7 Tdo 395/2007
Datum rozhodnutí: 16.05.2007
Dotčené předpisy:




7 Tdo 395/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 16. května 2007 v Brně v neveřejném zasedání o dovolání obviněného Z. Š., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 11. 2006, sp. zn. 3 To 679/2006, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 10 T 127/2006, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 24. 7. 2006, sp. zn. 10 T 127/2006, byl obviněný Z. Š. uznán vinným ad 1) 3) pokračujícím trestným činem porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1 tr. zák., pod body 2), 3) též podle § 238 odst. 2 tr. zák., ad 1) trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), e) tr. zák. ad 4) trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák., ad 5) trestným činem násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák., ad 6) trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák. a trestným činem poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák. spáchanými ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Za toto jednání a za sbíhající se trestný čin podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák., za který již byl pravomocně odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 22. 5. 2006, sp. zn. 10 T 28/2006, byl odsouzen podle § 238 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 22. 5. 2006, sp. zn. 10 T 28/2006, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněném nároku na náhradu škody poškozené A. K.

Trestných činů se obviněný dopustil tím, že ad 1) dne 3. 3. 2006 kolem 16:15 hodin, svévolně vnikl na pozemek u rodinného domu, majitelů A. a J. K., oknem, které mu otevřela I. S., pak vnikl do pokoje v přízemí domu, který užívá A. K. a v době, kdy zde byla přítomna pouze I. S. hlídající nezletilou dceru A. K., se pohyboval po pokoji a odcizil odtud ke škodě A. K. mobilní telefon zn. Samsung v hodnotě 6.000,- Kč, nabíječku k tomuto telefonu v hodnotě 400,- Kč, krabičku cigaret zn. Viceroy v hodnotě 37,- Kč, 34 ks cigaret zn. 40 v hodnotě 65,- Kč a 200,- Kč na hotovosti, celkem tedy věci a peníze v hodnotě nejméně 6.702,- Kč, ad 2) dne 6. 3. 2006 kolem 23:30 hodin vnikl na pozemek téhož domu, kopáním do okna se snažil vniknout do stejného pokoje užívaného A. K., od svého jednání však upustil, když byl spatřen uživatelkou pokoje; poškozením rámu a zavíracího mechanismu okna způsobil majitelům domu A. a J. K. škodu ve výši 500,- Kč, ad 3) dne 9. 3. 2006 kolem 15:00 hodiny vnikl na pozemek téhož domu, přes dřevěný přístřešek se pokoušel vniknout do pokoje v přízemí domu užívaného A. K., svého jednání zanechal poté, co byl spatřen majitelkou domu A. K.; rozbitím sklolaminátové desky na střeše přístřešku způsobil škodu ve výši 450,- Kč, ad 4) dne 6. 3. 2006 kolem 16:00 hodin na benzínové čerpací stanici převzal od A. K. částku 15.000,- Kč na hotovosti a její občanský průkaz s tím, že podle jejich vzájemné dohody měl pro ni zařídit nákup osobního automobilu Škoda Favorit, od prodávajícího V. B., v rozporu s dohodou však kupní smlouvu uzavřel vlastním jménem, před prodávajícím zamlčel, že měl jednat pouze jako zástupce A. K., nechal se zapsat jako vlastník do technického průkazu vozidla a poškozené A. K. tak způsobil škodu ve výši 15.000,- Kč, ad 5) dne 8. 3. 2006 kolem 16:50 hodin při telefonickém hovoru ze svého mobilního telefonu na mobilní telefon poškozené A. K. tuto přemlouval, aby s ním obnovila soužití, přijela za ním, a když jeho žádost odmítla, vyhrožoval jí tím, že zabije ji i jejich společnou nezletilou dceru N. Š., ad 6) společně se spoluobviněným P. P. dne 11. 4. 2006 kolem 03:30 hodin, po vzájemné dohodě vnikli po rozbití skleněné výplně okna do prodejny R. S. podnikatele T. V., poté, co bylo aktivováno zabezpečovací zařízení a na místo se dostavila hlídka policie, po její výzvě k opuštění objektu, obviněný Z. Š. vysypal ze svého batohu věci připravené k odcizení, vyšel ven, zatímco obviněný P. P. v prodejně zůstal a pak v nestřeženém okamžiku z prodejny utekl, ke škodě T. V. odcizil v rozsudku uvedené věci celkem v hodnotě nejméně 81.430,- Kč, přičemž další škodu ve výši nejméně 8.518,- Kč obvinění způsobili rozbitím dvojité skleněné výplně výlohy, rozbitím skleněných prodejních vitrín, jejich zámků a poškozením kopírovacího stroje, který shodili na zem při vniknutí.

Proti rozhodnutí soudu prvního stupně podal obviněný odvolání proti všem výrokům. Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 13. 11. 2006, sp. zn. 3 To 679/2006, odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.

Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), k), l) tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje v tom, že skutková zjištění ohledně jeho osoby jsou nesprávná a na tato nesprávná skutková zjištění navazuje nesprávné právní posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Skutků, z nichž byl uznán vinným se nedopustil, proto byly tyto skutky nesprávně právně posouzeny a také nesprávně právně kvalifikovány. Toto dovolání obviněný prostřednictvím obhájkyně doplnil. Obviněný tvrdí, že je dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jednání pod body ad 1) 3) výroku o vině je situováno na pozemku domu. U skutku ad 1) za situace, kdy v místnosti byla jeho vlastní dcera. O tuto dceru v době společného soužití s poškozenou A. K. pečoval převážně on a poškozené tento stav vyhovoval. Dříve měl podnájem a zcela zařízené bydlení, až po úmrtí otce družky se přestěhovali do domku, který spoluvlastní paní A. K. se synem J. Obviněný pomáhal vyřizovat své družce A. K. dědictví a rodina družky se obrátila proti němu. Namítá, že skutkový stav, který zjistil soud není trestným činem, neboť nenaplňuje zákonné znaky trestného činu porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1 tr. zák. u skutku ad 1) a podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák. u skutků ad 2), 3). V pokoji v domě se nacházela jeho dcera N. Dcera s jeho družkou A. užívaly jeho věci, které stále měl v pokoji. Tento pokoj byl vybaven zejména jeho věcmi, které měl z bývalého podnájmu, který s ním několik let sdílela A. K. Obviněný uvedl, že kromě skutku ad 1) se nedostal do domu, do pokoje, kde má své věci. Sice existuje civilní rozsudek o vyklizení domu, ale výkon rozhodnutí nebo exekuce neproběhla. Soud měl podle jeho názoru zvažovat stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. Domnívá se, že není naplněna materiální stránka trestného činu porušování domovní svobody.

Uvedl, že pro použití § 238 tr. zák. nestačí, že se zdržoval na pozemku u domu, ohledně pozemku neexistovalo žádné rozhodnutí, které by mu zakazovalo přístup na pozemek. U pokračujícího skutku ad 1) 3) nemohlo jít o dokonaný trestný čin. Soud měl jeho jednání posoudit jako přestupek.

Pokud jde o skutek pod bodem ad 4) obviněný uvedl, že ke dni 6. 3. 2006 A. K. již žádné peníze neměla. Neměla ani důvod kupovat automobil, neboť neměla ani řidičský průkaz. Policie na jeho oznámení zajistila auto, ve kterém byla paní A. K. a ona si vymyslela tuto verzi. A. K. si podle něj protiřečí ohledně výpovědi o automobilu i v ostatním. Je nevěrohodné tvrzení A. K., že mu dala peníze na automobil, není doloženo ani prokázáno, že by mu dala zmocnění ke koupi automobilu. Kdyby vztahy mezi ním a poškozenou byly tak rozvrácené, proč by mu dávala peníze na automobil. Je nelogické, aby tři dny poté, co jí měl odcizit mobilní telefon, mu svěřila 15.000,- Kč ani s ním nešla nebo ho jinak nekontrolovala. Tvrzení A. K. se tedy neprokázalo. Z výpisů, z jejího účtu bylo zřejmé, že peníze z chaty z dědictví brzy utratila. Jinak žádný příjem neměla, kromě sociálních dávek. Skutečnost, že dva dny po koupi auta si A. K. pořídila autorádio, nemůže být podle obviněného důkazem svědčícím o tom, kdo měl auto zakoupit. Soud se také nevypořádal se složitou rodinnou situací, kterou mezi sebou měli, že spolu několik let žili jako druzi, že spolu pobírali jako rodina sociální příspěvky, měli několik let společné hospodaření a navíc mají nezletilou dceru N., o kterou se společně starali.

Tak jak soud zjistil skutkový stav u skutku ad 4), nesouhlasí obviněný s právní kvalifikací. Uvedl, že zápis vlastníka do technického průkazu vozidla je evidenční údaj a není pro vlastnictví směrodatný. Od dalšího dne o koupi automobilu ho měla v užívání A. K. V době, kdy byl obviněný ve vazbě, byl automobil vydán A. K. Tato s ním nepřetržitě disponuje a škoda jí žádná nevznikla. Škodný následek tedy v tomto případě nenastal. Soud ani náhradu škody A. K. za osobní automobil nepřiznal. Za škodný následek obviněný nemůže a není zde ani příčinná souvislost mezi jeho jednáním a následkem. Skutkový stav, který zjistil soud ve skutku ad 4) není trestným činem, neboť nenaplňuje zákonné znaky podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák., neboť nevznikla žádná škoda a nejedná se o podvod. Navíc měl soud dojít k závěru, že ani v tomto případě není naplněna materiální stránka tohoto trestného činu.

U jednání ad 5) obviněný trvá na tom, že se žádný výhrůžný telefonát nestal. Paní A. K. řekla u soudu, že telefonát slyšela svědkyně S. Tato však její výpověď nepotvrdila a je tedy zřejmé, že A. K. neříká pravdu a snaží se jeho jednání učinit trestným, aby byl co nejdéle ve výkonu trestu. Jestliže podle zjištění soudu poškozená dne 3. 3. 2006 přišla o mobilní telefon krádeží a vznikla jí škoda, nemohl jí obviněný telefonovat na její mobilní telefon dne 8. 3. 2006 a těžko lze podle obviněného předpokládat, že by po skutku dne 6. 3. 2006, kdy mu měla poškozená předat 15.000, Kč, s ním A. K. obnovila kontakty. Skutkový stav pod bodem ad 5) není trestným činem, neboť nenaplňuje zákonné znaky trestného činu podle § 197a odst. 1 tr. zák.

Pokud jde o jednání pod bodem ad 6) obviněný uvedl, že z protokolu o zadržení podezřelé osoby je patrno, že on při zadržení žádné věci z prodejny nevynášel. Soud konstatoval, že sporným zůstává rozsah odcizených věcí. Seznam odcizených věcí vyhotovil T. V. podle toho, že po výrobcích zůstaly na místě papírové krabice. S tímto způsobem zjištění rozsahu škody obviněný nesouhlasí. Obviněný se dále domnívá, že na něj nelze vztáhnout zavinění a spolupachatelství ke všem odcizeným věcem. Nelze mu dovozovat úmyslné zavinění k činu dokonanému obviněným P., který jednal sám za sebe a jeho jednání nemohl obviněný ovlivnit. Jednání obviněného tedy není spolupachatelstvím, neboť není společným jednáním. Obvinění čin společně nedokonali. Skutkový stav pod bodem ad 6) není podle obviněného trestným činem spolupachatelství trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák., neboť nenaplňuje zákonné znaky tohoto trestného činu, zejména společné jednání, příčinná souvislost jednání a následku, rozsah odcizených věcí.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný spatřuje také v nesprávném právním posouzení skutku z hlediska otázky jeho souběhu s jiným skutkem, a to pokračující skutky ad 1) 3) ve vztahu ke skutku ze dne 25. 1. 2006, které se podle § 89 odst. 3 tr. zák. jeví jako jednotlivé dílčí útoky. Soud měl podle obviněného postupovat podle § 37a tr. zák. a hledět na skutky ad 1) 3) jako na dílčí útoky u pokračování v trestném činu. Měl zrušit také výrok o vině u rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 22. 5. 2006, sp. zn. 10 T 28/2006, nejen výrok o trestu.

Obviněný považuje za vadný rovněž výrok o náhradě škody, když byla přiznána náhrada škody ze telefon Samsung v hodnotě 6.000,- Kč, který poškozená měla ve své dispozici dále s ním telefonovala v dalším skutkovém ději, a který podle obviněného nemůže obstát z důvodu vadnosti výroku o vině.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spatřuje v uloženém trestu, který zákon nepřipouští, vzhledem k poměrům pachatele a rovněž z důvodu, že je vadný výrok o vině.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. spočívá podle obviněného v tom, že v rozhodnutí chybí výrok nebo je neúplný, a to výrok o zrušení výroku o vině u rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 22. 5. 2006, sp. zn. 10 T 28/2006. Dále se jeví neúplný výrok o vině u skutku ad 6) chybí u obviněného spojitost s odcizením věcí, které odnesl spoluobviněný P. U skutku ad 4) ke skutku nepatří výrok o škodě 15.000,- Kč. U skutku ad 5) není popsáno, zda skutek způsobil důvodnou obavu. U skutku ad 5) poukázal obviněný na to, že ve vztahu jeho a poškozené byly zvraty a stávalo se, že ho A. K. napadala.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. spatřuje obviněný v tom, že nebyly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro zamítnutí jeho odvolání. Obviněný je přesvědčen, že soud ho odsoudil pouze na základě domněnek a ne konkrétních důkazů. Výroky, kterými byl obviněný uznán vinným, jsou nesprávné. Soudy obou stupňů neměly k dispozici žádný důkaz o tom, že se dopustil jednání, která jsou popsána ve skutkové větě výroku o vině.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích zrušil a rozhodl tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že obviněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. částečně odůvodnil námitkou, která tento dovolací důvod nemůže naplnit. Pro použitý dovolací důvod je z uplatněných námitek relevantní pouze ta, že se obviněnému podařilo do bytu vniknout pouze jednou. Z popisu skutku je podle ní zřejmé, že obviněnému se podvakrát, při útoku ad 2) a 3), nepodařilo vniknout do bytu poškozené, ačkoli se o to pokoušel tak, že se překážku, která mu v tom bránila, zavřené okno, pokoušel rozbít. Když byl vyrušen, spatřen, z místa odešel. Pojem domu podle § 238 tr. zák. nelze podle státní zástupkyně omezovat jen na budovy, stejné ochrany požívá i jejich příslušenství, které s nimi pomocí zdí, plotů nebo ohrad tvoří jeden celek. Soud ale podle ní nezjistil, zda se jednalo o připojený ohrazený dvůr apod. Z uvedeného důvodu závěr, že i tento pozemek požívá ochrany domovní svobody a že trestný čin podle § 238 tr. zák. byl v jeho základní skutkové podstatě naplněn již vniknutím na tento pozemek, nemá v provedených důkazech oporu. V důsledku toho je pak právní úvaha v odůvodnění rozsudku, že zákonné znaky trestného činu podle § 238 odst. 1 tr. zák. byly naplněny každým z útoků ad 1) 3) výroku nepřezkoumatelná a úvaha, že skutky ad 2) a 3) obviněný spáchal za užití násilí je zjevně v rozporu s vykonaným zjištěním soudu. Právní posouzení pokračujícího trestného činu jako dokonaného trestného činu porušování domovní svobody je sporné, protože z popisu skutku je patrné, že domovní svoboda nebyla porušena žádným z útoků za použití násilí. Právní posouzení skutku jako dokonaného trestného činu ohledně všech skutků a dvou z nich v jeho kvalifikované podobě, jejich popisu nekoresponduje, nicméně se podle státní zástupkyně nejedná o pochybení, které by mělo pro postavení obviněného zásadní význam. Další námitky obviněného ve vztahu ke skutku ad 1) 3) jsou zcela irelevantní, protože skutečnost, že v domě žije roční dcera obviněného nemůže nahradit souhlas oprávněného uživatele domu.

Pokud jde o námitky obviněného ke skutku pod bodem ad 6) podle státní zástupkyně jsou tyto námitky relevantní, ale zcela zjevně neopodstatněné. V posuzovaném případě k dokonání trestného činu došlo, a to útokem, který byl projevem společné vůle spolupachatelů. Pro posouzení příčinné souvislosti mezi způsobeným následkem a jednáním obviněného jako spolupachatele je rozhodné, že společným spolupůsobením, veden společným úmyslem, byla jeho činnost objektivně i subjektivně složkou zjištěného děje. Jelikož společným záměrem pachatelů bylo odcizení mobilních telefonů a jejich veškeré společné jednání k tomuto cíli směřovalo, pak je jednání obviněného P. zcela v mantinelech dohody spolupachatelů. Proto obviněný odpovídá jako spolupachatel za veškerý výsledek činnosti obou, protože dosažení následku, odcizení zboží, rozhodně není z pojatého společného plánu na vloupání do prodejny R. S. excesem. Dále státní zástupkyně jen stručně konstatuje, že obviněný neupustil dobrovolně od pokusu, aby se tento mohl stát beztrestným. Obviněný žádným projevem ve vztahu ke spoluobviněnému, ani jednostranně nedal znát, že by změnil svůj názor na zamýšlené odcizení zboží, ani k tomu nevybízel spolupachatele.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podle státní zástupkyně dovolatel naplnil také námitkou, že byl soudem nesprávně posouzen trestný čin porušování domovní svobody a krádeže jako sbíhající se s trestným činem přisouzeným obviněnému rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 10 T 28/2006, když se jedná o dílčí útoky pokračujícího trestného činu porušování domovní svobody ad 1) 3) a soud proto měl obviněnému uložit společný trest podle § 37a tr. zák. za jeden pokračující trestný čin. Tato námitka obviněného je podle státní zástupkyně nedůvodná, protože ačkoli se jedná o trestnou činnost splňující podmínky ustanovení § 89 odst. 3 tr. zák., nejde o jeden pokračující trestný skutek, jelikož trestní stíhání pro skutek trestného činu podle § 248 odst. 1 tr. zák. (správně § 238), o kterém, bylo rozhodováno pod sp. zn. 10 T 28/2006, bylo zahájeno a usnesení obviněnému doručeno dne 25. 1. 2006, tedy předtím, než obviněný spáchal trestné činy ad 1) 3). Podle § 12 odst. 11 tr. ř. pokračuje-li obviněný v jednání, pro které je stíhán, i po sdělení obvinění, posuzuje se takové jednání od tohoto úkonu jako nový skutek. Veškeré trestné činy porušování domovní svobody po datu 25. 1. 2006 jsou dalším samostatným skutkem. Předělem v pokračujícím trestném činu porušování domovní svobody v dané věci je podle státní zástupkyně další zahájení trestního stíhání pro tento trestný čin, ke kterému došlo a bylo obviněnému doručeno dne 10. 3. 2006.

Mimo rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se obviněný dostal námitkami ohledně skutků pod body ad 4) a ad 5), které jsou výhradně skutkové a nelze se jimi zabývat. Na podporu dalších uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. k), h) tr. ř. podle státní zástupkyně obviněný nic neuvedl, nijak je neodůvodnil. Jak je shora uvedeno, pokud bylo zjištěno pochybení ohledně právního posouzení pokračujícího trestného činu ad 1) 3) rozsudku, je podle názoru státní zástupkyně zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu.

Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i dost. 1 písm. f) tr. ř. odmítl a aby tak učinil v neveřejném zasedání.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Pokud jde o jednání pod body ad 1) 3) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, jimiž obviněný spáchal pokračující trestný čin porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1 tr. zák., pod body ad 2), 3) též podle § 238 odst. 2 tr. zák. a pod bodem 1) trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), e) tr. zák., obviněný namítal, že skutkový stav, který zjistil soud není trestným činem, neboť údajně nenaplňuje zákonné znaky trestného činu porušování domovní svobody. Kromě skutku ad 1) se nedostal do domu. Pro použití právní kvalifikace podle § 238 tr. zák. podle obviněného nestačí, že se zdržoval na pozemku u domu, ohledně pozemku neexistovalo, žádné rozhodnutí, které by mu vstup na tento pozemek zakazovalo. Soudy se podle něj dále nezabývaly stupněm nebezpečnosti jeho jednání pro společnost, neboť měly dojít k závěru, že jeho jednáním není naplněna materiální stránka trestného činu porušování domovní svobody.

Nejvyšší soud se těmito hmotně právními námitkami, které naplňují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zabýval, avšak shledal je zjevně neopodstatněnými. Trestný čin porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo neoprávněně vnikne do domu nebo bytu jiného nebo tam neoprávněně setrvá. Podle odst. 2 § 238 tr. zák. užije-li při činu násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí nebo překoná-li překážku, jejímž účelem je zabránit vniknutí. Domem jiného se rozumí nejen vlastní bezprostředně obývaný dům, ale i všechny ostatní uzavřené prostory, které tvoří příslušenství domu, jako jsou půda, sklep, ostatní vedlejší místnosti, uzavřený dvůr a přilehlá ohrazená zahrada, včetně objektů, které se zde nacházejí, jako např. dřevník. Ochrana se vztahuje na ty prostory, které uživatel drží k bydlení, tj. kde má svou domácnost a své soukromí. Zaleží tedy na způsobu užívání, nikoli na konstrukci stavby či jiného zařízení pro ubytování. Z důkazů provedených před soudy obou stupňů je zřejmé, že A. K. a J. K. jsou spoluvlastníky domu. Pozemek kolem domu je oplocen do výšky asi 1 metr. Na pozemku kolem domu se nacházejí záhony, garáž, zahrada a k domu přilehlý přístřešek, který aktuálně slouží jako sklad nábytku a jiných věcí. K bočnímu oknu pokoje, který užívala poškozená se jinak než přes přístřešek nedá dostat. Obviněný pak ve všech třech případech neoprávněně vnikl na pozemek u rodinného domu. U skutku ad 1) vnikl až do pokoje, který užívala poškozená a u skutků ad 2), 3) se do jejího pokoje snažil vniknout tím, že užil násilí. Soud prvního stupně správně dovodil, že trestného činu porušování domovní svobody se obviněný dopustil už tím, že bez oprávnění vstoupil na oplocený pozemek kolem domu, který je rovněž chráněn ustanovením § 238 tr. zák. Z obsahu spisu je zřejmé, že obviněný si byl vědom, že vstup na pozemek a do domu nemá povolen ani od majitelů domu ani od uživatelky A. K. Navíc rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 31. 8. 2005, sp. zn. 7 C 199/2005, který nabyl právní moci dne 4. 11. 2005, byla obviněnému uložena povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku vyklidit místnosti v bytě umístěném v domě bez jakékoli náhrady. Je tedy nepochybné, že se obviněný svým jednáním dopustil pokračujícího trestného činu porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1 tr. zák., pod body ad 2), 3) též podle § 238 odst. 2 tr. zák. a je nerozhodné, že výkon rozhodnutí o vyklizení domu neproběhl, že v domě měl ještě své věci a že neexistovalo rozhodnutí, které by mu zakazovalo vstup na pozemek.

Pokud státní zástupkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že soud nezjistil, zda se jednalo o připojený ohrazený dvůr a že obviněný skutky ad 2), 3) spáchal za užití násilí, jde o okolnosti, které obviněný nenamítal v dovolání. Proto se jimi Nejvyšší soud nezabýval, když napadené rozhodnutí může podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumat pouze z důvodů uvedených v dovolání a nikoli z důvodů uvedených ve vyjádření k němu. Obviněný tak svými konkrétními námitkami vymezil rozsah přezkumné povinnosti Nejvyššího soudu, který je tímto vázán.

Pokud jde o námitku ohledně údajné absence materiální stránky tohoto trestného činu, kterou však obviněný blíže neodůvodnil, Nejvyšší soud konstatuje, že také tato námitka je zjevně neopodstatněná. Nebezpečnost činu pro společnost určitého stupně je tzv. materiální podmínkou, která musí být splněna, aby šlo o trestný čin. Při úvaze, zda obviněný Z. Š. naplnil materiální znak trestného činu, jímž byl uznán vinným, tj. zda v jeho případě čin dosahoval vyššího než nepatrného stupně nebezpečnosti pro společnost (§ 3 odst. 2 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný (viz. č. 43/1996 Sb. rozh. tr.). Porovná-li se skutkový stav, který v posuzované věci zjistily soudy, s hledisky § 3 odst. 4 tr. zák. je jasné, že čin obviněného měl vyšší než nepatrný stupeň nebezpečnosti pro společnost. Závěr o tom, že čin nemá takový stupeň nebezpečnosti pro společnost, se musí opírat o zjištění, že v konkrétním posuzovaném případě nedosahuje ani té nejnižší úrovně, kterou se jinak obvyklé případy daného typu vyznačují (k tomu viz. č. 43/1996 Sb. rozh. tr.). V dané věci však nevykazuje jednání obviněného nic, co by mohlo být důvodem úsudku, že se nějak vymyká z rámce typové nebezpečnosti vyjádřené zákonnými znaky stanovenými ve zvláštní části trestního zákona a že nedosahuje ani její minimální hranice. Zvláště pak i s ohledem na význam chráněného zájmu, který byl činem dotčen a na dlouholetou kriminální minulost obviněného, který se jako recidivista soustavně dopouští trestné činnosti.

Nejvyšší soud proto shledal, že tyto hmotně právní námitky jsou zjevně neopodstatněné.

Pokud jde o skutek pod bodem ad 4) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zjistil, že námitky obviněného jsou z velké části založeny na námitkách skutkové povahy, kterými se Nejvyšší soud nezabýval. Dovolací soud se zabýval hmotně právními námitkami obviněného, že skutkový stav tak, jak ho soud zjistil, neodpovídá užité právní kvalifikaci, že se nejednalo o trestný čin, neboť svým jednáním nenaplnil zákonné znaky trestného činu podvodu, neboť v tomto případě nenastal škodný následek a není dána ani příčinná souvislost. Z tzv. skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá, že obviněný od A. K. obdržel částku 15.000,- Kč, aby pro ni koupil osobní automobil od V. B. Obviněný svým jednáním uvedl v omyl poškozenou tím, že jejím jménem zakoupí automobil, přitom s V. B. jednal jako by skutečným kupcem byl on sám. Při podpisu kupní smlouvy vystupoval jako kupující a převzetím vozidla se stal jeho vlastníkem. Poškozené jeho jednáním vznikla škoda ve výši 15.000,- Kč, tedy škoda nikoli nepatrná. Je tedy zřejmé, že obviněný svým jednáním spáchal trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák., neboť ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že jiného uvedl v omyl a způsobil tak na jeho majetku škodu nikoli nepatrnou. Tvrzení obviněného o evidenčním významu zápisu držitele vozidla do technického průkazu lze sice přisvědčit, ale je zcela bez významu. Podstatné je, že obviněný uzavřel jako kupující svým jménem kupní smlouvu na předmětný automobil a na základě této kupní smlouvy se také stal jeho vlastníkem od 6. 3. 2006, kdy nabyla podle čl. VII. smlouva účinnost. Tím také v příčinné souvislosti s jednáním obviněného vznikla A. K. škoda a skutečnost, že vozidlo jí bylo vydáno, má význam toliko z hlediska náhrady způsobené škody, kterou soud nepřiznal a poškozená to také nepožadovala.

Nejvyšší soud shledal proto i tyto hmotně právní námitky obviněného jako zjevně neopodstatněné, přičemž se nezabýval skutkovými námitkami, že poškozená si tuto verzi vymyslela, že si protiřečí ohledně výpovědí o automobilu, že se její tvrzení neprokázala nebo že skutečnost, že za dva dny po koupi automobilu pořídila autorádio, nemůže být důkazem svědčícím o tom, kdo měl koupit automobil. Je zřejmé, že těmito námitkami obviněný nenapadá správnost hmotně právního posouzení skutkových závěrů učiněných soudy nižších stupňů, ale správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a tedy i úplnost provedeného dokazování, správnost hodnocení důkazů a v důsledku toho i správnost a úplnost skutkového stavu. Obviněný těmito námitkami namítá porušení procesně právních zásad vyjádřených v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a domáhá se zjištění jiných, pro něj příznivějších, skutkových okolností, domáhá se změny skutkových zjištění učiněných soudy, nabízí k posouzení svoji verzi průběhu skutkového děje, přičemž teprve sekundárně v závislosti na takto dosažené změně skutkových zjištění by pak mělo podle ní dojít i ke změně právního posouzení skutku. Takovými námitkami však obviněný deklarovaný důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jiný důvod podle § 265b tr. ř. zjevně nenaplnil. Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněný.

U skutku pod bodem ad 5), stejně jako u všech ostatních skutků, obviněný uvedl, že skutkový stav, který soud zjistil, není trestným činem, neboť nenaplňuje zákonné znaky trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák. Toto tvrzení však obviněný odůvodnil námitkami skutkového charakteru, když uvedl, že se předmětný telefonát nestal, že A. K. nemluví pravdu, že se pouze snaží jeho jednání učinit trestným, aby byl co nejdéle ve výkonu trestu, apod. Takovými námitkami však obviněný deklarovaný důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jiný důvod podle § 265b tr. ř. rovněž nenaplnil. Dovolací soud opakuje, že při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněný. Je zřejmé, že se obviněný těmito námitkami domáhá zjištění jiných, pro něj příznivějších, skutkových okolností, domáhá se změny skutkových zjištění učiněných soudy, nabízí k posouzení svoji verzi průběhu skutkového děje, přičemž teprve sekundárně v závislosti na takto dosažené změně skutkových zjištění by pak mělo podle ní dojít i ke změně právního posouzení skutku. Obviněný se přitom v dovolání svými námitkami dostává do rozporu i se svojí výpovědí, když tvrdí, že jí nemohl telefonovat na její mobilní telefon o který přišla krádeží dne 3. 3. 2006. Tím v podstatě namítá, že se žádný telefonát neuskutečnil, ač u hlavního líčení sám potvrdil, že spolu mluvili ale nevyhrožoval jí. K výpovědi A. K. také sám uvedl, že A. K. měla několik mobilních telefonů a tedy nikoli pouze ten, který jí odcizil dne 3. 3. 2006.

Pokud jde o skutek pod bodem ad 6) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, obviněný uvedl, že skutkový stav, který soud zjistil, není trestným činem krádeže spáchaným ve spolupachatelství, neboť nenaplňuje zákonné znaky tohoto trestného činu, zejména společné jednání, příčinná souvislost jednání a následku. Obviněný se domnívá, že zavinění a spolupachatelství nelze dovodit k činu dokonanému obviněným P., když P. jednal sám za sebe a jeho jednání nemohl obviněný ovlivnit. Nejvyšší soud se těmito námitkami, které naplňují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zabýval, shledal je však zjevně neopodstatněnými. V této souvislosti je nutné podotknout, že naprosto shodné námitky obviněný uplatňoval již v rámci své obhajoby a soudy obou stupňů se jimi tedy zabývaly a náležitě vypořádaly.

Podle § 9 odst. 2 tr. zák. byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé).

Z citovaného ustanovení vyplývá, že podmínkou spolupachatelství je po objektivní stránce společné jednání a po subjektivní stránce úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde, jestliže každá z jednajících osob naplnila svým jednáním všechny znaky trestného činu nebo jestliže každá z jednajících osob naplnila jen některý ze znaků trestného činu a teprve souhrn dílčích jednání všech osob znamená naplnění všech znaků trestného činu. O společné jednání však jde i tehdy, když dílčí jednání jednajících osob jsou sama o sobě z hlediska znaků trestného činu indiferentní, avšak jsou články řetězu, který jako celek znaky trestného činu naplňuje, přičemž jednotlivé dílčí činnosti jako články onoho řetězu přímo směřují k vykonání trestného činu, působí současně a ve svém celku představují trestný čin. Podmínkou spolupachatelství není, aby se jednající osoby podílely na spáchání trestného činu stejnou měrou.

Aplikují-li se tyto zásady na posuzovaný případ, je evidentní, že obviněný Z. Š. byl spolupachatelem dokonaného trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák. v jednočinném souběhu s trestným činem poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák. Ze skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů je zřejmé, že obvinění čin společně předem domluvili, naplánovali vloupání do prodejny T. V. za tím účelem, aby zde odcizili věci, jejichž prodejem si opatří finanční prostředky. Společně také do prodejny násilně vnikli a oba si zde připravovali věci k odcizení. V okamžiku příjezdu policejní hlídky byli v objektu oba obvinění. Na výzvu policie k opuštění objektu obviněný Z. Š. vyšel ven s prázdnýma rukama. Věci, které si předtím v prodejně připravil k odcizení, vysypal ze svého batohu. Po opuštění prodejny však obviněný Z. Š. sám neoznámil policii, že se v objektu nachází ještě obviněný P. a umožnil mu tím jejich společnou akci dokončit. Spoluobviněný P. tak z prodejny utekl i s odcizenými věcmi. Obviněný Z. Š. ale také sám trestný čin dokončil i dokonal, když si uložením odcizených věci do batohu tyto cizí věci přisvojil tím, že se jich zmocnil. Přisvojením věci je totiž získání možnosti trvalé dispozice s ní a zmocněním odejmutí věci z dispozice oprávněné osoby (vlastníka, držitele). U drobných věcí k tomu postačí, že si je pachatel vezme do kapsy, do tašky anebo je schová. Trestný čin krádeže je tak dokonán zmocněním se věcí s úmyslem přisvojit si je, jak také jednal obviněný. Obviněný je tedy spolupachatelem uvedených trestných činů a i tato námitka je zjevně neopodstatněná.

Pokud jde o námitku obviněného, že nesouhlasí se způsobem zjištění rozsahu škody, je zřejmé, že tato námitka dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jiný důvod podle § 265b tr. ř. nenaplňuje, neboť obviněný tímto způsobem nenapadá správnost hmotně právního posouzení skutkových závěrů učiněných soudy obou stupňů, ale správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu. Jestliže soudy obou stupňů, na základě důkazů provedených před těmito soudy, zjistily, že z prodejny byly odcizeny věci v hodnotě nejméně 81.430,- Kč a další škoda na cizím majetku vznikla jejich násilným vniknutím, odpovídají oba obvinění za způsobenou škodu, neboť škoda vznikla jejich společným jednáním.

Dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá také námitka týkající se souběhu skutků pod body ad 1) 3) ve vztahu ke skutku ze dne 25. 1. 2006, které se podle obviněného jeví jako jednotlivé dílčí útoky ve smyslu § 89 odst. 3 tr. zák. a soud měl tedy postupovat podle § 37a tr. zák. Nejvyšší soud shledal i tuto námitku zjevně neopodstatněnou.

Z obsahu spisu je zřejmé, že byl obviněný Z. Š. rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 22. 5. 2006, sp. zn. 10 T 28/2006, který nabyl právní moci dne 12. 7. 2006, uznán vinným trestným činem porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák. a byl odsouzen podle § 238 odst. 2 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců a zařazen do věznice s ostrahou. Trestní stíhání obviněného pro tento skutek bylo zahájeno dne 25. 1. 2006. Tentýž den bylo obviněnému Z. Š. doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání (č. l. 6 tr. spisu sp. zn. 10 T 28/2006). Dalších trestných činů nyní projednávaných pod sp. zn. 10 T 127/2006 se obviněný dopustil až po tomto datu. Mezníkem, který podle § 12 odst. 11 tr. ř. ukončuje jeden pokračující trestný čin, který naplňuje znaky takového trestného činu a odděluje ho od dalšího, je sdělení obvinění, přičemž za sdělení obvinění je třeba považovat až okamžik doručení usnesení o zahájení trestního stíhání obviněnému. Postup podle § 37a tr. zák. přichází v úvahu jen tehdy, když pokračující trestný čin (skutek) nebyl ukončen zahájením trestního stíhání ve smyslu § 160 odst. 1 tr. zák. Jakmile došlo k zahájení trestního stíhání pro trestný čin a obviněný poté spáchá další útok naplňující znaky téhož trestného činu, přičemž by jinak byly splněny podmínky § 89 odst. 3 tr. zák., jde již o další trestný čin, u kterého použití ustanovení § 37a tr. zák. nepřichází v úvahu. Je tedy zřejmé, že soud prvního stupně správně podle § 35 odst. 2 tr. zák. zrušil pouze výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 22. 5. 2006, sp. zn. 10 T 28/2006, a uložil obviněnému souhrnný trest. Tato námitka je tedy rovněž zjevně neopodstatněná.

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný ho spatřuje v tom, že mu byl uložen trest, který zákon nepřipouští, vzhledem k poměrům pachatele. Dále namítá, že byl nesprávně vyjádřen vztah souhrnnosti.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) je dán, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Je zřejmé, že soud prvního stupně uložil obviněnému trest v rámci trestní sazby stanovené pro dané trestné činy. Pokud jde o první námitku obviněného, že mu byl uložen trest, který zákon nepřipouští vzhledem k poměrům pachatele, Nejvyšší soud shledal, že tato dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nenaplňuje, neboť tímto dovolacím důvodem není pouhá nepřiměřenost trestu, ať již pociťovaného jako mírný nebo přísný.

Druhá námitka týkající se údajně nesprávného uložení souhrnného trestu je mimo tento důvod dovolání. Nejvyšší soud zde odkazuje na výklad týkající se souběhu skutků pod body ad 1) 3) ve vztahu ke skutku za dne 25. 1. 2006 a znovu uvádí, že soud prvního stupně správně obviněného odsoudil za skutky popsané ve skutkové větě výroku o vině rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 24. 7. 2006, sp. zn. 10 T 127/2006, a za sbíhající se trestný čin, za který byl pravomocně odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 22. 5. 2006, sp. zn. 10 T 28/2006, k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let.

Obviněný v dovolání uplatnil také dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Tento dovolací důvod je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Jedná se o případy, kdy buď nebyl učiněn určitý výrok jako celek, ačkoliv jej soud měl do výrokové části pojmout, a činí proto jeho výrokovou část neúplnou, anebo v rozhodnutí určitý výrok sice učiněn byl, ale není úplný, tzn. že postrádá některou z obligatorních náležitostí předpokládaných zákonem (srov. ustanovení § 120 odst. 1, 3, § 121 - § 124 tr. ř.).

Námitka obviněného, že v rozhodnutí chybí výrok o zrušení výroku o vině u rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 22. 5. 2006, sp. zn. 10 T 28/2006, je s ohledem na shora uvedené zjevně neopodstatněná, neboť postup podle § 37a tr. zák. nepřicházel v úvahu a soud prvního stupně v souvislosti s uložením souhrnného trestu správně zrušil jen výrok o trestu rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 22. 5. 2006, sp. zn. 10 T 28/2006. V rozhodnutí tedy žádný výrok nechybí ani není neúplný.

Neúplný výrok o vině obviněný dále spatřuje u skutku ad 6), kde podle něj chybí spojitost s odcizením věcí, které odnesl spoluobviněný P., u skutku ad 4) ke skutku nepatří výrok o škodě 15.000,- Kč, u skutku ad 5) není popsáno, zda skutek způsobil důvodnou obavu. Tyto námitky však dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. neodpovídají, neboť nejde o chybějící výroky. Obviněný totiž namítá údajné vady v popisu skutků (v tzv. skutkové větě výroku rozsudku) a nejde o skutečnosti, jež by samy o sobě činily odsuzující rozsudek neúplným.

Pod uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ale spadá námitka o absenci důvodné obavy v popisu skutku ad 5). Okolnost, že výhrůžka může vzbudit důvodnou obavu je především formálním znakem skutkové podstaty podle § 197a odst. 1 tr. zák. a uvádí se proto výslovně v tzv. právní větě a nikoli v popisu skutku. Ten musí naopak obsahovat takové skutečnosti, z nichž je zřejmé, že vyhrožování je způsobilé důvodnou obavu vzbudit. Ve skutku uvedená výhrůžka obviněného, že poškozenou i jejich společnou dceru zabije, je vzhledem k upřesňujícím skutečnostem uvedeným v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, nepochybně způsobilá vzbudit důvodnou obavu u poškozené, jak to konečně také výslovně uvedla ve své výpovědi, že měla strach z výhrůžek a myslela si, že by to opravdu mohl udělat. Z povahy výhrůžky uvedené ve skutku ad 5) a z konkrétních upřesňujících skutečností uvedených v odůvodnění rozsudku, tak existence důvodné obavy vyplývá. Proto ani této námitce Nejvyšší soud nepřisvědčil.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. spatřuje obviněný v tom, že pro zamítnutí jeho odvolání nebyly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Nejvyšší soud shledal, že tato námitka uvedený dovolací důvod nenaplňuje.

Podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) k). Obviněný v dovolání namítá, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Takto uplatněná námitka odpovídá tzv. první alternativě ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. a měla by své místo, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného způsobem uvedeným v § 253 odst. 1, 3 tr. ř. V trestní věci obviněného však je naprosto zřejmé, že Krajský soud v Českých Budějovicích odvolání obviněného projednal a rozhodl o něm usnesením podle § 256 tr. ř. tak, že odvolání obviněného jako nedůvodné zamítl. Je tedy zřejmé, že obviněný v tomto případě nesprávně uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho první variantě.

Nejvyšší soud shledal, že námitky obviněného, které podřadil pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., nenaplňují tento důvod dovolání ani jiný důvod dovolání, a další námitky uplatněné v rámci dovolacích důvodů podle § 265b písm. g), h), k) tr. ř., ač těmto důvodům zčásti odpovídají jsou zjevně neopodstatněné. Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání, které konal za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. května 2007

Předseda senátu:

JUDr. Michal Mikláš