7 Tdo 389/2011
Datum rozhodnutí: 13.04.2011
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.



7 Tdo 389/2011-17

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 13. dubna 2011 v Brně v neveřejném zasedání o dovolání obviněného B. V. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. 8 To 472/2010, v trestné věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 1 T 129/2009, t a k t o :


Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 20. 8. 2010, sp. zn. 1 T 129/2009, byl obviněný B. V. uznán vinným trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zákona, ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zákona, v jednočinném souběhu s pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 k § 222 odst. 1 tr. zákona. Za to byl odsouzen podle § 222 odst. 1 tr. zákona za použití § 35 odst. 1 tr. zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 let. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zákona byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 57 odst. 1, 2 tr. zákona byl obviněnému také uložen trest vyhoštění z území ČR na dobu neurčitou. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Z podnětu odvolání obviněného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. 8 To 472/2010, podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že uznal obviněného vinným trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zákona a odsoudil ho podle § 235 odst. 2 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání 4 let. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zákona byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 57 odst. 1, 2 tr. zákona byl obviněnému také uložen trest vyhoštění z území ČR na dobu neurčitou. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný prostřednictvím obhájce řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pod tímto dovolacím důvodem argumentuje nevěrohodností výpovědi poškozeného a svědkyně N. R. Dále uvádí, že spornou otázkou je vznik a rozsah zranění způsobených poškozenému, která se pak promítá do posouzení důkazů, procesních výpovědí a následně do skutkových zjištění. Tato otázka je podle dovolatele nepochybně hmotně právní povahy. Poškozený vyhledal lékařskou pomoc až po 4 dnech od události, čímž vzniká pochybnost o rozsahu zranění, která mu měl způsobit. Nepopírá, že se snažil získat od poškozeného informaci, ale nedopustil se tak brutálního útoku a nezpůsobil mu daná zranění. Dovolatel odkazuje na podané odvolání a namítá, že rozpor mezi datem, kdy se s poškozeným naposledy setkal a kdy měla být uvedená zranění poškozenému způsobena, charakterem těchto zranění a datem, kdy poškozený vyhledal lékařské ošetření je natolik zřejmý, že samotné zjištění újmy na zdraví připojeným znaleckým posudkem neprokazuje zranění, která měl poškozený utrpět v důsledku jeho jednání. Obviněný pak v dovolání poukazuje na možnost vzniku zranění poškozeného útokem jiné osoby, a na motivaci poškozeného i svědkyně N. R. zbavit se ho vyvoláním trestního stíhání.

Proto navrhl, aby Nejvyšší soud ČR zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a vrátil mu věc k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší státní zastupitelství k dovolání uvedlo, že se k němu nebude věcně vyjadřovat.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Z uvedeného je zřejmé, že námitky obviněného neodpovídají uvedenému důvodu dovolání, protože jsou zaměřeny nikoliv proti právnímu posouzení skutku uvedenému ve výroku o vině rozsudku soudu II. stupně, ale výhradně proti způsobu hodnocení důkazů, na základě kterého soudy k těmto skutkovým zjištěním dospěly a také proti úplnosti dokazování. Obviněný svým vlastním hodnocením důkazů prosazuje svoji verzi skutkového děje s tím, že poškozenému nezpůsobil předmětná zranění. V dovolání uvádí jako jednoznačnou hmotně právní otázku vznik a rozsah zranění poškozeného. S tímto názorem nelze souhlasit, protože právě tyto skutečnosti jsou soudem zjišťovány na základě provedeného dokazování, na které pak navazují učiněná skutková zjištění. Zjištění kdy a v jakém rozsahu byla poškozenému zranění způsobena, je tak námitkou skutkovou a nikoli hmotně právní. Také další námitka, že poranění mohla vzniknout napadením jiné osoby, nebyla právně relevantní, když tímto dovolatel opět brojil proti učiněným skutkovým zjištěním. Dovolatel proto založil dovolání na námitkách, které nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.

Uplatňuje-li obviněný shodné námitky jako v odvolání opět i v dovolání, je nutno uvést, že dovolání není dalším odvoláním, ale mimořádným opravným prostředkem, kde je přezkumná povinnost Nejvyššího soudu založena pouze důvody dovolání taxativně uvedenými v ustanovení § 265b tr. ř., mezi kterými způsob provádění a hodnocení důkazů, úplnost dokazování a správnost skutkových zjištění, nejsou uvedeny. Jak již bylo výše uvedeno, Nejvyšší soud v řízení o dovolání vychází ze skutkového stavu, jak byl zjištěn v průběhu dokazování soudy nižších stupňů, a v rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přezkoumává pouze správnost právního posouzení takto zjištěného skutku, případně tzv. jiného hmotně právního posouzení podle jiných hmotně právních ustanovení zákona, která s tím přímo souvisí.

Nad rámec výše zmíněného Nejvyšší soud uvádí, že námitka k rozsahu a vzniku poranění poškozeného, na které obviněný postavil své dovolání, byla použita zcela nepřiléhavě. Odvolací soud zrušil rozhodnutí soudu I. stupně a nově uznal obviněného vinným pouze trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zákona (neshledal důvody pro aplikaci právní kvalifikace jednání jako pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 tr. zákona). Pro spáchání trestného činu vydírání podle § 235 tr. zákona není podstatný vznik a rozsah poranění na poškozeném, nýbrž to, že vůči němu bylo vůbec použito násilí, kterým ho obviněný nutil k tomu, aby něco konal, opomenul nebo trpěl (konkrétně, aby poskytl informace). Toto potvrdil i sám obviněný, když ve výpovědi z přípravného řízení (na č. l. 16 spisu) uvedl: domluvil jsem se se svými kamarády, B. i S., aby mi pomohli Y. zastrašit, aby mi řekl, kde N. bydlí. On mi to nechtěl říct, tak jsem ho zmlátil. Mlátil jsem ho rukama i nohama . Vznik a rozsah poranění by byl důležitý právě pro posouzení činu jako trestného činu ublížení na zdraví, nebo kdyby byl obviněný uznán vinným rovněž podle § 235 odst. 2 písm. d) tr. zákona (způsobí-li takovým činem těžkou újmu na zdraví nebo značnou škodu), což v daném případě nenastalo.

Proto Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., když bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 13. dubna 2011

Předseda senátu: JUDr. Michal Mikláš