7 Tdo 388/2011
Datum rozhodnutí: 15.09.2011
Dotčené předpisy: § 11 odst. 1 písm. h) tr. ř.



7 Tdo 388/2011-14

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 15. září 2011 v Brně v neveřejném zasedání, o dovolání nejvyšší státní zástupkyně podaném v neprospěch obviněného M. S. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 61 To 280/2010, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 29 T 54/2010, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. f ) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


Usnesením ze dne 7. 6. 2010, sp. zn. 29 T 54/2010, rozhodl Obvodní soud pro Prahu 5 podle § 314c odst. 1 písm. a), § 188 odst. 1 písm. b) a § 171 odst. 1 tr. ř., o postoupení trestní věci obviněného Magistrátu hl. m. Prahy, odboru dopravně správních agend, k posouzení jako přestupku. Věc byla postoupena ohledně skutku, jímž měl obviněný podle obžaloby spáchat trestné činy maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zákona, a řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle § 180d tr. zákona, kterých se měl dopustit tím, že (stručně uvedeno) dne 7. 9. 2008 řídil v P. osobní motorové vozidlo, a to přesto, že dne 20. 8. 2008 osobně převzal oznámení od Městského úřadu Beroun o tom, že dosáhl 12-ti bodů podle bodového hodnocení řidičů, a je povinen odevzdat řidičský průkaz, čímž si musel být vědom, že dnem 28. 8. 2008 pozbyl řidičské oprávnění podle § 123c odst. 3 zák. č. 261/2000 Sb. o pozemních komunikacích.

Soud I. stupně odůvodnil své rozhodnutí v podstatě tím, že v případě tzv. vybodovaného řidiče , který řídí motorové vozidlo bez řidičského oprávnění, aniž by došlo k vyslovení zákazu činnosti rozhodnutím soudu, nebo rozhodnutím obecního úřadu o odnětí řidičského oprávnění, se nejedná o trestný čin podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zákona, neboť nebyl naplněn základní formální znak skutkové podstaty a předpoklad trestnosti, a to existence rozhodnutí. Proto nelze v jednání obviněného spatřovat trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle zák. č. 140/1961 Sb., ani podle zák. č. 40/2009 Sb. a nový trestní zákoník účinný od 1. 1. 2010, již neobsahuje skutkovou podstatu řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle § 180d tr. zákona. Toto jednání ale lze postihnout jako přestupek.

Stížnost státního zástupce proti usnesení soudu I. stupně Městský soud v Praze usnesením ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 61 To 280/2010, zamítl podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou, když se ztotožnil s právním názorem soudu I. stupně.

Usnesení odvolacího soudu napadla nejvyšší státní zástupkyně dovoláním podaným v neprospěch obviněného, ve kterém uplatnila důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. f), g) a l) tr. ř. Namítá, že bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí a toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

Nejvyšší státní zástupkyně nesouhlasí s právním názorem soudů, když podle nyní účinné právní úpravy lze postihovat nejen výkon činnosti, která byla pachateli zakázána rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu, ale i činnost pro kterou mu bylo odňato příslušné oprávnění podle jiného právního předpisu. Oznámení obecního úřadu o dosažení 12 bodů řidiči, a výzva k odevzdání řidičského průkazu podle § 123c odst. 3 zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, není sice vydáním správního rozhodnutí v pravém smyslu tohoto slova, ale výzvu k odevzdání řidičského průkazu je třeba považovat za jednu z možných forem odnětí příslušného oprávnění podle jiného právního předpisu ve smyslu § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Důvodem odnětí řidičského oprávnění je totiž podle § 94 odst. 1 písm. b) zák. č. 361/2000 Sb. pozbytí odborné způsobilosti řidiče, přičemž tuto způsobilost řidič pozbývá mj. též dosažením hranice dvanácti bodů (§ 123c odst. 5 zák. č. 361/2000 Sb.).

Jednání obviněného tak podle nejvyšší státní zástupkyně naplňuje znaky přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Postoupení věci k řešení jako přestupku tak odporuje zákonu a právní posouzení skutku soudem je nesprávné, takže pro postoupení věci jinému orgánu nebyly dány zákonné předpoklady. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 5, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší soud zjistil, že podstatou námitek nejvyšší státní zástupkyně je nesouhlas s právním názorem soudů, že oznámení a výzva obecního úřadu s rozšířenou působností podle § 123c odst. 3 zák. č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, není rozhodnutím ve smyslu ustanovení § 337 odst. 1 tr. zákoníku (přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání). Po nabytí účinnosti nového trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb.) byl výklad pojmů rozhodnutí tohoto zákonného ustanovení v soudní praxi různý. Proto Nejvyšší soud sjednotil soudní praxi stanoviskem sp. zn. Tpjn 302/2010, ze dne 27. 10. 2010, které bylo pod č. 1 uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS ČR, ročník 2011, v sešitu č. 1. V tomto stanovisku trestního kolegia Nejvyšší soudu byl přijat právní názor, že za odnětí příslušného oprávnění podle jiného právního předpisu ve smyslu § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je třeba považovat i pozbytí řidičského oprávnění u řidiče, který v bodovém hodnocení dosáhl 12 bodů, a v důsledku toho mu bylo doručeno obecním úřadem s rozšířenou působností oznámení a výzva podle § 123c odst. 3 zák. č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, ve znění pozdějších předpisů, k odevzdání řidičského průkazu a mezinárodního řidičského průkazu, resp.v případě podání námitek proti provedenému záznamu, kterým bylo dosaženo celkového počtu 12 bodů, bylo pravomocně rozhodnuto tímto obecním úřadem podle § 123f odst. 3 cit. zák. č. 361/2000 Sb. o zamítnutí námitek řidiče, neboť je neshledal odůvodněné. V důsledku toho, pokud pachatel řídí motorové vozidlo i poté, co mu bylo takto řidičské oprávnění odňato rozhodnutím příslušného obecního úřadu obce s rozšířenou působností, naplňuje znaky trestného činu (přečinu) maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.

K rozdílnému výkladu pojmů rozhodnutí a odnětí příslušného oprávnění podle jiného právního předpisů v praxi soudů, Nejvyšší soud v uvedeném stanovisku uvedl, že není v praxi soudů sporu o tom, že za odnětí řidičského oprávnění ve smyslu § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se považuje odnětí řidičského průkazu podle § 94 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., podle něhož příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností řidičské oprávnění odejme
a) jestliže držitel řidičského oprávnění pozbyl zcela zdravotní způsobilost,
b) jestliže držitel řidičského oprávnění pozbyl zcela odbornou způsobilost.

Z ustanovení § 129 odst. 3 tohoto zákona vyplývá, že odnětí řidičského oprávnění má formu rozhodnutí příslušného obecního úřadu, neboť lze proti němu podat odvolání, i když toto nemá odkladný účinek.

Naproti tomu je v soudní praxi sporné, zda za rozhodnutí o odnětí příslušného oprávnění podle jiného právního předpisu ve smyslu § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je třeba považovat i pozbytí řidičského oprávnění u řidiče, který v bodovém hodnocení dosáhl 12 bodů, a v důsledku toho mu byla doručena obecním úřadem s rozšířenou působní výzva podle § 123c odst. 3 zák. č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, ve znění pozdějších předpisů, k odevzdání řidičského průkazu a mezinárodního řidičského průkazu.

Důležité je především zdůraznit, že podle § 123a odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb. se bodovým hodnocením zajišťuje sledování opakovaného páchání přestupků nebo trestných činů, spáchaných porušením vybraných povinností stanovených předpisy o provozu na pozemních komunikacích řidičem motorového vozidla, nebo se řidič porušování těchto povinností nedopouští. Přehled jednání spočívajícího v porušení vybraných povinností stanovených předpisy o provozu na pozemních komunikacích a počet bodů za tato jednání je stanoven v příloze k zákonu č. 361/2000 Sb.

Nevzniká pochybnost, že negativní rozhodnutí o námitkách podaných podle § 123f odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb. (srov. § 123f odst. 3 zák. č. 361/2000 Sb.), je rozhodnutím, a to nejen po formální stránce, neboť obsahuje náležitosti rozhodnutí podle § 68 a § 69 správního řádu, ale i po stránce materiální, protože v jeho důsledku ztrácí řidič oprávnění řídit motorové vozidlo. To odráží i možnost podat proti tomuto rozhodnutí odvolání a posléze i správní žalobu. Stejně vyznívá i judikatura Nejvyššího správního soudu např. rozsudek ze dne 6. 8. 2009, sp. zn. 9 As 96/2008 nebo rozsudek ze dne 15. 7. 2010, sp. zn. 5 As 26/2010.

Složitější situace vzniká, jestliže se řidič proti záznamu dvanácti bodů, a tím ztrátě řidičského oprávnění, nijak nebrání, a zůstává zde pouze oznámení o dosažení hranice dvanácti bodů a výzva k odevzdání řidičského průkazu a mezinárodního řidičského průkazu nejpozději do 5 pracovních dnů ode dne doručení tohoto oznámení. Obecně se rozhodnutími správních orgánů rozumí, jak již bylo vyloženo shora, rozhodnutí vydaná jimi ve správním řízení, jakož i další rozhodnutí, která zakládají, mění nebo ruší oprávnění a povinnosti fyzických nebo právnických osob. Není důležité, jak je akt správního orgánu označen (rozhodnutí, jmenování, udělení, opatření, dohoda, usnesení, výměr, rozkaz, zřízení, výnos, potvrzení, oběžník, upozornění, výzva, příkaz, výpověď, oznámení, souhlas, stvrzenka, výmaz a jiné). Podstatné je, zda správní úřad takovým aktem autoritativním a právní moci schopným způsobem zasáhl do právní sféry dotčené osoby, tj. že tímto rozhodnutím došlo ke vzniku, změně nebo zániku oprávnění a povinností fyzické nebo právnické osoby. Vždy je rozhodující věcný obsah aktu a nikoli jeho formální označení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. III. ÚS 16/96, publikované ve sv. 7 pod č. 1/1997 Sb., násl. a usn. ÚS; srov. i nález ze dne 30. listopadu 1995, sp. zn. III. ÚS 62/95, publikovaný ve sv. 4 pod č. 781995 Sb. nál. a usn. ÚS). Z další judikatury Ústavního soudu lze odkázat například na nález ze dne 19. března 2002, sp. zn. I. ÚS 448/2000, který považoval za rozhodnutí materiální povahy výzvu celního orgánu k zaplacení nedoplatku (publikováno ve sv. 25 pod č. 34/2002 Sb. nál. a usn. ÚS). Podobně se vyjadřuje i usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 801/02. Je tedy možno uzavřít, že Ústavní soud ve své judikatuře vychází z toho, že pojem rozhodnutí je označením technickým, a že je třeba k němu vždy přistupovat z hlediska jeho obsahu, a nikoli formy. Není rozhodující, jak správní orgán svůj akt označil nebo zda případně věc vyřídil toliko neformálním přípisem (či formálně nedokonalým rozhodnutím, např. bez odůvodnění či poučení o opravném prostředku) v domnění, že není jeho povinností vydat rozhodnutí v určité procesní formě (usnesení Ústavního soudu ze dne 28.8. 2002, sp. zn. IV. ÚS 233/02, publikované ve sv. 27 pod č. 30/2002 Sb., nál. a usn. ÚS).

Rozhodující z hlediska posouzení oznámení o dosažení dvanáctibodové hranice a výzvy k odevzdání řidičského průkazu a mezinárodního řidičského průkazu jako rozhodnutí ve smyslu § 337 odst. 1 tr. zákoníku je tedy skutečnost, zda tímto úkonem došlo ke vzniku, změně nebo zániku oprávnění a povinností fyzické nebo právnické osoby, jinými slovy, zda individuální právní akt vydaný orgánem veřejné moci byl učiněn z pozice jeho vrchnostenského postavení. Z tohoto hlediska je zásadní, že v uvedené výzvě se řidiči podle § 123c odst. 3 zák. č. 361/2000 Sb. ukládá odevzdání řidičského průkazu a mezinárodního řidičského průkazu nejpozději do 5 pracovních dnů ode dne doručení tohoto oznámení s tím, že řidič pozbývá řidičské oprávnění uplynutím 5 pracovních dnů ode dne, v němž mu bylo toto oznámení doručeno, nepodá-li proti němu námitky. Není tedy pravdou, jak se někdy zkratkovitě uvádí, že řidič, který dosáhl stanovený limit počtu bodu je sankcionován přímo ze zákona ztrátou řidičského oprávnění a řidičského průkazu ( Kovalčíková, D., Štandera, J. Zákon o provozu na pozemních komunikacích. Komentář 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 347), nýbrž řidič pozbývá řidičské oprávnění až uplynutím 5 pracovních dnů ode dne, v němž mu bylo toto oznámení s výzvou k odevzdání řidičského průkazu a mezinárodního řidičského průkazu doručeno, a to ještě jen tehdy, nepodá-li proti němu námitky. Vedle toho teprve touto výzvou je tedy řidiči ukládána povinnost odevzdat řidičský průkaz a mezinárodní řidičský průkaz, a zákon výslovně v § 123c odst. 5 zák. č. 361/2000 Sb. stanoví řidiči povinnost tuto výzvu splnit, a proto je třeba tuto výzvu považovat za rozhodnutí materiální povahy ve shora uvedeném obecně vymezeném smyslu. Přitom z hlediska posouzení, zda jde o takové rozhodnutí, má zásadní význam také to, že od doručení se odvíjí lhůta k podání opravného prostředku (námitek podle § 123f odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb.) a marným uplynutím lhůty řidič pozbývá řidičského oprávnění. Ze všech těchto hledisek je proto nutno oznámení o dosažení dvanáctibodové hranice a výzvu k odevzdání řidičského průkazu a mezinárodního řidičského průkazu považovat za rozhodnutí ve smyslu § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.

Z uvedeného je zřejmé, že nejvyšší státní zástupkyně v dovolání důvodně namítá nesprávnost právního názoru vyjádřeného v rozhodnutích soudů obou stupňů. Ze spisu Magistrátu hlavního města Prahy, odboru dopravních přestupků, oddělení správního řízení, ale Nejvyšší soud zjistil, že rozhodnutím tohoto správního orgánu ze dne 21. 9. 2010, č. j. MHMP 767997/2010/Syř., bylo na základě postoupení věci usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 7. 6. 2010, sp. zn. 29 T 54/2010, již o skutku rozhodnuto v přestupkovém řízení. Uvedeným správním rozhodnutím byl obviněný M. S. uznán vinným mj. porušením ustanovení § 3 odst. 3 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, neboť dne 7. 9. 2008 v 09:25 hod. řídil v P. po ul. S. osobní automobil tovární značky Škoda Forman, a při jízdě byl u benzinové čerpací stanice OMV zastaven orgánem Policie ČR, kdy při kontrole bylo zjištěno, že řídil osobní motorové vozidlo, ačkoliv nebyl držitelem příslušného řidičského oprávnění, neboť jmenovaný v důsledku dosažení 12 bodů v bodovém hodnocení pozbyl ke dni 28. 8. 2008 řidičské oprávnění k řízení motorového vozidla, čímž naplnil skutkovou podstatu přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle § 22 odst. 1 písm. e) bod 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích (ve znění v době činu).

Za tento přestupek, a další přestupky podle § 22 odst. 1 písm. a) bod 1 a § 22 odst. 1 písm. l) téhož zákona, kterých se dopustil jiným jednáním dne 11. 5. 2010, mu jako sankce byla uložena pokuta ve výši 34.000,- Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 24 měsíců. Toto rozhodnutí ve správním řízení nabylo právní moci dne 23. 10. 2010 a nebylo v předepsaném řízení zrušeno.

Nejvyšší státní zástupkyně podala dovolání u soudu I. stupně dne 10. 9. 2010, tj. šest týdnů před nabytím právní moci rozhodnutí o přestupku, a Nejvyššímu soudu bylo dovolání poprvé předloženo k rozhodnutí dne 15. 11. 2010, tj. již po právní moci rozhodnutí o přestupku.

Z popisu skutku, o němž bylo rozhodnuto ve správním řízení a v usnesení soudu I. stupně ze dne 7. 6. 2010, sp. zn. 29 T 54/2010, je zřejmé, že se jedná o totožný skutek. To je dáno již tím, že právě ohledně tohoto skutku bylo soudem pravomocně rozhodnuto o postoupení věci s podezřením, že skutek je přestupkem. Povaha deliktu, jakož i povaha a přísnost sankce rovněž svědčí pro závěr, že delikt o kterém rozhodl správní orgán má trestní charakter.

Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 10. 11. 2010, sp. zn. 3 Tdo 1053/2010, uvedl, že ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. zakotvuje, že trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána . Podle článku 10 Ústavy České republiky platí, že vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva . Ve smyslu článku 95 odst. 1 Ústavy České republiky je soudce při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu.

Čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) má v českém překladu název Právo nebýt souzen nebo trestán dvakrát . Český překlad tohoto článku uveřejněný ve Sbírce zákonů zní: Nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán v trestním řízení podléhajícím pravomoci téhož státu za trestný čin, za který již byl osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona a trestního řádu tohoto státu.

Ve vnitrostátních poměrech je nutno vyložit čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě především tak, že brání opětovnému trestnímu stíhání a potrestání ve vztahu trestný čin trestný čin. Na tento vztah pamatují vnitrostátní ustanovení, tj. čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod a § 11 odst. 1 písm. f), g) tr. ř. Jelikož v tomto ohledu čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě nestanoví něco jiného než zákon, je třeba vycházet z vnitrostátních ustanovení (viz citovaný článek 10 Ústavy). Obdobně je třeba vyjít z vnitrostátní úpravy i ve vztazích přestupek přestupek a trestný čin přestupek, které řeší ustanovení § 76 odst. 1 písm. g) zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, a ustanovení § 11 odst. 1 písm. h) tr. ř. Ohledně vztahu přestupek trestný čin, u něhož vnitrostátní právo překážku ne bis in idem nestanoví, se otevírá prostor k vnitrostátní přímé aplikaci čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

Nejvyšší soud považuje za nutné předně uvést, že dne 10. 2. 2009 rozhodl velký senát Evropského soudu pro lidská práva (dále jen velký senát Soudu ) ve věci Z. proti Rusku číslo stížnosti 14939/03 (viz publikace Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, roč. XII, č. 2/2009, str. 103-112, ze které dovolací soud v tomto usnesení vychází). Toto rozhodnutí je potřebné považovat za sjednocující dosud v některých směrech vnitřně rozpornou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen Soud ), která se týká čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. V daném rozsudku velký senát Soudu došel v této věci k podstatným závěrům.

Velký senát Soudu především připomněl, že při posouzení otázky, zda první sankce (tj. správní detence) měla trestní povahu ve smyslu čl. 6 Úmluvy, je nutné vycházet z premisy, že toliko označení řízení ve vnitrostátním právu jako správní nemůže být jediným kritériem pro posouzení aplikovatelnosti zásady ne bis in idem zakotvené v čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě . V opačném směru by totiž aplikovatelnost tohoto článku byla ponechána na diskreci smluvních stran do té míry, že by to mohlo ohrozit předmět a účel Úmluvy. Velký senát Soudu podotkl, že pojem trestní řízení v čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě musí být vykládán ve světle obecných zásad vztahujících se k pojmu trestní obvinění zakotvenému v čl. 6 odst. 1 Úmluvy a k pojmu trestný čin obsaženému v čl. 7 Úmluvy.

Protože ve vztahu přestupek trestný čin, u něhož vnitrostátní právo (trestní řád) překážku ne bis in idem nestanoví, a otvírá se tak prostor k vnitrostátní přímé aplikaci čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě, je ve věci obviněného M. S. pravomocné rozhodnutí správního orgánu o přestupku překážkou res iudicata (věci rozhodnuté). Následným trestním stíháním pro týž skutek a odsouzením obviněného by došlo k porušení čl 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě, protože překážka res iudicata souvisí se zásadou ne bis in idem , tj. zákazem dvojího souzení a potrestání za tentýž čin.

V případě vyhovění dovolání nejvyšší státní zástupkyně a zrušení jak napadeného usnesení odvolacího soudu, tak i usnesení soudu I. stupně o postoupení věci, by muselo být trestní stíhání obviněného pro týž skutek zastaveno. Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř., když je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není ( po přijetí výše uvedeného stanoviska trestního kolegia NS ČR ) po právní stránce zásadního významu.

Poučení : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. září 2011


Předseda senátu: JUDr. Michal Mikláš