7 Tdo 432/2007
Datum rozhodnutí: 13.06.2007
Dotčené předpisy:




7 Tdo 432/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 13. 6. 2007 dovolání obviněného JUDr. P. D., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 12. 2006, sp. zn. 1 To 58/2006, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 T 1/2006 a rozhodl t a k t o :

Podle § 265j tr. ř. se dovolání obviněného JUDr. P. D. z a m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2006, sp. zn. 46 T 1/2006, byl obviněný JUDr. P. D. uznán vinným trestným činem maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle § 159 odst. 1 tr. zák. a odsouzen k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu práce právníka katastrálního úřadu na dva roky. Kromě toho bylo rozsudkem Městského soudu v Praze rozhodnuto také ohledně obviněného Ing. J. K.

O odvolání obviněného JUDr. P. D. bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 12. 2006, sp. zn. 1 To 58/2006. Podle § 258 odst. 2 tr. ř. z důvodu uvedeného v § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. byl rozsudek Městského soudu v Praze ohledně obviněného JUDr. P. D. zrušen. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný JUDr. P. D. byl uznán vinným trestným činem maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle § 159 odst. 1 tr. zák. a odsouzen k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu práce právníka katastrálního úřadu na dvě léta.

Jako trestný čin maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle § 159 odst. 1 tr. zák. byl posouzen skutek, který podle zjištění Městského soudu v Praze, upřesněných Vrchním soudem v Praze, spočíval v tom, že obviněný JUDr. P. D. jako pracovník Katastrálního úřadu P. na základě návrhů na povolení vkladu vlastnických práv k nemovitostem, které dne 7. 6. 1999 podal obviněný Ing. J. K., povolil dne 24. 8. 1999 rozhodnutím č. j. V6-2338/99 vklad vlastnického práva k pozemkům uvedeným ve smlouvě o převodu pozemků, dne 25. 8. 1999 povolil rozhodnutím č. j. V6 2339/99 vklad vlastnického práva k pozemkům uvedeným ve smlouvě o převodu pozemků a dne 9. 9. 1999 povolil rozhodnutím č. j. V 6 2340/99 vklad vlastnického práva k pozemkům uvedeným ve smlouvě o převodu pozemků, kteréžto smlouvy byly uzavřeny dne 3. 4. 1998 mezi Pozemkovým fondem ČR jako převádějícím a Ing. J. K. jako nabyvatelem, ačkoli věděl, že podané návrhy na vklad vlastnického práva jsou ověřenými kopiemi společných návrhů podaných již dne 16. 4. 1998, které svými rozhodnutími č. j. V 6 1315/98, č. j. V6 1316/98 a č. j. V 6 1317/98 zamítl poté, co Pozemkový fond ČR vzal svůj návrh na vklad zpět a navrhl zastavení řízení a zamítnutí návrhů na vklad, takže obviněnému muselo být zřejmé, že o společné návrhy nejde, přesto nesplnil svoji povinnost vyplývající z ustanovení § 18 odst. 3 spr. ř. a a neuvědomil o zahájení řízení o povolení vkladu Pozemkový fond ČR jako účastníka tohoto řízení, v důsledku čehož nezjistil náležitě skutkový stav věci, a podstatně tak ztížil splnění úkolu Katastru nemovitostí ČR, neboť nastalý stav musí být napraven soudní cestou prostřednictvím řady žalob na určení vlastnictví.

Obviněný JUDr. P. D. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze. Napadl všechny výroky rozsudku, a to s odkazem na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že soudy si nesprávně vyložily právní názor Nejvyššího soudu vyslovený v jeho usnesení ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 7 Tdo 68/2006, ohledně aplikace ustanovení § 18 odst. 3 spr. ř. a že nevzaly v úvahu výsledky dokazování doplněného po tomto rozhodnutí Nejvyššího soudu. Další okruh námitek uplatnil jednak ve vztahu k subjektivní stránce činu, jednak k otázce příčinné souvislosti mezi svým jednáním a vzniklým následkem. Vyjádřil názor, že skutek není trestným činem. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek i další obsahově navazující rozhodnutí a aby ho sám zprostil obžaloby nebo přikázal Městskému soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k podanému dovolání uvedla, že skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, má znaky trestného činu maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle § 159 odst. 1 tr. zák., a navrhla, aby dovolání obviněného bylo jako zjevně neopodstatněné odmítnuto.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. napadený rozsudek i předcházející řízení a shledal, že dovolání není důvodné.

Soudy rozhodovaly ve věci obviněného JUDr. P. D. poté, co jejich dřívější rozhodnutí, jimiž byl obviněný odsouzen pro trestný čin maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle § 159 odst. 1, 2 tr. zák., byla usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 7 Tdo 68/2006, ohledně tohoto obviněného zrušena a co bylo Městskému soudu v Praze přikázáno nové projednání a rozhodnutí věci.

V rámci nového projednání věci bylo dokazování doplněno třemi listinnými důkazy, jimiž byly zprávy o kontrolní činnosti Zeměměřičských a katastrálních inspektorátů v Praze, v Brně a v Pardubicíh týkající se mimo jiné výkonu státní správy katastru nemovitostí v roce 2001. Zprávy všech tří inspektorátů potvrdily, že u všech prověřovaných katastrálních úřadů je běžná praxe, při níž katastrální úřad nevyrozumívá podle § 18 odst. 3 spr. ř. (zákon č. 71/1967 Sb. ve znění pozdějších předpisů) o zahájení řízení o povolení vkladu ty účastníky právního úkonu, kteří nepodali návrh na povolení vkladu.

Toto zjištění není důvodem k tomu, aby Nejvyšší soud měnil právní názor vyslovený v usnesení ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 7 Tdo 68/2006, v tom směru, že uvedený postup byl porušením tehdy účinného ustanovení § 18 odst. 3 spr. ř. Ostatně totéž ve svých zprávách shodně konstatovaly také všechny tři zeměměřičské a katastrální inspektoráty, spolu s vysvětlením, že katastrální úřady byly k tomuto postupu motivovány úsporou nákladů na poštovném.

Význam uvedeného zjištění je jen ve vztahu k subjektivní stránce posuzovaného činu. Není však důvodem k závěru, že na straně obviněného vůbec není dáno zavinění ve formě nedbalosti, a je podkladem pouze pro úsudek o poněkud nižší míře zavinění, kterou soudy přiměřeně vyjádřily při rozhodování o trestu tím, že obviněnému uložily jen trest zákazu činnosti ve výměře nepatrně nad spodní hranicí sazby a neuložily mu i jiný druh trestu, zejména ne trest odnětí svobody. Nelze totiž pominout závažné okolnosti, za nichž obviněný v rozporu s ustanovením § 18 odst. 3 spr. ř. postupoval. Stalo se tak za situace, kdy obviněný rozhodoval o opakovaně podaných návrzích na povolení vkladu. Přitom již evidentně nešlo o společné návrhy Pozemkového fondu ČR a Ing. J. K., nýbrž o návrhy samotného Ing. J. K. Obviněný znal záporné stanovisko Pozemkového fondu ČR k otázce povolení vkladu a věděl, že předchozí návrhy na povolení vkladu zamítl právě z tohoto podnětu a s odůvodněním, že pozemky byly původně církevním majetkem a že účastníci proto podle § 29 zákona č. 229/1991 Sb. nebyli oprávněni předmětem smluv disponovat. Tyto okolnosti staví posuzovaný případ mimo rámec běžných případů, v nichž by jinak bylo možné uvažovat o nedostatku zavinění právě vzhledem k zavedené, byť nesprávné, praxi katastrálních úřadů nevyrozumívat ty účastníky, kteří nepodali návrh na povolení vkladu. Posuzovaný případ byl netypický tím, že Pozemkový fond ČR jako jedna ze smluvních stran a jako jeden z účastníků řízení již v předcházejícím řízení jasně deklaroval své záporné stanovisko k otázce povolení vkladu. Obviněný měl ohledně posuzovaného případu dostatek relevantních informací z toho hlediska, aby mu bylo zřejmé, že nejde o běžný případ a že je proto namístě důsledně dodržet zákonný postup, tj. vyrozumět o zahájení nového řízení Pozemkový fond ČR v souladu s ustanovením § 18 odst. 3 spr. ř. Nejvyšší soud se proto ztotožnil se závěrem Vrchního soudu v Praze, že porušení citovaného ustanovení bylo obviněným zaviněno z nedbalosti, a nepřisvědčil námitkám, které v tomto ohledu uplatnil obviněný v dovolání.

Rozhodnutí o povolení vkladu se na rozdíl od rozhodnutí o zamítnutí návrhu na povolení vkladu neodůvodňuje, takže nelze autenticky zjistit důvody, pro které obviněný v novém řízení vklad vlastnického práva Ing. J. K. povolil. Předchozí návrhy na povolení vkladu obviněný zamítl, jak výslovně uvedl v odůvodnění těchto rozhodnutí, z důvodu aplikace ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb. Obviněný v rámci své obhajoby věc vysvětlil změnou právního názoru vyvolanou účinností zákona č. 95/1999 Sb., který si vyložil tak, že ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb. se vztahuje jen na bývalý církevní nemovitý majetek, pokud přešel na stát po 25. 2. 1948. Jestliže obviněný považoval otázku, kdy pozemky, jichž se týkaly smlouvy uzavřené mezi Pozemkovým fondem ČR a Ing. J. K., přešly na stát, za kritérium aplikace ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb. , pak bylo jeho povinností zjistit v tomto ohledu skutečný stav věci a za tím účelem si opatřit potřebné podklady pro rozhodnutí (§ 32 odst. 1 spr. ř.). Obviněný původně zamítl návrhy na povolení vkladu rozhodnutími, v jejichž odůvodnění výslovně uvedl, že původní vlastnictví řádu P. (tj. později K. k. p. na S.) zjistil z knihovní vložky č. 600 desek zemských o panství H. Zde byla mimo jiné zapsána dne 30. 1. 1948 s odkazem na zákon č. 142/1947 Sb. poznámka, že ministerstvo zemědělství zamýšlí majetek převzít a že jde o majetek, který je předmětem revize (tj. revize tzv. první pozemkové reformy). Z dikce, že ministerstvo zamýšlí majetek převzít, obviněný již vzhledem k jazykovému významu slova zamýšlí rozhodně nemohl usuzovat na to, že by vlastnické právo státu vzniklo dne 30. 1. 1948. Knihovní vložka č. 600, na kterou obviněný v původních zamítavých rozhodnutích odkázal, neobsahovala žádné zápisy, které by mohly být podkladem k úsudku, že vlastnické právo na stát přešlo v době do 25. 2. 1948 (následující zápis je až ze dne 11. 2. 1950). Absence jakéhokoli zápisu v době mezi daty 30. 1. 1948 a 25. 2. 1948 je tu významná již z toho důvodu, že tzv. vkladový režim nabývání vlastnictví k nemovitostem byl opuštěn až s účinností občanského zákoníku č. 141/1950 Sb., tj. od 1. 1. 1951. Znalost obsahu knihovní vložky č. 600 tedy musela u obviněného vyvolat přinejmenším nejistotu v otázce, kdy na stát přešlo vlastnictví k nemovitostem, jichž se týkaly opakované návrhy Ing. J. K. na povolení vkladu, stejně tak jako nejistotu o tom, zda to bylo reálné do 25. 2. 1948, když prakticky bezprostředně předtím (30. 1. 1948) teprve byla zapsána poznámka, že ministerstvo zemědělství zamýšlí majetek převzít a že majetek je předmětem revize. Tuto evidentní nejistotu o skutkových okolnostech významných pro rozhodnutí v řízení o povolení vkladu měl obviněný s ohledem na ustanovení § 32 odst. 1 spr. ř. odstranit. Obviněný mohl vzhledem k ustanovení § 4 odst. 4 písm. d) zákona č. 265/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů také požadovat, aby nově podané návrhy na povolení vkladu byly opatřeny příslušnými přílohami, tj. listinami prokazujícími oprávnění státu (Pozemkového fondu ČR) nakládat s předmětem smluv o převodu pozemků, a to takovými listinami, z nichž by bylo zřejmé, že na stát přešlo vlastnictví v době do 25. 2. 1948 (jestliže obviněný zastával právní názor, že ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb. bránilo převodu jen takového majetku, u něhož stát nabyl vlastnictví po 25. 2. 1948). Tyto listiny mohl obviněný požadovat od účastníků řízení.

Odsouzení obviněného není odsouzením pro samotný právní názor na věc, nýbrž pro nekorektně vedené řízení, v němž obviněný v podstatě odňal Pozemkovému fondu ČR možnost vykonávat práva účastníka řízení a v němž rozhodl bez zjištění podstatných skutkových okolností, které byly z hlediska jeho právního názoru významné. Tyto skutkové okolnosti, z nichž bylo nutné spolehlivě vyvodit dobu přechodu vlastnického práva k pozemkům na stát, měl obviněný zjistit sám z vlastní iniciativy (§ 32 odst. 1 spr. ř.) nebo v součinnosti s účastníky řízení, tj. zejména též s Pozemkovým fondem ČR. Součástí korektně vedeného řízení bylo dát účastníkům řízení najevo, jakým právním názorem se hodlá při rozhodování řídit, tj. že se odchyluje od dřívějšího výkladu ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb., na němž bylo založeno předchozí zamítnutí původních návrhů, a že pro nový výklad je podstatné, kdy přešlo vlastnické právo k pozemkům na stát, a zároveň účastníkům řízení umožnit, aby na tuto změnu reagovali. V tomto smyslu se Nejvyšší soud ztotožnil se závěrem Vrchního soudu v Praze ohledně příčinné souvislosti mezi jednáním, jímž obviněný porušil ustanovení § 18 odst. 3 spr. ř., a následkem spočívajícím v tom, že obviněný nezjistil skutečný stav věci. Připustí-li se, že bylo věcí výkladu zákonů, zda se ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb. vztahuje jen na původní církevní majetek, který přešel na stát po 25. 2. 1948, pak následkem posuzovaného jednání obviněného bylo také vydání rozhodnutí o povolení vkladu vlastnického práva Ing. J. K. k pozemkům, u nichž nebylo jisté, kdy se staly vlastnictvím státu, a u nichž bylo již se zřetelem na stav zápisů v knihovní vložce č. 600 spíše velmi pravděpodobné, že na stát přešly až po 25. 2. 1948. Katastr nemovitostí tedy nemohl splnit svůj účel, neboť se v něm v důsledku rozhodnutí obviněného ocitly zápisy, o nichž nebylo jisté, zda skutečně odpovídají existujícím právním vztahům k pozemkům. Úkolem obviněného při rozhodování v řízení o povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí bylo dbát na to, aby se tak dělo v souladu s tím, co je účelem katastru. Splnění tohoto úkolu, který měl povahu důležitého úkolu, obviněný posuzovaným jednáním v daném případě podstatně ztížil. Nejvyšší soud proto nemohl akceptovat námitky uvedené v dovolání ohledně nedostatku protiprávnosti jednání obviněného a zásadně ani námitky o nedostatku příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a vzniklým následkem.

Částečně lze uznat důvodnost námitek obviněného, pokud směřovaly proti té části výroku o vině, v níž Vrchní soud v Praze za součást následku posuzovaného jednání obviněného označil to, že nastalý stav musí být napraven soudní cestou prostřednictvím řady žalob na určení vlastnictví . Toto vymezení následku, resp. jedné jeho části, je neurčité již proto, že Vrchní soud v Praze nijak nespecifikoval, jaké žaloby a kým podané má na mysli. Mezi tyto žaloby však nelze zahrnovat žaloby K. k. p. na S., např. ve věci Okresního soudu Praha západ sp. zn. 6 C 1662/99, neboť ta se určení svého vlastnického práva domáhala proti žalovaným státu (Pozemkovému fondu ČR) a Ing. J. K. s tvrzením, že vlastnické právo na stát nikdy nepřešlo a že tedy nepřestala být vlastníkem pozemků. Žaloba K. k. p. na S. tedy vůbec nebyla vyvolána tím, že stát (Pozemkový fond ČR) převedl pozemky na Ing. J. K. a že obviněný povolil vklad vlastnického práva Ing. K. do katastru nemovitostí, a nesměřovala k tomu, aby byl obnoven stav před tímto rozhodnutím obviněného, tj. aby v katastru nemovitostí byl jako vlastník znovu zapsán stát. I kdyby obviněný vklad vlastnického práva Ing. J. K. nepovolil a zamítl jeho návrhy na povolení vkladu, mělo by to pouze ten význam, že K. k. p. na S. by žalobu na určení svého vlastnictví podala jen proti státu (Pozemkovému fondu ČR). Uvažovat by bylo možné o případných žalobách Pozemkového fondu ČR podaných na určení vlastnictví státu proti Ing. J. K., avšak ze zjištění soudů nevyplývá, že by nějaká taková žaloba byla podána. Ta část výroku o vině, v níž Vrchní soud v Praze pojal do následku posuzovaného jednání obviněného to, že nastalý stav musí být napraven soudní cestou prostřednictvím řady žalob na určení vlastnictví , je z hlediska znaků trestného činu maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle § 159 odst. 1 tr. zák. relevantní nanejvýš jen potud, pokud je pojímána v návaznosti na to, že obviněný povolil vklad vlastnického práva Ing. J. K. na podkladě skutkového stavu, který byl nejistý co do stanovení doby vzniku vlastnického práva státu ve vztahu k datu 25. 2. 1948 a který by musel být spolehlivě zjištěn právě v případném soudním řízení, v němž by se stát (Pozemkový fond ČR) domáhal určení vlastnického práva žalobou proti Ing. J. K. Vrchní soud v Praze v odůvodnění napadeného rozsudku zaujal názor, že vlastnictví státu vzniklo až po 25. 2. 1948 a že pozemky proto nebylo možné převést na Ing. J. K. z důvodu aplikace ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb., a opřel tento názor o obsah listin, o nichž obviněný v dovolání namítal, že se o nich dověděl až z trestního spisu. V každém případě však zůstává skutečností, že obviněnému byl již z doby, kdy původní návrhy na povolení vkladu zamítl, znám obsah knihovní vložky č. 600 a že z něho samotného vyplývaly ohledně doby přechodu vlastnického práva na stát ve vztahu k datu 25. 2. 1948 takové pochybnosti, které vyžadovaly, aby věc byla v uvedeném ohledu náležitě objasněna, pokud obviněný považoval toto datum za kritérium použití či nepoužití ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb.

Důvodné nejsou ani námitky obviněného, že soudy se neřídily právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v usnesení ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 7 Tdo 68/2006, a nesplnily jeho pokyny k posouzení právních otázek spojených s aplikací ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb. Za stavu, kdy soudy upustily od původního právního posouzení skutku jako trestného činu maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti i podle § 159 odst. 2 tr. zák. a omezily se na kvalifikaci jen podle § 159 odst. 1 tr. zák., není způsobení škody (značné škody) zákonným znakem trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným napadeným rozsudkem. Výrok o vině trestným činem posouzeným jen podle § 159 odst. 1 tr. zák. je slučitelný s tím, že Městský soud v Praze otázku meritorní správnosti rozhodnutí obviněného o povolení vkladu vlastnického práva Ing. J. K. neřešil a že Vrchní soud v Praze v odůvodnění napadeného rozhodnutí vyslovil v této otázce závěry, s nimiž obviněný nesouhlasil (tyto závěry se nijak nepromítly do výroku o vině). Soudy fakticky respektovaly právní názor Nejvyššího soudu tím, že při stávajících skutkových zjištěních uznaly obviněného vinným jen podle § 159 odst. 1 tr. zák., a nikoli též podle § 159 odst. 2 tr. zák.

Nedůvodná je také polemika obviněného s tím, zda usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 7 Tdo 68/2006, ponechávalo soudům prostor k úvaze, zda nedodržení postupu podle § 18 odst. 3 spr. ř. je či není trestným činem maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle § 159 odst. 1 tr. zák. Nejvyšší soud v odůvodnění citovaného usnesení, uvedl, že jednání obviněného JUDr. P. D. spočívající v tom, že v rozporu s ustanovením § 18 odst. 3 spr. ř. neuvědomil Pozemkový fond ČR o zahájení nového řízení o povolení vkladu, bylo natolik závažné, že není vyloučena možnost posoudit ho jako trestný čin maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle § 159 odst. 1 tr. zák. . Tato dikce vysloveného právního názoru souvisela s tím, že z hlediska tehdejšího poměru mezi původními rozhodnutími soudů na straně jedné a dovolacími námitkami obviněného na straně druhé byla v popředí otázka, zda z porušení ustanovení § 18 odst. 3 spr. ř. mohl bez dalšího vzejít následek spočívající ve vzniku škody jako kvalifikační okolnosti podle § 159 odst. 2 tr. zák. Citovaná dikce právního názoru Nejvyššího soudu ( není vyloučena možnost ) vyjadřovala to, že porušení ustanovení § 18 odst. 3 spr. ř. je v daných souvislostech posuzovaného případu jednáním ve smyslu jednoho ze znaků trestného činu podle § 159 odst. 1 tr. zák., o který však jde teprve za splnění i dalších podmínek, jimiž jsou zejména vznik následku předvídaného tímto ustanovením, příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a tímto následkem a také zavinění. Nový výrok o vině obviněného, tak jak je obsahem napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, tato kritéria splňuje.

Obviněný v dovolání zvláště zdůrazňoval to, že strany smluv o převodu pozemků byly nadále i po původním zamítnutí návrhů na povolení vkladu vázány svými projevy vůle vyjádřenými ve smlouvách a že Pozemkový fond ČR dodatečný nesouhlas s převodem pozemků na Ing. J. K. projevil z tohoto hlediska právně irelevantním způsobem. Z toho obviněný dovozoval, že byl dokonce povinen vklad povolit. Ani tyto námitky nejsou důvodné v tom smyslu, že by byly s to zvrátit výrok o vině. Uvedené námitky nic nemění na tom, že obviněný byl povinen před rozhodnutím o opakovaně podaných návrzích zkoumat mimo jiné to, zda účastníci řízení jsou oprávněni nakládat s předmětem právního úkonu, resp. zda účastník řízení není omezen právními předpisy ve smluvní volnosti týkající se věci, která je předmětem právního úkonu. Tato povinnost obviněnému vyplývala z ustanovení § 5 odst. 1 písm. e), f) zákona č. 265/1992 Sb. ve znění pozdějších zákonů. Obviněný věděl již z předcházejícího řízení, v němž původní návrhy na vklad zamítl, že v tomto směru jde o aplikaci ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb., které z možnosti převádět pozemky z vlastnictví státu vylučovalo ty pozemky, jež původně byly ve vlastnictví církve. V tomto kontextu vzato, byla namítaná povinnost obviněného povolit vklad podmíněna tím, že tomu nebrání citovaná ustanovení. Jestliže obviněný podle své obhajoby vycházel ze změněného právního názoru ovlivněného přijetím zákona č. 95/1999 Sb. a za rozhodné považoval to, zda vlastnictví k pozemkům přešlo na stát v době do 25. 2. 1948 anebo po tomto datu, evidentně nebyl povinen vklad povolit, pokud doba vzniku vlastnického práva státu nebyla spolehlivě objasněna postupem obviněného podle § 32 odst. 1 spr. ř., a to za součinnosti stran, po nichž obviněný mohl požadovat předložení příslušných listin jako přílohy k návrhům na povolení vkladu podle § 4 odst. 4 písm. d) zákona č. 265/1992 Sb. ve znění pozdějších zákonů.

Namítanou nesprávnost výroku o vině obviněný spojoval také s úvahou, že jeho rozhodnutí nemohlo být v příčinné souvislosti s následkem spočívajícím v tom, že nastalý stav musí být napraven soudní cestou prostřednictvím řady žalob na určení vlastnictví (viz výrok o vině v napadeném rozsudku). Obviněný v tomto směru uvedl, že i kdyby rozhodl opačně a zamítl opakovaně podané návrhy na vklad, mohl by žalobu na určení svého vlastnictví podat naopak Ing. J. K. Ani tyto námitky ve skutečnosti nejsou způsobilé cokoli změnit na výroku o vině. Z hlediska následku posuzovaného jednání obviněného je rozhodné to, že povolením vkladu vlastnického práva Ing. J. K. vytvořil stav, při němž zápis v katastru nemovitostí byl založen na nedostatečných skutkových zjištěních v otázce, zda účastníci vůbec byli oprávněni nakládat s předmětem uzavřených smluv ve smyslu § 5 odst. 1 písm. e) zákona č. 265/1992 Sb. ve znění pozdějších zákonů, resp. zda jejich smluvní volnost nebyla omezena ve smyslu § 5 odst. 1 písm. f) cit. zákona, tedy v otázce, která se odvíjela od zjištění, kdy na stát přešlo vlastnické právo k pozemkům. Podstatou věci je v tomto ohledu nejistota, zda zápis v katastru nemovitostí odpovídá tomu, jak se vlastnické vztahy k pozemkům skutečně vyvíjely. Tím, že si obviněný neopatřil nezbytné podklady pro spolehlivé zjištění, kdy na stát přešlo vlastnické právo k pozemkům, a přesto vklad vlastnického práva Ing. J. K. povolil, vystavil tento zápis v katastru nemovitostí nejistotě, která je odstranitelná jen cestou soudního řízení, v němž budou rozhodné skutkové okolnosti náležitě zjištěny. Nejde o to, že žalobu na určení vlastnického práva prakticky vždy může podat kterákoli strana nespokojená s výsledkem řízení o povolení vkladu, nýbrž o to, že obviněný vedl toto řízení způsobem, při němž evidentně nezjišťoval takové skutkové okolnosti, které by korespondovaly s právním názorem, jímž se podle své obhajoby řídil, a které by odpovídaly kritériím vyplývajícím z tohoto právního názoru, tj. zda vlastnictví k pozemkům přešlo na stát do 25. 2. 1948 nebo po tomto datu považovaném podle namítaného právního názoru za rozhodné pro aplikaci ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb.

Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud nedůvodné dovolání obviněného JUDr. P. D. podle § 265j tr. ř. zamítl. Rozhodl tak v neveřejném zasedání, neboť k tomuto postupu měl souhlas obviněného a státního zástupce podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 13. června 2007

Předseda senátu:

JUDr. Petr Hrachovec