7 Tdo 407/2006
Datum rozhodnutí: 19.07.2006
Dotčené předpisy:




7 Tdo 407/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 19. července 2006 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného A. E., které podal proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. září 2005, sp. zn. 9 To 340/2005, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 15 T 4/2005, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze jako soud odvolací shora uvedeným rozsudkem uznal obviněného A. E. vinným (zčásti ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. se spoluobviněným T. H. H.) vinným trestnými činy ohrožování mravnosti podle § 205 odst. 1 tr. zák. a podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zák., ohrožování mravní výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. a) tr. zák. a svádění k pohlavnímu styku podle § 217a odst. 1 tr. zák., kterých se dopustil jednáním podrobně uvedeným pod body I. (1, 2, 3, 4), II. (a, b, c) a III. (a, b, c) výroku o vině rozsudku.

Jednání obviněných spočívalo (stručně řečeno) v tom, že na různých místech v ČR v období od 17. 8. 1999 do 31. 8. 2004 pořizovali videokamerou nahrávky, na nichž zobrazovali dívky mladší osmnácti let (celkem 11 poškozených) při provádění různých sexuálních praktik, při vykonávání velké a malé potřeby na svá těla a při dalších sexuálně patologických praktikách a s vědomím, kolik je jim let, dívkám A. E. za to poskytoval různě vysoké finanční částky a takto jednali za účelem vlastního sexuálního uspokojení, ale zejména s cílem veřejné distribuce videonahrávek na internetových stránkách za účelem vytváření zisku.

Za to byl A. E. odsouzen podle § 217 odst. 1 a § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na 22 měsíců, se zařazením pro jeho výkon podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. do věznice s dozorem. Podle § 55 odst. 1 písm. a), b), c) tr. zák. byl A. E. uložen trest propadnutí věcí a podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. zák. bylo vysloveno zabrání věcí, jak jsou podrobně uvedeny ve výrokové části rozsudku.

Tímž rozsudkem byl odsouzen také spoluobviněný T. H. H. a podle § 226 písm. b), resp. c) tr. ř. byli obvinění zčásti zproštěni obžaloby.

Odvolací soud takto rozhodl poté, co k odvolání obvodního státního zástupce podaného v neprospěch obou obviněných, a k odvolání obou obviněných, podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil ohledně obou obviněných rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 20. 6. 2005, sp. zn. 15 T 4/2005, v celé odsuzující části a částečně i ve výroku zprošťujícím.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal řádně a včas obviněný A. E. dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to proti jeho odsuzující části.

Nesouhlasí s právním názorem soudů, že se dopustil trestného činu ohrožování mravnosti podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zák. (ve znění po novele zák. č. 134/2002 Sb. účinné od 1. 7. 2002), když měl vyrobit pornografické dílo, které zobrazuje dítě. Soud vychází z úvahy, že uvedená novela tr. zákona vychází z Úmluvy o právech dítěte uveřejněné pod č. 104/1991 Sb. (dále jen Úmluva), kde se dítětem rozumí osoba mladší 18 let. Obviněný proti tomu namítá, že § 205 odst. 1 písm. a) tr. zák. není v žádném případě tzv. blanketní normou, která by odkazovala na ustanovení jiného právního předpisu, na základě kterého by bylo možno řešit otázku naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu. Odvolací soud tak v podstatě rozšířil znaky trestnosti nad rámec tr. zákona, když analogie je při aplikaci hmotného trestního práva vyloučena. Uvedená Úmluva navíc v čl. 1 za dítě považuje každou lidskou bytost mladší 18 let, ale jen pro účely této Úmluvy a vylučuje tak její použití při řešení jiných právních vztahů.

Poukázal na Slovník spisovného jazyka českého (ČAK r. 1960), kde je pojem dítě vyložen jako 1. nedospělý lidský jedinec (asi do 14 let), lidský jedinec ve vztahu k svým rodičům nebo 2. dospělý, ale něčím dítě připomínající, dětinský člověk. Za jediný možný gramatický výklad slova dítě pak považuje nedospělého lidského jedince asi do 14 let věku.

Podmínky trestnosti ustanovení § 205 tr. zák. jsou podle obviněného společenské vztahy týkající se mravnosti (odkazuje na dřívější komentáře k tr. zákonu a Úmluvy o potírání obchodu s necudnými publikacemi) a toto ustanovení rozhodně neposkytuje přímou ochranu dětem či osobám mladším 18 let, např. před objektivem kamery či fotoaparátu, ale těm, jímž je toto pornografické díle určeno, tedy divákům apod. Ustanovení § 205 tr. zák. směřoval tedy zákonodárce k ochraně společnosti před pedofilními jevy a zobrazení dítěte jako objektu způsobilého vést k uspokojování sexuálních potřeb osob deviantních ve formě pedofilie a jedině tento výklad je v souladu s gramatickým výkladem vycházejícím ze Slovníku spisovného jazyka českého.

Obviněný nesouhlasí ani s názorem odvolacího soudu, který se neztotožnil s jeho odvolací námitkou, že na ustanovení § 205 tr. zák. nelze aplikovat ustanovení § 216b tr. zák. Naopak z ustanovení §§ 216 216b tr. zák. obviněný dovozuje jednoznačnou nesprávnost názoru odvolacího soudu, že na výklad pojmu dítě je podle § 205 odst. 1 tr. zák. možné aplikovat definici uvedenou v Úmluvě, protože zákonodárce, pokud by i u trestných činů podle § 216 či § 216a tr. zák. automaticky předpokládal výklad pojmu dítě v souladu s čl. 1 Úmluvy, nikdy by do textu zákona nezařadil ustanovení § 216b tr. zák., protože by to bylo nadbytečné. Tím dal zákonodárce jasně najevo, že na výklad pojmu dítě v § 205 tr. zák., kde dítě není předmětem ochrany, se podobné úvahy nevztahují. Nesprávnost výkladu § 205 tr. zák. obviněný dovozuje i z toho, že věk osoby zachycené na pornografickém díle by se vždy musel stát předmětem dokazování, což by způsobovalo problémy. Obviněný je proto toho názoru, že pořízení záběrů dívek starších 15 let, není možné považovat za zobrazení dítěte ani za naplnění dalších znaků ustanovení § 205 odst. 1 tr. zák.

Ohledně jednání jehož se měl dopustit před novelou provedenou zák. č. 134/2002 Sb. obviněný namítá, že podle soudu pořídil pornografická díla zobrazující sexuálně patologické praktiky, ale soud již nezjišťoval, zda dívkám při těchto praktikách bylo víc než 18 let či nikoliv a navíc, zaznamenávání těchto praktik již není uvedeno v novelizovaném znění § 205 odst. 1 písm. a) až c) tr. zák. a proto by již po účinnosti novely nemělo být podle tohoto ustanovení postiženo. Mělo být tedy aplikováno ustanovení § 16 odst. 1 tr. zák., když nové znění zákona je pro něj příznivější. Žádné jeho jednání, že z těchto důvodů nenaplňuje skutkovou podstatu § 205 tr. zák.

Obviněný nesouhlasí ani s právním posouzením jeho jednání jako trestný čin ohrožování mravní výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. a) tr. zák., když se s danými dívkami stýkal jen velmi krátce za účelem pořízení nahrávky a nešlo tedy o soustavnější působení na osoby mladší 18 let, jak vyžaduje tato skutková podstata. Navíc šlo o dívky značně mravně narušené, což má také vliv na společenskou nebezpečnost trestného činu a i při naplnění jeho formálních znaků není dán znak materiální.

Ohledně jednání pod bodem III. výrokové části rozsudku odvolacího soudu, jímž se mj. měl dopustit trestného činu svádění k pohlavnímu styku podle § 217a odst. 1 tr. zák. obviněný namítá, že z popisu skutku není vůbec zřejmé, jakým jednáním měl naplnit znaky dané skutkové podstaty, např. že by mělo dojít k pohlavnímu sebeukájení dívek apod. Zdůraznil, že ve výroku popsané jednání směřovalo výlučně jen k pořízení videozáznamu a nikoliv k tomu, aby přitom docházelo k sexuálnímu uspokojování ať už dívek nebo osob pořizujících záznamy. Namítá proto, že skutková podstata podle § 217a odst. 1 tr. zák. nemůže být naplněna.

V závěru dovolání proto obviněný navrhl, aby byly rozsudky soudů obou stupňů zrušeny v celém rozsahu a věc byla vrácena soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že ohledně trestného činu podle § 205 odst. 1 tr. zák. se se stejnou argumentací obviněného vypořádal již odvolací soud s tím, že pro právní kvalifikaci zejména před novelou trestního zákona je rozhodující charakter celého pornografického díla, kdy pořízené záběry zcela podmínky pro právní posouzení tohoto jednání obviněných splňují. Nepovažuje za správné námitky obviněného ohledně pojmu dítě , když právě novela č. 134/2002 Sb. vychází z Úmluvy, která za dítě považuje osobu mladší 18 let a právě v důsledku ochrany těchto osob došlo k novele trestního zákona. Ani skutečnost, že některé dívky byly zkušené ve smyslu poskytování obdobných služeb za úplatu neznamená, že by se na ně právní ochrana nevztahovala. Odvolací soud, že přitom správně uvedl, že obviněným vytvářená díla u normálních osob, bez minoritní sexuální orientace jakou trpí zejména obviněný H., mohou vyvolat sexuální znechucení a morální pohoršení. Obdobná situace, že je pak i u znaků skutkové podstaty trestného činu svádění k pohlavnímu styku podle § 217a odst. 1 tr. zák. Protože státní zástupkyně neshledala ani extrémní rozpor mezi právním posouzením jednání obviněného a skutkovými zjištěními, navrhla, aby bylo dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Protože námitky obviněného uvedené v dovolání směřují proti právnímu posouzení skutku ve smyslu uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud se jimi zabýval a dospěl k následujícím závěrům.

Základní námitkou obviněného je jeho tvrzení, že v ustanovení § 205 odst. 1 tr. zák. soudy nesprávně pod pojem dítě zařadily s odkazem na Úmluvu osoby mladší 18 let, když za jediný možný výklad tohoto slova považuje ten, že se jedná o nedospělého jedince asi do 14 let věku, jak tento pojem definuje Slovník spisovného jazyka českého. S touto námitkou obviněného se ale Nejvyšší soud neztotožnil.

Nehledě na neurčitost vymezení pojmu dítě obviněným, je nutno uvést, že interpretační přístup k výkladu ustanovení zákona musí vycházet z hlediska jeho smyslu a účelu a pojem dítě musí být v trestním zákoně vykládán stejně. Za objekt trestného činu jsou obecně považovány společenské vztahy, zájmy a hodnoty chráněné trestním zákonem. Ze znění ustanovení § 205 odst. 1 písm. a) tr. zák. vyplývá, že primárním objektem tohoto trestného činu je zájem na ochraně občanského soužití proti obtěžování v oblasti mravnosti, které ve svém důsledku ohrožuje společností obecně uznávané mravní zásady. Je to ale také ochrana dětí před zneužíváním v pornografii, a to konkrétně formou jejich zobrazování, jako objekt sekundární.

Nejvyšší soud se proto neztotožnil s námitkou obviněného, že zákonodárce měl na mysli toliko zobrazení dítěte jako objektu způsobilého vést k uspokojování sexuálních potřeb osob deviantních ve formě pedofilie. Ostatně ani pedofilie, jako pohlavní náklonnost k dětem, neznamená zaměření takto deviantně zaměřených osob výhradně na maloleté děti, byť obvykle jsou objektem děti předpubertálního či časného pubertálního věku (Velký lékařský slovník, 4. aktualizované vydání, vydavatelství Praha-Maxdrof/2004, edice Jessenius). Rovněž pediatrie jako dětské lékařství, představuje obor lékařství věnující se vývojovým obdobím člověka od narození po dosažení dospělosti (tamtéž). Již tyto skutečnosti svědčí pro správnost závěru, že dítětem ve smyslu § 205 odst. 1 písm. a) tr. zák. je osoba mladší 18 let. Pro správnost tohoto závěru pak svědčí i dále uvedené skutečnosti.

Ani s námitkou obviněného ohledně rozšiřování znaku trestnosti nad rámec zákona, v souvislosti s aplikací Úmluvy, se Nejvyšší soud neztotožnil. Ústava ČR v čl. 95 odst. 1 stanoví, že soudce je při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu. Takovouto součástí právního řádu je také již zmíněná Úmluva a Úmluva č. 182 o zákazu a okamžitých opatřeních k odstranění nejhorších forem dětské práce (č. 90/2002 Sb.; dále jen Úmluva č. 182).

Podle čl. 34 Úmluvy se státy, které jsou smluvní stranou Úmluvy, zavazují chránit dítě před všemi formami sexuálního vykořisťování a sexuálního zneužívání a k tomu zejména přijímají nezbytná opatření mj. k zabránění využívání dětí v pornografii a při výrobě pornografických materiálů za účelem finančního obohacování. Zabránění uvedeným formám využívání dětí je jedním z účelů této Úmluvy ve smyslu jejího čl. 1 (část I) a touto Úmluvou, jako součástí našeho právního řádu, včetně výkladu pojmu dítě jsou soudci vázáni.

Totéž platí i ohledně Úmluvy č. 182, která pro účely této Úmluvy za nejhorší formy dětské práce mj. považuje i užívání, získávání nebo nabízení dítěte k výrobě pornografie /čl. 3 písm. b)/, a která pro účely této Úmluvy výraz dítě vztahuje rovněž na všechny osoby mladší 18 let.

Úmluva přitom pro ČSFR vstoupila v platnost dnem 6. 2. 1991 a Úmluva č. 182 pro ČR vstoupila v platnost dne 19. 6. 2002.

Vedle zmíněného čl. 95 Ústavy o vázanosti soudců zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu, nelze pominout pro tuto trestní věc podstatnou skutečnost, a to čl. 10 Ústavy, který stanovil (před změnou provedenou úst. zák. č. 395/2001 Sb. účinnou od 1. 6. 2002), že ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, jimiž je ČR vázána, jsou bezprostředně závazné a mají přednost před zákonem. Z toho plynul závěr, že tyto smlouvy pro svoji aplikaci nepotřebují žádnou legislativní transformaci do trestního (nebo jiného) zákona, jsou tak jedním z pramenů českého trestního práva hmotného nebo procesního, a to s možností jejich přímé aplikace.

Na tento závěr nemá podstatný vliv ani zmíněná změna Ústavy úst. zák. č. 395/2001 Sb., kterou byl čl. 10 Ústavy změně tak, že vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva .

Ústavní soud ČR v nálezu ze dne 15. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 752/02 (Sbírka nálezů a usnesení ÚS ČR, sv. 30, č. 54) v souvislosti s uvedenou změnou Ústavy konstatoval, že ačkoli po změně Ústavy smlouvy o ochraně lidských práv již netvoří samostatnou kategorii právních norem s aplikační předností ve smyslu dřívějšího znění čl. 10, přesto jsou zvláštní skupinou norem a zároveň představují referenční hlediska jak pro abstraktní kontrolu norem podle čl. 87 odst. 1 Ústavy, tak pro řízení o ústavních stížnostech. Potvrdil tak svůj předchozí názor (viz nález ze dne 25. 6. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 36/01), že žádnou novelu Ústavy nelze interpretovat v tom smyslu, že by jejím důsledkem bylo omezení již dosažené procedurální úrovně ochrany základních práv a svobod.

Nejvyšší soud se proto neztotožnil s námitkou obviněného, že aplikace Úmluvy je rozšiřováním znaku trestnosti nad rámec zákona, protože zmíněné mezinárodní právní akty jsou součástí našeho právního řádu a ústavního pořádku (viz zmíněný nález ÚS ČR sp. zn. I. ÚS 752/02).

K námitce obviněného, že výklad § 205 tr. zák. (pojmu dítě ) soudem je nesprávný i proto, že věk osoby zachycené na pornografickém díle by se vždy musel stát předmětem dokazování a způsobovalo by to problémy, nutno uvést, že zjišťování věku této osoby by bylo nutné i v případě, že by se podle názoru obviněného jednalo pouze o osoby mladší 15 let.

Dále obviněný ohledně jednání jehož se měl dopustit před novelou provedenou zák. č. 134/2002 Sb. namítá, že podle soudu měl pořídit pornografická díla zobrazující sexuálně patologické praktiky, ale soud nezjišťoval, zda dívkám při těchto praktikách bylo víc než 18 let či nikoliv.

K tomu je předně nutno uvést, že soud věk dívek zjišťoval, jak je zřejmé z bodu I. výrokové části rozsudku odvolacího soudu, kde jsou v této, pro celou výrokovou část týkající se viny, uvozující části uvedeny společné skutkové okolnosti týkající se trestného jednání obviněného, včetně skutkového zjištění, že zobrazovali dívky mladší 18 let s vědomím kolik je jim let . Není tedy pravdou, že by soud nezjišťoval věk dívek. Navíc nelze přehlédnout, že u trestného činu podle § 205 odst. 1 tr. zák. před uvedenou novelou (tj. ve znění účinném do 30. 6. 2002) jsou sexuálně patologické praktiky jedním z alternativních znaků skutkové podstaty a při jejich naplnění věk dívek nehraje žádnou roli.

Nelze přisvědčit ani námitce obviněného, že v novelizovaném znění § 205 odst. 1 písm. a) až c) tr. zák. již zaznamenávání těchto praktik není uvedeno a nemělo by být podle tohoto ustanovení postiženo, když při aplikaci § 16 odst. 1 tr. zák. je nové znění zákona pro něj příznivější. Z toho pak dovozuje, že žádné jeho jednání nenaplňuje skutkovou podstatu podle § 205 tr. zák.

Obviněný přitom přehlíží, že se dopustil jednání v době spáchání trestného podle § 205 odst. 1 tr. zák., a to naplněním znaku jiné sexuálně patologické praktiky a po novele od 1. 7. 2002 trestného podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zák., když vyráběl pornografická díla (nosiče obrazu) která zobrazují dítě . Ač tedy od účinnosti zmíněné novely již není trestné zobrazování jiných patologických praktik, je jeho jednání trestné proto, že na pornografických nosičích obrazu zobrazoval dítě. Jednání obviněného je tak i po novele č. 134/2002 Sb., účinné od 1. 7. 2002, nadále trestným činem a nikoli činem beztrestným, jak se mylně domnívá obviněný. Vzhledem k shodné trestnosti trestného činu podle § 205 odst. 1 tr. zák. před i po zmíněné novele, pak soudy správně použily v souladu s § 16 odst. 1 tr. zák. zákona účinného v době spáchání činu.

K námitkám obviněného ohledně trestného činu ohrožování mravní výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. a) tr. zák. je pak předně nutno uvést, že mravní narušenost daných dívek může mít vliv na snížení stupně společenské nebezpečnosti činu, ale pouze nevýrazný a tato okolnost v žádném případě nemůže společenskou nebezpečnost činu snižovat na nepatrný stupeň. Nelze totiž přehlédnout, že u osob mladších 18 let jde o osoby jejichž fyzický a zejména duševní vývoj není ještě ukončen, kdy se tyto osoby vlivem svého okolí a vnějších podnětů toliko formují, kdy na jejich chování a vytváření mravních zásad působí jak kladné tak záporné vzory chování. Je tedy společensky žádoucí, aby zejména dospělé osoby, které jsou si již plně vědomy základních morálních zásad společnosti a také trestních následků jejich porušování, proto na osoby mladší 18 let působily jako kladné vzory chování. Obviněný ale jednal zcela opačným způsobem. O nedůvodnosti námitky ohledně narušenosti dívek ale svědčí i zjištění soudu I. stupně, že naopak žádným důkazem nebylo prokázáno, že by kterákoliv z nich žila nemravným životem a obviněný je aktivně vyhledával pod příslibem možnosti snadného výdělku.

Proto Nejvyšší soud nepřisvědčil námitce, že jednání obviněného nemá žádnou společenskou nebezpečnost a pro nenaplnění materiální stránky, že se nemůže jednat o trestný čin.

Obviněný přitom trestný čin ohrožování (mravní) výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. a) tr. zák. spáchal tak, že vydal osobu mladší 18 let nebezpečí zpustnutí tím, že jí umožnil vést nemravný život. Pro naplnění těchto znaků skutkové podstaty není přitom nutnou podmínkou, aby pachatel jednal vůči poškozené dlouhodobě nebo opakovaně. V závislosti na povaze jednání pachatele může jít i o jednorázové nebo krátkodobé působení, které je ale natolik intenzivní, že je způsobilé u osoby mladší 18 let přivodit osvojení si škodlivých návyků, sklonů nebo zájmů, které zpravidla vedou k morálnímu úpadku jednotlivce a k jeho chování v rozporu s obecnými morálními zásadami společnosti. Vzhledem k soudy zjištěnému jednání obviněného pro naplnění dané skutkové podstaty postačuje, že se s dívkami stýkal i jen po kratší dobu za účelem pořízení nahrávky. V případě J. H. a T. F. se setkali pouze 1x ale v případě Š. S. 2x a v případě M. Z. a K. B. opakovaně, a to nejméně 3x resp. 2x. V případech T. B. a A. B. dokonce 5x resp. 10x. Dále pak v tomto směru postačí odkázat na odůvodnění rozsudku soudu II. stupně (str. 19), s kterým se Nejvyšší soud ztotožnil.

Dále obviněný namítá, že ohledně jednání pod bodem III. rozsudku odvolacího soudu, kde se měl dopustit trestného činu svádění k pohlavnímu styku podle § 217a odst. 1 tr. zák., není z popisu skutku zřejmé, jakým jednáním měl naplnit znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu, např. že by mělo dojít k pohlavnímu sebeukájení dívek apod. Ve výroku popsané jednání, že směřovalo výlučně jak k pořízení videozáznamu a ne k sexuálnímu uspokojování ať již dívek nebo osob pořizujících záznam a nemůže tak být naplněna daná skutková podstata.

Trestného činu svádění k pohlavnímu styku podle § 217a odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo nabídne, slíbí nebo poskytne osobě mladší 18 let za pohlavní styk s ní, nebo za její pohlavní sebeukájení, obnažování nebo jiné srovnatelné chování úplatu nebo jinou výhodu či prospěch.

Konkrétně se A. E. dopustil trestného činu podle § 217a odst. 1 tr. zák. tím, že (bod III. rozsudku odvolacího soudu):

a) nejméně v pěti případech v přesně nezjištěné době v průběhu léta ř. 2004 v P., L., získal T. B. pro vykonání velké a malé potřeby do připravených nádob, pokaždé za částku 500,- Kč,

b) nejméně ve dvou případech v P., L., pořídil takovouto videonahrávku se sexuálními praktikami s pornografickými sexuálními praktikami K. D. zejména dne 1. 6. 2004, za což jí poskytl finanční částky po 2.500,- Kč,

c) nejméně v deseti případech v P., L., získal A. B. po vykonávání velké a malé potřeby do připravených nádob, dále v přesně nezjištěných případech s ní pořídil videonahrávky se sexuálně pornografickou tématikou, zejména ve dnech 18. 8. a 31. 8. 2004, za což jí poskytl různé vysoké částky.

Z uvedeného popisu jednání obviněného je zřejmé, že odvolací soud z podstatné části popisuje skutkový děj bez uvedení podrobného popisu jednání poškozených s tím, že šlo o videonahrávky s pornografickými sexuálními praktikami , resp. se sexuálně pornografickou tématikou , čímž došlo k naplnění znaků § 217a odst. 1 tr. zák. tím, že obviněný poskytl osobě mladší 18 let za její pohlavní sebeukájení, obnažování nebo jiné srovnatelné chování úplatu. V odůvodnění (str. 21) rozsudku pak odvolací soud konstatoval, že naplnění těchto znaků je zřejmé z nahraných videokazet. Jejich obsah v odůvodnění popisuje soud I. stupně (str. 17) ohledně A. B. tak, že jmenovaná na záběrech provádí autoerotiku, velkou a malou potřebu, soulož s neznámým můžem a další praktiky. Videonahrávka pak potvrdila i výpověď K. D., že se na vyzvání A. E. svlékla, použila spodní prádlo, které ji dal obviněný a následně ji fotografoval a pořizoval videonahrávku. Pouze v případě T. B. nebyla prořízení videonahrávka ani fotografie.

Odvolací soud ne zcela přehledně formuloval výrok o vině, zejména pokud jde o tzv. návětu, jak se o ní zmiňuje v odůvodnění rozsudku (str. 18) a která, ač je označena jako I. tak se vztahuje i na popisy skutku pod body II. a III. Přesto nelze ale označit za nesprávný jeho postup, kdy upustil od příliš podrobného a konkrétního popisu jednání každé z poškozených, a kumuloval ho do obecnější formulace

"pornografické sexuální praktiky nebo sexuálně pornografická tematika s tím, že konkrétní skutečnosti uvedl pouze v odůvodnění. Z těchto konkrétních skutečností pak u poškozené A. B. vyplývá mj. i provádění autoerotiky, tj. sebeukájení, jehož existenci obviněný postrádá přímo v popisu skutku, a to současně s důkazy tuto skutečnost prokazujícími. Není přitom nutné, aby pořízení videozáznamu směřovalo k tomu, aby přitom docházelo k sexuálnímu uspokojování ať už dívek nebo osob pořizujících záznam, jak namítá obviněný v dovolání. Podstatné je, že osobě mladší 18 let obviněný ve smyslu § 217a odst. 1 tr. zák. poskytl za její pohlavní sebeukájení (ať už skutečné nebo simulované), obnažování nebo jiné srovnatelné chování, úplatu. Poskytnutí této úplaty přitom vyplývá přímo ze skutkové věty a tvrzení obviněného, že dívkám nebyla poskytována finanční odměna, proto nelze přisvědčit.

Na základě uvedených důvodů se proto Nejvyšší soud neztotožnil ani s námitkou obviněného, že jeho jednáním v bodě III. výrokové části napadeného rozsudku, nemůže být naplněna skutková podstata podle § 217a odst. 1 tr. zák.

Protože dovolací námitky obviněného A. E. shledal Nejvyšší soud nezpůsobilými naplnit uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a rozsudek odvolacího soudu tak nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, bylo dovolání odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Takto bylo rozhodnuto i proto, že námitky obviněného uplatněné v dovolání jsou ve své podstatě opakováním stejných námitek uplatněných již v odvolání a zabýval se jimi proto již soud odvolací.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 19. července 2006

Předseda senátu:

JUDr. Michal Mikláš