7 Tdo 410/2009
Datum rozhodnutí: 09.07.2009
Dotčené předpisy:





7 Tdo 410/2009-I.

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 9. 7. 2009 o dovoláních obviněných D. B., J. P., M. P. a I. K. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 6. 2007, sp. zn. 2 To 14/2007, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 64/2005 takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných D. B., J. P., M. P. a I. K. o d m í t a j í .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2006, sp. zn. 4 T 64/2005, byli uznáni vinnými obvinění D. B., J. P. a M. P. v bodě I trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1, 3 tr. zák., v bodě II trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák., v bodě III pokusem trestného činu loupeže podle § 8 odst. 1 tr. zák., § 234 odst. 1, 3 tr. zák., v bodě IV trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák., obviněný D. B. v bodě V trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1, 3 tr. zák. a obvinění D. B. a I. K. v bodě VI trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1, 3 tr. zák., přičemž všech trestných činů se dopustili jako spolupachatelé podle § 9 odst. 2 tr. zák. Odsouzeni byli obviněný D. B. podle § 234 odst. 3 tr. zák., § 35 odst. 2 tr. zák., § 36 tr. zák. k souhrnnému a dalšímu trestu odnětí svobody na devět roků a devět dnů se zařazením do věznice s ostrahou podle § 39a odst. 3 tr. zák., přičemž podle § 35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu uloženém tomuto obviněnému ve věci Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 3 T 21/2002 a další obsahově navazující rozhodnutí, obviněný J. P. podle § 234 odst. 3 tr. zák., § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na čtrnáct roků se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák., obviněný M. P. podle § 234 odst. 3 tr. zák., § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na třináct roků se zařazením do věznice s ostrahou podle § 39a odst. 3 tr. zák. a obviněný I. K. podle § 234 odst. 3 tr. zák., § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na dvanáct a půl roku se zařazením do věznice s ostrahou podle § 39a odst. 3 tr. zák., přičemž podle § 35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu uloženém tomuto obviněnému ve věci Městského soudu v Praze sp. zn. 43 T 15/99 a další obsahově navazující rozhodnutí. Části obžaloby byli obviněný M. P. podle § 226 písm. b) tr. ř. a obviněný I. K. podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěni. Výrokem podle § 229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody. Kromě toho bylo rozsudkem Krajského soudu v Praze rozhodnuto ohledně dalších devíti obviněných.

Proti rozsudku Krajského soudu v Praze podali odvolání obvinění D. B., J. P., M. P., I. K., dalších šest obviněných, státní zástupce v neprospěch obviněného I. K. a v neprospěch dalších dvou obviněných a čtyři poškození. O odvoláních bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 6. 2007, sp. zn. 2 To 14/2007. Ve věci obviněných D. B., J. P. a M. P. byl rozsudek Krajského soudu v Praze z podnětu jejich odvolání podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o vině trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1, 3 tr. zák. uvedeným v bodě I a ve výroku o trestech a podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obvinění D. B., J. P. a M. P. byli uznáni vinnými trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. (bod B/a) a odsouzeni za tento trestný čin a dále za trestné činy, ohledně nichž zůstal rozsudek Krajského soudu v Praze nedotčen, obviněný D. B. ještě za pokus trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 tr. zák., § 250 odst. 1, 2 tr. zák., kterým byl uznán vinným ve věci Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 3 T 21/2002, podle § 234 odst. 3 tr. zák., § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na devět let a devět dnů se zařazením do věznice s ostrahou podle § 39a odst. 3 tr. zák., přičemž podle § 35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu uloženém tomuto obviněnému ve věci Obvodního soudu pro Prahu 4 a další obsahově navazující rozhodnutí, obviněný J. P. podle § 234 odst. 3 tr. zák., § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na třináct let a šest měsíců se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. a obviněný M. P. podle § 234 odst. 3 tr. zák., § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na dvanáct let a šest měsíců se zařazením do věznice s ostrahou podle § 39a odst. 3 tr. zák. Ve věci obviněného I. K. byla odvolání tohoto obviněného a státního zástupce podle § 256 tr. ř. zamítnuta. Odvolání poškozených byla zamítnuta v případě jednoho z nich podle § 256 tr. ř. a v případě ostatních podle § 253 odst. 1 tr. ř.

Obvinění D. B., J. P., M. P. a I. K. podali prostřednictvím obhájců v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze. Dovolání podal také obviněný M. S., avšak jeho věc byla vyloučena ze společného řízení a o jeho dovolání bylo rozhodnuto rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2009, sp. zn. 7 Tdo 646/2009.

Obviněný D. B. napadl jeho se týkající část rozsudku Vrchního soudu v Praze s odkazem na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. d), g), l) tr. ř. Porušení ustanovení § 202 odst. 2, 5 tr. ř. o své přítomnosti v hlavním líčení ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obviněný spatřoval v tom, že podstatná část hlavního líčení se konala v jeho nepřítomnosti sice na jeho formální žádost, avšak tato žádost byla podle obviněného fakticky vynucena postupem soudu, který konal hlavní líčení v jednotlivých jednacích dnech od 8.30 hod. do doby i dlouho po 16.00 hod. s minimálními přestávkami, aniž obviněný měl možnost občerstvení a uspokojení biologických potřeb. Nesprávné právní posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný vytkl ve vztahu k výroku o vině trestnými činy loupeže uvedenými v bodech III, IV, VI rozsudku Krajského soudu v Praze s tím, že skutky uvedené v bodech III, VI měly být posouzeny jako trestné činy vydírání podle § 235 tr. zák. a skutek uvedený v bodě IV měl být posouzen tak, že obviněný na sebe převzal a převedl věc získanou trestným činem (tj. patrně jako trestný čin podílnictví podle § 251 tr. zák. nebo podle § 252 tr. zák.). Podle obviněného Vrchní soud v Praze nesprávně zahrnul do odsuzujícího výroku i ty skutky a právní kvalifikace, pro něž byl již odsouzen jinými soudy , čímž obviněný mínil odsouzení ve věci Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 3 T 21/2002. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spadá také námitka směřující proti výroku o trestu v tom směru, že v poměru k odsouzení ve věci Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 3 T 21/2002 nebyl dán vztah souhrnnosti. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný blíže nespecifikoval. Mimo rámec deklarovaných dovolacích důvodů obviněný uplatnil námitky také proti rozsahu důkazů, na jejichž podkladě bylo soudy obou stupňů rozhodnuto, a tím i proti skutkovým zjištěním soudů. Obviněný D. B. se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud ohledně něho zrušil napadený rozsudek a aby přikázal Vrchnímu soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Obviněný J. P. napadl jeho se týkající část rozsudku Vrchního soudu v Praze s odkazem na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř. Pokud jde o nesprávné právní posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný projevil nesouhlas s tím, že Vrchní soud v Praze posoudil skutek uvedený v bodě B/a napadeného rozsudku jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., a namítl nedostatek formálních znaků tohoto trestného činu, neboť násilí mělo podle obviněného směřovat výhradně k omezení svobody pohybu poškozeného a nikoli k vydání věcí, jež měl poškozený při sobě. Dále obviněný namítl, že na skutek uvedený v bodě III rozsudku Krajského soudu v Praze bylo vadně aplikováno ustanovení § 234 odst. 1, 3 tr. zák., a poukázal jednak na to, že chybí bezprostřední časová a příčinná návaznost zmocnění se finančních prostředků na použití násilí, resp. pohrůžky násilí, a jednak na to, že posuzované jednání nebylo vedeno vážně míněným úmyslem směřujícím k získání částky, která by odpovídala škodě velkého rozsahu. Podle obviněného proto v napadeném rozsudku Vrchního soudu v Praze chybí výrok o zrušení bodu III rozsudku Krajského soudu v Praze, a to ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Tento dovolací důvod obviněný spatřoval také v tom, že Vrchní soud v Praze nezrušil body II, IV rozsudku Krajského soudu v Praze a že se ani nezabýval tou částí odvolání, v níž obviněný tyto body výroku o vině napadal. Mimo meze uplatněných dovolacích důvodů obviněný namítal nesprávnost skutkových zjištění týkajících se jeho účasti na trestné činnosti. Obviněný J. P. se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud ohledně něho zrušil napadený rozsudek a aby ho zprostil obžaloby.

Obviněný M. P. napadl jeho se týkající část rozsudku Vrchního soudu v Praze s odkazem na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Pod tyto dovolací důvody byly podřaditelné jednak námitky proti právnímu posouzení skutku uvedeného v bodě III rozsudku Krajského soudu v Praze v tom ohledu, že chybí zavinění obviněného ve vztahu k těžšímu následku podle § 234 odst. 3 tr. zák., jednak námitky týkající se nedostatku materiální podmínky trestnosti posuzovaných skutků. Bez souvislosti se zákonnými dovolacími důvody obviněný zpochybnil to, jak soudy hodnotily důkazy a jaká skutková zjištění učinily o jeho účasti na trestných činech uvedených v bodě B/a napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze a v bodech II, III, IV rozsudku Krajského soudu v Praze. Mimo rámec zákonných dovolacích důvodů vyjádřil názor, že Vrchní soud v Praze do výměry trestu nedostatečně promítl zmírnění právního posouzení skutku uvedeného v bodě I rozsudku Krajského soudu v Praze (bod B/a napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze). Obviněný M. P. se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud ohledně něho zrušil rozsudky obou soudů a aby přikázal Krajskému soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Obviněný I. K. napadl jeho se týkající část rozsudku Vrchního soudu v Praze s odkazem na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že skutek uvedený v bodě VI rozsudku Krajského soudu v Praze byl chybně posouzen jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1, 3 tr. zák., protože jednání proti poškozenému nesměřovalo k tomu, aby peníze vydal v bezprostřední časové návaznosti na násilí či pohrůžku násilí, ale k tomu, aby peníze vydal někdy v budoucnu. Z toho obviněný dovozoval, že skutek měl být posouzen jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, 3 tr. zák. Obviněný I. K. se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud ohledně něho zrušil napadený rozsudek a aby přikázal Vrchnímu soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněných jsou zjevně neopodstatněná.

Obecně k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Nejvyšší soud pokládá za nutné především připomenout, že se otázkou správnosti právního posouzení skutků zabýval ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistil Krajský soud v Praze a z kterého v napadeném rozsudku vycházel také Vrchní soud v Praze, a že nijak nepřihlížel k námitkám směřujícím proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy a jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů. Jestliže dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení, logicky z toho vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou právního posouzení skutku jako posouzení hmotně právního je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, tak jak byl zjištěn soudy, a nikoli jak se jeho zjištění domáhá dovolatel. V dovolání lze namítat, že skutkový stav, který zjistily soudy, nemá znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat p r á v n í vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudy. Mimo meze dovolacího důvodu jsou s k u t k o v é námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a nahrazení těchto zjištění jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Dovolání se nemůže zakládat na námitkách proti skutkovým zjištěním soudů, proti tomu, jakým postupem při hodnocení důkazů soudy došly ke skutkovým zjištěním, jak soudy postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování, že nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů apod. Dovolání je mimořádný opravný prostředek určený k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. prověřuje správnost právního posouzení skutku zásadně z toho hlediska, jak bylo hmotné právo aplikováno na skutkový stav zjištěný soudy.

S ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. O takový rozpor jde zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.

V posuzované věci se o žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Praze, která v napadeném rozsudku akceptoval také Vrchní soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná. Skutková zjištění, která se stala podkladem výroku o vině obviněných, mají jasnou obsahovou vazbu na provedené důkazy. Krajský soud v Praze důkazy zevrubně hodnotil jak z toho hlediska, zda příslušná skutková zjištění vyplývají z obsahu důkazů, tak z toho hlediska, zda jde o důkazy věrohodné. Svůj hodnotící postup Krajský soud v Praze podrobně a přitom i přehledně, srozumitelně a ověřitelně vysvětlil v odůvodnění rozsudku. V tomto rámci Krajský soud v Praze zaznamenal i rozpory, které mezi jednotlivými důkazy či jejich skupinami vyvstaly, a překlenul tyto rozpory logickými a přesvědčivě zdůvodněnými úvahami. Obzvláště obezřetně Krajský soud v Praze postupoval při hodnocení důkazů v případech, kdy příslušné skutkové zjištění bylo založeno na jediném přímém důkazu nebo jen na nepřímých důkazech, a vytvořil si potřebný podklad pro závěr o věrohodnosti takových důkazů. Krajský soud v Praze se nedopustil žádné deformace důkazů a nijak nevybočil z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Nic v tomto ohledu nelze vytýkat ani Vrchnímu soudu v Praze, pokud se ztotožnil se skutkovými zjištěními Krajského soudu v Praze. Nejvyšší soud tudíž neměl důvodu k tomu, aby z podnětu dovolání obviněných jakkoli zasahoval do skutkového základu napadeného rozsudku, a proto ověřil správnost právního posouzení jednotlivých skutků v té podobě, jak je zjistily oba soudy.

Obecně k právnímu posouzení skutků

Společným rysem námitek obviněných proti právnímu posouzení skutků, které byly kvalifikovány jako trestný čin loupeže podle § 234 tr. zák., bylo popírání bezprostřední souvislosti mezi vykonaným násilím, resp. pohrůžkou násilí na straně jedné a zmocněním se peněz či jiných věcí poškozených na straně druhé.

Trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. (nehledě na přísnější kvalifikaci) se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.

Z citovaného ustanovení vyplývá, že o trestný čin loupeže jde v případě jednání, které směřuje k tomu, aby pachatel cestou násilí nebo hrozby násilím dosáhl okamžité dispozice s cizí věcí. To se navenek projevuje tím, že cizí věc se v důsledku použitého násilí dostane do moci pachatele již v průběhu vykonaného násilí nebo ihned po jeho vykonání. Pokud je trestný čin loupeže spáchán jednáním, které má formu pohrůžky bezprostředního násilí, směřuje takové jednání k tomu, aby pachatel získal věc do své moci pod vlivem hrozby uplatněné v tom smyslu, že nepodrobí-li se poškozený ihned vůli pachatele a nezíská-li pachatel věc ihned do své moci, bude násilí okamžitě vykonáno. Mezi násilím, resp. pohrůžkou násilí a zamýšleným zmocněním se cizí věci tedy musí být těsná časová návaznost. Nějaká maximální časová hranice, kterou ještě lze tolerovat, aby šlo o trestný čin loupeže, ovšem nemůže být předem apriorně stanovena s platností pro všechny případy. Akceptovatelný časový odstup mezi vykonaným či hrozícím násilím a zamýšleným zmocněním se cizí věci musí být vždy posouzen podle okolností každého konkrétního případu. V tomto ohledu má význam zejména celkový charakter mechanismu, který byl zvolen za prostředek ke zmocnění se cizí věci, dále to, zda, v jaké míře a po jakou dobu byl poškozený v reálném dosahu vůle pachatele projevené jeho násilím či hrozbou, a konečně i to, jak se situace nastolená násilím či hrozbou pachatele jevila poškozenému.

Trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. (nehledě na přísnější kvalifikaci) se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl.

Jestliže je poškozený nucen k tomu, aby vydal věc pachateli, nebo k tomu, aby strpěl odebrání věci pachatelem, jde o trestný čin vydírání za předpokladu, že mezi jednáním pachatele, které má povahu násilí nebo hrozby násilím, a momentem, kdy se věc má ocitnout podle vůle pachatele v jeho moci, chybí bezprostřední vztah. To se projevuje typicky tím, že vykonané násilí nebo hrozba násilím směřují k tomu, aby poškozený vydal věc nebo strpěl její odebrání někdy v budoucnu (tj. nikoli okamžitě), resp. tím, že hrozba násilím je uplatněna tak, že pokud se poškozený nepodřídí vůli pachatele, bude hrozba splněna někdy v budoucnu (tj. nikoli okamžitě). Pro tyto případy je charakteristické, že poškozený se ocitá v situaci, kdy se pod vlivem násilí či hrozby nemusí podle vůle pachatele chovat ihned, resp. v situaci, kdy mu provedení násilí nehrozí ihned, jakmile se nebude chovat podle vůle pachatele. Trestný čin vydírání tedy předpokládá určitý výraznější časový odstup mezi násilím či pohrůžkou násilí ze strany pachatele a zamýšleným získáním dispozice nad věcí. Ani v tomto případě není možné předem apriorně stanovit nějakou minimální délku tohoto odstupu a každý případ je nutné posoudit individuálně podle konkrétních okolností.

K právnímu posouzení skutku uvedeného v bodě B/a rozsudku Vrchního soudu v Praze z hlediska dovolání obviněných J. P. a M. P.

Jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. byl posouzen skutek, který podle zjištění Vrchního soudu v Praze spočíval v tom, že obvinění J. P. a M. P. společně s obviněným D. B. a po předchozí domluvě s obviněnými R. T. a J. K., naplánování a rozdělení úkolů při únosu poškozeného Ing. V. T. na základě informací poskytnutých obviněným J. P. a M. P. v úmyslu násilím a pohrůžkou násilí přinutit poškozeného k vydání peněz a popřípadě dalších věcí z jeho majetku dne 6. 11. 1996 kolem 18.30 hodin v P., V Ú., obvinění D. B., R. T. a J. K. vnikli zavírajícími se vraty do garáže domu poškozeného, kterého nejprve vytáhli z místa řidiče osobního automobilu zn. BMW, natlačili ho mezi sedadla tohoto vozidla, obviněný M. P. ihned po vniknutí uvedených obviněných do garáže z místa odjel, obviněný D. B. se při útoku na poškozeného zmocnil jeho kufříku obsahujícího finanční hotovost v nezjištěné výši, bankovní karty a další věci a z místa odešel, přičemž obvinění R. T. a J. K. odváželi poškozeného jeho osobním automobilem z P.

Tato zjištění Vrchní soud v Praze převzal z bodu I rozsudku Krajského soudu v Praze, avšak na rozdíl od Krajského soudu v Praze neuznal obviněné D. B., J. P. a M. P. vinnými spolupachatelstvím na dalším jednání obviněných R. T. a J. K., kteří pokračovali ve fyzickém napadání poškozeného a způsobili mu zranění, v jejichž důsledku poškozený zemřel.

Námitky obviněného J. P. uplatněné v tom smyslu, že nešlo o trestný čin loupeže, protože násilí směřovalo k tomu, aby poškozený vydal věci v budoucnu, nemohou obstát. Tyto námitky jsou v evidentním rozporu se zjištěním, že již při samotném přepadení byl poškozenému odebrán jednak kufřík obsahující mimo jiné peněžní hotovost a jednak jeho osobní automobil. Mezi násilím vykonaným proti poškozenému a zmocněním se jeho věcí byla přímá souvislost, která vylučuje úvahy o tom, že by mohlo jít jen o trestný čin vydírání. Obviněný J. P. byl hlavním organizátorem přepadení poškozeného, v podstatě určil způsob jeho provedení, znal jeho cíl a evidentně měl participovat na výtěžku činu. V tomto rámci obviněný věděl i to, že poškozený poté, co bude násilím paralyzován, bude svým osobním automobilem odvezen z místa bydliště. Cílem akce bylo získání peněz. Přepadení poškozeného bylo naplánováno na dobu jeho příjezdu do bydliště, kdy se dalo snadno předpokládat, že po celodenní podnikatelské činnosti bude mít u sebe i nějaké peníze. Pokud za této situace došlo při samotném fyzickém provedení útoku proti poškozenému k odcizení jeho kufříku s hotovostí a k odcizení jeho osobního automobilu, rozhodně nemohlo jít o žádný exces vykonavatelů útoku z toho rámce, jak byl útok dohodnut, naplánován a připraven. Není tedy důvodu k tomu, aby odcizení kufříku s hotovostí a odcizení osobního automobilu, v němž byl poškozený odvezen z místa bydliště, bylo považováno za něco, za co obviněný J. P. neodpovídá.

Obviněný M. P. zpochybnil správnost právního posouzení skutku uvedeného v bodě B/a napadeného rozsudku námitkou týkající se nedostatku materiální podmínky trestnosti činu. Podle obviněného soudy nepřihlédly k době, která již uplynula od skutku, k jeho bezúhonnosti a k hierarchii osob, které se skutku dopustily. Těmito námitkami nemohlo být právní posouzení skutku v žádném případě dotčeno. Pro to, aby skutek byl kvalifikován jako trestný čin, byla splněna podmínka, že stupeň jeho nebezpečnosti pro společnost je vyšší než nepatrný (§ 3 odst. 1, 2 tr. zák.). Pro to, aby bylo přihlédnuto k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, byla splněna podmínka, že spáchání činu organizovanou skupinou podstatně zvyšuje stupeň jeho nebezpečnosti pro společnost (§ 88 odst. 1 tr. zák.). Na tomto závěru nic nemění časový odstup mezi spácháním činu a dobou, kdy soudy rozhodly, ani namítaná bezúhonnost obviněného. Pokud jde o namítanou hierarchii osob, které se skutku dopustily, je třeba konstatovat, že obviněný M. P. nebyl mezi přímými vykonavateli samotného fyzického přepadení poškozeného, avšak zároveň nelze pominout jeho účast na přípravě přepadení, ke které posloužily jeho informace o poškozeném, a dále to, že se společně s dalšími obviněnými dostavil na místo činu, ze kterého se vzdálil, jakmile si v rámci svého úkolu dohlížet na průběh přepadení ověřil, že přepadení poškozeného se zdařilo. K tomu je třeba dodat, že pro spáchání činu organizovanou skupinou je příznačné, že někteří její členové se v rámci rozdělení úloh přičiní o provedení činu i jen způsobem, který sám o sobě nestačí k jeho provedení a nejeví se proto nikterak mimořádně závažný, avšak který nabývá na významu, je-li hodnocen v kontextu s jednáním ostatních osob, které tvoří organizovanou skupinu. Tak je tomu i v případě obviněného M. P., jehož jednání v rámci organizované skupiny mělo značný význam především v přípravné fázi celé akce a menší význam ve stadiu samotného fyzického provedení útoku. To je ovšem jen typický důsledek rozdělení rolí mezi členy organizované skupiny, při kterém obviněnému M. P. nepřipadla role přímého fyzického vykonavatele útoku. Proto není možné vyvozovat z toho závěr o nedostatku materiální podmínky trestnosti činu ani o nedostatku materiální podmínky pro použití vyšší trestní sazby.

K právnímu posouzení skutku uvedeného v bodě II rozsudku Krajského soudu v Praze z hlediska dovolání obviněných J. P. a M. P.

Jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák. byl posouzen skutek, který podle zjištění Krajského soudu v Praze spočíval v tom, že obvinění J. P. a M. P. společně s obviněnými D. B., R. T. a J. K. po předchozí domluvě a naplánování loupežného přepadení obchodního domu O. v P.-M., L., dne 26. 11. 1995 okolo 17.00 hod. obvinění D. B., R. T. a J. K., maskováni kuklami a ozbrojeni střelnými zbraněmi, vnikli do uvedeného obchodního domu, kde nejprve obviněný R. T. a J. K. fyzicky napadli pracovníky bezpečnostní agentury J. P. a T. L. údery do hlavy a těla, povalili je na zem, spoutali je a aplikovali jim injekci paralyzující látky, následně obvinění D. B. a R. T. pod pohrůžkou střelnou zbraní přinutili pokladní K. A., aby vydala klíče od trezoru a lehla si na zem, obviněný R. T. jí aplikoval injekci paralyzující látky, z trezoru v pokladně odcizili tržbu ve výši nejméně 2.719.000,- Kč ke škodě obchodní společnosti K., k. s., P., K., uloupenou hotovost obviněný D. B. odevzdal obviněným J. P. a M. P., kteří čekali nedaleko a zajišťovali jejich únik, a poté si získanou hotovost mezi sebou rozdělili.

Obviněný J. P. uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. s námitkou, že v napadeném rozsudku chybí výrok o zrušení bodu II výroku o vině a že Vrchní soud v Praze se jeho odvoláním směřujícím proti bodu II výroku o vině ani nezabýval. Tato námitka nemůže obstát. Jak je patrno z odůvodnění napadeného rozsudku na str. 11, Vrchní soud v Praze zaznamenal to, že obviněný J. P. podal odvolání proti bodu II výroku o vině, i to, z jakých důvodů obviněný s touto částí výroku o vině nesouhlasil. V dalším Vrchní soud v Praze na str. 17 odůvodnění napadeného rozsudku obecně ve vztahu ke všem bodům výroku o vině, které přezkoumával, konstatoval, že Krajský soud v Praze provedl úplné dokazování, hodnotil důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. a správně posoudil jednotlivé skutky i z hlediska jejich právní kvalifikace. Toto konstatování se plně vztahuje také na bod II výroku o vině. K důkazům usvědčujícím obviněného J. P. se Vrchní soud v Praze vyjádřil na str. 19 odůvodnění napadeného rozsudku. Jestliže Vrchní soud v Praze ponechal bod II výroku o vině v rozsudku Krajského soudu v Praze nedotčený za situace, kdy z podnětu odvolání obviněného J. P. změnil výrok o jeho vině jen v bodě I rozsudku Krajského soudu v Praze, není možné dojít k závěru, že v napadeném rozsudku chybí výrok, který by se výslovně týkal bodu II rozsudku Krajského soudu v Praze. Vrchní soud v Praze v tomto ohledu rozhodl ve shodě s tím, jak je rozhodování odvolacího soudu upraveno v ustanoveních šestnácté hlavy trestního řádu.

Obviněný M. P. uplatnil z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. relevantní námitku jen v tom směru, že soudy nedostatečně hodnotily materiální podmínku trestnosti činu. Tato námitka však nemůže obstát. Posuzovaný skutek vykazoval jak potřebný stupeň nebezpečnosti pro společnost, aby mohl být pokládán za trestný čin (§ 3 odst. 1, 2 tr. zák.), tak podstatně zvýšený stupeň nebezpečnosti pro společnost (§ 88 odst. 1 tr. zák.) v důsledku toho, že obviněný spáchal čin jako člen organizované skupiny ve smyslu § 234 odst. 2 písm. a) tr. zák. a způsobil činem značnou škodu ve smyslu § 234 odst. 2 písm. b) tr. zák. Časový odstup, s nímž soudy o skutku rozhodly, ani bezúhonnost obviněného nemohly mít na správnost právní kvalifikace skutku žádný vliv. To platí i ohledně konkrétního způsobu, jímž se obviněný M. P. jako člen organizované skupiny do skutku zapojil v rámci rozdělení úkolů mezi jednotlivé pachatele. Obviněný M. P. se sám sice nepodílel na vlastním fyzickém útoku proti osobám, jejichž odpor musel být eliminován, avšak to nijak nesnižuje závažnost jeho jednání spočívajícího v účasti na přípravě a naplánování činu a v přítomnosti poblíže místa přepadení s cílem zajistit ústup těch spolupachatelů, kteří samotné přepadení fyzicky provedli, a převzít od nich uloupené peníze. Význam jednání obviněného M. P. jako člena organizované skupiny dokresluje i jeho účast na rozdělení výtěžku trestného činu. Z důvodů, které se vztahují k materiálnímu pojetí trestného činu (§ 3 odst. 1, 2 tr. zák.) a k materiálnímu pojetí okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby (§ 88 odst. 1 tr. zák.), neměl Nejvyšší soud na posuzovaném výroku co měnit.

K právnímu posouzení skutku uvedeného v bodě III rozsudku Krajského soudu v Praze z hlediska dovolání obviněných D. B., J. P. a M. P.

Jako pokus trestného činu loupeže podle § 8 odst. 1 tr. zák., § 234 odst. 1, 3 tr. zák. byl posouzen skutek, který podle zjištění Krajského soudu v Praze spočíval v tom, že obvinění D. B., J. P. a M. P. společně s obviněnými R. T. a J. K. po předchozí domluvě, naplánování a rozdělení úkolů při únosu poškozeného P. K. dne 3. 3. 1996 v P., S. ul., obvinění R. T. a J. K. zaútočili na poškozeného, který se aktivně bránil, proto ho obviněný D. B. udeřil velkou silou do obličeje, následně ho spoutali, naložili do osobního automobilu zn. Škoda Favorit nezjištěné registrační značky, kterým ho odvezli do rekreační chaty v katastru obce H.-R., okr. P.-z., užívané obviněným R. T., kam přijeli i obvinění J. P. a M. P. a kde podle jejich požadavku na vydání částky 10.000.000,- Kč a pod pohrůžkou dalšího násilí a omezování osobní svobody poškozeného přinutili k vydání částky alespoň 2.000.000,- Kč prostřednictvím jeho známého A. K., o uloupenou hotovost se rozdělili a poškozeného propustili.

Rozhodně není možné akceptovat námitky obviněných D. B. a J. P., kteří se snažili zpochybnit správnost právního posouzení skutku pro nedostatek znaků trestného činu loupeže uvedených v § 234 odst. 1 tr. zák. Poškozený byl vystaven nejprve hrubému násilí obviněných a později pohrůžkám obviněných, že v násilí budou pokračovat. V obou těchto stadiích se poškozený fyzicky nacházel v moci obviněných, kteří se opakovaně dožadovali vydání peněz. V této situaci poškozený byl až do doby, kdy mu obvinění umožnili telefonicky se spojit s A. K. a dohodnout s ním, že poškozenému poskytne částku 2.000.000,- Kč, kterou však převezme prostředník (jímž byl ve skut
ečnosti obviněný R. T.). Teprve poté, co se peníze v částce 2.000.000,- Kč dostaly do jejich dispozice, obvinění poškozeného propustili. Okolnost, že obvinění drželi poškozeného na chatě, na kterou ho násilím zavlekli, že tam poškozenému vyhrožovali pokračováním v násilí a že takto jednali až do doby, kdy se jim podařilo zmocnit se peněz, jasně svědčí o bezprostředním vztahu mezi vykonaným násilím a pohrůžkami násilím na straně jedné a získáním peněz do vlastní dispozice na straně druhé. Je tedy plně opodstatněné kvalifikovat jednání obviněných jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., a nikoli jako trestný čin vydírání podle § 235 tr. zák.

S ohledem na to, že záměrem obviněných bylo násilím a pohrůžkou bezprostředního násilí zmocnit se částky 10.000.000,- Kč, je plně podložený i závěr soudů, že jednání obviněných bezprostředně směřovalo ke způsobení škody velkého rozsahu. Takovou škodou se podle § 89 odst. 11 tr. zák. rozumí škoda dosahující částky nejméně 5.000.000,- Kč. Proto byl skutek v souladu se zákonem posouzen jako pokus trestného činu loupeže podle § 8 odst. 1 tr. zák., § 234 odst. 1, 3 tr. zák.

Námitky obviněných J. P. a M. P. uplatněné v tom směru, že jejich úmysl nesměřoval ke způsobení škody velkého rozsahu ve smyslu § 234 odst. 3 tr. zák., nemají žádné opodstatnění. Oba obvinění se zúčastnili přípravy a naplánování činu. Obviněný J. P. byl dokonce hlavním iniciátorem činu a z osobních kontaktů s poškozeným měl určitý přehled o jeho podnikání. Znalosti, které obviněný J. P. v tomto ohledu měl, hrály významnou roli při přípravě a plánování činu. Na chatě, kam byl poškozený odvlečen, mu byl požadavek na vydání částky 10.000.000,- Kč prezentován opakovaně, velmi důrazně a s tím, že pachatelé mají zjištěno, že poškozený takovou částkou disponuje. Vzhledem k tomu, že celá akce byla pečlivě připravena a naplánována, je jen logické, že obvinění si mezi sebou předem ujasnili, jakou částku budou na poškozeném požadovat, dále že obvinění požadovali právě takovou částku, na které se mezi sebou dohodli, a konečně že obvinění byli rozhodnuti požadovanou částku převzít, jestliže by se jim podařilo donutit poškozeného k jejímu vydání. Ostatně z povahy věci vyplývá, že obvinění byli motivováni k tomu, aby činem získali co nejvyšší částku, což podporuje úsudek, že prezentovaný požadavek na vydání částky 10.000.000,- Kč mínili vážně. V rámci rozdělení úloh mezi obviněné spočívala účast obviněného M. P. na činu v tom, že nejprve zpovzdálí dohlížel na přepadení poškozeného provedené na ulici obviněnými R. T., J. K. a D. B., poté jel společně s obviněným J. P. na chatu, kam byl poškozený odvlečen, a nakonec se podílel na rozdělení výtěžku. Obviněný M. P. byl do celé akce zapojen a evidentně i zasvěcen tak, že není nic nelogického na úsudku, že také on věděl, že činem má být získána částka 10.000.000,- Kč.

Okolnost, že poškozený objektivně neměl k dispozici požadovanou částku 10.000.000,- Kč a že obviněným se proto nepodařilo dokonat trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1, 3 tr. zák., nic nemění na tom, že jednání obviněných, které bezprostředně směřovalo k dokonání uvedeného trestného činu a kterého se dopustili v úmyslu tento trestný čin spáchat, bylo jednáním pro společnost nebezpečným do té míry, že to vystihuje kvalifikace skutku jako pokusu trestného činu loupeže podle § 8 odst. 1 tr. zák., § 234 odst. 1, 3 tr. zák.

Tento závěr nemůže být zvrácen námitkami obviněného M. P. o nedostatku materiální podmínky trestnosti činu, zejména ne námitkou týkající se doby, která uplynula od spáchání činu, a námitkou týkající se jeho bezúhonnosti. Žádný význam v tomto směru nemá ani namítaná hierarchie osob, které čin spáchaly. Jednání obviněného M. P. sice nespočívalo v samotném fyzickém napadení poškozeného, avšak tuto okolnost nelze ve prospěch obviněného přeceňovat. Obviněný M. P. měl v rámci dělby činností své dílčí úkoly, které v souhrnu s úkoly ostatních obviněných znamenaly naplnění znaků pokusu trestného činu. Za situace, kdy obviněný M. P. byl jedním z pěti spolupachatelů, je zřejmé, že úkoly směřující k spáchání činu byly rozděleny mezi více osob. Z toho logicky vyplývá i to, že obviněnému připadla činnost sama o sobě relativně méně závažná, nicméně významná z hlediska zdárného provedení činu. Význam účasti obviněného M. P. na činu je zvýrazněn zjištěním, že participoval na jeho výtěžku. Z toho všeho je jasné, že i v případě obviněného M. P. byla splněna materiální podmínka trestnosti pokusu (§ 3 odst. 1, 2 tr. zák., § 8 odst. 1 tr. zák.) i materiální podmínka pro použití vyšší trestní sazby (§ 88 odst. 1 tr. zák.).

K právnímu posouzení skutku uvedeného v bodě IV rozsudku Krajského soudu v Praze z hlediska dovolání obviněných D. B., J. P. a M. P.

Jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák. byl posouzen skutek, který podle zjištění Krajského soudu v Praze spočíval v tom, že obvinění D. B., J. P. a M. P. společně s obviněnými R. T. a J. K. po předchozí domluvě a naplánování s rozdělením úkolů dne 29. 8. 1996 kolem 12.00 hod. v areálu K. v P., K., obvinění R. T., J. K. a D. B., maskováni kuklami a ozbrojeni střelnými zbraněmi, zablokovali osobním automobilem jízdní dráhu nákladnímu automobilu zn. Avia, řízenému M. M., kterého za použití násilí vytáhli z kabiny a připoutali k vozidlu, a z kabiny vozidla odcizili ke škodě společnosti E., P., B., zavazadlo obsahující finanční hotovost ve výši 808.000,- Kč, kterou předali obviněným J. P. a M. P., kteří na ně čekali v blízkosti areálu, aby zajistili jejich únik, a následně si obvinění uloupenou hotovost rozdělili mezi sebe.

Právní posouzení skutku odpovídá zákonu. Skutek vykazuje všechny znaky trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák. V souladu se zákonem je i závěr soudů, že obvinění byli spolupachateli trestného činu ve smyslu § 9 odst. 2 tr. zák.

Obviněný D. B. s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že jeho jednání nemělo povahu spolupachatelství loupeže, a že z jeho strany šlo jen o podílnictví. Posoudit skutek jako podílnictví je vyloučeno s ohledem na zjištění, že obviněný D. B. byl osobou, která společně s dalšími provedla přepadení řidiče převážejícího peníze a která participovala na výtěžku tohoto přepadení. Námitka obviněného D. B. se evidentně nevztahuje ke skutkovému stavu, který zjistily soudy. Dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by odpovídaly pouze námitky koncipované v tom smyslu, že skutkový stav, který zjistily soudy, nevykazuje znaky spolupachatelství. V tomto smyslu ovšem obviněný D. B. neuplatnil žádnou námitku a mimo rámec dovolacího důvodu prezentoval svou vlastní skutkovou verzi, která byla založena na tvrzení, že se na akci nepodílel, pouze vezl obviněného R. T. autem domů a obdržel za to finanční odměnu. Obviněný D. B. tak v podstatě projevil nesouhlas s tím, jak soudy zjistily skutkový stav, což ovšem není dovolací důvod. Proto se Nejvyšší soud námitkami obviněného D. B. dále nezabýval.

Obviněný J. P. odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. s tím, že Vrchní soud v Praze se nezabýval ani nevypořádal s tou částí jeho odvolání, která směřovala proti bodu IV rozsudku Krajského soudu v Praze, a že proto v napadeném rozsudku chybí výrok o zrušení bodu IV rozsudku Krajského soudu v Praze. Tato námitka evidentně nemá žádné opodstatnění. Vrchní soud v Praze v odůvodnění napadeného rozsudku na str. 12 zaznamenal, že obviněný podal odvolání proti výroku o vině uvedenému v bodě IV rozsudku Krajského soudu v Praze a v čem spočívaly výhrady obviněného. Na str. 17 odůvodnění napadeného rozsudku Vrchní soud v Praze učinil závěr, že Krajský soud v Praze provedl úplné dokazování, náležitě zhodnotil důkazy, správně zjistil skutkový stav a použil právní kvalifikaci, která odpovídá zákonu. Tento závěr se evidentně vztahoval i k bodu IV rozsudku Krajského soudu v Praze. Na str. 19 odůvodnění napadeného rozsudku Vrchní soud v Praze konkretizoval důvody uvedeného závěru tím, že odkázal na důkazy, které obviněného J. P. usvědčovaly. Vrchní soud v Praze považoval odvolání obviněného J. P. za důvodné jen v části, která směřovala proti bodu I rozsudku Krajského soudu v Praze, a proto z podnětu odvolání obviněného zrušil ohledně něho rozsudek Krajského soudu v Praze ve výroku o vině pod bodem I a ve výroku o trestu a sám ve věci rozhodl novým výrokem o vině (bod B/a napadeného rozsudku) a výrokem o trestu. Za tohoto stavu nevyvstávala potřeba, aby Vrchní soud v Praze činil nějaký zvláštní výrok týkající se bodu IV rozsudku Krajského soudu v Praze. Svůj souhlas s tímto výrokem Vrchní soud v Praze vyjádřil tím, že ho ponechal nedotčený. Tento způsob rozhodnutí Vrchního soudu v Praze je ve shodě s tím, jak je rozhodování odvolacího soudu upraveno v šestnácté hlavě trestního řádu. V souvislosti s bodem IV rozsudku Krajského soudu v Praze žádný výrok v napadeném rozsudku Vrchního soudu v Praze rozhodně nechybí.

Obviněný M. P. namítl nedostatek materiální podmínky trestnosti činu. Jde o evidentně nepřijatelnou námitku. Čin měl zjevně takový stupeň nebezpečnosti pro společnost, aby to splňovalo materiální podmínku trestnosti podle § 3 odst. 1, 2 tr. zák. To, že obviněný spáchal čin jako člen organizované skupiny podle § 234 odst. 2 písm. a) tr. zák. a že jako spolupachatel způsobil činem značnou škodu podle § 234 odst. 2 písm. b) tr. zák., podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, jak to předpokládá ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák., a proto soudy důvodně kvalifikovaly skutek i se zřetelem k těmto okolnostem podmiňujícím použití vyšší trestní sazby. Namítaná doba, která uplynula od spáchání skutku, a bezúhonnost obviněného nemohou na uvedených závěrech nic změnit. Ani námitka týkající se hierarchie osob, které spáchaly posuzovaný skutek, nemůže u obviněného M. P. vést ke změně právního posouzení skutku. Obviněný M. P. sice sám neprovedl vlastní fyzický útok proti zaměstnanci poškozené společnosti, který měl její peníze u sebe, avšak to neodnímá účasti obviněného M. P. stupeň nebezpečnosti potřebný pro právní posouzení skutku jako spolupachatelství trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák. Obviněný M. P. spolu s dalším obviněným čekal poblíže místa přepadení, zajišťoval bezpečný únik spolupachatelů, kteří samotné přepadení provedli, převzal od nich odcizené peníze, dopravil je do bezpečí a podílel se na jejich rozdělení. Za tohoto stavu není důvodu k úsudku, že čin nesplňoval materiální podmínku trestnosti (§ 3 odst. 1, 2 tr. zák.) nebo že by nebyla dána materiální podmínka pro použití vyšší trestní sazby (§ 88 odst. 1 tr. zák.).

K právnímu posouzení skutku uvedeného v bodě VI rozsudku Krajského soudu v Praze z hlediska dovolání obviněných D. B. a I. K.

Jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1, 3 tr. zák. byl posouzen skutek, který podle zjištění Krajského soudu v Praze spočíval v tom, že obvinění D. B. a I. K. společně s obviněnými R. T., J. Z., J. V. a R. B. po předchozí domluvě, naplánování a rozdělení úkolů při přepadení poškozeného P. L., o němž podrobné informace shromáždil obviněný R. B., dne 15. 7. 1998 okolo 7.35 hod. před objektem školky v P., U R. k., obvinění J. Z. a J. V. násilím vtáhli poškozeného P. L. do připraveného dodávkového automobilu řízeného obviněným I. K., poškozeného spoutali, přes hlavu mu přetáhli kuklu, odcizili mu revolver zn. Taurus, vzor 85 UL, ráže 38 speciál, v hodnotě 9.000,- Kč, mobilní telefon Nokia 6110 v hodnotě 4.000,- Kč, zlatý řetízek v hodnotě 6.000,- Kč a klíče od osobního automobilu zn. BMW, do jehož zavazadlového prostoru spoutaného poškozeného uložili poté, co pro poruchu dodávkového automobilu nemohli pokračovat v jízdě, obvinění R. T., J. V. a J. Z. odvezli poškozeného vozidlem zn. BMW nejprve do garáže u rodinného domu v obci V., okr. P.-v., užívaného obviněným I. K., a následně do opuštěného objektu v obci T., okr. M., zajištěného obviněným R. T., mezitím obviněný I. K. odstavil dodávkový automobil v P., přesedl do připraveného vozidla řízeného obviněným D. B. a oba rovněž odjeli za ostatními obviněnými, kde opakovaným vyhrožováním likvidací rodiny i přímým fyzickým násilím poškozeného přinutili k výběru vlastní finanční hotovosti ve výši 13.000.000,- Kč z bezpečnostní schránky u pobočky Č. v P., poškozený ze strachu tuto částku vyzvedl, po odchodu z pobočky banky ji podle pokynů vhodil do projíždějícího osobního automobilu řízeného obviněným J. V. a obvinění si ji rovným dílem rozdělili.

Obvinění D. B. a I. K. se domáhali změny právního posouzení skutku v tom směru, aby skutek byl posouzen jako trestný čin vydírání podle § 235 tr. zák. Namítali v podstatě to, že poškozený šel do banky vybrat hotovost za situace, kdy byl propuštěn na svobodu, mohl se volně pohybovat, sám peníze vyzvedl a dohodnutým způsobem je předal, přičemž se rozhodoval sám, nevyužil možnosti vymanit se z područí pachatelů, nic nehlásil a dokonce odmítl asistenci policie. Podle obviněných chyběl bezprostřední vztah mezi násilím pachatelů, resp. jejich výhrůžkami, a zmocněním se peněz, tedy vztah nezbytný pro to, aby skutek mohl být kvalifikován jako trestný čin loupeže podle § 234 tr. zák.

Z okolností posuzovaného skutku, jak byly zjištěny ve výroku o vině a podrobněji rozvedeny v odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Praze na str. 110 - 130, je zřejmé, že námitky obviněných nejsou v žádném případě opodstatněné.

Obvinění drželi poškozeného po jeho přepadení až do následujícího dne. V den přepadení se jim totiž nepodařilo vybrat peníze z bezpečnostní schránky v bance na podkladě zmocnění, k jehož vyhotovení přinutili poškozeného, neboť banka toto zmocnění neakceptovala. Obviněným proto nezbylo nic jiného, než následujícího dne přinutit poškozeného, aby peníze vybral sám a odevzdal jim je. Po celou dobu, po kterou se nacházel v moci obviněných, byl poškozený vystaven jejich násilí a výhrůžkám. Pod tímto vlivem obvinění vyslali poškozeného do banky s příkazem vybrat a odevzdat peníze. Přitom ho vybavili oblečením, jehož účelem bylo navenek vyvolat zdání, že do banky přichází dobře ošacený zámožný klient vyřídit svou záležitost. Zároveň však poškozeného varovali před nesplněním jejich příkazu, podpořili toto varování výhrůžkami, že jejich násilí proti němu bude pokračovat a že bude zlikvidovaná jeho rodina, a zvýraznili své výhrůžky konstatováním, že poškozený má v oděvu kameru a odposlouchávací zařízení, takže budou jeho jednání v bance sledovat. Tím si obvinění zajistili to, že dosah jejich předcházejícího násilí a výhrůžek přímo ovlivnil jednání poškozeného i za situace, kdy se ocitl mimo jejich fyzickou přítomnost. Tuto situaci rozhodně nelze charakterizovat tak, že obvinění propustili poškozeného na svobodu. Poškozený logicky vnímal své postavení tak, že je i nadále pod stálou kontrolou obviněných a tedy i pod přímým vlivem jejich předchozího násilí a výhrůžek dalším násilím. Určitý časový odstup mezi násilím, resp. pohrůžkami dalším násilím a zmocněním se peněz v daném případě vyplýval z podstaty mechanismu, který obvinění zvolili jako prostředek k získání dispozice nad penězi poškozeného. Předmětem útoku kromě osobní svobody a tělesné integrity poškozeného byla jeho peněžní hotovost uložená v bezpečnostní bankovní schránce. Obvinění se nejprve bezvýsledně pokusili vybrat peníze z banky sami na podkladě zmocnění, které si bezprostředně předtím na poškozeném vynutili násilím a pohrůžkou dalšího násilí. Tím jejich jednání evidentně dospělo do stadia pokusu trestného činu loupeže podle § 8 odst. 1 tr. zák., § 234 odst. 1, 3 tr. zák. Teprve když se uvedený pokus nezdařil, obvinění násilím a pohrůžkou dalšího násilí donutili poškozeného k tomu, aby sám peníze vybral a odevzdal jim je. Z logiky tohoto způsobu získání dispozice nad penězi vyplývá jistý časový úsek mezi násilím, resp. pohrůžkou dalšího násilí ze strany obviněných a odevzdáním peněz ze strany poškozeného. Tento časový úsek zahrnoval jen takové úkony poškozeného, které byly nutné k realizaci záměru obviněných, to znamená vystoupení z vozidla, v němž ho obvinění až dosud fyzicky drželi, příchod do banky, vykonání příslušných formalit nutných k přístupu do bezpečnostní schránky, vybrání peněz, odchod z banky a odevzdání peněz obviněným, kteří čekali poblíž banky. Vzhledem k popsanému způsobu, jímž se obvinění peněz poškozeného zmocnili, je zmíněný časový odstup plně slučitelný se závěrem, že obvinění předchozím násilím, resp. pohrůžkou dalšího násilí přinutili poškozeného k okamžitému vydání peněz. Z toho jasně vyplývá bezprostřední souvislost mezi násilím, resp. pohrůžkou násilí a zmocněním se peněz ve smyslu znaků trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. Vzhledem ke způsobení škody ve výši 13.000.000,- Kč, která je škodou velkého rozsahu (§ 89 odst. 11 tr. zák.), je namístě i kvalifikace podle § 234 odst. 3 tr. zák.

Zvláštní okolností posuzovaného skutku bylo to, že poškozený v průběhu doby, kdy se zdržoval v bance, přišel do styku s pracovníky banky a byl dokonce kontaktován dvěma policisty, kteří shodou okolností byli v bance přítomni v rámci úkonů prováděných z toho podnětu, že rodina poškozeného oznámila jeho zmizení. Poškozený toho nevyužil k tomu, aby se vyhnul splnění příkazu obviněných vybrat a odevzdat peníze, nesdělil pracovníkům banky ani policistům, v jaké se nachází situaci, a dokonce výslovně odmítl asistenci policie. Poškozený to v rámci svědecké výpovědi vysvětlil jednak obavou o bezpečnost své rodiny, jednak nedůvěrou v policii s ohledem na to, že předtím byl již jednou přepaden a pátrání policie bylo bezvýsledné. Toto vysvětlení není nelogické. Poškozený sám byl pod přímým vlivem násilí obviněných a pohrůžky dalšího násilí, přičemž obvinění podpořili tuto pohrůžku ještě hrozbami násilím směřujícím proti rodině poškozeného. Obava o bezpečnost rodiny ve spojení s okolností, že poškozený se subjektivně cítil být pod stálou kontrolou obviněných prostřednictvím kamery a odposlouchávacího zařízení v oděvu, měla racionální základ, byť se posléze ukázalo, že v oděvu poškozeného žádné takové zařízení nebylo. O důvodech, které poškozený měl k odmítnutí policejní asistence, lze sice mít určité pochybnosti, avšak poku
d se tyto důvody opíraly o osobní zkušenost poškozeného s policií, nejeví se jako něco zcela neakceptovatelného. U poškozeného mělo zjevně dominující vliv přesvědčení, že obvinění jeho jednání nepřetržitě sledují a mohou na ně ihned reagovat. To ostatně také bylo evidentním cílem obviněných, kteří účinek svých hrozeb zároveň zvýraznili informací, že v oděvu poškozeného je skryta kamera a odposlouchávací zařízení, třebaže tato informace neodpovídala skutečnosti.

Z toho, jak poškozený postupoval v bance a že i přes uvedenou situaci splnil příkaz obviněných vybrat a odevzdat peníze, nelze ve vztahu k právnímu posouzení skutku vyvozovat nic ve prospěch obviněných. Významné je, že poškozený postupoval přesně tak, jak to bylo záměrem obviněných, to znamená, že vybral peníze z bezpečnostní schránky v bance a předal jim je. S tím obvinění také počítali, což je jasné z toho, že sami dodrželi svůj postup spočívající v manévru s automobilem, do kterého poškozený poblíž budovy banky vhodil peníze. Obvinění rozhodně nepředpokládali, že poškozený využije nějakých okolností, které případně vyvstanou v průběhu jeho přítomnosti v bance, k tomu, aby nesplnil jejich příkaz vybrat a odevzdat peníze. Mechanismus, který obvinění zvolili k tomu, aby se zmocnili peněz poškozeného uložených v bezpečnostní schránce v bance, obecně vzato zahrnoval i možnost, že se poškozený nakonec nepodřídí vůli obviněných, avšak reálnost této možnosti obvinění eliminovali, resp. minimalizovali, tím, že své hrozby násilím jednak rozšířili i na rodinu poškozeného a jednak podpořili byť nepravdivou informací, že poškozený má v oděvu skrytou kameru a odposlouchávací zařízení. Objektivní průběh skutku tedy nijak nevybočil z mezí záměru obviněných a příčinný vztah mezi jednáním obviněných a následkem v podobě zmocnění se peněz nebyl ničím přerušen. Okolnosti, které před poškozeného postavily jako variantu i možnost vymanit se z vlivu obviněných, tento příčinný vztah nepřerušují, zejména ne z toho důvodu, že poškozený této možnosti nevyužil a zvolil variantu splnění příkazu obviněných. Pokud by poškozený v dané situaci zvolil variantu nesplnění příkazu obviněných, mělo by to z hlediska právního posouzení skutku jen omezený význam v tom směru, že by šlo o pokus trestného činu loupeže podle § 8 odst. 1 tr. zák., § 234 odst. 1, 3 tr. zák. V žádném případě by tím nemohla odpadnout aplikace ustanovení § 234 odst. 1, 3 tr. zák. Nejvyšší soud proto neshledal důvodu k tomu, aby na právní kvalifikaci skutku cokoli měnil.

K výroku o uložení souhrnného trestu obviněnému D. B.

Námitky obviněného D. B. uplatněné v tom směru, že mu byl vadně uložen souhrnný trest, považoval Nejvyšší soud za dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť otázka správnosti výroku o uložení či neuložení souhrnného trestu je primárně otázkou správnosti právního posouzení skutku z toho hlediska, zda skutek v poměru k jinému skutku je či není ve vztahu souběhu.

Jestliže mezi dvěma či více trestnými činy je vztah souběhu, ukládá se za ně úhrnný trest podle § 35 odst. 1 tr. zák. v případě, že o sbíhajících se trestných činech je rozhodováno ve společném řízení jedním rozsudkem, a souhrnný trest podle § 35 odst. 2 tr. zák. v případě, že o sbíhajících se trestných činech je rozhodováno ve dvou či více samostatných řízeních různými rozsudky (při současném zrušení výroku o trestu uloženého za ten sbíhající se trestný čin, pro který byl pachatel již odsouzen dřívějším rozsudkem). Úhrnný trest i souhrnný trest se ukládají podle stejných zásad stanovených v § 35 odst. 1 tr. zák. Tím má být eliminována rozdílnost v rozhodnutí o trestu, která by vyplývala jen z té procesní okolnosti, zda se o sbíhajících trestných činech vede jedno společné řízení nebo dvě či více samostatných řízení. Podle § 35 odst. 3 tr. zák. se ustanovení o souhrnném trestu neužije, jestliže dřívější odsouzení je takové povahy, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen. Musí jít o situaci, kdy fikce neodsouzení tu je v době rozhodování soudu o tom, zda uložit či neuložit souhrnný trest.

Trestné činy jsou ve vztahu souběhu za předpokladu, že mezi spácháním časově prvního z nich a spácháním časově posledního z nich nedošlo k vyhlášení odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně za nějaký trestný čin, tj. ani za některý z nich, ani za žádný jiný mimo posuzované trestné činy. Vyhlášení odsuzujícího rozsudku soudem prvního stupně je kritériem jen tehdy, jestliže odsouzení nabylo právní moci a jestliže k němu lze přihlížet v době rozhodování o jiném trestném činu, resp. o jiných trestných činech, u nichž se posuzuje otázka souběhu a vztah souhrnnosti. Pokud v době rozhodování již nelze k odsouzení přihlížet, protože ohledně něho nastal účinek, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen, nepřichází v úvahu řešit podle tohoto odsouzení otázku, zda mezi posuzovanými trestnými činy je či není vztah souběhu.

Aplikují-li se tyto zásady na posuzovaný případ, je zřejmé, že Vrchní soud v Praze správně uložil obviněnému D. B. souhrnný trest ve vztahu k jeho odsouzení ve věci Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 3 T 21/2002. V této věci byl obviněný odsouzen pro pokus trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 tr. zák., § 250 odst. 1, 2 tr. zák. spáchaný jednáním spadajícím do doby od 25. 11. 1998 do 5. 2. 1999. První odsuzující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 byl vyhlášen dne 20. 6. 2002 s tím, že právní moci nakonec nabyl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 1. 2003, a to ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 61 To 274/2003. Ve věci Obvodního soudu pro Prahu 4 byl obviněnému uložen podmíněný trest odnětí svobody na jeden rok se zkušební dobou stanovenou na tři roky. Zkušební doba začala běžet dne 31. 7. 2003 a skončila dne 31. 7. 2006. O tom, zda se obviněný ve zkušební době osvědčil nebo zda se trest vykoná (§ 60 odst. 1 tr. zák.), nebylo rozhodnuto. Za této situace mohl účinek, že se na obviněného hledí, jako by nebyl odsouzen, nastat podle § 60 odst. 2 tr. zák., tj. tím, že do roka od uplynutí zkušební doby neučinil soud rozhodnutí podle § 60 odst. 1 tr. zák., aniž na tom měl obviněný vinu. Vznik fikce neodsouzení tedy přicházel v úvahu až uplynutím dne 31. 7. 2007. Vrchní soud v Praze však napadeným rozsudkem rozhodl dne 14. 6. 2007, tedy v době, kdy fikce neodsouzení ještě nenastala a kdy bylo možné k odsouzení obviněného ve věci Obvodního soudu pro Prahu 4 přihlížet. Uložení souhrnného trestu za trestné činy, jimiž byl obviněný uznán vinným ve věci Krajského soudu v Praze sp. zn. 4 T 64/2005, a za pokus trestného činu, jímž byl uznán vinným ve věci Obvodního soudu pro Prahu 4, bylo odůvodněno tím, že byly ve vztahu souběhu. Další trestné činy, pro které byl obviněný odsouzen ve věci Městského soudu v Praze sp. zn. 42 T 11/2004, obviněný spáchal jednak dne 21. 2. 2003, pokud jde o trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák., a jednak v době do 17. 7. 2003, pokud jde o trestný čin padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 1 tr. zák., tedy v obou případech po dni 20. 6. 2002, tj. po vyhlášení prvního odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně ve věci Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 3 T 21/2002. Trestné činy, jimiž byl obviněný uznán vinným ve věci Krajského soudu v Praze sp. zn. 4 T 64/2005, nebyly spáchány v souběhu s trestnými činy, pro které byl obviněný odsouzen ve věci Městského soudu v Praze sp. zn. 42 T 11/2004, a proto nepřicházelo v úvahu, aby byl souhrnný trest uložen ve vztahu k odsouzení, ke kterému došlo v uvedené věci Městského soudu v Praze.

Vrchnímu soudu v Praze lze vytknout jen to, že se v odůvodnění napadeného rozsudku zabýval posuzováním otázky, zda obviněný vedl ve zkušební době podmíněného odsouzení ve věci Obvodního soudu pro Prahu 4 řádný život, a že v tomto ohledu přihlížel k odsouzení obviněného, ke kterému došlo ve věci Městského soudu v Praze sp. zn. 42 T 11/2002. Z hlediska otázky, zda obviněný vedl ve zkušební době řádný život, nebylo podstatné to, zda byl ve zkušební době odsouzen, ale to, zda ve zkušební době spáchal trestný čin. V tomto ohledu je nutné konstatovat, že trestné činy, pro které byl odsouzen ve věci Městského soudu v Praze sp. zn. 42 T 11/2004, obviněný spáchal ještě před tím, než zkušební doba začala běžet (nespáchal je tedy ve zkušební době). Avšak bez ohledu na to, zda obviněný ve zkušební době vedl či nevedl řádný život, by při splnění podmínek stanovených v § 60 odst. 2 tr. zák. nastupovala fikce neodsouzení, tj. účinek, že se na obviněného hledí, jako by nebyl odsouzen. Vrchní soud v Praze se tudíž mohl zabývat jen otázkou, zda nastala nebo nenastala fikce neodsouzení podle § 60 odst. 2 tr. zák. Uvedená vada odůvodnění napadeného rozsudku však neměla vliv na meritorní správnost výroku, jímž byl obviněnému D. B. uložen souhrnný trest ve vztahu k jeho odsouzení, ke kterému došlo ve věci Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 3 T 21/2002.

V souvislosti s uložením souhrnného trestu Vrchní soud v Praze postupoval správně také v tom směru, že v souladu s ustanovením § 35 odst. 2 tr. zák. zrušil výrok o trestu, který byl obviněnému D. B. uložen ve věci Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 3 T 21/2002, a zrušil také další obsahově navazující rozhodnutí, která zrušením uvedeného výroku pozbyla podkladu. Výrokem o uložení souhrnného trestu rozhodně nedošlo k tomu, co obviněný namítal v dovolání, totiž k tomu, že Vrchní soud v Praze zahrnul do odsuzujícího výroku i ty skutky a právní kvalifikace, pro něž byl obviněný již odsouzen jinými soudy (tím obviněný mínil odsouzení v uvedené věci Obvodního soudu pro Prahu 4). Vrchní soud v Praze nerozhodoval napadeným rozsudkem o vině obviněného žádnými trestnými činy, kterými by obviněný již byl pravomocně uznán vinným jinými rozsudky. Uložením souhrnného trestu se součástí napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze nestal výrok o vině obviněného pokusem trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 tr. zák., § 250 odst. 1, 2 tr. zák., jímž byl pravomocně uznán vinným ve věci Obvodního soudu pro Prahu 4. Tento výrok je nadále obsahem rozsudku vydaného ve věci Obvodního soudu pro Prahu 4. Napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze však byl i za něj obviněnému uložen souhrnný trest, a to při současném zrušení výroku o trestu v rozsudku vydaném ve věci Obvodního soudu pro Prahu 4. V žádném případě nejde o stav, který by znamenal dvojí odsouzení obviněného pro tentýž skutek.

K dalším důvodům dovolání obviněných D. B. a M. P.

Obviněný D. B. odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.

V posuzovaném případě šlo o věc, v níž podle § 202 odst. 4 tr. ř. nebylo možné konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného, ledaže obviněný podle § 204 odst. 5 tr. ř. požádal, aby bylo konáno v jeho nepřítomnosti.

Hlavní líčení se skládalo z většího počtu jednacích dnů. Část hlavního líčení byla konána v nepřítomnosti obviněného D. B. v tom smyslu, že obviněný nebyl některé jednací dny vůbec přítomen. Vždy se tak ovšem stalo na výslovnou žádost obviněného, tedy za splnění podmínek stanovených v § 202 odst. 5 tr. ř. Námitku obviněného, že jeho žádost byla vynucena postupem soudu, rozhodně není možné uznat za oprávněnou. Pokud byl obviněný hlavnímu líčení přítomen, nikdy neuplatnil žádnou námitku proti postupu soudu v tom smyslu, že by mu nebylo umožněno občerstvení či uspokojení biologických potřeb. Obviněný ostatně neuplatnil v těchto směrech ani žádnou žádost, která by byla soudem odmítnuta. Navíc hlavnímu líčení byl vždy přítomen obhájce, jehož prostřednictvím obviněný mohl snadno případné žádosti či námitky uplatnit. Žádost obviněného, aby hlavní líčení bylo některé jednací dny konáno v jeho nepřítomnosti, proto nebyla jen formální a vynucená, ale byla evidentně projevem skutečné vůle obviněného.

Jinak je třeba dodat, že pokud byl obviněný D. B. hlavnímu líčení přítomen, byl soudem náležitě vyslechnut a mohl se vyjádřit k důkazům. Po dobu jeho nepřítomnosti pak byla kontradiktornost hlavního líčení jako jeden ze stěžejních principů spravedlivého procesu garantována přítomností obhájce.

O žádné porušení ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení se ve věci obviněného D. B. nejednalo.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. mohl obviněný D. B. uplatnit ve variantě spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku a v řízení předcházejícím tomuto rozhodnutí byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Za zamítnutí řádného opravného prostředku ve smyslu citované části ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze pokládat i situaci, kdy odvolací soud ponechá některý výrok v rozsudku soudu prvního stupně nedotčený při současném zrušení, resp. změně jiného výroku. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tu však je vázán na některý jiný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., v daném případě na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř. Z této vázanosti vyplývá, že pokud je dovolání zjevně neopodstatněné z hlediska dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř., je zjevně neopodstatněné i z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Obdobně platí, že pokud jsou námitky obviněného svým obsahem mimo rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou také mimo rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Dovolání obviněného D. B. tudíž nemohlo být úspěšné ani v části, v níž bylo podáno s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Obviněný M. P. uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s tím, že odkázal na tu část tohoto ustanovení, podle které dovolání lze podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí.

V posuzovaném případě je napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze rozhodnutím, na které se citovaná část ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. vůbec nevztahuje.

Citovaná část ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. se týká výhradně případů, kdy odvolací soud zamítne nebo odmítne odvolání z důvodů, které mají p r o c e s n í povahu. Jedná se o zamítnutí odvolání podle § 253 odst. 1 tr. ř., tj. proto, že bylo podáno opožděně, osobou neoprávněnou nebo osobou, která se odvolání výslovně vzdala nebo znovu podala odvolání, které v téže věci již předtím výslovně vzala zpět. Spadá sem také odmítnutí odvolání podle § 253 odst. 3 tr. ř., tj. pro nedostatek náležitostí obsahu odvolání. Společným rysem uvedených rozhodnutí je to, že odvolací soud rozhodne bez toho, že by meritorně přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně. Jestliže je rozhodnutí odvolacího soudu chybné, znamená to, že obviněnému byl odňat přístup k druhé instanci. Účelem dovolání pak je pouze to, aby obviněnému bylo umožněno dosáhnout meritorního přezkoumání rozsudku soudem druhého stupně.

Ohledně obviněného M. P. ponechal Vrchní soud v Praze nedotčenou část rozsudku Krajského soudu v Praze (body II, III, IV), což lze považovat za ekvivalent zamítnutí jeho odvolání. Stalo se tak ovšem poté, co Vrchní soud v Praze postupem podle § 254 odst. 1 tr. ř. meritorně přezkoumal uvedenou část rozsudku Krajského soudu v Praze. V dané věci nešlo o zamítnutí, resp. odmítnutí odvolání obviněného M. P. z procesních důvodů, tj. podle § 253 odst. 1 tr. ř., resp. podle § 253 odst. 3 tr. ř.

Obviněný M. P. mohl uplatnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. jen ve variantě, podle které lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku a v řízení předcházejícím tomuto rozhodnutí byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). V této variantě je dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. možné uplatnit jen ve spojení s některým z dalších dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Pokud však je dovolání obviněného podané z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zjevně neopodstatněné, logicky z toho vyplývá, že je zjevně neopodstatněné také pokud bylo podáno z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. K tomu je třeba dodat, že pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nelze podřadit takové námitky obviněného, které svým obsahem jsou mimo rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Dovolacím důvodem nejsou námitky obviněného M. P. týkající se přiměřenosti trestu. Nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát v důsledku toho, že je vadný výrok o vině, lze samotný výrok o uložení trestu napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Tímto dovolacím důvodem je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Takový důvod dovolání obviněný M. P. neuplatnil. Jeho námitky v tom smyslu, že napadeným rozsudkem mu byl uložen nepřiměřeně přísný trest, který náležitě nevystihuje zmírnění části výroku o vině, nespadají do rámce dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu není možné vytýkat nepřiměřenost trestu, který byl uložen jako přípustný druh trestu ve výměře pohybující se v hranicích zákonné trestní sazby (k tomu viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

Závěrem k dovolání obviněných

Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto usnesení, Nejvyšší soud zjevně neopodstatněná dovolání obviněných D. B., J. P., M. P. a I. K. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání, aniž k tomuto postupu potřeboval souhlas obviněných a státního zástupce.

Pokud jde o délku dovolacího řízení, pokládá Nejvyšší soud za nutné konstatovat, že ačkoli dovolání byla podána u Krajského soudu v Praze v době mezi 1. 11. 2007 a 28. 12. 2007, věc byla předložena Nejvyššímu soudu až dne 7. 4. 2009. K průtahům tedy nedošlo v řízení před Nejvyšším soudem.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 9. července 2009

Předseda senátu:

JUDr. Petr Hrachovec