7 Tdo 384/2009
Datum rozhodnutí: 15.04.2009
Dotčené předpisy:




7 Tdo 384/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 15. 4. 2009 o dovoláních obviněných J. K. a P. K. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2008, sp. zn. 9 To 212/2008, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 2 T 148/2004 takto :

I.

Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se ohledně obviněného J. K. zrušují rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2008, sp. zn. 9 To 212/2008, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 29. 8. 2007, sp. zn. 2 T 148/2004.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené části obou rozsudků obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 2651 odst. l tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 8 přikazuje, aby věc obviněného J. K. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

II.

Podle § 265i odst. l písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. K. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 29. 8. 2007, sp. zn. 2 T 148/2004, byli obvinění J. K. a P. K. uznáni vinnými každý trestným činem podílnictví podle § 251 odst. l písm. a), odst. 2 tr. zák. a odsouzeni podle § 251 odst. 2 tr. zák. k trestům odnětí svobody obviněný J. K. na šestnáct měsíců a obviněný P. K. na osmnáct měsíců s tím, že výkon trestu byl každému z nich podle § 58 odst. l tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle § 59 odst. l tr. zák. na tři roky. Kromě toho bylo rozhodnuto také ohledně obviněných P. D., D. F., T. P. a R. M.

O odvoláních, která podali obvinění J. K., P. K., P. D. a T. P., bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2008, sp. zn. 9 To 212/2008. Ohledně obviněných J. K. a P. K. byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 podle § 258 odst. l písm. b), d), odst. 2 tr. ř. zrušen a podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný J. K. byl uznán vinným trestným činem podílnictví podle § 251 odst. l písm. a), odst. 2 tr. zák. a odsouzen podle § 251 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na šestnáct měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. l tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle § 59 odst. l tr. zák. na tři roky, a obviněný P. K. byl uznán vinným trestným činem podílnictví podle § 251 odst. l písm. b) tr. zák. a odsouzen podle § 251 odst. l tr. zák. k trestu odnětí svobody na šest měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. l tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle § 59 odst. l tr. zák. na jeden rok.

Podkladem odsuzujícího výroku se stalo zjištění, že v době od 25. 8. 2003 do září 2003 obvinění P. D. a J. K. ukryli v dílně v N. S., okr. R., čtyři motorová vozidla zn. Mercedes Sprinter, blíže specifikovaná ve výroku o vině, v celkové hodnotě 3 341 553 Kč, která odcizil a na místo přivezl obviněný P. K., přičemž obviněný P. D. zaplatil obviněnému P. K. 40 000 Kč za jedno vozidlo, poté obvinění P. D., J. K. a P. K. vozidla rozebrali, obvinění P. D. a J. K. díly prodávali na autovrakovišti v K. a o zisk se rozdělili, přestože si byli vědomi toho, že vozidla pocházejí z trestné činnosti, a obviněný P. K. se na trestné činnosti podílel tím, že s nimi rozebíral nejméně jedno vozidlo za odměnu 1 000 Kč s vědomím, že jde o kradené vozidlo (bod II rozsudku Městského soudu v Praze), a dále zjištění, že obviněný P. K. za částku nejméně 3 000 Kč a s vědomím, že pocházejí z krádeže, se podílel na rozebírání dvou motorových vozidel zn. Ford, blíže specifikovaných ve výroku o vině a odcizených dne 24. 9. 2003 a v noci ze 6. 10. na 7. 10. 2003, která odkoupili obvinění D. F. a P. K. od neznámých osob na náhradní díly a která převezli a ukryli v dílně v N. S., okr. R. (bod III rozsudku Městského soudu v Praze).

Obvinění J. K. a P. K. podali prostřednictvím obhájců v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze.

Obviněný J. K. napadl výrok o vině s odkazem na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. l písm. g) tr. ř. Namítl, že část zjištění, na jejichž podkladě byl uznán vinným, není založena na vůbec žádných důkazech. Tím mínil jednak zjištění, podle kterého spolu s obviněným P. D. vozidla ukryl, a jednak zjištění ohledně celého jednání ve vztahu k jednomu ze čtyř vozidel. Pokud jde o zbývající tři vozidla, obviněný J. K. namítl, že na rozebírání jednoho z nich se částečně podílel za situace, kdy již bylo do značné míry rozebráno, takže neměl možnost posoudit stav či zachovalost vozidla, a že z dalších vozidel viděl již jen díly, které spolu s obviněným P. D. odvezl na autovrakoviště za účelem dalšího prodeje, aniž věděl, z jakých vozidel díly pocházely a aniž se podílel na rozebírání vozidel. Vytkl, že za naplnění skutkové podstaty trestného činu byla považována jeho podnikatelská činnost spočívající v provozovaní autovrakoviště. Obviněný J. K. se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud ohledně něho zrušil napadený rozsudek a aby přikázal Městskému soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Obviněný P. K. napadl výrok o vině rovněž s odkazem na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. l písm. g) tr. ř. Namítl nedostatek subjektivní stránky trestného činu. Vyjádřil názor, že u něho nebylo dáno úmyslné zavinění. Opíral to o tvrzení, že nevěděl, že by se mělo jednat o kradená vozidla. Zdůraznil, že o původu vozidel ho nikdo neinformoval. Obviněný P. K. se domáhal toho, aby Nejvyšší soud ohledně něho zrušil napadený rozsudek a aby ho zprostil obžaloby.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného J. K. je důvodné a že dovolání obviněného P. K. je zjevně neopodstatněné.

K dovolání obviněného J. K.

Dovolacím důvodem podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. je nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Z toho vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou právního posouzení skutku jako posouzení hmotně právního je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Dovolacímu důvodu tudíž odpovídají jen takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy, nenaplňuje zákonné znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Mimo rámec dovolacího důvodu jsou námitky proti skutkovým zjištěním soudů. Dovolání je mimořádný opravný prostředek určený k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení § 265b odst. l písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud zabývá otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nijak nepřihlíží ke skutkovým námitkám.

S ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces může Nejvyšší soud do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to je odůvodněno extrémním rozporem mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Jednou z forem takového rozporu je to, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou návaznost na důkazy, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna.

Obviněný J. K., který popíral spáchání trestného činu, byl podle odůvodnění rozsudků obou soudů usvědčen jediným důkazem, a to výpovědí obviněného P. K. z přípravného řízení. Tato výpověď je zachycena v protokole o výslechu obviněného P. K. na č. l. 369-374 spisového svazku II.

Z výpovědi obviněného P. K. vyplývá, že všechna čtyři vozidla zn. Mercedes Sprinter, která odcizil, odvezl do dílny v Novém Strašecí. Jednalo se o dílnu, kterou si obviněný P. K. pronajal a od které měl klíče jen on. Z výpovědi obviněného P. K. je zřejmé, že odcizená vozidla do dílny umístil vždy sám a že poté kontaktoval obviněného P. D. za účelem dalšího postupu. Z výpovědi obviněného P. K. není nikterak zřejmé, že by se na umístění vozidel v dílně jakkoli podílel obviněný J. K., a to ani v tom smyslu, že by o tom byla mezi nimi nějaká dohoda. Pokud se obviněný P. K. zmínil o nějaké dohodě, výslovně uvedl, že šlo o dohodu, kterou měl s obviněným P. D. Podle obviněného P. K. byla dohoda taková, že doveze auto a obviněný P. D. ho od něj koupí. K otázce součinnosti s obviněným J. K. se obviněný P. K. výslovně vyjádřil tak, že se s ním o vozidlech nebavil a v že vše bylo projednáváno s obviněným P. D. Obviněný P. K. popisoval přítomnost obviněného J. K. v dílně vždy až ve stadiu poté, co tam odcizená vozidla byla umístěna. Aktivitu obviněného J. K. v dílně obviněný P. K. ve všech případech popsal jako součinnost při odvezení dílů, na které byla vozidla předtím rozebrána, a v jednom případě též jako účast na rozebírání vozidla. Vezme-li se v úvahu skutečný obsah výpovědi obviněného P. K., nelze při žádném z logických způsobů jejího hodnocení dojít k závěru, že obviněný J. K. vozidla, odcizená obviněným P. K., ukryl v dílně v N. S.

Pokud obviněný P. K. ve výpovědi z přípravného řízení podrobně a konkrétně popsal postup následující poté, co čtyři vozidla zn.Mercedes Sprinter odcizil na různých místech v P. a odvezl je do dílny v N. S., zmínil se o účasti obviněného J. K. jen ve vztahu ke třem z těchto vozidel. Ohledně vozidla, které je ve výroku o vině identifikováno jako vozidlo zn. Mercedes Sprinter CDI, bílé barvy, v hodnotě 850 000 Kč, obviněný P. K. vypověděl, že za vozidlo mu zaplatil obviněný P. D., že druhý den obviněný P. D. na vozidle dělal a volal, že potřebuje pomoc, takže obviněný P. K. dovezl obviněného P. K. Podle výslovné výpovědi obviněného P. K. se na rozebírání vozidla a následně na jeho odvozu (evidentně míněno na odvozu dílů, na které bylo vozidlo rozebráno) nepodílel nikdo jiný než sám obviněný P. K. a dále obvinění P. D. a P. K. Je tedy nemožné považovat obsah výpovědi obviněného P. K. za důkaz o tom, že ve vztahu k uvedenému vozidlu se obviněný J. K. dopustil nějakého jednání. Dalo by se sice uvažovat i o tom, že nějaká účast obviněného J. K. mohla vyplývat ze skutečnosti, že autovrakoviště, kde byly díly z rozebraných vozidel prodávány, fakticky provozoval společně s obviněným P. D., avšak nelze pominout, že podle výpovědi obviněného P. D. nebyl obviněný P. K. jediný, kdo jim díly prodával a vozil je na vrakoviště (viz č. l. 224-225 spisového svazku II). Za tohoto stavu není jasné, z čeho by měl být obviněnému J. K. zřejmý původ dílů pocházejících z uvedeného vozidla, pokud nakonec skončily na jím provozovaném autovrakovišti.

Z těchto důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru, že mezi skutkovými zjištěními, která soudy vzaly za podklad výroku o vině obviněného J. K., na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé je extrémní rozpor. Skutek, tak jak byl zjištěn soudy, v důsledku toho není způsobilý být předmětem právního posouzení.

Proto Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného J. K. zrušil ohledně tohoto obviněného napadený rozsudek Městského soudu v Praze a jako součást předcházejícího řízení i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8. Zrušil také další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad. Nakonec přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 8, aby věc obviněného J. K. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Ostatní námitky obviněného J. K. směřující proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy a jaká skutková zjištění z nich vyvodily, nejsou dovolacím důvodem a obviněný je může uplatnit v řízení před soudy prvního a druhého stupně, které se s nimi musí vypořádat.

K dovolání obviněného P. K.

Trestný čin podílnictví podle § 251 odst. l písm. b) tr. zák. je trestným činem, k jehož trestnosti je třeba úmyslného zavinění (§ 3 odst. 3 tr. zák.).

Účast obviněného P. K. na manipulaci s vozidly, která byla předtím odcizena, spočívala v tom, že tato vozidla v součinnosti s dalšími osobami rozebíral na náhradní díly. Jednalo se přitom o šest nových či zánovních vozidel, která evidentně byla v pořádku, pojízdná, nehavarovaná a nevyžadovala žádné opravy. Vozidla byla rozebírána pokoutním způsobem v pronajaté dílně s naprosto zřejmým záměrem, aby byla urychleně odstraněna. Již z těchto okolností bylo i pro obviněného P. K. snadno rozpoznatelné, že jde o vozidla, jejichž původ nemůže být jiný než krádež. Toho si byl ostatně sám obviněný P. K. vědom, jak je zřejmé z jeho výpovědi v přípravném řízen (viz č. l. 419 spisového svazku II). Zde obviněný P. K. uvedl, že hned po tom, co obviněnému P. K. pomáhal s prvním nebo druhým autem, se ho zeptal na původ aut, na což mu obviněný P. K. odpověděl, aby se nestaral. Obviněný P. K. v citované výpovědi dodal, že si myslel, že vozidla asi budou kradená , ale nechtěl se dále vyptávat, protože byl rád, že si přivydělá.

Závěr soudů o úmyslném zavinění obviněného P. K. a o naplnění subjektivní stránky trestného činu je za uvedené situace velmi dobře slučitelný i s namítanou okolností, že obviněného nikdo výslovně neinformoval o tom, že vozidla jsou kradená.

Nejvyšší soud neměl v dovolání obviněného P. K. žádný podklad k tomu, aby na napadeném rozsudku ve věci tohoto obviněného cokoli měnil, a proto jeho dovolání jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. l písm. e) tr. ř. odmítl.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. dubna 2009

Předseda senátu:

JUDr. Petr Hrachovec