7 Tdo 383/2007
Datum rozhodnutí: 11.04.2007
Dotčené předpisy:




7 Tdo 383/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 11. dubna 2007 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného P. N., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 9. 2006, č. j. 23 To 511/2006-176, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 6 T 10/2006, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 3. 2006, č. j. 6 T 10/2006-154, byl obviněný P. N. uznán vinným trestným činem znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák. Za tento trestný čin byl podle téhož zákonného ustanovení odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků se zařazením do věznice s ostrahou.



Výše uvedeného trestného činu se obviněný podle skutkové věty výroku rozsudku soudu prvního stupně dopustil tím, že dne 4. 10. 2005 v době kolem 01:30 hodin v místě svého bydliště požadoval po I. J., (dále též jen poškozená ), která u něj byla na návštěvě, pohlavní styk a když jej poškozená odmítla, urážel ji hrubými slovními výrazy, proti její vůli ji táhnul za ruce a nohy z obývacího pokoje do ložnice, čemuž se poškozená bránila křikem, kopáním a odstrkováním, přitom ji opakovaně udeřil pěstí do nosu, čímž jí způsobil zlomeninu nosních kůstek, poté ji v ložnici na posteli svlékl a přes její odpor na ní vykonal soulož, přičemž k vyvrcholení u obžalovaného nedošlo.

Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 4. 9. 2006, č. j. 23 To 511/2006-176, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je toho názoru, že již rozhodnutí soudu prvního stupně, s nímž se odvolací soud ztotožnil, spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Předně namítl existenci podstatných rozporů ve svědeckých výpovědích, s nimž se nalézací soud dle jeho názoru nevypořádal dostatečným způsobem. Poukázal na své neustálé konflikty s manželi R., kteří jako jediní, na rozdíl od ostatních obyvatel domu, měli slyšet v rozhodnou dobu hluk z jeho bytu a jejichž výpověď soud podpůrně použil jako důkaz pro své skutkové závěry. Dále v této souvislosti poukázal na výpověď svědkyně P. a zejména manžela poškozené, který s poškozenou žije společně v bytě a o incidentu se od poškozené dozvěděl až 9. 11. 2005, tedy jeden den před svým výslechem na Policii ČR. Tyto rozpory však nalézací soud dle dovolatele nijak nevyhodnotil a stejně jako soud odvolací se s nimi, stejně jako s rozpory mezi jeho výpovědí a výpovědí poškozené, v odůvodnění rozhodnutí blíže nevypořádal. Dovolatel dále uvedl, že jediné objektivní důkazy, které měl nalézací soud k dispozici, jsou lékařské zprávy a zpráva z ohledání místa činu. Ostatní důkazy byly důkazy nepřímými a podpůrnými pro jednu nebo druhou verzi. V této souvislosti poznamenal, že s ohledem na noční dobu si poškozená musela být velmi dobře vědoma svého chování vůči němu a s přihlédnutím k výpovědím svědkyně P. a jejího manžela lze jen těžko uvěřit, že to nebyla právě ona, kdo měl především zájem o společný pohlavní styk, a tudíž že vůči poškozené užil násilí, nadto pak v intenzitě, jakou popsala. Své dovolání pak obviněný uzavřel s tím, že soudy prvního a druhého stupně nezjistily skutkový stav, tak aby o něm nemohly vzniknout pochybnosti, jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., při hodnocení důkazů nepostupovaly v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. a ani nerespektovaly jednu ze základních zásad trestního práva in dubio pro reo .

Na základě výše uvedeného navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, přikázal mu věc k novému projednání a rozhodnutí a současně přerušil výkon trestu odnětí svobody, který vykonává.

K podanému dovolání se podle § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatovala, že obviněný soudu prvního stupně vytknul, že nesprávně hodnotil jako věrohodnou výpověď poškozené a pochybil i při posouzení výpovědí svědkyně P. a manžela poškozené. Dovolatel však nekonkretizoval, v čem zůstalo dokazování neúplné a výhradně polemizuje s hodnocením jednotlivých důkazů. Vyjádřil nesouhlas se zjištěními, ke kterým nalézací soud po provedeném dokazování dospěl a která soud odvolací aproboval jako správná. Vedle námitek skutkových obviněný ve svém dovolání jiné neuplatnil a ocitl se tak mimo rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Protože státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství neshledala ani existenci extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a jejich následným hodnocením, navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání obviněného je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř.

Poté se zaměřil na to, zda obviněným uplatněné námitky lze považovat za některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Na tomto místě Nejvyšší soud zdůrazňuje, že v případě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku lze dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naopak nelze namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., neboť s ohledem na ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad a nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně a k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování totiž spočívá v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat či korigovat pouze soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně. Samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už proto, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení odkazující na jeden z dovolacích důvodů.

Z obsahu dovolání obviněného ale vyplývá, že jeho námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, protože nejsou zaměřeny proti právnímu posouzení jeho skutku nebo jinému hmotně právnímu posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nýbrž směřují výhradně proti hodnocení důkazů soudem prvního stupně a následně proti správnosti skutkového stavu uvedeného ve výroku o vině jeho rozsudku, který byl odvolacím soudem aprobován. Obviněný svými výše popsanými námitkami pouze polemizuje se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů a neuvádí žádné hmotně právní námitky, které by mohly zpochybnit použitou právní kvalifikaci. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek tak zjevně zaměnil za další odvolání, když jeho námitky jsou v zásadě totožné s námitkami uplatněnými již v řízení před odvolacím soudem, který se jimi zabýval ale neshledal je důvodnými.

Dovolací soud přitom dospěl k závěru, že z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž mezi nimi neshledal žádný, natož pak extrémní rozpor, který by jediný mohl podle judikatury Ústavního soudu odůvodnit zásah do zjištěného skutkového děje v řízení o dovolání (k tomu srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. I. ÚS 553/05 aj.). Soud prvního stupně provedl všechny dostupné důkazy, které i dle názoru dovolacího soudu ve svém celku představovaly dostatečný podklad pro zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí. Nelze než souhlasit se závěrem, že verze poškozené, pokud jde o popis skutkového děje, svým obsahem zapadá do kontextu s dalšími provedenými důkazy, na rozdíl od popisu rozhodné události obviněným. V bližším lze v tomto směru odkázat na odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, konkrétně pasáže na str. 5 6. Stejně tak nelze nic vytknout způsobu, jakým se soud druhého stupně vypořádal s námitkami, jež uvedl obviněný v podaném řádném opravném prostředku a které, jak již bylo konstatováno, jsou prakticky totožné s těmi, které uvedl v dovolání. I zde dovolací soud pro stručnost odkazuje na příslušné pasáže odůvodnění zamítavého usnesení odvolacího soudu na str. 2 3.

Lze tedy uzavřít, že obviněný sice ve svém dovolání formálně deklaroval existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., napadajícího právní posouzení skutku, ale svými konkrétními námitkami je nijak nezpochybnil. Domáhal se změny skutkových zjištění učiněných soudy, přičemž teprve sekundárně v závislosti na takto dosažené změně skutkových zjištění pak mělo dojít ke zrušení napadeného rozhodnutí. Takovými námitkami však obviněný deklarovaný důvod zjevně nenaplnil.

Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., a jako takové je podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 11. dubna 2007



Předseda senátu:

JUDr. Juraj Malik