7 Tdo 429/2009
Datum rozhodnutí: 13.05.2009
Dotčené předpisy:




7 Tdo 429/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 13. května 2009 o dovolání obviněného L. V. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 3. 2008, sp. zn. 6 To 739/2007, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 3 T 3/2006 t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 6. 11. 2007, pod sp. zn. 3 T 3/2006, byl obviněný uznán vinným trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a byl odsouzen podle § 202 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku. Tento trest byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a podle § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozenému J. K. škodu ve výši 3.000,- Kč.

Proti citovanému rozsudku soudu I. stupně podal obviněný odvolání proti všem výrokům. Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl rozsudkem ze dne 17. 3. 2008, sp. zn. 6 To 739/2007 tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. byl napadený rozsudek zrušen ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný při nezměněném výroku o vině a náhradě škody byl odsouzen podle § 202 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle § 58 odst. 1 tr. zák. a podle § 59 odst. 1 tr. zák. byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku.

Rozsudek odvolacího soudu napadl obviněný L. V. řádně a včas podaným dovoláním, které směřuje do všech výroků a uplatňuje důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítá, že rozsudkem soudů obou stupňů byla porušena zejména ust. § 3 odst. 2, 3, 4, tr. zák., § 13 tr. zák. a § 202 odst. 1 tr. zák., neboť soudy nesprávně posoudily uvedený skutek právě porušením těchto hmotně právních ustanovení tr. zák. V dané věci soudy skutek z dále uvedených důvodů nesprávně posoudily porušením výše uvedených ustanovení tr. zák., a to jako důsledek nesprávně a neúplně zjištěného skutkového stavu věci, nesprávného hodnocení ve věci provedených důkazů i neprovedením důkazů dalších. Trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. je činem úmyslným. Úmysl musí směřovat k tomu, aby se pachatel takového trestného činu dopustil výtržnosti napadením jiného veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném. Takový úmysl v daném případě dán nebyl a naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty tohoto trestného činu nemá oporu v provedeném dokazování. Soudy obou stupňů se totiž nezabývaly obhajobou obviněného, která mimo jiné spočívala v tom, že s poškozeným K. má soustavné spory, které vyvolává právě poškozený K. a ten také vyvolal spor, který je vymezen ve skutku uvedeném v rozsudku soudu I. stupně. Intenzitu a soustavnost opakovaného napadání a protiprávního jednání ze strany poškozeného K., soudy obou stupňů vůbec nehodnotily ve vztahu k úmyslné formě zavinění při skutku, pro který byl obviněný odsouzen a nehodnotily je ani ve vztahu, zda jsou naplněny materiální znaky trestného činu výtržnictví, tedy potřebný stupeň společenské nebezpečnosti podle ust. § 3 odst. 2, 4 tr. zák. Pokud jde o úmyslnou formu zavinění, pak se jí soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích nezabývaly v souvislosti s ostatními útoky ze strany poškozeného K. vůči osobě obviněného i jeho majetku, kdy si soudy neopatřily ani potřebné listinné důkazy, a to s ohledem na jeho obhajobu spočívající v tom, že konflikt vyvolal K., který jej napadl údery pěstí do obličeje a hlavy a obviněný se následně útoku poškozeného pouze bránil. Právě s přihlédnutím k této jeho obhajobě, která vyvrácena nebyla a také s ohledem na řadu předchozích i následných konfliktů a napadení osoby obviněného poškozeným K., se soudy obou stupňů měly zabývat jeho obhajobou i ve vztahu k jednání v nutné obraně podle § 13 tr. zák., neboť odvracel trvající útok ze strany poškozeného. Tyto okolnosti a skutečnosti jsou dle názoru dovolatele také podstatné i pro hodnocení stupně společenské nebezpečnosti, který s přihlédnutím k jednání v nutné obraně podle § 13 tr. zák., vykazuje pouze nepatrný stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. Neposuzování jednání obviněného jako jednání v nutné obraně, nesprávná zjištění o naplnění úmyslné formy zavinění a potřebném stupni společenské nebezpečnosti, vedla k nesprávnému právnímu posouzení skutku, a to i jako důsledku neúplnosti skutkových zjištění a neúplnosti dokazování, kdy nebyly provedeny vůbec žádné jím navržené důkazy, zejména rekonstrukce činu a zjištění výhledových poměrů na místě činu k ověření tvrzení poškozeného a ve věci slyšených svědků, a dále výslech jeho syna, který byl konfliktu přítomen (soud prvého stupně nevyužil všech prostředků k zajištění jeho výslechu). Soudy obou stupňů se pak nezabývaly hodnocením stupně společenské nebezpečnosti a to ve vztahu k intenzitě narušení veřejného klidu a pořádku, kdy pro naplnění znaků objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu výtržnictví, se musí jednat o intenzivní a závažné narušení veřejného klidu a pořádku a výtržnost musí vykazovat hrubé porušení. Podle obviněného je zřejmé, že uvedený skutek není trestným činem pro nedostatek společenské nebezpečnosti. Z výše uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud v Brně vyhověl jeho dovolání a zrušil oba napadené rozsudky a věc přikázal Okresnímu soudu v Litoměřicích k dalšímu projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že iniciátorem celého konfliktu byl obviněný, který fyzickým útokem reagoval na to, že jej poškozený pouze fotografoval při kácení stromu. Námitky, kterými se domáhá, aby jeho jednání bylo posouzeno jako jednání v nutné obraně podle § 13 tr. zák., vychází přitom ze zcela jiné skutkové verze, podle které poškozený napadl dovolatele údery pěstí. Tyto námitky tak směřují primárně do oblasti skutkových zjištění a uplatněnému důvodu dovolání neodpovídají, stejně jako námitky ohledně neúplnosti dokazování. Rovněž námitky týkající se absence úmyslného zavinění a společenské nebezpečnosti činu lze podle státního zástupce podřadit pod uplatněný důvod dovolání jen s jistou dávkou tolerance, neboť i tyto námitky se do značné míry odvíjejí od tvrzení o fyzickém napadení dovolatele poškozeným. Ze samotného charakteru jednání dovolatele ale vyplývá, že šlo o jednání úmyslné, a jednalo-li se z jeho strany o značně intenzivní fyzický útok, tak neobstojí ani námitka nedostatku společenské nebezpečnosti činu. Skutečnost, že celý incident měl původ v dlouhodobě konfliktních sousedských vztazích, přitom stupeň společenské nebezpečnosti nijak podstatně nesnižuje. Závěrem proto státní zástupce navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.

Za hmotně právní námitku by bylo možno považovat námitku obviněného spočívající v nenaplnění subjektivní stránky trestného činu výtržnictví, spočívající v tom, že nebyla prokázána úmyslná forma zavinění, kdyby ji pouze neopřel o jiná skutková zjištění než jaká vzaly za prokázané soudy.

Obviněný poukazuje na svoji obhajobu podle které konflikt vyvolal poškozený K., jež jej napadl údery pěstí do obličeje a do hlavy a obviněný se pouze bránil jeho útoku. Již soud prvního stupně přesvědčivě vyvrátil tuto obhajobu obviněného, když své závěry o vině opřel zejména o výpověď poškozeného a svědků, kteří vypovídali shodně a věrohodně. Proto by podle soudu bylo i nadbytečné provádět navrženou rekonstrukci i důkaz výslechem svědka L. V. mladšího. Rovněž i druhoinstanční soud nepřijal tuto obhajobu obviněného. Předchozí konflikty s poškozeným, na které obviněný rovněž poukazuje s tím, že nebyly vůbec hodnoceny ve vztahu k úmyslné formě zavinění, přitom na posouzení subjektivní stránky daného trestného činu nemají žádný vliv.

Rovněž neobstojí ani námitka nutné obrany podle § 13 tr. zák., která sice obecně patří mezi námitky hmotně právní, ale obviněný ji rovněž staví na vlastních skutkových závěrech, které se liší od skutkových závěrů jež vzaly za prokázané soudy, zejména na své vyvrácené obhajobě, že on byl napaden údery pěstí ze strany poškozeného.

Z výše uvedeného je zřejmé, že obviněný uplatnil především námitky, které směřovaly proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Okresní soud v Litoměřicích a z nichž v napadeném rozsudku vycházel i Krajský soud v Ústí nad Labem. Ačkoli obviněný v dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., fakticky z podstatné části uplatnil námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a následně ze změny skutkových zjištění vyvozoval nenaplnění subjektivní stránky trestného činu výtržnictví a splnění podmínek nutné obrany podle § 13 tr. zák. Těmito námitkami se proto Nejvyšší soud nezabýval.

Námitky skutkové nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu z podnětu dovolání napadené rozhodnutí přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Tato zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se nemusí uplatnit bezvýhradně. Neuplatní se zejména tehdy, má-li nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Typicky se tak děje v případě zjištění, že skutková zjištění soudů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. O takovou situaci se však nejedná. V této souvislosti je na místě dodat, že z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů včetně nyní obviněným uplatňované obhajoby.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněný namítá nenaplnění formálního znaku skutkové podstaty trestného činu výtržnictví, konkrétně, že se nedopustil výtržnosti a to vzhledem k intenzitě narušení veřejného klidu a pořádku. Podle Nejvyššího soudu učinily soudy v posuzovaném případě obviněného důvodně závěr, že jeho jednání naplnilo formální znak výtržnictví a také, že dosahovalo předpokládaného a obviněným rovněž namítaného stupně společenské nebezpečnosti na podkladě hledisek uvedených § 3 odst. 4 tr. zák., když námitku nedostatku materiální podmínky lze rovněž podřadit pod uplatněný důvod dovolání.

Trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí historickou nebo kulturní památku, hrob nebo jiné pietní místo anebo hrubým způsobem ruší shromáždění nebo obřad občanů.

Podle učiněného skutkového zjištění se obviněný trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. dopustil tím, že dne 25. 3. 2005 kolem 18.15 hod před domem v obci K., okres L. na obecním pozemku fyzicky napadl J. K. tím, že ho povalil na zem, kde do něj bil a kopal, kdy poškozenému vzal fotoaparát zn. OLYMPUS, kterým ho udeřil do obličeje, čímž poškozenému způsobil škodu ve výši 3.000,- Kč a lehké pohmoždění a oděrky hlavy, po kterých byl ošetřen v Městské nemocnici v Litoměřicích, přičemž si poranění nevyžádalo delší léčení a neomezilo poškozeného v běžném životě.

Dané jednání svojí intenzitou nepochybně závažně a hrubě narušilo veřejný klid a pořádek a odráželo negativní postoj obviněného k zásadám občanského soužití. Ve výše popsaném jednání došlo z malicherného důvodu a zcela neadekvátně k fyzickému násilí namířenému proti poškozenému a druhotně byla způsobena i újma na zdraví a majetková škoda. Tím došlo k naplnění jak formálního znaku výtržnictví, tak i materiální stránky daného trestného činu.

Nebezpečnost činu pro společnost určitého stupně je tzv. materiální podmínkou, která musí být splněna, aby šlo o trestný čin. Při úvaze, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, jímž byl uznán vinným, tj. zda v jeho případě čin dosahoval vyššího než nepatrného stupně nebezpečnosti pro společnost (§ 3 odst. 2 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný (viz. č. 43/1996 Sb. rozh. trest.).

Při posuzování stupně nebezpečnosti konkrétního činu pro společnost je přitom nutno zohlednit kritéria uvedená v ustanovení § 3 odst. 4 tr. zák., tj. zejména význam chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsob provedení činu a jeho následky, okolnosti, za kterých byl čin spáchán, osobu pachatele, míru jeho zavinění a jeho pohnutku.

Po zhodnocení všech důkazů, výpovědi poškozeného, svědků a listinných důkazů např. lékařské zprávy, jasně vyplývá, že stupeň nebezpečnosti činu obviněného se nijak nevymykal předpokládanému stupni typové nebezpečnosti trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., a byl vyšší než nepatrný. Předchozí konflikty s poškozeným přitom jsou z hlediska existence úmyslné formy zavinění bez významu a nemůžou ani snížit společenskou nebezpečnost jednání obviněného natolik, aby se nejednalo o trestný čin.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Ze shora citovaného dovolání je tedy zřejmé, že námitky obviněného z podstatné části spočívají ve zpochybňování správnosti procesního postupu soudů při zjišťování skutkového stavu. Nejvyšší soud ani neshledal, ve věci žádný, natož pak extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé, který jediný by mohl v řízení o dovolání odůvodnit zásah do skutkových zjištění soudů nižších stupňů. Proto dovolání obviněného opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., když hmotně právní námitky obviněného ohledně nenaplnění formálního znaku výtržnictví dané skutkové podstaty trestného činu a nenaplnění materiální podmínky trestnosti, shledal zjevně neopodstatněnými. Zjevná neopodstatněnost dovolání obviněného vyplývá mj. ze skutečnosti, že námitkou zpochybňující znak výtržnosti i stupeň společenské nebezpečnosti jednání obviněného se již zabývaly soudy nižších stupňů a že obviněný i přes dostatečné odůvodnění jejich rozhodnutí nadále setrvává na svém právním posouzení skutku.



Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 13. května 2009

Předseda senátu:

JUDr. Michal Mikláš