosti obviněné, ale zároveň zpřísnil úsudek ohledně okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby.

Závěr Vrchního soudu v Praze, že ze strany obviněné šlo o pomoc k trestnému činu ve smyslu § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák., odpovídajícím způsobem vystihuje povahu, rozsah i závažnost její součinnosti při spáchání trestného činu a přiměřeně vystihuje také její skutečný význam pro spáchání trestného činu.

Naprotitomu závěr Vrchního soudu v Praze, že ze strany obviněné šlo o pomoc k trestnému činu loupeže podle § 234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., je nesprávný, pokud jde o použití ustanovení § 234 odst. 2 písm. b) tr. zák. Podle tohoto ustanovení je trestný ten, kdo spáchá trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., způsobí-li takovým činem značnou škodu. Pachateli činu byla způsobena škoda ve výši 536.200,- Kč odcizením vozidla a ve výši 159.850,- Kč odcizením věcí v něm uložených. Jednalo se o odcizení osobního automobilu Mercedes E 230 Classic, obviněná tento automobil viděla a označila ho spoluobviněným. Z toho je jasné, že měla představu o tom, že se jedná o luxusní zahraniční vůz, jehož cena přesahuje částku 500.000,- Kč jako spodní hranici značné škody ve smyslu § 89 odst. 11 tr. zák. K okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se podle § 88 odst. 1 tr. zák. přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Vliv uvedené okolnosti na stupeň společenské nebezpečnosti činu je nutné posoudit v kontextu se všemi hledisky, která jsou pro jeho stanovení rozhodná podle § 3 odst. 4 tr. zák. Posoudí-li se věc obviněné L. V. tímto způsobem, nelze najít nic, co by přesvědčivě odůvodňovalo úsudek, že pokud byla trestným činem loupeže způsobena značná škoda, zvyšuje to p o d s t a t n ě stupeň nebezpečnosti činu obviněné, tj. činu posouzeného jako účastenství ve formě pomoci. Již samotná výše způsobené škody, která jako značná škoda jinak pokrývá rozpětí od 500.000,- Kč do 5.000.000,- Kč, jen nevýrazně překročila dolní hranici značné škody. Celá akce vzešla z iniciativy spoluobviněných a obviněná se k nim připojila za okolností, kdy byli rozhodnuti trestný čin spáchat, měli promyšleno a dohodnuto, jak ho provedou, a měli k dispozici odpovídající prostředky k jeho spáchání. Ani při změně právního posouzení součinnosti obviněné ze spolupachatelství na pomoc nepozbyl správnosti závěr Krajského soudu v Plzni, že účast obviněné na spáchání činu v porovnání s aktivitou spoluobviněných byla výrazně nižší. Z toho ostatně vycházel i Vrchní soud v Praze, který konstatoval, že účast obviněné se redukovala na doprovodné jednání, na tipování vozidla a na usnadnění činnosti pachatelů. Jestliže účast obviněné spočívala v tom, že spoluobviněným pouze oznámila příjezd vozidla vhodného jako předmět útoku na místo činu, lze to hodnotit jako takovou součinnost, která sice měla pro spáchání činu svůj význam, ale nebyla nijak nezastupitelná či nezbytná, protože spoluobvinění by se bez ní snadno obešli a vhodné vozidlo si mohli vyhlédnout sami, resp. tak mohl učinit jeden z nich. Účast obviněné za těchto okolností pro spoluobviněné znamenala spíše jen určité pohodlí, protože nemuseli sami trávit čas bezprostředně před činem sledováním situace na místě a vyhodnocováním přijíždějících vozidel. Za tohoto stavu a zvláště pak i se zřetelem k tomu, že ani sám Vrchní soud v Praze v napadeném rozsudku neuvedl jediný konkrétní důvod, z něhož by vyplývalo, že způsobení značné škody podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti činu obviněné pro společnost, nemohl výrok o vině obviněné L. V. pomocí k trestnému činu loupeže podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák., § 234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. obstát.

Z uvedeného je zřejmé, že napadený rozsudek ve výroku o vině obviněné L. V. pomocí k trestnému činu krádeže podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák., § 247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. (bod I) a pomocí k trestnému činu loupeže podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák., § 234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. (bod III) spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněné L. V. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze v uvedené části výroku o vině této obviněné a v důsledku toho i ve výroku o trestu, který jí byl uložen. Zrušil také další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby věc obviněné L. V. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Krajský soud v Plzni odstraní vady vytknuté tímto usnesením Nejvyššího soudu a znovu ve věci obviněné rozhodne, přičemž se bude řídit právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.).

Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že tímto usnesením zůstal v napadeném rozsudku Vrchního soudu v Praze nedotčen výrok, jímž byl rozsudek Krajského soudu v Plzni zrušen ohledně obviněné L. V., a výrok, jímž byla obviněná L. V. uznána vinnou pomocí k trestnému činu krádeže podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák., § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. (bod II).

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 13. dubna 2005

Předseda senátu:

JUDr. Petr Hrachovec