7 Tdo 41/2006
Datum rozhodnutí: 15.02.2006
Dotčené předpisy:




7 Tdo 41/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 15. února 2006 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného M. K., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. srpna 2005, sp. zn. 8 To 78/2005, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 43 T 7/2005, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. května 2005, č. j. 43 T 7/2005-725, byl obviněný M. K. uznán vinným pod bodem 1. pokusem trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 219 odst. 1, 2 písm. a), f) tr. zák. na tom skutkovém základě, že dne 10. 9. 2004 kolem 18:30 hod. v P., ul. N. D., v místě kruhové otočky u domů, poté, co tam hlídku Policie ČR přiměl odjet, zahájil palbu z pistole ČZ 27, mířenou do oblasti břicha a hrudníku proti zakročujícím příslušníkům PČR pprap. V. P. a nstržm. J. T., přičemž zasáhl nejméně dvěma výstřely nstržm. T., kterému způsobil střelná poranění, a to průstřel levého nadbřišku, nepronikající tečné poranění levého nadbřišku a nepronikající poranění zadní strany paže levé horní končetiny, pro která byl operován a hospitalizován do 14. 9. 2004 a v pracovní neschopnosti do 16. 10. 2004, nastoupil do služebního vozidla a odjel s ním do ulice N. S., kde jej odstavil a z vozidla vzal tašku poškozeného T. obsahující mimo jiné jeho mobilní telefon Nokia 3310, svítilnu Maglite, dva kusy zásobníku, 3 kusy tlakových zásobníků, pouzdro na zásobník k pistoli a tiskopisy, pod bodem 2. trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. na tom skutkovém základě, že dne 10. 9. 2004 v době kolem 18:20 hod. v P., na křižovatce ulic R. a O., při kontrole totožnosti, kterou prováděla hlídka Policie ČR ve složení nstržm. J. T. a pprap. V. P., vytáhl svoji nelegálně drženou střelnou zbraň pistoli ČZ, a pod pohrůžkou jejího použití donutil hlídku Policie ČR nasednout do služebního vozidla v barvách Policie ČR tov. zn. Škoda Felicia Combi a sám si sedl na zadní sedačku za spolujezdce, poté za neustálého míření střelné zbraně na policisty a pod pohrůžkou jejího použití donutil řidiče vozidla pprap. V. P. jezdit ulicemi P. až je zavedl do ulice N. D., kde v místech kruhové otočky mezi domy, pod pohrůžkou střelné zbraně donutil řidiče zastavit a vyzval policisty, aby vystoupili a opustili vozidlo, konečně pod bodem 3. trestným činem nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 2 písm. a), b), odst. 3 písm. b) tr. zák. na tom skutkovém základě, že po blíže nezjištěnou dobu do 16. 12. 2004 v obci O. V., R., a v P. měl v držení NVS obsahující 200 g Semtex, dále samopal , pistoli a 345 ks nábojů, 49 nábojů, 102 ks nábojů, 1 náboj, 1 náboj, ač k tomu neměl povolení. Za to byl odsouzen podle § 219 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák., k trestu odnětí svobody v trvání 14 let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. zák. mu bylo uloženo zabrání věci, a to samopalu se sklopnou ramenní opěrkou bez výrobního čísla, dále pistole ČZ, opakovací plynové pistole na vzduchovou kartuš zn. Slavia, jedné sumky k samopalu s jedním neupraveným druhově příslušným zásobníkem a jedním domácky zkráceným druhově příslušným zásobníkem, zásobníku druhově příslušného k pistolím ČZ a zásobníku druhově příslušného k samonabíjecím pistolím ČZ. Současně bylo podle § 228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o poškozenými uplatněných nárocích na náhradu škody.

Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 24. srpna 2005, č. j. 8 To 78/2005-773, odvolaní obviněného M. K. a městského státního zástupce v Praze proti tomuto rozsudku podle § 256 tr. ř. zamítl.

Obviněný M. K. podal prostřednictvím obhájce JUDr. P. Č. dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. srpna 2005, č. j. 8 To 78/2005-773, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. května 2005, č. j. 43 T 7/2005-725, v části výroku o vině pokusem trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 k § 219 odst. 1, odst. 2 písm. a), f) tr. zák. (výrok pod bodem 1. tohoto rozsudku), které napadl z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V dovolání obviněný tvrdí, že jednal v nutné obraně ve smyslu ustanovení § 13 tr. zák., když pouze reagoval na střelbu policistů poté, co jim umožnil vystoupit z osobního automobilu s tím, že tato jeho domněnka může platit za předpokladu, že jak občan tak i policista mají za všech okolností stejná práva a povinnosti a že jako občan, a to ani poté, co spáchal nebo mohl spáchat nějaký trestný čin, se nemusí nechat v uzavřeném osobním automobilu zastřelit policisty, které předtím něco nutil konat v tomto případě popojíždět městskou částí P. s pistolí v zádech a kteří poté, co jim obviněný dovolil osobní automobil opustit náhle našli ztracenou odvahu. V té souvislosti obviněný dále uvedl, že si nedělá naděje, že by jeho jednání mohlo být posouzeno výše naznačeným způsobem, protože by se jednalo bezesporu o průlomové rozhodnutí, vyžadující maximální míru představivosti a zároveň odvahy, za což on, jako mnohokrát trestaný recidivista nebude nikomu stát. Přesto trvá na tom, že po subjektivní stránce nechtěl nikoho úmyslně usmrtit, pouze se bránil. Palbu opětoval bez míření ležíc na zadním sedadle než se mu podařilo odjet z místa, kde mu hrozila jistá smrt. Soudu prvního stupně vytýká, že nezhodnotil jeho jednání v bezprostřední časové linii a vůbec se nezabýval střelbou policistů na něj. Pokud policisté a obviněný byli od sebe vzdáleni 1 až 10 metrů, přičemž oba policisté vystříleli směrem k obviněnému minimálně 24 nábojů, není zřejmé jak mohl obviněný za této situace cíleně mířit na břicho a hrudník policistů a jak je možné, že jej nedokázal ani jeden z nich zasáhnout. Uvedením těchto skutečností se obviněný nedomáhá přezkoumání skutkových zjištění učiněných u soudu, domáhá se však změny právního posouzení jeho jednání, čehož nebude možné dosáhnout jinak, než podrobným studiem spisu a zamyšlením se nad takovými a podobnými nelogičnostmi. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí v bodě 1. rozsudku Městského soudu v Praze zrušil a přikázal mu o tomto bodu znovu jednat a rozhodnout.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že obviněný sice formálně deklaruje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak námitky jím uplatněné stojí obsahově mimo rámec tohoto dovolacího důvodu, jakož i mimo rámec ostatních dovolacích důvodů, jelikož v posuzované trestní věci neexistuje nesoulad (a již vůbec ne extrémní) mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé a obviněný své dovolání primárně zaměřil právě proti učiněným skutkovým zjištěním. Námitka obviněného, že jednal v nutné obraně ve smyslu § 13 tr. zák., tedy že činem jinak trestným odvracel přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem a jeho jednání nebylo zcela zjevně nepřiměřené způsobu útoku, je v posuzované věci z pohledu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zcela irelevantní, stejně tak jako námitka absence subjektivní stránky, jelikož se opírá o zcela odlišný skutkový podklad, než z jakého vycházel soud na základě provedeného dokazování. Napadená rozhodnutí proto netrpí žádnou vadou, kterou by bylo třeba odstranit cestou dovolání, které jako mimořádný opravný prostředek není dalším odvoláním, ale slouží toliko k nápravě závažných procesních a hmotně právních vad, jež jsou taxativně uvedeny v ustanovení § 265b tr. ř. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného M. K. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání obviněného M. K. je podle § 265a tr. ř. přípustné, že jej podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud předně posoudit, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k části ustanovení § 265b tr. ř., a to odstavci prvnímu. Přitom z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení § 265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.

Obviněný v dovolání formálně označuje jako důvod skutečnosti uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Je zřejmé, že námitky obviněného (absence subjektivní stránky; střelba proti policistům jako jednání v nutné obraně ve smyslu ustanovení § 13 tr. zák.) směřují proti skutkovým zjištěním soudu, když obviněný předkládá vlastní verzi průběhu posuzovaného případu. Odvozuje-li obviněný nesprávnost právního posouzení skutku nebo jiného hmotně právního posouzení prvotně od možností jiného skutkového stavu (založeného na odlišném hodnocení důkazů), než k jakému dospěly soudy v dovolání předcházejícím řízení, pak dovolání v tomto rozsahu nespadá pod žádný zákonný dovolací důvod. V žádném z ustanovení § 265b totiž trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, aby rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění.

Zásah do skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně je v rámci dovolacího řízení možný jen v případě, že mezi těmito na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé existuje extrémní nesoulad, jenž obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku vytkne a podřadí jej pod dovolací důvod zakotvený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z výše uvedených námitek obviněného je však zřejmé, že tento nenamítá extrémní nesoulad mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a z nich vyvozeným právním závěrem o jeho vině pokusem trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 k § 219 odst. 1, odst. 2 písm. a), f) tr. zák., ale napadá správnost postupu soudů prvního a druhého stupně při provádění důkazů a hodnocení důkazů a tedy i správnost učiněných skutkových závěrů, na základě nichž soudy dospěly k závěru o naplnění subjektivní stránky předmětného trestného činu. Obviněný se tedy domáhá jiné verze skutkového děje, než jaký je popsán ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. V daném případě se odvolací soud námitkami obviněného týkajících se jeho střelby proti policistům, které uvedl již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, vypořádal a potvrdil závěr tohoto soudu o vině pokusem trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 k § 219 odst. 1, odst. 2 písm. a), f) tr. zák. Při posouzení existence tvrzeného dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dovolací soud konečným skutkovým zjištěním učiněným soudy prvního a druhého stupně vázán a nemůže jej revidovat. Právní posouzení přitom v daném případě učiněným skutkovým zjištěním odpovídá. K opačnému závěru by bylo vskutku třeba maximální míry představivosti opřené toliko o výpověď obviněného, kterou soudy nemohly akceptovat nikoli proto, že by jim obviněný jako mnohokrát trestaný recidivista za to nestál, nýbrž proto že zjištěný skutkový stav má dostatečnou oporu v provedených důkazech. Tím je odůvodněno i odmítnutí obhajoby obviněného, že by jeho jednání (střelba na policisty, lhostejno zda cílená či necílená) mohlo být posouzeno jako jednání v nutné obraně.

V této souvislosti dále dovolací soud poznamenává, že z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávních smluv, jimiž je Česká republika vázána, je třeba poukázat na to, že citované normy negarantují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 296/04).

Ze shora uvedených důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř., a proto postupoval podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání obviněného odmítl, aniž z jeho podnětu napadené rozhodnutí a řízení jemu předcházející přezkoumal podle § 265i odst. 3, 4 tr. ř.

O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 15. února 2006

Předseda senátu:

JUDr. Juraj Malik