7 Tdo 415/2013
Datum rozhodnutí: 21.05.2013
Dotčené předpisy: § 215a odst. 1,2 písm. b) tr. zák.



7 Tdo 415/2013-44

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl dne 21. května 2013 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného V. D. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 6 To 586/2012, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 50 T 74/2009, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 17. 7. 2012, sp. zn. 50 T 74/2009, byl obviněný V. D. uznán vinným trestným činem týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1, 2 písm. b) tr. zákona a byl odsouzen podle § 215a odst. 2 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců. Podle § 39a odst. 3 tr. zákona byl pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku na náhradu škody.

Obviněný se trestného činu dopustil tím, že od 1. 6. 2004 do 19. 12. 2008 po dobu vzájemného soužití ve společně obývaném domě v Praze 9, K. , fyzicky i psychicky trýznil svou družku, poškozenou J. S., kterou opakovaně v krátkých časových intervalech psychicky a fyzicky napadal tak, že s ní jednal ponižujícím způsobem, choval se nadřazeně, a to i před jejich nezletilou dcerou L., která se postupem doby vůči matce rovněž začala chovat nevhodně, poškozenou soustavně tituloval vulgárními slovy zrůda, svině, píča a psychouš, vulgárně hovořil i o její rodině, se kterou jí zakazoval se stýkat, vyžadoval po ní sexuální praktiky, které se jí protivily, z bezvýznamných důvodů jí v noci budil, vyhrožoval jí fyzickou likvidací, kdy za soustavného vyhrožování na ni nejméně jednou za měsíc z malicherných důvodů i fyzicky útočil tím způsobem, že ji kopal do hýždí či zad, nebo ji udeřil otevřenou dlaní, přičemž přibližně do roku 2005 ji pod hrozbou vyhození z domu opakovaně nutil v kleče před domem či v domě recitovat pro ni ponižující báseň, ve třech případech v období od poloviny roku 2004 do Vánoc roku 2007 se k ní choval hrubým způsobem při pro ni nepříjemných intimních stycích, v nezjištěný den na podzim roku 2005, po dotazu na jeho trestní minulost, ji uchopil pod krkem, nadzvedl a škrtil, v nezjištěný den v roce 2006 ji škrtil za to, že připálila hrnec, přičemž po fyzickém napadání jí v případě poranění bránil vyhledat lékařskou pomoc odebráním telefonů a klíčů od domu, dne 31. 8. 2006 kolem 19. hodiny při jízdě vozidlem směrem na Prahu 9 H. ji udeřil v průběhu telefonátu se sestrou do ucha, které ji dodnes pobolívá, v přesně nezjištěný den v létě roku 2008 ji topil ve vaně, ve které se koupala s dcerou tak, že ji uchopil rukama za hlavu a ponořil ji pod vodu, v listopadu 2008 jí dal před dcerou facku za to, že dceři odmítala jít pro zákusek, a celé jeho jednání vyvrcholilo v noci ze dne 18. 12. 2008 na 19. 12. 2008 poté, co dceru odvezl ke své přítelkyni, v domě uzamkl toalety a koupelnu, vyhrožoval poškozené usekáním prstů a rozložením v kyselině, dne 19. 12. 2008 kolem 8.00 hodin se jí pak snažil odebrat její mobilní telefon, aby jí zamezil v komunikaci s okolím, přičemž jí poškrábal na rukou a při škrcení způsobil oděrku na krku, a poté poškozená za pomoci sestry a bratrance, dům obviněného opustila.

Proti rozhodnutí soudu I. stupně podali odvolání obviněný a jeho otec Prof. Ing. V. D. DrSc. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 6 To 586/2012, zrušil rozhodnutí soudu I. stupně podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného odsoudil podle § 215a odst. 2 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců, jehož výkon mu podle § 58 odst. 1 a § 60a odst. 1, 2 tr. zákona podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 5 let za současného vyslovení dohledu pracovníka probační a mediační služby. Podle § 60a odst. 3 tr. zákona současně obviněnému uložil povinnost, aby se během zkušební doby podmíněného odsouzení s dohledem podrobil dlouhodobé, odborné, systematické psychoterapii, která by mu umožnila náhled a korigování jeho chování v psychoterapeutickém zařízení, jehož výběr podléhá souhlasu soudu prvního stupně.

Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný řádně a včas dovolání odůvodněné prostřednictvím dvou obhájců. Dovolání odůvodněné obhájcem JUDr. J. Ortmanem opírá o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Obviněný uvedl, že se měl trestné činnosti na poškozené dopustit v období od 1. 6. 2004 do 19. 12. 2008. Soudy však podle něj nevzaly v úvahu, že poškozená část této doby žila od něj odděleně a nebylo jisté, zda se k němu vrátí. Soudy přesto výrokovou část založily na nepřetržitém časovém sledu od roku 2004 do roku 2008. Není tak oddělené jeho trestní jednání a jednotlivé skutky, které jsou pokračováním trestné činnosti. Soudy podle obviněného nesprávně hodnotily výpovědi zasahujících policistů P. Šulce a M. Valcháře, když z jejich výpovědí je podle obviněného zřejmé, že se skutkový děj nemohl odehrát tak, jak popisuje poškozená. Podle obviněného nenese jeho jednání znaky týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákona. V další části dovolání obviněný konstatuje některá pravidla a zásady trestního řízení. Konkrétně cituje ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a podrobně se teoreticky zabývá trestním řízením postaveným na zásadách spravedlivého procesu.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze a vrátil věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Dovolání odůvodněné obhájcem JUDr. J. Terynglem obviněný opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedl, že z provedených důkazů vyplývá, že poškozená v předmětném období od něj několikrát odešla, psychiatricky se léčila, z čehož podle obviněného vyplývá, že byla schopna od něj odejít, a přesto se k němu opakovaně i po delším období vrátila. Podotkl, že vztah mezi ním a poškozenou byl složitější, než aby se dalo při respektování zásady in dubio pro reo shrnout, že ve všech případech šlo o týrání poškozenou nedobrovolně snášené a je podle něj prakticky nemožné rozlišit situace, kdy předpokládal, že poškozená jeho jednání snáší dobrovolně od situací, kdy se tak nestalo. Shrnul, že tam, kde je souhlas třeba mylně předpokládán, chybí zavinění. Vzhledem k chování poškozené nelze podle obviněného vyloučit, že alespoň část útoků snášela se souhlasem, resp. že on takový souhlas předpokládal, a tak při respektování zásady in dubio pro reo nelze žádnému z útoků přiznat povahu trestného jednání. Navíc spatřuje závažné pochybení v tom, že celé období let 2004 - 2008 je považováno za jeden pokračující trestný čin, když se mu odchody poškozené jevily v některých případech jako trvalé a jen ztěží tedy lze podle něj konstruovat jednotný úmysl. Soudy měly podle obviněného posoudit, zda se jednalo o sérii jednotlivých trestných činů či o jedno pokračující jednání. Obviněný také nesouhlasí s tím, že by rozdělení jeho jednání na více skutků zhoršilo jeho postavení, jak uvedl odvolací soud. Domnívá se, že ustanovení § 34 písm. j), k) tr. zákona předřazuje okolnost pokračování v trestném činu po delší dobu před okolnost spáchání více trestných činů. Obecně podle něj platí, že pořadí přitěžujících okolností je v trestním zákoně odstupňováno podle jejich závažnosti. Podle názoru obviněného by jistě bylo nahlíženo příznivěji na jednání, které by sice bylo opakované, ale s přestávkami s tím, že období mezi jednotlivými přestávkami by svou intenzitou vůbec nenaplňovalo znaky trestného činu. V této souvislosti obviněný poukázal na rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČR pod č. 58/2008. Z provedených důkazů podle obviněného dále plyne, že intenzita jeho jednání postupem času slábla, proto nalézací soud pochybil, pokud nevyhověl návrhu obhajoby na přesné určení doby, kdy se poškozená zdržovala mimo společné obydlí. V této souvislosti poukázal a citoval z rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky publikované v uvedené sbírce pod č. 56/2009 a další rozhodnutí sp. zn. 7 Tdo 342/2011, podle kterých ukončení společného soužití týranou osobou tím, že se odstěhuje ze společně obývaného bytu, již vylučuje, aby šlo o trestný čin podle § 215a tr. zákona, i když je taková osoba nadále vystavena útokům pachatele, resp. ojedinělé, nijak hrubé napadání poškozené v průběhu několika let, bez dalšího nenaplňuje znak trvalosti týrání. Zopakoval, že poškozená v době, kdy bydlela mimo dům, útokům nebyla vystavena a jde tedy podle něj o určení, zda období, kdy se poškozená vracela do společného domu, dosahovala délkou a intenzitou útoků znaku týrání po delší dobu . V souvislosti s výše uvedeným namítá obviněný nedostatek náležitého popisu skutku (cituje přitom z usnesení Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 5 Tdo 426/2006 a z nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 83/04), neboť formulaci po dobu vzájemného soužití nepovažuje za dostatečně konkrétní pro naplnění objektivní stránky uvedeného trestného činu, která spočívá v páchání činu po delší dobu .

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a dále, aby postupoval podle § 256l tr. ř.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že nelze přihlížet k argumentaci obviněného podřazenou pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v níž obviněný napadal učiněná skutková zjištění, resp. hodnocení důkazů, neboť dovolací soud je vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Za relevantní považuje námitku obviněného zpochybňující naplnění objektivní a subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákona, podle něhož se obviněný údajně nedopouštěl útoků po celou dobu uvedenou ve výroku o vině, což současně vylučuje jeho jednotící úmysl. S uvedenou námitkou státní zástupce nesouhlasí. Poukázal na to, že soudy shledaly věrohodnou výpověď poškozené, ze které je zřejmé, že k žádným zásadním a trvalým odchodům poškozené od obviněného v období od 1. 6. 2004 do 19. 12. 2008 nedošlo. Soud II. stupně poté konstatoval, že po určitou část zmíněné doby sice údajně obviněný s poškozenou skutečně ve společném domě nežil, ovšem jednalo se pouze o krátké časové úseky, které na celkový průběh jednání obviněného vůči poškozené neměly žádný zásadní vliv. Současně bylo zjištěno, že obviněný se útoků dopouštěl opakovaně v krátkých časových intervalech. Soudy tak podle názoru státního zástupce správně specifikovaly dobu spáchání skutku jako období od 1. 6. 2004 do 19. 12. 2008, když po tuto dobu v zásadě trvale žila poškozená s obviněným a s jejich společnou dcerou v jednom domě. Jejich spolužití nebylo patrně možné po celou dobu označit jako druha a družky, ovšem takovou podmínku § 215a tr. zákona ani neobsahuje. V průběhu tohoto období se potom obviněný, jak bylo řečeno, opakovaně v podstatě kontinuálně (v krátkých časových intervalech) dopouštěl agresí vůči poškozené, když toto jednání bylo cílené, tedy zjevně zahrnuté do jednotícího úmyslu [§ 4 písm. a) tr. zákona], jenž nebyl ničím přerušen. Státní zástupce dále uvedl, že jednání obviněného vůči poškozené má charakter útoků páchaných opakovaně po delší dobu, ovšem nikoli ve smyslu dílčích útoků pokračujícího trestného činu. Jednotlivé agrese obviněného totiž nemusí - samy o sobě - vždy naplňovat skutkovou podstatu trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1, 2 písm. b) tr. zákona, pro který je typické, že jednotlivá napadení, byla-li by realizována a posléze hodnocena samostatně, nemusí dosahovat potřebné nebezpečnosti (§ 3 odst. 2 tr. zákona). Trestně právní relevance takové jednání nabývá tím, že je opakováno a oběť je vícenásobně vystavována atakům útočníka. Podle státního zástupce postačuje vymezení obecnější, spočívající zejména v časovém ohraničení celého skutkového děje a v přiblížení charakteru napadání, jsou-li z něj způsob a okolnosti jednání pachatele zřejmé. Zjištěný skutek je tak podle státního zástupce dostatečně popsán, nese znaky trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákona, neboť obviněný zjevně týral poškozenou, žijící s ním po majoritní část vymezené doby ve společném domě tak, že ji fyzicky a psychicky trýznil, přičemž takto jednal po dobu cca 4 a půl roku, tedy po dobu zjevně delší. Popsaný závěr není podle státního zástupce v rozporu ani se soudní praxí zmíněnou obviněným, neboť zejména útoky obviněného byly časté, intenzivní a páchané po dlouhou dobu (tedy nejednalo se o útoky ojedinělé), přičemž k nim docházelo v době spolužití obviněného s poškozenou. Podle názoru státního zástupce není možné konstatovat naplnění uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Nejvyšší soud především shledal, že námitky uplatněné obviněným pod tímto dovolacím důvodem byly součástí již jeho odvolání a soud II. stupně se jimi ve svém rozhodnutí zabýval a vypořádal se s nimi.

Z obsahu dovolání je zřejmé, že se zčásti opírá o námitky, které nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod. Jako právně relevantní shledal Nejvyšší soud námitku obviněného, že jeho jednání nenese znaky týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., neboť se nedopouštěl svého jednání vůči poškozené po celou dobu uvedenou ve skutkové větě, z čehož podle obviněného nelze dovodit jeho jednotící úmysl. Nejvyšší soud se touto námitkou zabýval, avšak shledal ji zjevně neopodstatněnou.

Trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo mimo jiné týrá osobu žijící s ním ve společně obývaném bytě nebo domě, pokračuje-li v páchání takového činu po delší dobu.

Týráním se rozumí zlé nakládání s jinou osobou, které se vyznačuje především vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti, dále určitou trvalostí a konečně tím, že osoba, jež je takovému jednání vystavena, ho pociťuje jako těžké příkoří. Přitom není nutné, aby u týrané osoby vznikly nějaké následky na zdraví v podobě zranění či jiné obdobné újmy. Souvisí to s tím, že týrání nemusí mít nutně jen povahu fyzického násilí, ale může spočívat i v působení psychických útrap. Vyšší stupeň hrubosti a bezcitnosti je požadavek, který se vztahuje k jednání pachatele jako celku. Jednotlivé dílčí akty jednání pachatele, jsou-li posuzovány izolovaně samy o sobě, nemusí být nutně příliš závažné. Podstatné je, že vyššího stupně hrubosti a bezcitnosti dosahují v kontextu daném konkrétními okolnostmi, za nichž k nim dochází, svou povahou, návazností, četností, opakováním, stupňováním, charakterem vzájemného vztahu pachatele a týrané osoby apod. Jsou-li jednotlivé dílčí akty jednání pachatele nazírány v těchto souvislostech a zejména pak jako jeden celek, reálně přichází v úvahu, že celé jednání pachatele vyznívá z hlediska stupně hrubosti a bezcitnosti mnohem závažněji, než když jsou jednotlivé dílčí akty jednání pachatele hodnoceny odděleně či samostatně. Nevyžaduje se, aby šlo o jednání soustavné.

Aplikují-li se tyto zásady na uvedený případ, nemohl se Nejvyšší soud zásadně ztotožnit s námitkou obviněného, že na jeho jednání nemůže být nahlíženo jako na jeden celek, když poškozená během uvedeného období několikrát odešla ze společně obývaného domu, jakož ani s námitkou, že jeho jednání vůči poškozené bylo navíc pokaždé odlišné, měnilo intenzitu (přičemž intenzita dokonce ustupovala) a pokud by na něj bylo nahlíženo jako na jednotlivé útoky, nenaplnilo by vůbec znaky trestného činu a nedosáhlo by intenzity týrání. Obviněný v této souvislosti především namítá, že není naplněn zákonný znak pokračuje-li v páchání takového činu po delší dobu .

Soudní praxe v této souvislosti uvádí, že vzhledem k tomu, že již vlastní týrání jako zlé nakládání se vyznačuje určitým trváním, musí se při páchání takového činu jednat o dobu trvání řádově v měsících. Pro posouzení otázky, zda se pachatel trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a tr. zákona dopouštěl takového činu po delší dobu , je však určující nejen celková doba týrání, ale přihlédnout je třeba též ke konkrétnímu způsobu provedení činu, intenzitě týrání, jeho četnosti apod.

Skutkový stav, který zjistil Obvodní soud pro Prahu 9, a který v napadeném rozsudku akceptoval i Městský soud v Praze, evidentně naplňuje znaky uvedeného trestného činu. Z provedených důkazů (zejména z výpovědi poškozené) je zřejmé, že v období od 1. 6. 2004 do 19. 12. 2008 nedošlo k žádným zásadním a trvalým odchodům poškozené od obviněného. V tomto období se obviněný opakovaně a v podstatě kontinuálně (v krátkých časových intervalech) dopouštěl agresí vůči poškozené jednáním popsaným ve skutkové větě. V souvislosti s tím lze zmínit zejména soustavné titulování vulgárními slovy a nejméně jednou měsíčně fyzické napadání způsobem uvedeným ve výroku o vině.

Nejvyšší soud rozhodně nemohl přisvědčit námitkám, že šlo jen o jednotlivé konflikty, které spolu vzájemně nijak nesouvisely (oddělené od sebe odchody poškozené ze společně obývaného domu), a že by tyto konflikty měly být samostatně posuzovány i z hlediska právní kvalifikace, dokonce jen jako přestupky. Ze zjištění soudů, která jsou podrobněji rozvedena v odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, že ze strany obviněného nešlo o žádné ojedinělé excesy z řádného soužití druha a družky. Toto soužití mělo zpočátku i svá hezká období, jak uvádí sama poškozená (před porodem 20. 6. 2001; po úmrtí jejího otce 9. 10. 2001), avšak konflikty později zcela zřejmě převažovaly, a obviněný je řešil razantními opatřeními uplatňovanými proti poškozené v té podobě, jak je to popsáno ve skutkové větě výroku o vině. Přitom šlo o souhrn aktů, které měly povahu slovních urážek a nadávek, dále různých způsobů fyzického napadání a konečně i některých forem omezování poškozené v jejím volném pohybu, v jejích společenských kontaktech apod. Obviněný si vůči poškozené takto počínal soustavně a trvale po dobu uvedenou ve skutkové větě, když společně obývali jeho dům a v podstatě si osvojil tento přístup k poškozené jako způsob soužití s ní. Namítá-li přitom, že nebyla zohledněna období, kdy poškozená od něj odešla, jak již bylo uvedeno, takové její odchody v době vymezené ve skutku z provedených důkazů nevyplývají. Z důkazů naopak vyplývá, že poškozená jeho společně obývaný dům opustit kvůli dceři nechtěla. To je zřejmé z výpovědi poškozené a obviněný si toho byl vědom, když ji např. pod hrozbou vyhození z domu nutil k ponižujícím úkonům. Sám také vypověděl, že později již požadoval, aby jeho dům opustila, což ale poškozená odmítala. Nelze proto přisvědčit jeho námitce, že některé odchody poškozené se mu jevily jako trvalé, nevěděl zda se vrátí a proto podle jeho názoru není dán jednotící úmysl.

Z výše uvedeného je nepochybné, že jednotlivé formy jednání obviněného v souhrnu představovaly jeden celek, byly vůči poškozené urážlivé, ponižující, degradující její osobnost, působily jí v podstatě nepřetržité příkoří a vyznívaly jako zlé nakládání, které dosáhlo takové intenzity, že ho soudy důvodně označily za týrání ve smyslu § 215a odst. 1 tr. zákona. Dlouhou dobu, po kterou se obviněný tohoto jednání dopouštěl a která dosáhla 4,5 roku, soudy odpovídajícím způsobem vystihly posouzením skutku též podle § 215a odst. 2 písm. b) tr. zákona.

Pokud jde o namítanou absenci jednotícího úmyslu, je na tomto místě rovněž vhodné uvést, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (úmysl přímý) nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl eventuální).

Závěr o zavinění pachatele musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno dle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. rozhodnutí publikovaná pod č. 62/1973 a 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek NS ČR).

Ze skutkových zjištění je nepochybné, že jednání obviněného bylo cílené, manipulující a evidentně vedené jednotícím úmyslem, jak správně zjistily soudy obou stupňů. Jednání obviněného vůči poškozené bylo jako celek naprosto svévolné, znamenalo její citelné ponižování a psychické deptání, bylo pro ni velmi urážlivé a působilo jí značné strádání. Jednotlivé formy jednání obviněného se skutečně lišily a dosahovaly různé intenzity, jak uvádí obviněný, od slovních urážek až po fyzické napadání. Rozhodně však nelze zařadit jeho jednání do sféry běžných neshod mezi druhem a družkou, s nímž by poškozená dobrovolně souhlasila, jak se snaží namítat obviněný.

Objektem trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a tr. zákona je zájem na ochraně klidného soužití osob, které bydlí společně, před závažnými projevy narušování tohoto soužití jimi samotnými. Závažnost těchto projevů je v tom, že k nim dochází v soukromí, mimo dosah veřejnosti a bez její spontánní kontroly, mezi blízkými osobami, mezi nimiž jsou zvláštní vztahy jisté vzájemné závislosti se ztíženou možností uniknout před nepřátelským jednáním. O tom, že poškozená byla vystavena jednání, jež ve svém celku plně odpovídá kritériím týrání, svědčí zjištění, že toto jednání u ní vedlo k vybudování syndromu týraného partnera.

Nejvyšší soud tedy uzavírá, že z popisu skutku (citovaného výše) evidentně vyplývá naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1, 2 písm. b) tr. zákona a uvedený závěr není v rozporu ani s obviněným citovanými rozhodnutími Nejvyššího soudu či Ústavního soudu. Nejvyšší soud tedy shledal výše uvedené námitky obviněného zjevně neopodstatněnými. Přitom nepřihlížel k námitkám směřujícím proti skutkovým zjištěním soudů a proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy (námitky obviněného, že soudy nesprávně posoudily výpovědi svědků P. Š. a M. V.).

S ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces může Nejvyšší soud do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.

V posuzovaném případě se o žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 9, s nimiž se v napadeném rozsudku ztotožnil Městský soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná. Skutková zjištění soudů mají jasné obsahové zakotvení především ve svědecké výpovědi poškozené, která však nestojí osamocená a je podporována řadou dalších důkazů. Soudy si byly vědomy protichůdnosti svědecké výpovědi poškozené a výpovědi obviněného i toho, že celková důkazní situace je ovlivněna povahou věci spočívající primárně v neurovnaných vzájemných osobních vztazích obviněného a poškozené. Již vzhledem k tomu soudy hodnotily svědeckou výpověď poškozené velmi obezřetně, zkoumaly ji z hlediska její obsahové konzistence, z hlediska jejího vztahu k ostatním důkazům a také z hlediska osobních vlastností poškozené zaručujících pravdivost jejích tvrzení. Pro náležité hodnocení svědecké výpovědi poškozené si soudy vytvořily odpovídající podklad nejen ve výpovědích svědků z okruhu jejích nejbližších osob (sestry, matky, sestřenice), které měly autentické poznatky o soužití poškozené s obviněným, ale také ve znaleckém posudku z oboru školství a kultura, odvětví psychologie (na č. l. 36 a násl. tr. spisu), jímž byly objasněny osobní vlastnosti poškozené a důvody, pro které dlouhodobě snášela jednání obviněného. Porovnání obsahu svědecké výpovědi poškozené s ostatními důkazy vedlo soudy k závěru, že její výpověď je věrohodná. Lze jen dodat, že mezi těmito důkazy jsou i výpovědi svědků, kteří k poškozené neměli žádný osobní vztah (svědci P. S., K. H., L. K., učitelky ze školní družiny). Soudy zaznamenaly také to, že ve věci vystupoval určitý okruh svědků, kteří nepotvrzovali zlé nakládání obviněného s poškozenou a naopak líčili obviněného jako klidného mírného člověka. Výpověďmi těchto svědků se soudy rovněž zabývaly a velmi podrobně své závěry popsaly v odůvodnění svých rozhodnutí (zejména lze odkázat na pečlivé odůvodnění rozhodnutí soudu I. stupně). Soudy svůj hodnotící postup logickým a přesvědčivě zdůvodněným způsobem vysvětlily, nedopustily se při tom žádné deformace důkazů a ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. To, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňuje se skutkovými zjištěními soudů, není dovolacím důvodem.

Pokud jde o uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., obviněný nespecifikoval ve které ze dvou jeho alternativ shledává jeho naplnění. Tento důvod dovolání lze podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) - g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) - k). V daném případě je zjevné, že o takový případ nešlo. Městský soud v Praze totiž podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek k odvolání obviněného částečně zrušil a ve věci sám rozhodl. Nebylo tedy rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku obviněného. Uplatnění tohoto dovolacího důvodu tedy nepřicházelo v úvahu.

Nejvyšší soud tedy uzavírá, že uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyl zčásti námitkami obviněného naplněn a právně relevantní námitky shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnými. Nebyl naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř .

S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného V. D. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 21. května 2013
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš