7 Tdo 40/2013
Datum rozhodnutí: 23.01.2013
Dotčené předpisy: § 145 odst. 1 tr. zákoník



7 Tdo 40/2013-19
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 23. 1. 2013 dovolání obviněného M. B. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. 9 To 376/2012, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 3 T 8/2012 a rozhodl takto:

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. 9 To 376/2012, a rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 3 T 8/2012.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 2651 odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í
Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 3 T 8/2012, byl obviněný M. B. uznán vinným pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, § 145 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na tři léta s tím, že podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen a podle § 82 odst. 1 tr. zákoníku byla stanovena zkušební doba na tři léta. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř., § 229 odst. 2 tr. ř. a podle § 229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody.

Skutek spočíval podle zjištění Okresního soudu v Mladé Boleslavi v podstatě v tom, že obviněný dne 2. 7. 2011 kolem 23,45 hodin v obci J. D., okr. M. B., na silnici k obci B. po požití alkoholických nápojů a předchozích slovních rozepřích a vzájemných potyčkách, které měl s dalšími čtyřmi osobami, přesně nezjištěným nožem, pravděpodobně tzv. steakovým nožem se zvlněným ostřím o délce 12 cm, s výkřiky, že všechny zabije, a se zřejmým úmyslem způsobit zranění napadl poškozeného R. H., kterého se pokusil bodnout do horní části těla, avšak poškozený útok odvrátil zvednutím ruky, vykrytím úderu a strhnutím obviněného na zem, kde ho obviněný úmyslně bodl do lýtka pravé nohy, a následně nožem, kterým mával nad hlavou, s výhrůžkou, že ji zabije, ohrožoval a snažil se bodnout poškozenou S. L., v čemž mu zabránil M. G. Podle zjištění Okresního soudu v Mladé Boleslavi obviněný bodnutím do lýtka způsobil poškozenému R. H. zranění, které záleželo v řezně bodné ráně a které si vzhledem ke komplikacím při hojení vyžádalo léčení a pracovní neschopnost od 3. 7. 2011 do 4. 9. 2011.

Odvolání obviněného, podané proti výroku o vině a dalším výrokům, bylo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. 9 To 376/2012, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze. Výrok o zamítnutí odvolání napadl proto, že jím zůstal nedotčen výrok o vině. Na adresu obou rozhodnutí vytkl, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku . Tím uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., i když to neuvedl výslovným odkazem na toto ustanovení. V mezích dovolacího důvodu obviněný namítl, že skutková zjištění Okresního soudu v Mladé Boleslavi nejsou dostatečně jasná a konkrétní zejména v otázce směru a intenzity pokusu o bodnutí obou poškozených, takže neumožňují učinit právní závěr, že skutek byl pokusem těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, § 145 odst. 1 tr. zákoníku. V souvislosti s tím, že posuzované jednání směřovalo proti dvěma osobám, namítl, že z rozsudku nelze dovodit, zda se jednalo o pokračující trestný čin nebo z jakého důvodu nelze věc posuzovat jako samostatné skutky a tedy i trestné činy. Mimo meze dovolacího důvodu obviněný uplatnil námitky proti skutkovým zjištěním, která se stala podkladem výroku o vině. Těmito námitkami prezentoval svou verzi skutkového stavu založenou na tvrzení, že sám byl napaden útokem hrozícím ze strany poškozeného R. H. a bránil se tomuto útoku. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.

Nejvyšší soud z podnětu té části dovolání, v níž byly uplatněny námitky podřaditelné pod deklarovaný dovolací důvod, přezkoumal podle § 265i odst. 3, 4 tr. ř. napadené usnesení i předcházející řízení a shledal, že dovolání je důvodné.

Zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví. Pokusem je podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. Těžkou újmou na zdraví se podle § 122 odst. 2 tr. zákoníku rozumí jen vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění a za těchto podmínek je těžkou újmou na zdraví některá z poruch zdraví uvedených v § 122 odst. 2 písm. a) až i) tr. zákoníku.

Z toho, jak je konstruován a zdůvodněn výrok o vině, je zřejmé, že za těžkou újmu na zdraví soudy nepovažovaly zranění, které obviněný způsobil poškozenému na pravém lýtku. Toto zranění je tedy z hlediska použité právní kvalifikace skutku irelevantní.

Aby mohl být skutek posouzen jako pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, § 145 odst. 1 tr. zákoníku, musel by být výrok o vině založen na zjištění, že z jednání obviněného reálně hrozila poškozeným zranění odpovídající těžké újmě na zdraví podle § 122 odst. 2 tr. zákoníku a že úmysl obviněného směřoval ke způsobení takového zranění.

Mezi skutkovými zjištěními uvedenými ve výroku o vině není žádné zjištění, z něhož by bylo patrno, k jakým konkrétním a reálně hrozícím zraněním poškozených směřovalo jednání obviněného. Takové zjištění rozhodně nevyplývá z obecného konstatování, že obviněný se pokusil poškozeného R. H. bodnout do horní části těla, tedy do míst, kde by poraněním mohlo dojít ke způsobení závažného zranění až k ohrožení života poškozeného . Toto konstatování samo o sobě není nesprávné, ale pro svou všeobecnost nemůže obstát jako součást skutkových zjištění, která mají být obsahem výroku o vině, pokud není podloženo uvedením konkrétně zjištěných skutečností týkajících se způsobu provedení útoku a jeho intenzity, použité zbraně, směru vedení útoku, lokalizace zamýšleného zásahu na těle poškozeného a dalších okolností provázejících posuzovaný útok. Ze souhrnu těchto okolností pak lze usuzovat i na to, zda úmysl obviněného skutečně směřoval ke způsobení těžké újmy na zdraví. Ohledně razance útoku, síly, s jakou byl veden, a toho, proti které části těla poškozeného konkrétně směřoval, nejsou ve výroku o vině uvedena žádná bližší zjištění. Pokud jde o zbraň použitou k útoku, je obsahem výroku to, že obviněný vedl útok nezjištěným nožem s dovětkem, že pravděpodobně šlo o tzv. steakový nůž se zvlněným ostřím o délce 12 cm. Odůvodnění rozsudku je však formulováno tak, jako by byla jistota o tom, že obviněný skutečně použil tento tzv. steakový nůž. Je tu tedy očividný rozpor mezi výrokem a odůvodněním rozsudku v otázce zbraně použité k útoku. K subjektivní stránce činu se ve výroku o vině vztahuje zjištění, že obviněný útočil na poškozeného se zřejmým úmyslem způsobit zranění . Tímto zjištěním nemohla být naplněna subjektivní stránka zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, resp. jeho pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, protože tím není nijak vyjádřeno, že by úmysl obviněného směřoval ke způsobení takového zranění, které odpovídá vážné poruše zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 písm. a) až i) tr. zákoníku. Jde o to, že ne každé zranění musí nutně být těžkou újmou na zdraví. Ve vztahu k té části výroku o vině, která se týká útoku obviněného proti poškozené S. L., je třeba konstatovat, že zde je uvedeno pouze zjištění, podle něhož obviněný nožem v ruce .... ohrožoval a snažil se bodnout poškozenou. Toto zjištění je sotva podřaditelné pod zákonné znaky pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, § 145 odst. 1 tr. zákoníku, neboť nevyjadřuje nic, z čeho by bylo patrno, že poškozené reálně hrozilo zranění odpovídající vážné poruše zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 písm. a) až i) tr. zákoníku a že úmysl obviněného směřoval ke způsobení takového zranění. Okresní soud v Mladé Boleslavi v souvislosti s oběma útoky kladl důraz na slovní projevy obviněného, které zahrnovaly i výhrůžky zabitím. To, jakými slovními projevy obviněný provázel své jednání, má svůj význam, ale zároveň vyžaduje opatrné hodnocení, při kterém se musí vzít v úvahu celkový kontext posuzovaného incidentu. V dané věci šlo o jednání, jímž vyvrcholily předcházející vypjaté slovní rozepře a vzájemné fyzické potyčky mezi obviněným a nejméně čtyřmi dalšími osobami a obviněný byl pod vlivem alkoholu (1,57 promile), takže je jasné, že jeho sebekontrola nad slovními projevy byla snížená. Obviněný byl v situaci, kdy snadno pronášel tzv. silácká prohlášení, aniž to nutně muselo vyjadřovat jeho skutečný úmysl.

Skutkový stav, tak jak ho zjistil Okresní soud v Mladé Boleslavi a jak z něho v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Praze, nevykazuje znaky pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, § 145 odst. 1 tr. zákoníku. Napadené usnesení je tedy rozhodnutím, které spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Nejvyšší soud proto zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze i rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi jako součást řízení předcházejícího napadenému usnesení, zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a přikázal Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Pro úplnost pokládá Nejvyšší soud za nutné dodat, že své rozhodnutí opíral o tu část dovolání obviněného, která se vztahovala k otázce právního posouzení skutku, tak jak byl zjištěn oběma soudy, a že nijak nepřihlížel ke skutkovým námitkám obviněného, které stály mimo rámec dovolacího důvodu. Obviněný může tyto námitky uplatnit v řízení před soudy prvního a druhého stupně a tyto soudy jsou povinny se s nimi vyrovnat. Pokud obviněný namítal nejasnost výroku o vině z hlediska otázky, zda útoky proti oběma poškozeným byly posouzeny jako pokračování v trestném činu, je tato námitka bezvýznamná. Obviněný byl uznán vinným jedním pokusem trestného činu, a nikoli více pokusy, takže je jasné, že soudy posoudily oba útoky jako jeden pokračující skutek a tedy i jeden pokračující trestný čin, resp. jeho pokus.

Poučení : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. ledna 2013


Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec