7 Tdo 410/2013
Datum rozhodnutí: 15.05.2013
Dotčené předpisy: § 140 odst. 2 tr. zákoník



7 Tdo 410/2013-24

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 15. 5. 2013 o dovolání obviněného P. Š., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 8 To 117/2012, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 2 T 8/2012 takto :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. Š. o d m í t á .


O d ů v o d n ě n í :


Obviněný P. Š. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 8 To 117/2012, jímž bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 2 T 8/2012. Obviněný napadl usnesení Vrchního soudu v Praze proto, že jím byl ponechán beze změny výrok o trestu. Odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. l písm. g) tr. ř. Namítl nepřiměřenost uloženého trestu, kterou spatřoval v tom, že soudy nepřihlédly k polehčující okolnosti stanovené v § 41 písm. l) tr. zákoníku. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a aby přikázal Vrchnímu soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr.ř.

Podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Námitky, které se vztahují k přiměřenosti uloženého trestu, se sice týkají aplikace hmotného práva, avšak přesto nejsou dovolacím důvodem, a to ani v té variantě ustanovení § 265b odst. l písm. g) tr. ř., která dovolací důvod vymezuje jako jiné nesprávné hmotně právní posouzení .

Nejde-1i o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát v důsledku toho, že je vadný výrok o vině, lze samotný výrok o uložení trestu napadat z hmotně právních pozic zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. l písm. h) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu.

V poměru obou uvedených dovolacích důvodů jde o to, že dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. je obecným hmotně právním dovolacím důvodem, zatímco dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. h) tr. ř. je z v l á š t n í m hmotně právním dovolacím důvodem vztahujícím se jen k výroku o uložení trestu. Z toho vyplývá, že má-li být samotný výrok o uložení trestu předmětem dovolání, jímž je namítáno porušení hmotného práva, může se tak stát zásadně jen s použitím zvláštního dovolacího důvodu podle § 265b odst. l písm. h) tr. ř. Tento dovolací důvod obviněný neuplatnil a evidentně to ani nepřicházelo v úvahu, protože obviněný byl uznán vinným zločinem vraždy podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku a odsouzen podle tohoto ustanovení k trestu odnětí svobody na osmnáct let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou. Obviněnému tedy byl uložen přípustný druh trestu ve výměře, která spadá do rámce zákonné trestní sazby stanovené v rozpětí od dvanácti let do dvaceti let odnětí svobody. Byl-li uložen přípustný druh trestu ve výměře v rámci zákonné trestní sazby, je vyloučeno namítat v dovolání nepřiměřenost trestu (k tomu viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Lze jen dodat, že to vyplývá i z povahy dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, nýbrž je z některého z důvodů výslovně stanovených zákonem v § 265b tr. ř., mezi nimiž není uložení nepřiměřeného trestu. Namítanou nepřiměřenost trestu nelze považovat za jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. Pokud by měla tato varianta dovolacího důvodu podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. zahrnovat i námitky týkající se přiměřenosti uloženého trestu, pak by ustanovení § 265b odst. l písm. h) tr. ř. bylo bezpředmětné, nefunkční, nadbytečné a nedávalo by žádný smysl, protože uložení nepřípustného druhu trestu a uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu by vždy bylo jiným nesprávným hmotně právním posouzením . Z toho plyne logický závěr, že meze pro námitky směřující proti samotnému výroku o uložení trestu vytyčuje ustanovení § 265b odst. l písm. h) tr. ř., které pro takový případ stanoví zvláštní hmotně právní dovolací důvod, a nikoli ustanovení § 265b odst. l písm. g) tr. ř., které stanoví obecný hmotně právní dovolací důvod.

Z důvodů, které mají základ v otázce přiměřenosti uloženého trestu, Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do rozhodnutí nižších soudů. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud je uložený trest v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že je neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe. O takový případ se v posuzované věci evidentně nejedná. Obviněný byl odsouzen pro zločin vraždy podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku, který spáchal podle zjištění soudů v podstatě tím, že dne 7. 11. 2011 na pozemní komunikaci mezi obcemi J., okr. Děčín, a S., okr. Ústí nad Labem, po předchozí hádce navazující na vzájemné neshody nejprve pětkrát vystřelil na poškozeného R. S. z pětiranného revolveru zn. Smith & Wesson ráže 38 Special tzv. terčovým střelivem, způsobil mu tím zranění na různých částech těla, poté začal na poškozeného střílet pistolí zn. Glock vz. 26 nabitou střelivem ráže 9 mm Luger, a když před ním poškozený utíkal po komunikaci směrem k obci J., pronásledoval ho, pokračoval ve střelbě a nakonec poškozeného, který v důsledku zranění nebyl schopen dalšího útěku a padl do travnatého porostu při komunikaci, z bezprostřední blízkosti zastřelil ranou do hlavy. Uložený trest odnětí svobody v trvání osmnácti let je sice trestem přísným, vyměřeným v horní polovině zákonné trestní sazby, avšak rozhodně nejde o trest, který by nějak vybočoval z ústavního rámce proporcionality trestní represe. Pro úplnost je třeba dodat, že soudy se zabývaly všemi hledisky rozhodnými pro stanovení druhu a výměry trestu, a pokud obviněnému nepřiznaly polehčující okolnost uvedenou v § 4l písm. l) tr. zákoníku, tj. součinnost při objasňování činu, měly pro to důvody, které přijatelně vysvětlily odkazem na celkový postoj obviněného k spáchanému činu a tím, že obviněný jen přizpůsoboval své výpovědi dané důkazní situaci v tom kterém stadiu řízení. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivá hlediska ukládání trestu znovu rozebíral, přehodnocoval a činil v tomto ohledu nějaké vlastní závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně se výrokem o trestu nedostaly do žádného extrémního rozporu s ústavním principem proporcionality trestní represe. To, že obviněný považuje uložený trest za nepřiměřeně přísný a domáhá se přiznání polehčující okolnosti, kterou u něho soudy neshledaly, není dovolacím důvodem.

Nejvyšší soud proto podle § 265i odst. l písm. b) tr. ř. odmítl dovolání obviněného jako dovolání podané z jiného než zákonného dovolacího důvodu.

O podaném dovolání Nejvyšší soud rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. l písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, aniž k tomuto postupu potřeboval souhlas obviněného a státního zástupce.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. května 2013 Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec