7 Tdo 402/2005
Datum rozhodnutí: 13.07.2005
Dotčené předpisy:




7 Tdo 402/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 13. července 2005 v neveřejném zasedání v Brně o dovolání obviněného J. P., které podal proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 9. 2004, sp. zn. 9 To 45/2004, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 20 T 41/2001, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 10. 2003, sp. zn. 20 T 41/2001, byl obviněný J. P. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. účinného od 1. 1. 2002. Za tento trestný čin a za sbíhající se trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 tr. zák., jímž byl obviněný uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 4. 5. 2001, sp. zn. 7 T 565/99, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 1. 2002, sp. zn. 3 To 708/2001, byl obviněnému uložen podle § 250 odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody ve výměře 5 (pěti) let a 6 (šesti) měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Obviněnému byl dále podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající ve výkonu hospodářských funkcí ve stavebnictví a stavební výrobě, a to na dobu 5 (pěti) let. Rozsudkem byl podle § 35 odst. 2 tr. zák. zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 4. 5. 2001, sp. zn. 7 T 565/99, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 1. 2002, sp. zn. 3 To 708/2001, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a bylo ohledně obviněného rozhodnuto též zprošťujícím výrokem.

Shora uvedený rozsudek soudu prvního stupně obviněný napadl odvoláním, z jehož podnětu byl rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 9. 2004, sp. zn. 9 To 45/2004, napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. v odsuzující části zrušen. Odvolací soud poté za podmínek uvedených v ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř. v rozsahu zrušení nově rozhodl tak, že obviněného J. P. opětovně uznal vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. Za tento trestný čin a za sbíhající se trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 tr. zák., kterým byl obviněný uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 4. 5. 2001, sp. zn. 7 T 565/99, odvolací soud obviněnému uložil podle § 250 odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody ve výměře 5 (pěti) let, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Odvolací soud dále podle § 49 odst. 1 tr. zák. uložil obviněnému trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkcí ve statutárních orgánech společností podnikajících ve stavební výrobě, a to na dobu 5 (pěti) let, podle § 35 odst. 2 tr. zák. zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 4. 5. 2001, sp. zn. 7 T 565/99, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obviněného obžaloby pro skutky, kterými měl i podle rozsudku soudu prvního stupně spáchat dílčí útoky pokračujícího trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný řádně a včas dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a napadl jím body I./1. až 23. a II./24. až 57. výrokové části tohoto rozhodnutí, tzn. celý výrok o vině rozsudku odvolacího soudu.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný uvedl, že vrchní soud napadený rozsudek řádným způsobem neodůvodnil, a proto z něho není patrné, k jakým důkazům přihlédl a jakými úvahami byl v intencích základních zásad § 2 tr. ř. veden. V této souvislosti obviněný zdůraznil povinnost soudu své rozhodnutí odůvodnit s tím, že tato povinnost představuje součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu. Obviněný dále uvedl, že se soudy nezabývaly právní relevancí ekonomických dat prezentovaných ve znaleckém posudku Ing. V. a že z tohoto důvodu předložil posudek Ing. A. S., znalce pro základní obor ekonomika, který se ztotožňuje se závěry znaleckého posudku Ing. J. V. i se závěry tohoto znalce rozvedenými u soudu a který měl pomoci posoudit pravou podstatu věci, která cestou znaleckého posudku Ing. V. zůstala pro soud utajena. Odvolací soud se s posudkem Ing. A. S. vypořádal podivným způsobem, když jej na straně jedné pro nadbytečnost neprovedl a na straně druhé se s ním seznámil. Obviněný je toho názoru, že je zcela nerozhodné, zda má znalec Ing. S. k podání znaleckého posudku patřičné oprávnění či nikoliv, neboť nejde o nic jiného než o to, aby se soud s touto jeho obranou řádně vypořádal.

Za situace, kdy rozhodnutí vrchního soudu není řádně odůvodněno a paušálně odkazuje na právní závěry rozsudku soudu prvního stupně, má jako dovolací důvod v intencích ust. § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. aktuální platnost doplňující odvolání ze dne 16. 8. 2004, zabývající se nedostatky právní kvalifikace , které obviněný označil za imanentní součást dovolacích důvodů a jehož obsah zrekapituloval v části IV. svého mimořádného opravného prostředku. V této části dovolání obviněný uvedl, že se dosavadní hodnocení koncentruje do otázky zavinění, tzv. podvodného úmyslu, který musí pachatelovo jednání provázet v době činu. Subjektivní stránka je provázána s dalším zákonným znakem, a to uvede v omyl nebo využije nebo vyvolá omyl ; omyl tu musí být již v době, než pachatel získal majetkovou hodnotu, která je předmětem útoku, tedy pachatel již v době uzavření smlouvy, nejčastěji kupní, musí mít úmysl nezaplatit kupní cenu, resp. způsobit škodu. Obviněný se domnívá, že hodnocení jeho jednání je transparentně restriktivní a nezpůsobilé vyhodnotit podstatu a charakteristické rysy jeho podnikání v letech 1994 - 1997, jehož dílčí obchodní aktivity, resp. fragmenty jeho podnikatelské činnosti, jsou kriminalizovány. Soud odhlédl od zásadní skutečnosti, že posuzuje zanedbatelné procento obchodních vztahů obviněného, který se ocitl v pozici dlužníka. Obchodní případy, jež jsou předmětem obžaloby, mají svou historii a tendenci - ve většině případů šlo o déletrvající obchodní vztah, který kontrahentům vyhovoval i přes deficit v platební morálce. Podle obviněného nebylo možno odhlédnout ani od objektivně daných, v čase se měnících podmínek, které jej jako podnikatele ve stavebnictví v návaznosti na jeho podnikatelský záměr determinovaly. Obviněný dále zdůraznil základní principy, které podle něj dosavadní rozhodování soudu důsledně nectilo, a to principy zakotvené v ustanoveních § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. a dále § 226 písm. a), c) tr. ř., podle něhož nelze tzv. důkazní nouzi nebo mezery ve znalosti skutkového stavu přičítat na vrub obžalovaného. Subjektivní stránka tedy musí být předmětem řádného dokazování a nemůže být nahrazena hypotézou, resp. a priori dána. Obviněný rovněž poukázal na ústavní princip nezávislosti soudů (čl. 82 odst. 1 Ústavy), který se podle něj promítá i do požadavku hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu, jednotlivě i v jejich souhrnu, který lze smysluplně chápat jen tak, že soud je povinen každý důkaz učinit předmětem svých úvah a hodnocení. Korelátem principu nezávislosti je princip práva na spravedlivý proces, princip presumpce neviny (čl. 36 a 40 Listiny) a rovné procesní postavení stran (§ 2 odst. 8 tr. ř.). Tyto ústavní principy obviněný zdůraznil proto, že není možné přistupovat k hodnocení otázky zavinění povrchně na základě dílčích důkazů či hledisek; soudce je povinen důsledně vycházet z presumpce neviny a řídit se zásadou in dubio pro reo /§ 79 zák. č. 6/2002 Sb., čl. 40 odst. 2 Listiny, § 226 písm. a), c) tr. ř./.

Obviněný dále uvedl, že nelze nevidět, že převážná většina obchodů, které jsou kriminalizovány a kvalifikovány jako podvod, pro něj představovaly dílčí obchodní akty tvořící řetězec provázaných obchodních aktů a činností, které vyústily do realizace díla stavby, a že odměny za provedená díla sloužily k redistribuci, tedy k plnění přijatých závazků z jednotlivých obchodních vztahů. Nelze ani přehlédnout, že při jeho podnikání se zpravidla jednalo o trvalejší dodavatelsko-odběratelské vztahy, které, ačkoli byly zatíženy prodlevami v placení faktur, byly funkční. Prodlení s úhradou a platební nedisciplinovanost jsou sice jevy nežádoucí, avšak existentní a není možno na ně a priori nahlížet jako na kriminální. Taktéž nelze odhlížet od reality vývoje podnikatelského prostředí v čase a místě a od podmínek podnikání, které společnost podnikatelů v raném období umožnila. Rovněž je třeba respektovat, že předmětné obchody nebyly samoúčelné a nesledovaly obohacení obviněného na úkor jeho obchodních partnerů, ale že tvořily mozaiku jeho podnikatelského úsilí, a že obviněný prostředky z firmy nevyváděl ku prospěchu sebe nebo jiného subjektu, ale že sloužily výlučně pro udržení podniku. Enormní až zarputilé úsilí obviněného pokračovat v podnikání je zřejmé i z toho, že nakupoval za hotové. Nedostatek finančních zdrojů nedával obviněnému prostor, aby finanční prostředky podniku užil ku prospěchu svému či někoho jiného. Úhrada závazků se zpožděním anebo v dílčím rozsahu obviněnému zaručovala udržet strategické obchodní partnery a tedy vlastně podnikat. Neexistují tedy rozumné důvody pro závěr, že obviněný jednal s podvodným úmyslem, nota bene ve vztahu k dlouhodobějším, strategickým partnerům, když navíc z hlediska objemu obchodních vztahů, resp. závazků, tvoří kriminalizované případy zanedbatelnou část 4 %.

Obviněný dále poukázal na to, že orgány činnými v trestním řízení byl zajištěn znalecký posudek, který se však komplexně nevypořádal se všemi relevantními hledisky a který, zejména po doplnění výpovědí znalce před soudem, tvoří dostatečný základ pro zpochybnění jeho podvodného úmyslu; obviněný proto zajistil posudek Ing. A. S., znalce pro základní obor ekonomika, ze dne 24. 5. 2004, č. 001-01/2004. V další části svého mimořádného opravného prostředku obviněný uvedl otázky, které byly Ing. S. položeny, odpovědi na ně a taktéž svůj názor na to, která zjištění znalce Ing. S. jsou pro hodnocení subjektivní stránky posuzovaného jednání obviněného relevantní a dokládají neexistenci jeho podvodného úmyslu atd.

V závěru svého mimořádného opravného prostředku obviněný navrhl, aby byl zrušen rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 9. 2004, sp. zn. 9 To 45/2004, a aby věc byla vrácena tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí, a to v jiném složení senátu. Obviněný dále navrhl, aby předseda senátu (zřejmě soudu prvního stupně) bez zbytečného odkladu předložil spis Nejvyššímu soudu s příslušným návrhem na odložení výkonu trestu uloženého rozsudkem odvolacího soudu.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně ve vyjádření k dovolání uvedl, že výhrady dovolatele, které směřují proti způsobu, kterým soudy hodnotily závěry znaleckého posudku Ing. J. V., a proti tomu, jakým způsobem odvolací soud naložil se zjištěními znalce Ing. A. S., mají povahu skutkových námitek, které nelze subsumovat pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť v jejich rámci dovolatel v první řadě brojí proti správnosti a úplnosti skutkového stavu zjištěného postupem podle § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. soudem prvního stupně a potvrzeného soudem stupně druhého. Pod uplatněný dovolací důvod nelze podřadit ani výhradu obviněného, že rozhodnutí odvolacího soudu není řádně odůvodněno, když paušálně odkazuje na právní závěry vyslovené v rozsudku soudu prvního stupně. Protože dovolatel v textu svého mimořádného opravného prostředku parafrázuje zákonné znění ustanovení § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. a poukazuje na princip nezávislosti soudů, na právo na spravedlivý proces a princip presumpce neviny a zejména na princip procesní rovnosti stran, lze usoudit, že uplatňuje i námitky směřující proti porušení procesních ustanovení, které obsahově neodpovídají ani uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani jinému důvodu dovolání uvedenému v § 265b tr. ř.

Státní zástupce je dále toho názoru, že dovolatel prostřednictvím argumentu, že jako podnikatel působil v déle trvajících obchodních vztazích, a proto je třeba vidět jejich provázanost a není možno postupovat formálně a izolovaně a rozmělňovat jeho podnikatelskou aktivitu, pouze polemizuje se skutkovým závěrem soudu druhého stupně, že objednával a odebíral sám nebo prostřednictvím pověřených pracovníků zboží a provedení prací a služeb a přitom věděl, že ve lhůtách splatnosti zboží, služby a práce neuhradí, a že takovou polemiku nelze subsumovat pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť touto se dovolatel domáhá změny skutkového stavu zjištěného soudem druhého stupně a nikoli toho, že by takto soudem zjištěný skutkový stav měl být jinak právně posuzován. K tomuto závěru státní zástupce dospěl i proto, že dovolatel svoji polemiku opírá o zjištění znalce Ing. A. S., jehož znalecký posudek nebyl jako důkaz v trestním řízení proveden.

Státní zástupce tedy dospěl k závěru, že dovolatel nerespektoval, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze uplatnit jen ve vztahu ke skutkovému stavu zjištěnému soudem a nikoli k jinému, tj. změněnému, skutkovému stavu, jehož zjištění se obviněný domáhá.

Námitky obviněného by mohly mít z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. význam pouze v případě existence extrémního nesouladu mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a právními závěry učiněnými soudy obou stupňů, pokud by obviněný takový extrémní nesoulad namítl a odůvodnil, což se však nestalo. Nejvyšší státní zastupitelství v rámci vlastní přezkumné činnosti k závěru o existenci extrémního nesouladu nedospělo, protože z odůvodnění rozsudků soudů prvního i druhého stupně zjistilo, že soudy hodnotily provedené důkazy v souladu s principy formální logiky nejen v jejich jednotlivostech, ale i ve vzájemných souvislostech.

V závěru vyjádření k dovolání státní zástupce konstatoval, že obviněný napadenému rozsudku, jakož i řízení, jež předcházelo jeho vydání, nevytkl žádnou vadu, která by zakládala některý z taxativně stanovených důvodů dovolání zakotvených v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř., a proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného J. P. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., a to za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Státní zástupce dále na základě § 265h odst. 2 tr. ř. vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání i pro případ jiného nežli navrhovaného rozhodnutí /§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř./.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Jako námitku hmotně právní povahy věcně odpovídající uplatněnému důvodu dovolání lze posuzovat tvrzení obviněného poukazující na to, že podvodný úmysl musí provázet jednání pachatele v době činu, že subjektivní stránka je provázána i s dalším zákonným znakem trestného činu podvodu, který spočívá v uvedení v omyl nebo ve využití omylu (obviněný dále ve svém mimořádném opravném prostředku výslovně uvádí i vyvolání omylu ) jakožto prostředku obohacení, že omyl musí být dán dříve, než pachatel získal majetkovou hodnotu, která je předmětem útoku, a že tedy pachatel již v době uzavření smlouvy, nejčastěji kupní, musí mít úmysl nezaplatit kupní cenu, resp. způsobit škodu. Tímto tvrzením obviněný v podstatě namítá, že v době spáchání posuzovaného jednání, které spočívalo v objednání a odebrání zboží či využití služeb a prací poskytnutých poškozenými, neměl úmysl zboží, služby či práce poškozeným nezaplatit a způsobit tak na jejich majetku škodu, a zpochybňuje tak správnost závěru soudu druhého stupně o naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák.

Právní závěr o naplnění subjektivního znaku trestného činu se zakládá na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování.

Z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že tento soud dospěl k právnímu závěru o naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. na základě skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, která shledal jako správná. Na základě provedeného dokazování soud prvního stupně zjistil, že obviněný jednak jako fyzická osoba, jednak jako většinový společník (a přibližně od poloviny roku 1997 jako jediný společník) a současně jediný jednatel společnosti P. - stavební a obchodní společnost, s. r. o., začal podnikat s minimálním vlastním kapitálem, že v období od 1. 1. 1995 až do vyhlášení konkurzu na majetek obviněného a shora uvedené společnosti oba tyto podnikatelské subjekty vykazovaly ztrátu a záporné vlastní jmění, které se postupně prohlubovalo, a byly nelikvidní a že financování reprodukčního procesu těchto subjektů bylo umožněno cizími zdroji (poskytnutými úvěry), které však v návaznosti na dosahované hospodaření nebyly splatné. Obviněný byl informován o vývoji závazků a pohledávek a o stavu hospodaření, a to jednak na poradách či prostřednictvím upomínek ze strany dodavatelů, jednak prostřednictvím měsíčních a ročních účetních závěrek; obviněný byl prostřednictvím výpisů taktéž informován o stavu a tedy i vývoji na účtech v bance, přičemž na základě těchto informací poté určoval, v jakém pořadí a které závazky budou zaplaceny a které nikoli. Při objednávání zboží, služeb či prací obviněný nikdy nezmiňoval skutečný finanční stav své firmy, neplacení pohledávek nikterak nevysvětlil, na upomínky nereagoval, ba nechával se zapírat (str. 35 rozsudku soudu prvního stupně). Na základě učiněných skutkových zjištění soud prvního stupně dospěl k závěru o naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu, a to ve formě nepřímého úmyslu /§ 4 písm. b) tr. zák./, a uznal obviněného vinným pokračujícím trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. účinného od 1. 1. 2002, jehož dílčí útoky byly obviněným spáchány od 21. 3. 1994 (bod I/1 výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně) do 30. 6. 1998 (bod II/63 výroku o vině téhož rozhodnutí).

Odvolací soud se s právním závěrem nalézacího soudu o existenci podvodného úmyslu ztotožnil u dílčích útoků spáchaných od počátku roku 1995 s tím, že je sice nepochybné, že již v polovině roku 1994 obviněný začal mít problémy se splácením faktur, začal neodvádět zdravotní pojištění za své zaměstnance a nákupem dalších provozoven zatížil své podnikání způsobem zcela neadekvátním. Nicméně vzhledem k tomu, že skutečně v té době řádně podnikal a šlo o nově vznikající problémy nelze veškeré zjištěné jednání obžalovaného podřadit pod jednání trestné , resp. nelze obžalovanému přičítat zpočátku podvodný úmysl. Nejméně na sklonku roku 1994, resp. počátku roku 1995, po již půlročních problémech, měl obžalovaný zareagovat odpovídajícím způsobem (např. omezením podnikání), neboť situace se již stala kritickou, čehož si nepochybně byl vědom Neučinil tak a zjevně bez ohledu na prohlubující se nepříznivý stav odebíral dále zboží a služby, i když s ohledem na jeho finanční situaci (kterou znal) bylo již zcela nereálné, aby zaplatil nejenom ve lhůtách splatnosti, ale někdy se značným zpožděním a v mnoha případech vůbec (str. 21 rozsudku soudu druhého stupně). S ohledem na tato skutková zjištění (která v podstatě odpovídají již shora uvedenému zjištění nalézacího soudu, že od 1. 1. 1995 až do vyhlášení konkurzu oba předmětné podnikatelské subjekty vykazovaly ztrátu a prohlubující se záporné vlastní jmění a byly nelikvidní) odvolací soud stanovil trestnost jednání obviněného až od počátku roku 1995, když před tímto obdobím nelze ještě obžalovanému přičítat podvodný úmysl (str. 22 rozsudku soudu druhého stupně), a pro všechna jednání z roku 1994 (a taktéž pro jednání popsané pod bodem 11 rozsudku soudu prvního stupně, resp. 12 obžaloby) obviněného zprostil podle § 226 písm. b) tr. ř. obžaloby.

Podle dovolacího soudu je právní závěr soudu druhého stupně o existenci podvodného úmyslu obviněného v souladu se shora uvedenými skutečnostmi. Dovolací soud dále považuje za nezbytné poznamenat, že pokud obviněný věděl, že nemá na účtu dostatečné množství finančních prostředků a že bude moci jemu dodané zboží či poskytnuté služby a práce zaplatit pouze tehdy, pokud za účelem uspokojení svých pohledávek obdrží od věřitelů finanční plnění, a tedy vázal úhradu jemu vystavených faktur na nejistou budoucí událost, musel být srozuměn s tím, že se mu faktury případně nepodaří ve lhůtě jejich splatnosti uhradit /§ 4 písm. b) tr. zák./.

Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku dále poukázal na to, že ve většině případů, které jsou předmětem tohoto řízení, šlo o déletrvající obchodní vztahy, které kontrahentům vyhovovaly i přes deficit v platební morálce a které byly funkční, čímž de facto napadl správnost právního závěru soudů nižších stupňů, že i v případě jeho dlouhodobých obchodních partnerů - dodavatelů byl naplněn zákonný znak trestného činu podvodu spočívající v uvedení v omyl . Shora uvedeným tvrzením totiž obviněný namítá, že když mu v těchto obchodních vztazích bylo zcela pravidelně dodáváno zboží (popř. poskytovány služby či prováděny práce) s vědomím, že vystavené faktury nebudou uhrazeny včas, tj. ve lhůtách jejich splatnosti, nemohli být s ohledem na tuto zavedenou praxi tito dodavatelé posuzovaným jednáním obviněného uvedeni v omyl, že jim zboží (popř. služby či práce) bude uhrazeno včas. Dovolací soud dospěl k závěru, že i tato hmotně právní námitka, stejně tak jako námitka týkající se správnosti právního posouzení subjektivní stránky předmětného trestného činu, je zjevně neopodstatněná.

Uvedení v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci; omyl je potom rozpor mezi představou a skutečností.

Jak již bylo shora uvedeno, obviněný začal mít problémy se splácením faktur v polovině roku 1994, kdy zcela neadekvátním způsobem zatížil své podnikání nákupem dalších provozoven. Na sklonku roku 1994, resp. na počátku roku 1995, se finanční situace obviněného jako podnikatele i jeho společnosti P. - stavební a obchodní společnost, s. r. o., stala kritickou. Obviněný si byl této situace vědom, ale nezareagoval na ni odpovídajícím způsobem (např. omezením podnikání) a dále odebíral zboží a služby, přestože za této situace bylo zcela nereálné nejen to, že jemu vystavené faktury uhradí ve lhůtách jejich splatnosti, ale také to, že je zaplatí se značným zpožděním či vůbec. Jak již bylo taktéž uvedeno, obviněný o svém skutečném finančním stavu a o finančním stavu své společnosti dodavatele neinformoval. Pokud tedy obviněný za této situace nadále odebíral od svých dlouhodobých dodavatelů zboží (nechal si jimi poskytovat služby či provádět práce) jako v dobách příznivější finanční situace, předstíral tím, že se jeho finanční situace a finanční situace jeho společnosti nikterak nezměnila a že tedy vystavené faktury, byť s obvyklým zpožděním, uhradí, k čemuž ve většině dílčích útoků popsaných ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně s ohledem na skutečnou finanční situaci nedošlo, a uváděl tak své dlouhodobé obchodní partnery v omyl. V této souvislosti je nezbytné opětovně zdůraznit, že obviněný svou finanční situaci a finanční situaci své společnosti znal a proto od počátku, tj. od okamžiku objednání a odebrání zboží (poskytnutí služeb či provedení prací) věděl, že faktury budou uhrazeny ve lhůtě splatnosti či s případným a jeho dodavateli tolerovaným zpožděním pouze tehdy, pokud budou uspokojeny jeho finanční pohledávky a pokud takto získané prostředky nebude muset použít na úhradu z jeho hlediska přednostnějších závazků. Lze tedy dospět k závěru, že obviněný posuzovaným jednáním uvedl v omyl i své dlouhodobé obchodní partnery a že i uvedení těchto obchodních partnerů v omyl jakožto zákonný znak trestného činu podvodu bylo zahrnuto jeho zaviněním ve formě nepřímého úmyslu /§ 4 písm. b) tr. zák./.

Ostatní námitky, které obviněný uplatnil ve svém dovolání, jsou námitkami procesní či skutkové povahy, které věcně neodpovídají ani uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani jinému důvodu dovolání uvedenému v § 265b tr. ř. Za námitku procesní povahy je třeba považovat tvrzení obviněného, že rozsudek odvolacího soudu není řádně odůvodněn, když paušálně odkazuje na právní závěry rozsudku soudu nalézacího a když z něj není patrné, k jakým důkazům přihlédl a jakými úvahami byl v intencích základních zásad § 2 tr. ř. veden. Tato námitka totiž nesměřuje proti správnosti hmotně právního posouzení zjištěného skutkového stavu, ale proti porušení procesního ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř., které stanoví obsahové náležitosti odůvodnění rozsudku, a tedy proti odůvodnění napadeného rozhodnutí. V této souvislosti nelze nepoznamenat, že námitky směřující proti odůvodnění rozhodnutí nejsou v dovolacím řízení přípustné (§ 265a odst. 4 tr. ř.). Pokud obviněný namítá, že se soudy nezabývaly právní relevancí ekonomických dat prezentovaných ve znaleckém posudku Ing. V. a že se odvolací soud nevypořádal s jeho obranou, když pro nadbytečnost neprovedl jím předložený znalecký posudek Ing. A. S., napadá tím správnost hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a postupu soudu druhého stupně při provádění důkazů a v návaznosti na to i správnost učiněných skutkových zjištění. Jak již bylo uvedeno, takovéto námitky směřující proti porušení procesních ustanovení § 2 odst. 5 a 6 tr. ř., tedy námitky skutkové, nelze uplatňovat ani na základě obviněným uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani na základě jiného důvodu dovolání uvedeného v § 265b odst. 1 tr. ř. Námitky skutkové povahy obviněný uplatnil i v té části svého mimořádného opravného prostředku, ve které poukázal na základní principy, jež podle jeho názoru dosavadní rozhodování soudů důsledně nectilo. Obviněný v této části uvedl, že byly porušeny zásady uvedené v ustanovení § 2 odst. 5 a 6, § 226 písm. a) a c) tr. ř. a ústavní principy nezávislosti soudů, práva na spravedlivý proces, presumpce neviny a rovného procesního postavení stran, v důsledku čehož podle něj došlo i k porušení zásady in dubio pro reo. Tento princip se ovšem uplatňuje toliko při hodnocení důkazů a tedy při zjišťování skutkového stavu a nikoli při hmotně právním posuzování skutkového stavu již zjištěného. Taktéž obsáhlou argumentaci obviněného týkající se jím předloženého a odvolacím soudem neprovedeného znaleckého posudku Ing. A. S. nelze než posoudit jako argumentaci nacházející se mimo rámec dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř. Obviněný se totiž touto argumentací nedomáhá ničeho jiného, než provedení uvedeného důkazu a tedy i změny skutkových zjištění, na nichž se zakládá správný právní závěr soudu druhého stupně o naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. Jak bylo ovšem uvedeno, skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů jsou pro dovolací soud závazná a tento je není oprávněn zpochybňovat.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené, kdy Nejvyšší soud shledal, že uplatněné hmotně právní námitky jsou zjevně neopodstatněné, dovolací soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., když z podstatné části bylo také založeno na nepřípustných skutkových námitkách a hmotně právní námitky byly opakováním jeho obhajoby z předcházejícího řízení, kde se s ní soudy obou stupňů již zabývaly a řádně vypořádaly.

Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 13. července 2005

Předseda senátu:

JUDr. Michal Mikláš