7 Tdo 382/2005
Datum rozhodnutí: 13.04.2005
Dotčené předpisy:




7 Tdo 382/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 13. dubna 2005 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného D. Š., které podal proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 12. 2004, sp. zn. 2 To 114/2004, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 57 T 9/2004, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 57 T 9/2004, byl obviněný uznán vinným, že dne 22. 5. 2003 kolem 07:30 hod. v P., O., po předchozí dohodě společně s dalšími dvěma neztotožněnými spolupachateli zazvonili na zvonek u vstupních dveří do bytu poškozené Z. M., tato jim otevřela, jeden ze spolupachatelů ji uchopil do náruče a odnesl do předsíně bytu kam ostatní vnikli za ním, oznámili poškozené, že jsou z protidrogovky, hledají heroin a že uvidí jestli ho najdou , jeden ze spolupachatelů hlídal poškozenou v předsíni a obžalovaný Š. společně s druhým spolupachatelem prohledávali byt, z něhož následně odcizili různé v rozsudku konkrétně uvedené věci v celkové hodnotě 31.200,- Kč, čímž spáchal trestné činy loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. a porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 3 tr. zák. Za to byl odsouzen podle § 234 odst. 1 a § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na 6 roků, se zařazením pro jeho výkon podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou, podle § 57a odst. 1 tr. zák. k trestu zákazu pobytu na území hl. m. P. na dobu 5 let. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 31. 10. 2003, sp. zn. 2 T 246/2003.

Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 12. 2004, sp. zn. 2 To 114/2004, bylo odvolání obviněného proti uvedenému rozsudku soudu I. stupně zamítnuto podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.

Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný řádně a včas dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Ohledně nesprávného právního posouzení skutku namítá, že skutkové okolnosti uvedené v rozsudku soudu I. stupně nenaplňují znak užití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí u obou trestných činů, kterými byl uznán vinným. Ani poškozená, že neuvedla, že by kladla jakýkoliv odpor a pachatelé to ani nepředpokládali. Je proto toho názoru, že daný skutek naplňuje pouze skutkovou podstatu trestného činu krádeže podle § 247 odst. 2 tr. zák. a porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák. Na existenci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak obviněný zakládá i důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Navrhl proto, aby bylo usnesení odvolacího soudu zrušeno a věc přikázána tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí, případně aby byl Nejvyšším soudem uznán vinným pouze trestným činem podle § 247 odst. 1, 2 a § 238 odst. 1, 2 tr. zák., za současného uložení podstatně mírnějšího trestu.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání mj. uvedl, že z popisu skutku vyplývá užití násilí vůči poškozené jedním ze spolupachatelů, byť toto bylo s ohledem na její věk menší intenzity a následné hlídání poškozené bylo zřetelnou pohrůžkou bezprostředního násilí pro případ, že by se prohledávání bytu a odcizování cenností bránila. Protože neshledal naplnění žádného z uplatněných důvodů dovolání státní zástupce navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, a to v neveřejném zasedání.

Jak vyplývá z námitek uvedených v dovolání, spatřuje obviněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. nesprávné právní posouzení skutku, v nenaplnění zákonného znaku užije násilí skutkových podstat obou trestných činů, jimiž byl uznán vinným.

Násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Takovýmto násilím proti osobě je především útok přímo proti tělu poškozeného, i když nemá za následek újmu na zdraví. O trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. (totéž u porušování domovní svobody podle § 238 odst. 2 nebo 3 tr. zák.) jde i tehdy, použije-li pachatel násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí menší intenzity a tato okolnost pouze snižuje stupeň společenské nebezpečnosti trestného činu. Ani výjimečně malá intenzita násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí není důvodem pro posouzení jednání pachatele jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 tr. zák. Omezování osobní svobody vykonané násilným útokem pachatele proti poškozenému s úmyslem zmocnit se cizí věci, je rovněž jednáním naplňujícím znak skutkové podstaty trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. Pro závěr o spolupachatelství na loupeži přitom není rozhodující, zda každý ze zúčastněných užil násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí a postačí proto, když jeden vykonává násilí (hrozí bezprostředním násilím) a druhý toho využije k zmocnění se věci.

Pokud v daném případě jeden z neztotožněných spolupachatelů obviněného D. Š.a po otevření dveří bytu uchopil poškozenou do náruče a odnesl ji do předsíně, kde ji hlídal, zatím co obviněný s druhým spolupachatelem prohledával byt a zmocňoval se věcí poškozené, správně soudy toto jednání považovaly za násilí ve smyslu § 234 odst. 1, resp. § 238 odst. 3 tr. zák. Uchopení poškozené do náruče a její odnesení do předsíně vyžadovalo určitou míru fyzického násilí, které vzhledem k věku poškozené (79 let) bylo plně postačující k zamezení jejího jakéhokoliv odporu a současně bylo prostředkem nátlaku na vůli poškozené, aby jim v zmocnění se věcí nebránila. Pokud obviněný namítá, že poškozená ani odpor nekladla, je tato námitka zcela bez významu. Není totiž vůbec podmínkou aby napadený poškozený kladl odpor, když v případě jako je tento, si byla poškozená jednoznačně vědoma početní a fyzické převahy všech tří spolupachatelů včetně D. Š., z obavy před dalším násilím odpor nekladla a plně se podrobila jejich požadavku. Jednoznačně to potvrdila i ve své výpovědi když uvedla, že seděla, muž stál u ní a bála se, že by jí mohl udeřit. I v případě neexistence násilí je pak ze skutkových zjištění soudu I. stupně zřejmé, že v další fázi jednání spočívajícím v tzv. hlídání poškozené, jde o jednání naplňující znaky pohrůžky bezprostředního násilí, jako alternativního zákonného znaku skutkových podstat trestných činů, jimiž byl obviněný uznán vinným.

Odvolací soud proto nepochybil, když shledal právní posouzení skutku soudem I. stupně jako správné a uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve věci naplněn nebyl.

Protože další důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. spatřoval obviněný v existenci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř, který ale není dán, bylo dovolání obviněného odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 13. dubna 2005

Předseda senátu:

JUDr. Michal Mikláš