7 Tdo 413/2011
Datum rozhodnutí: 20.07.2011
Dotčené předpisy: § 235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., § 202 odst. 1 tr. zák.



7 Tdo 413/2011 - 27

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 20. července 2011 dovolání obviněného Ing. D. D. , proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 11. 2010, sp. zn. 4 To 792/2010, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 2 T 124/2009, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. D. D. o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 7. 2010, sp. zn. 2 T 124/2009, byl obviněný Ing. D. D. uznán vinným trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. účinného do 31. 12. 2009 a trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. účinného do 31. 12. 2009.

Podle skutkových zjištění soudu obviněný Ing. D. D. spáchal trestné činy tím, že dne 5. 7. 2009 v době kolem 15.20 hod. v obci D. B. , část H. , na zahradě rodinného domu se záměrem přinutit poškozeného V. P. , aby opustil spornou část pozemku u zadního traktu rodinného domku, náležejícího H. P. , užil vůči němu své legálně držené střelné zbraně samonabíjecí pistole Brownig, když z této zbraně ve snaze zastrašit poškozeného V. P. , který byl od něj vzdálen nejvýše pět metrů, nejprve demonstrativně vystřelil do vzduchu a vykřikl na něj: Vypadni z mého pozemku a poté vystřelil ve směru, kde se nacházel poškozený V. P. , když zasáhl zeď ve vzdálenosti asi 1,5 metrů od těla poškozeného, kterého přitom zasáhly odštěpky omítky, přičemž ten se dal z obavy o svůj život na útěk a obviněný Ing. D. D. po třetí vystřelil ze své zbraně ve směru jeho útěku, když střela proletěla mezi stromy a zasáhla zeď domu, kolem které se poškozený V. P. snažil utéci a následně obviněný Ing. D. D. vystřelil ze své zbraně po čtvrté, a to do vzduchu směrem vzhůru, přičemž tomuto jeho jednání byli přítomni syn poškozeného M. P. , snacha poškozeného H. P. , družka obviněného S. Š. , a syn obviněného F. D.

Za tyto trestné činy byl obviněný Ing. D. D. (dále zpravidla jen: ,,obviněný ) odsouzen podle § 235 odst. 2 tr. zák. účinného do 31. 12. 2009 za použití § 35 odst. 1 tr. zák. účinného do 31. 12. 2009 k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. účinného do 31. 12. 2009 a § 60a tr. zák. účinného do 31. 12. 2009 podmíněně odložen na zkušební dobu tří let a po dobu zkušební doby byl nad obviněným vysloven dohled. Podle § 60a odst. 3 tr. zák. účinného do 31. 12. 2009 bylo obviněnému uloženo ve zkušební době minimálně dvakrát ročně, v případě přímo hrozící škody i vícekrát, vždy v termínech stanovených a dohodnutých prostřednictvím Probační a mediační služby, umožnit rodinným příslušníkům H. P. , eventuelně jí pověřeným osobám, opravy a údržbu nemovitostí ve vlastnictví H. P. a jejích rodinných příslušníků. Obviněnému byl podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. účinného do 31. 12. 2009 uložen trest propadnutí věci, a to samonabíjecí pistole Browning, 1 ks dvouřadového zásobníku k samonabíjecí pistoli zn. ČZ 83, 10 ks pistolových nábojů ráže 9 mm K, 1 ks zbrojního průkazu vystaveného na jméno Ing. D. D. a 1 ks průkazu zbraně, přičemž tyto věci byly uloženy na Krajském ředitelství Policie České republiky, Územního odboru inspektorátu pro zbraně, střelivo a výbušniny České Budějovice pod č. j. 344/2009. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený V. P. odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

K odvolání obviněného byl rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 11. 2010, sp. zn. 4 To 792/2010, napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku, jímž bylo podle § 60a odst. 3 tr. zák. účinného do 31. 12. 2009 obviněnému uloženo, aby ve zkušební době minimálně dvakrát ročně, v případě hrozící škody i vícekrát, vždy v termínech stanovených a dohodnutých prostřednictvím Probační a mediační služby, umožnil rodinným příslušníkům H. P. , eventuelně jí pověřeným osobám opravy a údržbu nemovitostí ve vlastnictví H. P. a jejích rodinných příslušníků. V dalších výrocích zůstal napadený rozsudek nedotčen.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně včas dovolání, které se opírá o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V dovolání především namítl, že považuje skutková zjištění soudů za dostatečná, ale namítá jejich nesprávné hmotně právní posouzení, které dosahuje rozměru extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními názory soudu. Obviněný uvedl, že když poškozený vstoupil na jeho pozemek, přiblížil se k jeho družce, kterou urážel, poté urážel i jeho a když poškozený odmítl na výzvu opustit pozemek, obviněný použil výstražné střelby proto, aby poškozeného přinutil k ukončení narušování jeho práva na soukromí a pokojné užívání majetku. Soud mu svým výrokem upřel právo na ochranu těchto statků. Dále obviněný namítl, že jeho jednání nelze v zásadě posuzovat jako trestné, neboť naplnil podmínky nutné obrany podle § 13 tr. zák., resp. krajní nouze podle § 14 tr. zák. účinného do 31. 12. 2009, přičemž varovnou střelbou chránil ústavně zaručená práva své a své rodiny na nenarušování soukromí a na pokojné užívání majetku. Podle názoru obviněného nedošlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., protože v konkrétním případě obviněný nutil poškozeného, aby upustil od pokračování ve zjevně protiprávním jednání. Podle obviněného je též nesprávné použití právní kvalifikace skutku jako trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., a to jednak proto, že soud tuto kvalifikaci vztáhl k jednání směřujícímu k ochraně ústavně chráněných práv obviněného a dále také proto, že není vůbec jisté, zda syn a snacha poškozeného mohli vidět, co se odehrálo na zahradě, či zda byli skutečně přítomni na místě činu. Obviněný připomněl, že domnělého výtržnictví se dopustil na zahradě své zemědělské usedlosti, která je ze čtyř stran uzavřena stavbami a namítl, že poškozený se nacházel v postavení vetřelce, který nezván vstoupil na výsostné území obviněného a choval se nevhodně k němu i jeho družce.

Obviněný namítl, že soudy obou stupňů dospěly k nesprávnému právnímu posouzení jednání cestou účelového porušení ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. s tím, že nevedly své úvahy ve prospěch i v neprospěch obviněného, čímž porušily své povinnosti ve spojení se zásadou presumpce neviny. Takto vzniklý extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právní kvalifikací skutku vede obviněného k názoru, že postup obou soudů zjevně vybočil z rámce pravidel spravedlivého procesu. Obviněný dále namítl, že žalobce ani soud neznaly poměry na místě činu, což vedlo k jejich přehlížení či nesprávnému posuzování základní situace, v níž došlo ke spáchání činu. Podle obviněného soud nadřadil právo poškozeného, majitele 1,3 metrů širokého pozemku na odstranění větví přesahující z pozemku obviněného nad právo obviněného a jeho rodiny na pokojné užívání majetku a nerušené soukromí. Obviněný také namítl, že soud nesprávně vyhodnotil svědeckou výpověď jeho družky S. Š. jako nevěrohodnou, pominul skutečnost, že poškozený V. P. ve své výpovědi připustil použití hrubých výrazů a také že soud bez dalšího uvěřil výpovědi svědků, kteří jsou rodinnými příslušníky poškozeného.

Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud po projednání dovolání ve veřejném zasedání zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích a buď obviněného zprostil obžaloby, popř. aby přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší státní zástupce v písemném vyjádření k dovolání především uvedl, že v trestní věci obviněného nelze dovodit extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy, zjištěnými skutkovými okolnostmi a navazujícími právními závěry soudů obou stupňů. Skutková zjištění, z nichž soudy vycházely, vyplývají z výsledků provedeného dokazování. Poukázal zejména na správné hodnocení důkazního stavu věci, který vyplývá z odůvodnění odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně na č. l. 10 13. V rámci postupu soudů obou stupňů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. nedošlo ze strany soudů k nepřípustné deformaci provedených důkazů. Zejména se nelze ztotožnit s názorem dovolatele, že by se soudy uchýlily z neznalosti poměrů na místě činu k přehlížení základní situace , která vedla k jednání obviněného. Podle názoru nejvyššího státního zástupce bylo dokazování podřízeno potřebě zjištění co nejpřesnějšího vývoje sousedských vztahů mezi rodinami dovolatele a poškozeného, determinovaných převážně průběhem reálné hranice mezi pozemky. Pokud jde o rozhodná skutková zjištění, dovolatel odůvodnil použití střelné zbraně pouze výstražným motivem, ačkoliv ze skutkových zjištění je zřejmé, že jeho střelba byla ve zbývajícím rozsahu provedena cíleně. Pokud jde o námitku obviněného o splnění podmínek nutné obrany podle § 13 tr. zák., za kterých údajně postupoval proti narušiteli svého vlastnického teritoria, konstatoval, že touto otázkou se zabýval již soud prvního stupně na str. 11 svého rozsudku.

Nejvyšší státní zástupce v této souvislosti zdůraznil, že nutit souseda k opuštění údajně sporné části sousedního pozemku, který se tam pohyboval, aniž by zasáhl do cizího majetku, nelze realizovat prostřednictvím střelné zbraně, zejména pak cílenou střelbou na něj z bezprostřední blízkosti. Podle názoru nejvyššího státního zástupce je zřejmé, že v prvé fázi jednání obviněného (výstražná střelba v kombinaci s cílenou střelbou) jednoznačně šlo o obranu zjevně nepřiměřenou povaze útoku. Cílenou střelbu v době ústupu poškozeného nelze označit jinak než za neospravedlnitelnou odplatu spojenou s odvetným útokem. V dané věci nejsou naplněny ani podmínky krajní nouze podle § 14 tr. zák. Obviněný namítal také důvod beztrestnosti svého jednání z důvodu oprávněného použití zbraně podle § 15 tr. zák., avšak tuto námitku blíže nekonkretizoval. Nejvyšší státní zástupce nesouhlasil s názorem obviněného, že mu soud svým výrokem upřel právo na ochranu soukromí a na pokojné užívání majetku. Závěrem nejvyšší státní zástupce uvedl, že na základě skutkových zjištění je zcela evidentní, že jednáním obviněného byly zcela naplněny znaky kvalifikované skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. a není důvodu k pochybnostem o tom, že obviněný naplnil svým jednání také znaky skutkové podstaty trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., neboť obviněný se dopustil veřejné výtržnosti tím, že napadl jiného. Byl rovněž naplněn znak veřejně podle § 89 odst. 4 písm. b) tr. zák., neboť obviněný čin spáchal před více než dvěma osobami současně přítomnými, konkrétně před čtyřmi osobami.

Nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného Ing. D. D. jako zjevně neopodstatněné. Současně navrhl, aby dovolací soud učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání konaném podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. a podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, než jsou uvedena v § 265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř.

Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného zjevně neopodstatněným. Vycházel přitom z následujících skutečností:

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z této zákonné formulace vyplývá, že dovolání, které se opírá o tento dovolací důvod, je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Nejvyšší soud je v řízení o dovolání povinen zásadně vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně, učiněného v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř., a v návaznosti na takto zjištěný skutkový stav věci zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž zásadně nemůže změnit skutková zjištění soudu.

Obviněný uplatnil řadu námitek skutkových, jimiž se dovolací soud vzhledem k zákonnému vymezení uplatněného důvodu nemohl zabývat. Jde o námitky, že poškozený V. P. urážel jeho družku S. Š. , že soudy nesprávně posoudily její výpověď jako nevěrohodnou, i námitka, že soudy nesprávně posoudily ,,základní situaci , z níž vzešel konflikt a že neznaly situaci na místě činu a nezabývaly se stanovením co nejpřesnější polohy poškozeného V. P. i polohy obviněného v okamžiku použití zbraně. Do okruhu těchto námitek spadá i námitka, že soudy účelově porušily ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. tím, že nevedly své úvahy ve prospěch i v neprospěch obviněného, ale výlučně v jeho neprospěch.

Naproti tomu uplatnil právní námitku, že jeho jednání nelze ,,v zásadě posoudit jako trestné, neboť naplnil podmínky § 13, § 14 a § 15 zák. č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009. Tuto právní námitku týkající se okolností vylučujících protiprávnost blíže neodůvodnil a omezil se pouze na to, že varovnou střelbou chránil svá ústavně zaručená práva a práva své rodiny na nenarušování soukromí a na pokojné užívání majetku. Odvolací soud se ve svém rozhodnutí správně vypořádal s námitkou obviněného, a dospěl k závěru, že obviněný nejednal v nutné obraně nebo krajní nouzi. Nejvyšší soud na jeho správné odůvodnění pro stručnost odkazuje, přičemž tuto námitku považuje za zjevně neopodstatněnou. Obviněný v dovolání zmiňuje navíc oprávněné použití zbraně podle § 15 zák. č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009. Podle něj trestný čin nespáchá, kdo použije zbraně v mezích zmocnění příslušných zákonných předpisů. Oprávněné použití zbraně bylo podle zmíněné právní úpravy důvodem vylučujícím protiprávnost a nebezpečnost činu pro společnost. Zákonnými přepisy upravujícími použití zbraně jsou například: zák. č. 219/1999 Sb., o ozbrojených silách České republiky, ve znění pozdějších předpisů, zák. č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, zák. č. 553/1991 Sb., o obecní policii, ve znění pozdějších předpisů, zák. č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a zák. č. 154/1994 Sb., o Bezpečnostní informační službě České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Přestože obviněný toto námitku nijak neodůvodnil, je vzhledem k zákonnému vymezení této okolnosti vylučující protiprávnost, zcela zřejmé, že se jedná o námitku zjevně neopodstatněnou.

Pokud jde o trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. obviněný dále namítl, že nutil poškozeného, aby upustil od pokračování ve zjevně protiprávním jednání s tím, že poškozený V. P. se v době incidentu nacházel v ,,hloubce pozemku obviněného, kam vstoupil nezván, choval se podle obviněného nepatřičně a odmítal z pozemku odejít. Ani této námitce Nejvyšší soud nepřisvědčil. Ze skutkových zjištění soudů je evidentní, že obviněný Ing. D. D. není vlastníkem pozemku, na němž se nacházel poškozený V. P. v době, v níž obviněný na něj opakovaně střílel z legálně držené zbraně.

Krajský soud v Českých Budějovicích zcela správně vycházel z provedených důkazů, z nichž je zřejmé, že poškozený V. P. se nacházel na pozemku, jejímž vlastníkem je H. P. , manželka poškozeného V. P. Správně poukázal na to, že obviněný byl seznámen s vlastnickými poměry, pokud jde o nemovitosti sousedící s jeho nemovitostí. Z kupní smlouvy, kterou obviněný uzavřel s A. P. i z návrhu na zahájení řízení o povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí podle názoru odvolacího soudu jednoznačně vyplývá to, že obviněný věděl, které pozemky získal do svého vlastnictví. V této souvislosti odvolací soud také uvedl, že: ,,Přinejmenším podezřelá v neprospěch obžalovaného je skutečnost, že svědkyni A. P. navštívil muž, který po ní chtěl písemné vyjádření, že prodávala nemovitost i s kotelnou, tedy vyjádření, které by bylo v rozporu s uzavřenou kupní smlouvou. Pokud by obžalovaný chtěl postupovat v souladu s vlastnickými právy, jichž se dovolává a na které také poukazuje vyjádření Spolku Šalamoun, pak by požádal geodeta P. H. o řádné vytýčení hranic pozemku mezi jím a rodinou P. Obžalovaný však v okamžiku, kdy byl informován, že část pozemku podél zadního traktu rodinného domku je ve vlastnictví rodiny P. , výslovně uvedl, že hranici pozemku nechce vytýčit, neboť si vše může odměřit sám. V neprospěch údajů uváděných obžalovaným svědčí také svědecká výpověď P. K. , kterého obžalovaný obvinil, že na něm chtěl, aby podepsal prázdný protokol, což svědek jednoznačně odmítl a je také naprosto nelogické, že takto by svědek postupoval jako stavební technik. Svědecké výpovědi P. K. a F. M. naopak prokazují, že bylo negativně zasahováno do vlastnických práv rodiny P. , a to jak v otázce vypouštění odpadních vod z pozemku obžalovaného na pozemek rodiny P. i přerůstání větví stromů z pozemku obžalovaného na jejich pozemek. O okolnosti, že obžalovaný byl schopen činit i nepravdivé kroky v neprospěch svých sousedů, svědčí jeho udání na rodinu P. , že vypouštějí odpadní vody na obecní pozemky, přestože šlo o zcela nepravdivou informaci, jak prokazuje výpověď svědka F. M. (srov. č. l. 280 spisu).

Obviněný také namítl nesprávnou kvalifikaci skutku jak trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. účinného do 31. 12. 2009 s tím, že soud podle jeho názoru tuto kvalifikaci vztáhl k jednání, které směřovalo k ochraně jeho ústavně chráněných práv, a dále že není vůbec jisté, zda syn a snacha poškozeného mohli vidět, co se odehrává na zahradě a zda byli skutečně na místě činu. Obviněný napadá naplnění znaku ,,veřejně v ustanovení § 202 odst. 1 tr. zák. Nejvyšší soud i tuto námitku shledal zjevně neopodstatněnou vzhledem ke skutkovým zjištěním, která se stala součástí výroku o vině, protože jednání obviněného byli přítomni M. P. , syn poškozeného, snacha poškozeného H. P. , syn obviněného F. D. a družka poškozeného S. Š. Čin byl proto spáchán veřejně, neboť trestný čin je podle § 89 odst. 4 písm. b) tr. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2009, spáchán veřejně, jestliže byl spáchán před více než dvěma osobami současně přítomnými.

V dovolání obviněný opakovaně argumentoval tím, že soud nadřadil právo poškozeného V. P. nad jeho právo a právo jeho rodiny na pokojné užívání majetku a na nerušené soukromí. Ze skutkových zjištění soudů je však naprosto zřejmé, že poškozený V. P. žádným způsobem nenarušil užívání majetku obviněného, protože se v době činu zdržoval na pozemku, který patří jeho manželce H. P. , a nikoliv obviněnému Ing. D. D. I když obviněný nekonkretizuje ústavněprávní předpisy, jichž se dovolává, je zřejmé, že jde o články 7 odst. 1 a 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tento právní předpis však přiznává ochranu vlastnického práva pouze vlastníků, nikoliv těm, kteří se jen domnívají, že jsou vlastníky nemovitostí nebo neuznávají vlastnická práva jiných. Byl to právě obviněný, který zasáhl do vlastnického práva majitelky pozemky H. P. Ani pokud jde o údajné narušení soukromí obviněného poškozeným nelze se v této věci úspěšně dovolávat ústavněprávní ochrany soukromí, když konkrétní zásah do soukromí nebyl prokázán. Nelze přehlédnout, že odvolací soud poukazuje na zcela nekritický přístup obviněného ke své trestné činnosti, byť v souvislosti s výrokem o uložení dohledu obviněnému. Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že rovná práva na pokojné užívání majetku a na soukromí náležejí všem občanům, tedy i poškozenému V. P. a jeho rodinným příslušníkům a obviněný do jejich práv nesmí neoprávněně zasahovat. To ostatně vyplývá z článku 1 Listiny základních práv a svobod, podle něhož lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné.

Obviněný uvedl, že považuje skutková zjištění za dostatečná, namítl však jejich nesprávné hmotně právní hodnocení, které podle názoru obviněného dosahuje rozměru extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, přičemž postup soudů zjevně vybočil z rámce pravidel spravedlivého procesu. Nejvyšší soud může s ohledem na zásady vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění nemají žádnou obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato skutková zjištění učiněna apod. Extrémní rozpor může nastat i tehdy, jestliže se skutková zjištění opírají výlučně nebo alespoň v rozhodující míře o důkaz, který je zatížen nějakou podstatnou vadou a je proto nepoužitelný, a skutková zjištění nevyplývají z ostatních důkazů. V posuzované věci se nejedná o žádný rozpor, natož extrémní, mezi provedenými důkazy a právním posouzením skutku. Skutková zjištění mají své zakotvení v provedených důkazech, které soudy obou stupňů hodnotily důsledně podle zásady volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. v souladu s jejich obsahem a při jejich hodnocení nevybočily ze zákonných mezí volného hodnocení důkazů. Dovolací soud proto shledal i tuto výhradu obviněného zjevně neopodstatněnou.

Nejvyšší soud shledal, že obviněný v dovolání uplatnil zčásti námitky skutkové, které nenaplňují uplatněný důvod dovolání, zčásti námitky právní, které jsou zjevně neopodstatněné. Protože rozhodnutí napadené dovoláním netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání, které konal za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. července 2011

Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek