7 Tdo 388/2009
Datum rozhodnutí: 15.04.2009
Dotčené předpisy:




7 Tdo 388/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 15. dubna 2009 v Brně v neveřejném zasedání o dovolání obviněného L. H., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2008, sp. zn. 61 To 414/2008, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 15 T 44/2007, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 1. 9. 2008, sp. zn. 15 T 44/2007, byl obviněný L. H. uznán vinným pod bodem I/1 5) trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák., pod bodem II/1, 3, 5 11, 13 41) trestným činem krádeže spáchaným dílem vloupáním, dílem spáchaným po odsouzení a potrestání v posledních třech letech a dílem spáchaným společným jednáním dvou osob podle § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 3 písm. b) tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. spáchaným zvlášť nebezpečným recidivistou podle § 41 odst. 1 tr. zák., pod bodem II/2, 4, 12) pokusem trestného činu krádeže podle § 8 odst. 1 k § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 3 písm. b) tr. zák. spáchaným zvlášť nebezpečným recidivistou podle § 41 odst. 1 tr. zák., pod bodem II/1 14, 16, 17, 19 26, 28, 31, 33 40) trestným činem poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák. dílem spáchaným ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., pod bodem II/21, 36, 37) trestným činem porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, odst. 2 tr. zák. dílem spáchaným ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., pod bodem II/20, 41) trestným činem neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák. Za tyto trestné činy pod bodem I. byl odsouzen podle § 247 odst. 2 tr. zák. a za použití § 37a tr. zák. ke společnému trestu odnětí svobody za pokračování v trestném činu v trvání 8 měsíců. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Za činy pod bodem II. podle § 247 odst. 3 tr. zák. a podle § 35 odst. 1 tr. zák. a § 37a tr. zák. za použití § 41 odst. 1 tr. zák. ke společnému úhrnnému trestu odnětí svobody za pokračování v trestném činu v trvání 8 let. Podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu byl uložen trest propadnutí věci, a to věcí uvedených ve výroku o trestu. Podle § 57a odst. 1, odst. 2 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu pobytu na území hl. m. Prahy na dobu 5 let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích poškozených na náhradu škody. Podle § 37a tr. zák. byly zrušeny z trestního příkazu Okresního soudu v Blansku sp. zn. 1 T 78/2004, ze dne 22. 3. 2004, a z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 24 T 12/2004 ze dne 9. 3. 2005, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze sp. zn. 61 To 157/2005, ze dne 10. 5. 2005, výroky o vině o pokračujícím trestném činu a trestných činech spáchaných s ním v jednočinném souběhu, celý výrok o trestu, jakož i další rozhodnutí, která mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad.

Proti tomuto rozhodnutí podal odvolání obviněný proti výroku o vině a poškozená Univerzita K. v P., lékařská fakulta, proti výroku o náhradě škody, který se jí týká. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 11. 2008, sp. zn. 61 To 414/2008, podle § 258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil z podnětu odvolání obviněného ve výroku o uložení trestu propadnutí věci podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. a z podnětu poškozené ve výroku o náhradě škody ohledně této poškozené. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. nově rozhodl o nároku poškozené na náhradu škody.

Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Uvedl, že podal odvolání proti všem výrokům rozhodnutí soudu prvního stupně, s tím, že rozsudek soudu prvního stupně byl zcela vadný a ve výrokové části obsahuje nesrovnalosti a tvrzení, která si údajně protiřečí. Obviněný namítl, že k vadám vytýkaným v odvolání soud druhého stupně vůbec nepřihlížel a při svém rozhodování je nebral v úvahu. Pokud jde o rozhodnutí odvolacího soudu, obviněný citoval výrokovou část tohoto rozhodnutí s tím, že soud druhého stupně zrušil sice z podnětu jeho odvolání napadené rozhodnutí ve výroku o uložení trestu propadnutí věci, obviněný však podal odvolání proti všem výrokům rozhodnutí soudu prvního stupně a tak má za to, že o dalších výrocích soudu prvního stupně a odvolacích důvodech soud druhého stupně vůbec nerozhodl.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozhodnutí Městského soudu v Praze a věc vrátil k dalšímu řízení.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že v části označené II. obviněný vznesl námitky, které pod uplatněný dovolací důvod, tedy že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný, podřadit nelze. Obviněný podle něj vytýká v této části odsuzujícímu rozsudku věcné vady, relevantně však neodkazuje na žádný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) l) tr. ř., který by zakládal povinnost v tomto směru věc přezkoumat. V části označené III. namítl, že v rozsudku soudu druhého stupně chybí výslovný výrok o tom, jak se odvolací soud vypořádal s odvoláním obviněného směřujícím do výroků o vině a trestu. Tato námitka je podle státního zástupce zjevně neopodstatněná, neboť odvolání oprávněné osoby (v tomto případě obviněného) tvoří jeden celek bez ohledu na to, co a v jakém rozsahu odvoláním napadá. Není možné, aby soud o jediném odvolání rozhodl současně tak, že mu vyhovuje a současně že ho (byť pouze v určité části) zamítá. Výrok odvolacího soudu, jímž z podnětu odvolání obviněného zrušil toliko výrok o trestu propadnutí věci, aniž by výslovně odvolání obviněného co do zbývajících výroků zamítl, je proto bezvadný.

Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud shledal, že obviněný uplatnil v dovolání dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Obviněný považuje výrok soudu druhého stupně za neúplný, neboť má za to, že nebylo rozhodnuto o jeho odvolání směřujícímu proti výroku o vině a o trestu. Nejvyšší soud se touto námitkou odpovídající dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. zabýval, avšak shledal ji zjevně neopodstatněnou.

K tomu je vhodné nejprve zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný tehdy, když v napadeném rozhodnutí nebyl učiněn určitý výrok, který tak v rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou nebo určitý výrok sice učiněn byl, ale není úplný. Chybějícím je takový výrok jako celek, pokud není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona měl soud tento výrok do výrokové části pojmout. Neúplnost výroku rozhodnutí pak spočívá v absenci či neúplnosti obligatorních náležitostí výrokové části rozsudku a jeho jednotlivých výroků, uvedených zejména v ustanoveních § 120 odst. 1 písm. c), odst. 3, § 121 až § 124 tr. ř. nebo výrokové části usnesení uvedené v § 134 odst. 1 písm. c) tr. ř.

Dále je potřebné poukázat na to, že obviněný podal odvolání proti výroku o vině i trestu rozsudku soudu prvního stupně (viz č. l. 2598, svazek č. 3 tr. spisu). Také z podnětu jeho odvolání soud druhého stupně podle § 254 tr. ř. přezkoumal napadený rozsudek ve všech jeho výrocích, což také v odůvodnění svého rozhodnutí vyjádřil na straně 15. Jelikož výrok o vině shledal odvolací soud správným, a protože vady zjistil toliko v oddělitelném výroku o uloženém trestu propadnutí věci (a k odvolání poškozené Univerzity K. v P., lékařské fakulty také ve výroku o náhradě škody, který se této poškozené týká) rozhodl tak, že k odvolání obviněného a poškozené podle § 258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil pouze v části, kde zjistil nedostatky, tedy ve výroku o uloženém trestu propadnutí věci a výroku o náhradě škody ohledně uvedené poškozené a sám znovu rozhodl.

Takový postup je zcela v souladu s ustanovením § 258 odst. 2 tr. ř., podle něhož, když je vadná jen část napadeného rozsudku a lze ji oddělit od ostatních, zruší odvolací soud rozsudek jen v této části; zruší-li však, byť i jen zčásti, výrok o vině, zruší vždy zároveň celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad. Protože odvolací soud zjistil vadu v dílčím, oddělitelném výroku o trestu a výroku o náhradě škody, zrušil správně pouze tuto oddělitelnou část napadeného rozsudku. To, že zbývající výroky shledal správnými, vyjádřil tím, že je ponechal beze změny, aniž by to muselo být vyjádřeno zvláštním výrokem. Povinnost odvolacího soudu učinit součástí výroku rozhodnutí formulaci o tom, že jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn nebo jinou se shodným obsahem, nevyplývá ze žádného ustanovení trestního řádu a její použití lze v podstatě považovat za nadbytečné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 388/2002, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, Svazek 17, T - 417, a ze dne 29. 10. 2002, sp. zn. 3 Tdo 810/2002, publikované tamtéž, Svazek 20, T - 486).

Ve smyslu těchto zásad Nejvyšší soud shledal, že soud druhého stupně nepochybil, pokud samostatným výrokem nerozhodl vedle rozhodnutí o výroku o náhradě škody navíc i o tom, že se v části výroku o vině odvolání obviněného zamítá. Podle § 256 tr. ř. totiž odvolací soud postupuje jen tehdy, jestliže je odvolání nedůvodné v celém rozsahu. Částečné zamítnutí odvolání nepřichází v úvahu. V napadeném rozsudku odvolacího soudu proto žádný výrok nechybí a rozsudek tudíž není ani neúplný. Tato námitka obviněného je tedy zjevně neopodstatněná.

Nejvyšší soud se nezabýval námitkami obviněného, jimiž rozebíral obsah svého odvolání s tím, že soud druhého stupně k vytýkaným vadám vůbec nepřihlížel a údajně je nevzal v úvahu. Tyto námitky nespadají pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. ani jiný dovolací důvod podle § 265b tr. ř. a nejsou tak způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, který je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících důvodům dovolání taxativně uvedených v § 265b tr. ř.

Obviněný doplnil dovolání podáním dne 14. 4. 2009, ve kterém uvedl, že byl soudem I. stupně odsouzen ke společnému trestu za pokračování v trestném činu v trvání 8 měsíců , přičemž soud nijak nespecifikoval, jaký trest má vykonat. Rozsudek proto považuje za nejasný a nevykonatelný.

Protože obviněný původně uplatnil pouze důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., je zřejmé, že také v doplnění dovolání namítá, že nespecifikaci trestu, který má vykonat považuje za chybějící nebo neúplný výrok. Tím obviněný původní rozsah dovolání týkající se pouze nerozhodnutí o odvolání ohledně výroku o vině a trestu, rozšířil o další námitku nespecifikace trestu, který má vykonat. Protože podle § 265f odst. 2 tr. ř. rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání, a obviněný doplněním dovolání změnil jeho rozsah, až po uplynutí lhůty k podání dovolání, která uplynula dnem 7. 3. 2009, Nejvyšší soud k doplnění dovolání nijak nepřihlížel.

Protože námitky obviněného, které bylo možno podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., Nejvyšší soud shledal zjevně neopodstatněnými, bylo dovolání obviněného L. H. odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. dubna 2009

Předseda senátu:

JUDr. Michal Mikláš