7 Tdo 44/2009
Datum rozhodnutí: 04.02.2009
Dotčené předpisy:




7 Tdo 44/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 4. února 2009 v Brně v neveřejném zasedání o dovolání obviněného P. M., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 12 To 442/2007, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 2 T 204/2004, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 2 T 204/2004, byl obviněný P. M. uznán vinným trestnými činy ad 7) podvodu spáchaného jako organizátor podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k § 250 odst. 1, 2 tr. zák., ad 4), 5), 6), 8), 9) pojistného podvodu podle § 250a odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zák. dílem dokonaný dílem spáchaný ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. [ad 6)], dílem spáchaný ve formě pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. [ad 5), 6), 8)] a byl odsouzen podle § 250a odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 35 odst. 2 tr. zák. byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 24. 7. 2003, sp. zn. 5 T 96/2003, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř., § 229 odst. 2 tr. ř., § 229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody. Podle § 226 písm. c) tr. ř. byl obviněný zproštěn obžaloby pro skutky uvedené v rozhodnutí soudu prvního stupně. Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto také o vině a trestech obviněných P. B., E. E., S. P., P. S.(dříve Z.).

Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný P. M. odvolání proti všem výrokům napadeného rozhodnutí. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 12 To 442/2007, podle § 258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o vině organizátorstvím k trestnému činu podvodu podle § 10 odst. 1 písm. a) k § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. [ad 7)] a ve výroku o trestu. Za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině trestným činem pojistného podvodu podle § 250a odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zák., dílem spáchaným ve formě pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. a dále při nezměněném výroku o náhradě škody, obviněného odsoudil podle § 250a odst. 4 tr. zák. a § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. ho pro výkon trestu zařadil do věznice s ostrahou. Současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 24. 7. 2003, sp. zn. 5 T 96/2003, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc v rozsahu zrušení vrátil soudu prvního stupně.

Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájkyně řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e), g), h) tr. ř. Uvedl, že se trestná činnost měla udát v letech 2001 2002 a nebylo jeho vinou, že trestní řízení trvalo tak dlouhou dobu. Má za to, že doba více jak šest let od spáchání skutku k vynesení rozsudku zakládá důvod pro finanční odškodnění z důvodu délky procesu. Je přesvědčen, že odvolací soud měl trestní řízení zastavit, neboť od zahájení trestního stíhání do odsuzujícího rozsudku uběhla neúměrně dlouhá doba. Z těchto důvodů je podle něj dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.

Soudy dále podle jeho názoru pochybily pokud jde o skutek popsaný pod bodem ad 6) výroku o vině, když vycházeli pouze z podání vysvětlení podle § 158 tr. ř. obviněného P. S. (dříve Z.). Soudy tak shodně vycházely z důkazu, který nelze u hlavního líčení ani v řízení o odvolání použít. Má za to, že důvodem pro zastavení trestního stíhání proti jeho osobě pokud jde o skutek ad 6) je skutečnost, že sám státní zástupce dne 6. 5. 2006 vzal obžalobu ohledně tohoto skutku zpět, a to z důvodu, že nebylo řádně zahájeno trestní stíhání v této věci. Dalším procesním pochybením je skutečnost, že se seznámení s výsledky vyšetřování dne 11. 2. 2003 bylo započato v 10:55 hodin, v tu samou dobu bylo zahájeno trestní stíhání pro další skutek a následně údajně nepokračovalo seznámení vůbec. Seznámení mělo probíhat v únoru 2003, poté byl spis vrácen OSZ Praha-východ a obžaloba byla podána až 28. 4. 2004. Obviněný dále uvedl, že soud prvního stupně ve svém rozhodnutí hodnotil výpověď obviněného S. s tím, že se v přípravném řízení doznal. Soudy však pochybily, neboť i za tento skutek měl být podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby. Soud vzal jako důkaz výpověď o podání vysvětlení, kdy tato výpověď neměla být podle obviněného ani čtena jako důkaz.

Pokud jde o skutek pod bodem ad) 4, obviněný namítl, že s tímto bodem nemá nic společného. Od 11. 6. 2002 byl ve vazbě, tedy v době, kdy došlo k plnění. Prohlídka předmětného vozu byla dne 11. 6. 2002, v této době byl také ve vazbě. Dále uvedl, že se nejednalo o jeho podpis při uplatnění u příslušné pojistné události a soud prvního stupně měl údajně sám pochybnosti. On sám na pojišťovně žádnou škodu neuplatňoval a ani nepřijal plnění. Peníze šly na účet spoluobviněného K.

Ke skutku pod bodem ad 5) obviněný uvedl, že se k jeho spáchání nedoznal on ani obviněný P. S. Peníze byly vyplaceny ve prospěch I. P. Tato nebyla ani obžalována ani slyšena jako svědkyně, ač podle obviněného měla být. Jelikož podle obviněného skutky pod body ad 4), 5), 6) trpí procesními vadami a s procesními pochybeními soudu prvního stupně se odvolací soud nevypořádal, je obviněný přesvědčen, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotně právním posouzení. Obviněný má za to, že mělo být ohledně skutků pod body ad 4), 5), 6) vůči němu trestní stíhání zastaveno nebo měl být podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozhodnutí soudu druhého stupně a přikázal tomuto soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že námitky uplatněné pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. nemohou být důvodem pro ukončení trestního stíhání obviněného. Uvedla, že bez ohledu na posouzení otázky, zda v průběhu řízení došlo k namítaným průtahům, do jaké míry tyto byly neodůvodněné a případně, zda obviněný sám se na nich podílel, zůstává při jediném do úvahy připadajícím odkaze na § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. rozhodující, zda tam uvedená podmínka výjimečného zásahu do zásady oficiality a legality se vztahuje na jím uplatněný důvod nepřípustnosti jeho trestního stíhání. Uvedené procesní ustanovení odkazuje na mezinárodní smlouvu, jíž je Česká republika vázána. Mezinárodní smlouva pak musí důvod pro zastavení trestního stíhání zcela jednoznačně stanovit. Přitom čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakožto mezinárodního předpisu v této souvislosti aplikovatelného, takový výslovný důvod pro zastavení trestního stíhání neobsahuje a jeho použití je možné jen ve zcela výjimečných až extrémních případech na základě analogie. Tato možnost použití analogie však není spojena s právním nárokem obviněného na zastavení trestního stíhání. Navíc by bylo zcela v rozporu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy, aby orgán činný v trestního řízení, odpovědný za svoji nečinnost, se uvedeným procesním postupem takové odpovědnosti zprostil. Proto se za zcela adekvátní prostředek nápravy takového nežádoucího stavu považuje postup dle čl. 13 Úmluvy, avšak nikoliv dovoláním namítaná povinnost zastavení trestního stíhání z důvodu jeho nepřípustnosti, vyplývající z ust. § 11 odst. 1 písm. j) trestního řádu a navazující na podmínky čl. 6 odst. 1 Úmluvy (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky pod sp. zn. 5 Tdo 178/2002 a další). Z uvedeného je podle státní zástupkyně zřejmé, že výše namítaná nepřípustnost trestního stíhání nebyla podložena některým z důvodů, uvedených v § 11 odst. 1 písm. a) j) tr. ř. a proto se jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. neopírá o kvalifikovaný způsob jeho odůvodnění.

Ve vztahu k dále namítané nesprávnosti právního posouzení pokračujícího jednání pod body 4), 5) a 6) obviněný podle státní zástupkyně pouze poukázal na obsah a procesní použitelnost provedeného dokazování, ze kterého soudy při přijetí právního závěru o jeho vině vycházely, a to s tím, že u těchto dílčích skutků mělo být postupováno podle § 226 písm. c) tr. ř. Z obsahu dovolání je ale naprosto zřejmé, že taková povaha dovolacích námitek nikterak nesouvisí s otázkou právního posouzení skutku ani jiného hmotně právního posouzení. Vzhledem k tomu, že obviněný použil takové námitky pouze za účelem vytýkané nesprávnosti hodnocení provedeného dokazování, nelze je označit za takové, které by právně relevantním způsobem naplňovaly jím použitý důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a současně ani jiný do úvahy připadající dovolací důvod. Proto jeho odkaz na takto uplatněný dovolací důvod je jen formální povahy, která dovolací přezkum ani v intencích rozhodování Ústavního soudu ČR (viz např. III. ÚS 78/05) neumožňuje. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupkyně konstatovala, že jej obviněný uplatnil jen formálně, neboť jej nepodložil žádným, natož pak právně relevantním odůvodněním.

Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a současně souhlasila s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud shledal, že obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e), g), h) tr. ř.

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. obviněný je v prvé řadě přesvědčen, že trestní stíhání vůči jeho osobě mělo být zastaveno, neboť podle něj od spáchání skutku do odsuzujícího rozsudku proběhla neúměrně dlouhá doba více jak šest let.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze ovšem uplatnit pouze na situace, kdy je dán některý z obligatorních důvodů uvedených v ustanovení § 11 odst. 1 písm. a) j) tr. ř., pro které nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, neboť výlučně v tomto ustanovení trestní řád taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stíhání. Jiné namítané vady důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. nezakládají. Námitky obviněného, podle kterých v nepřiměřené délce řízení spatřuje důvod pro zastavení trestního stíhání jako nepřípustného [§ 11 odst. 1 písm. j) tr. ř.], tak nelze považovat za opodstatněné.



Nejvyšší soud nezpochybňuje, že porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě je významným zásahem do principů zaručujících právo na spravedlivý proces. Nedůvodné průtahy a nepřiměřená délka trestního řízení jsou závažným a nežádoucím jevem, který nejen odporuje smyslu práva obviněného, ale i poškozeného na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (č. 2/1993 Sb.) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publikované pod č. 209/1992 Sb.). Jsou ale i v rozporu se základními zásadami trestního práva a odporují účelu trestního řízení (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 8 Tdo 358/2004, rozhodnutí ze dne 7. 12. 2005, sp. zn. 7 Tdo 1324/2005-I., rozhodnutí ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 8 Tdo 596/2005, nebo rozhodnutí ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 8 Tdo 42/2006 a nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 55/94 ze dne 14. 9. 1994, sp. zn. III. ÚS 70/97 ze dne 10. 7. 1997 a nález sp. zn. II. ÚS 7/03 ze dne 15. 7. 2004).

Současně je však nutno zdůraznit, že porušení tohoto práva samo o sobě nezakládá nepřípustnost trestního stíhání, a to ani s ohledem na požadavek účinných prostředků nápravy podle čl. 13 Úmluvy. Účelem trestního řízení je zejména to, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni, přitom má působit k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti, k výchově občanů v duchu zachovávání zákonů a pravidel občanského soužití (§ 1 odst. 1 tr. ř.). Trestní řízení je pak ovládáno základními zásadami zaručujícími naplnění shora popsaného účelu trestního řízení, které se uplatní nejen z pohledu samotného obviněného, ale i z pohledu práv a povinností ostatních subjektů a stran trestního řízení. Zejména s ohledem na práva těchto ostatních subjektů, popř. stran na trestním řízení zúčastněných (poškozených, obětí trestných činů) je obecná akceptace závěru o možnosti zastavení trestního stíhání z důvodu průtahů v řízení zásadně nepřijatelná (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 8 Tdo 358/2004).

Na druhé straně je však nutno připomenout, že s délkou řízení se vytrácí základní vztah mezi trestným činem a ukládaným trestem. Doba mezi jednáním obviněného a vynesením konečného rozhodnutí má bezprostřední vliv na účel trestu, jehož má být uložením konkrétního trestu dosaženo. Účelem trestu je chránit společnost před pachateli trestných činů, zabránit odsouzenému v dalším páchání trestné činnosti a vychovat jej k tomu, aby vedl řádný život, a tím působit výchovně i na ostatní členy společnosti. Se zvětšujícím se časovým odstupem od spáchání trestných činů se oslabuje jak prvek individuální, tak i generální prevence (srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Jestliže však doba od spáchání trestného činu nedosahuje zákonných promlčecích lhůt, přichází v úvahu pouze její promítnutí do mírnějšího uloženého trestu a v mezních případech do upuštění od potrestání pachatele (§ 24 a násl. tr. zák.).

V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné podotknout, že obviněný byl uznán vinným za skutky spáchané v období od listopadu 2001 do května 2002. O zahájení trestního stíhání ohledně obviněného P. M. bylo rozhodnuto usnesením o zahájení trestního stíhání ze dne 11. 6. 2002 (sv. I., č. l. 80 tr. spisu), které bylo obviněnému doručeno dne 12. 6. ve 14:45 hodin, usnesením ze dne 27. 1. 2003 (sv. I., č. l. 82 tr. spisu), které bylo obviněnému doručeno dne 11. 2. 2003 v 10:55 hodin a usnesením ze dne 27. 6. 2005 (č. l. 15 tr. spisu sp. zn. 2 T 48/2006), které bylo obviněnému doručeno dne 28. 6. 2005. Vzhledem k počtu obviněných a složitosti případu bylo o vině a trestu obviněného P. M. pravomocně rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 12 To 442/2007. Podle obsahu spisu však v posuzovaném případě zjevně nedošlo k tzv. neodůvodněným průtahům, které by mohly založit porušení práva obviněného na projednání věci v přiměřené lhůtě a tedy porušení jeho práva na spravedlivý proces, protože od jednání obviněného do vynesení konečného rozhodnutí neuplynula doba přesahující 6 let, jak obviněný v rozporu se skutečností namítá v dovolání. Skutek pod bodem 4) rozsudku soudu I. stupně totiž spáchal dne 16. 5. 2002. Odvolací soud navíc při rozhodování o trestu a jeho výměře přihlédl, jak sám uvedl, také k délce doby, která uplynula od spáchání skutků (viz str. 10 rozhodnutí odvolacího soudu). Nejvyšší soud souhlasí v tomto směru se závěry odvolacího soudu a považuje tuto námitku obviněného za zjevně neopodstatněnou.

Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. obviněný dále spatřuje v tom, že trestní řízení proti jeho osobě mělo být zastaveno, neboť ohledně skutku pod bodem ad 6) sám státní zástupce dne 6. 5. 2005 vzal obžalobu zpět, a to z důvodu, že nebylo řádně zahájeno ve věci. Nejvyšší soud se touto námitkou obviněného zabýval, avšak shledal ji zjevně mimo tento důvod dovolání, když namítané procesní pochybení není uvedeno v § 11 tr. ř. Navíc tato námitka poukazuje na dílčí úkon státního zástupce a nebere v úvahu další průběh trestního stíhání. Dne 6. 5. 2005 sice státní zástupce vzal ohledně skutku ad. 6) obžalobu zpět, ale poté bylo dne 28. 6. 2005 pro tento skutek trestní stíhání řádně zahájeno, dne 21. 3. 2006 podána obžaloba a věc vedena u soudu pod sp. zn. 2 T 48/2006. Tato věc byla následně podle § 23 odst. 3 tr. ř. spojena k společnému projednání a rozhodnutí s touto věcí vedenou pod sp. zn. 2 T 204/2004, v níž byl skutek ad 6) původně obsažen v obžalobě.

Jak již bylo výše uvedeno obviněný byl uznán vinným za skutky popsané ve výroku o vině rozhodnutí soudu prvního stupně, pod body ad 4), 5), 6), 7), 8) a 9), spáchané v období od listopadu 2001 do května 2002. O zahájení trestního stíhání ohledně obviněného P. M. bylo rozhodnuto usnesením o zahájení trestního stíhání ze dne 11. 6. 2002 pro skutky popsané pod body ad 8), 9) výroku o vině rozhodnutí soudu prvního stupně, usnesením ze dne 27. 1. 2003 pro skutky ad 4), 5) a usnesením ze dne 27. 6. 2005 pro skutek popsaný ve výroku o vině rozhodnutí soudu prvního stupně pod bodem ad 6). Je tedy pravdou, že státní zástupce Okresního státního zastupitelství Praha- východ vzal dne 6. 5. 2005, sp. zn. Zt 286/2002, částečně zpět obžalobu podanou dne 28. 4. 2004, sp. zn. Zt 286/2002, a to ohledně skutku popsaného pod bodem ad 6), neboť ve věci nebylo řádně zahájeno (sv. V., č. l. 1185 tr. spisu). O zahájení trestního stíhání ohledně skutku ad 6) bylo ale po zpětvzetí obžaloby znovu rozhodnuto usnesením ze dne 27. 6. 2005 (č. l. 15 tr. spisu sp. zn. 2 T 48/2006), které bylo obviněnému doručeno dne 28. 6. 2005. Tato námitka obviněného je tedy rovněž zcela v rozporu se skutečností.

Obviněný v dovolání dále uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento dovolací důvod je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Nejvyšší soud shledal, že obviněný ve svém dovolání brojil proti skutkům popsaným pod body ad 4), 5), 6)výroku o vině rozhodnutí soudu prvního stupně s tím, že se uvedených činů nedopustil. U skutku pod bodem ad 6) namítal, že soudy vycházely pouze z podání vysvětlení obviněného P. S. podle § 158 tr. ř., u skutku pod bodem ad 4) uvedl, že žádnou škodu na pojišťovně neuplatňoval, že podpis na uplatnění pojistné události není jeho, že s tímto činem nemá nic společného, že peníze šly na účet spoluobviněného K. U skutku pod bodem ad 5) konkrétně namítal, že se k jeho spáchání nedoznal ani on ani obviněný P. S., že soudy ve věci nevyslechly jako svědkyni I. P., ačkoli podle obviněného měly. Skutky pod body ad 4), 5), 6) trpí podle obviněného procesními vadami a soud odvolací se s procesními pochybeními soudu prvního stupně nevypořádal. Z těchto důvodů mělo být vůči jeho osobě trestní řízení zastaveno nebo měl být podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby.

Z obsahu dovolání obviněného tedy vyplývá, že jeho námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, protože jsou zaměřeny nikoli proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotně právnímu posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale směřují výhradně proti hodnocení důkazů provedeného soudy a následně proti správnosti skutkového stavu uvedeného ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Obviněný svými námitkami, že se uvedených skutků nedopustil, že rozhodnutí soudů obou stupňů trpí procesními vadami, že nebyly provedeny všechny potřebné důkazy, pouze polemizuje se způsobem hodnocení důkazů soudy obou stupňů, jakož i se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů, namítá údajné porušení procesních pravidel. V podstatě brojí proti správnosti a úplnosti provedeného dokazování a neuvádí žádné námitky, které by mohly zpochybnit použitou právní kvalifikaci. Jde tedy o skutkové a procesní námitky, které dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jiný důvod podle § 265b tr. ř., nenaplňují. Obviněný tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, zaměňuje za další odvolání a přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících taxativně v § 265b tr. ř. uvedených důvodů dovolání. Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněný. Námitky obviněného tak nebyly způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu v rámci tohoto důvodu dovolání.

Není přitom podstatné, že u skutku ad 4) byl obviněný od 11. 6. 2002 ve vazbě, tj. v době kdy došlo k plnění a byla provedena prohlídka předmětného vozidla, již byl omezen na svobodě. Podstatné je, že dne 16. 5. 2002 fingoval dopravní nehodu a tuto oznámil Policii ČR, přičemž v této době ještě ve vazbě nebyl. Tato okolnost je podstatná i u skutku ad 5) a okolnost, že bylo neoprávněné finanční plnění zasláno jiné osobě, je rovněž bez významu.

Jediným důvodem opodstatňujícím zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění může být pouze případ existence tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé. Nejvyšší soud tedy v posuzovaném případě zkoumal, k námitce obviněného ohledně procesní nepoužitelnosti výpovědí, zda nedošlo k extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy, vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudů. Nezjistil ale žádný důvod pro závěr o existenci zmíněného nesouladu. Z odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé. Z obsahu spisu a z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je zřejmé, že se tento neztotožnil se závěry soudu prvního stupně ohledně použitelnosti výpovědí obviněných P. S. a S. P. (pokud jde o namítané skutky) a poukázal na to, že doznání a usvědčující výpovědi obou spoluobviněných v přípravném řízení byly pořízeny před zahájením trestního stíhání obviněného P. M. (v dalších výpovědích tito obvinění již trestnou činnost popřeli). Z rozhodnutí soudu druhého stupně vyplývá, že z těchto výpovědí výše uvedených obviněných soud druhého stupně nevycházel. Své závěry o vině obviněného však soudy opřely o závěry znaleckého posudku z oboru strojírenství, odvětví dopravy, jakož i o výpověď znalce Ing. Z. V., dále o protokoly o dopravních nehodách i doklady pojišťoven, a tyto závěry přesvědčivě odůvodnily. Pro úplnost je nutno uvést, že důkazy provedené soudy, hodnocené v souhrnu i jednotlivě, vedly ke zjištění skutkového stavu o němž nebyly důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí soudů. Nejvyšší soud tedy dodává, že soudům obou stupňů nelze nic vytýkat pokud jde o rozsah provedeného dokazování a následné vyhodnocení provedených důkazů.

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je zřejmé, že tento důvod obviněný uplatnil pouze formálně a neuvedl žádnou námitku, která by tento dovolací důvod naplňovala. Proto se Nejvyšší soud tímto důvodem dovolání nezabýval.

Nejvyšší soud shledal, že námitky obviněného uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. jsou zjevně neopodstatněné a ostatní námitky uplatněným dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. ani jinému dovolacímu důvodu podle § 265b tr. ř. neodpovídají. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného P. M. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil tato rozhodnutí v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 4. února 2009

Předseda senátu:

JUDr. Michal Mikláš