7 Tdo 378/2017
Datum rozhodnutí: 12.04.2017
Dotčené předpisy: § 209 odst. 1, 4 písm. d)) předpisu č. 40/2009Sb., § 15 odst. 1 písm. b)) předpisu č. 40/2009Sb., § 438 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb.



7 Tdo 378/2017-27

U s n e s e n í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 4. 2017 o dovolání obviněné Ing. R. V. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 4 To 330/2016, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 12 T 184/2015, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .

O d ů v o d n ě n í

Rozsudkem Městského soudu v Brně (nalézací soud) ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 12 T 184/2015, byla obviněná Ing. R. V. uznána vinnou zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, za který jí byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou a půl roku s podmíněným odkladem na zkušební dobu čtyř roků. Dále bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. o povinnosti obviněné k náhradě škody poškozené Ing. I. S. ve výši 2 000 000 Kč, z toho 1 800 000 Kč společně a nerozdílně s D. K. a R. Z., jimž byla tato povinnost uložena rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. 1 T 7/2012. Rozsudek obsahuje také zprošťující výrok, kterým byla obviněná podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěna obžaloby pro další tři dílčí skutky (útoky) žalovaného trestného činu podvodu a poškození ve vztahu k těmto útokům byli odkázáni s nároky na náhradu škody na řízení občanskoprávní.

Odvolání obviněné podané proti odsuzující části rozsudku soudu prvního stupně (tj. proti odsuzujícímu výroku včetně výroku o povinnosti k náhradě škody) bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 4 To 330/2016 (napadené rozhodnutí), podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.

Zločin podvodu spočíval podle skutkových zjištění nalézacího soudu vyjádřených ve výroku odsuzujícího rozsudku, s nimiž se v zásadě ztotožnil v napadeném rozhodnutí také odvolací soud, v podstatě v tom, že obviněná v době od 16. 12. 2010 do 2. 5. 2011 v B. jako jednatelka Mawy Agency, spol s r. o. (realitní kancelář) s využitím nepravdivých informací týkajících se prodeje bytů a rodinných domů údajně pocházejících z majetku Komerční banky, a. s., jakožto exekučně zabavených nabízela tyto nemovitosti zájemcům a uzavírala v pozici zprostředkovatele smlouvy o složení zálohy, přičemž zájemcům v rozporu se skutečností sdělovala, že má uzavřenu smlouvu o zprostředkování prodeje s Komerční bankou, a takto konkrétně uzavřela s poškozenou Ing. I. S. čtyři ve výroku odsuzujícího rozsudku specifikované smlouvy o složení zálohy a přijala na jejich podkladě na účet realitní kanceláře dne 16. 12. 2010, v březnu 2011 a 2. 5. 2011 celkem 2 000 000 Kč, avšak nemovitosti pro poškozenou zajištěny nebyly a peníze jí vráceny nebyly, takže jí vznikla škoda v uvedené výši, přičemž obviněná měla nejpozději od listopadu 2010 dostatečné znalosti o tom, že slibované prodeje se nerealizují a že nebude schopna je zajistit. Ve výroku rozsudku je také zmíněno, že podnět a informace ke spáchání podvodného jednání vzešly od již odsouzených D. K. a R. Z., kteří také vystavili pro poškozenou Ing. I. S. celkem tři směnky, každou na částku 600 000 Kč, které obviněná poškozené předala, avšak ani jeden z jmenovaných neměl prostředky k jejich proplacení a ani je proplatit nehodlali.

Usnesení odvolacího soudu napadla obviněná řádně a včas podaným dovoláním, které bylo podáno prostřednictvím obhájce, a v něm uplatnila důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítla, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu podvodu ve formě úmyslu podle § 15 tr. zákoníku. Soudy se zabývaly pouze vědomostní složkou zavinění, zatímco volní složku zcela pominuly. Nezabývaly se tím, zda její jednání nenaplnilo spíše jednu z forem nedbalostního zavinění. Mohla jednat ve vědomé nedbalosti, kdy sice věděla (nebo přinejmenším tušila), že transakce jsou poněkud pochybné, ale bez přiměřených důvodů spoléhala na to, že je vše v pořádku. Soudy nevzaly v potaz, že ona sama byla uvedena v omyl. Z výslechu obviněné a svědka Ing. J. M. vyplynulo, že i když jim bylo pracovnicí Komerční banky sděleno, že žádné obchody u Komerční banky K., Z. a D. nerealizují, tak Z. je i nadále ujišťoval, že takové obchody se realizují. Obviněná tedy jednala ve víře, že obchody se zrealizují. Z trestné činnosti neměla prospěch. Nebylo prokázáno, že by poškozenou úmyslně uvedla v omyl a že by účelem jejího jednání bylo získat majetkový prospěch. Pokud jde o výši škody, soudy nehodnotily ve vztahu ke skutku samotnému ani ve vztahu k výroku o náhradě škody fakt, že pro poškozenou byly vystaveny tři směnky na viděnou znějící v součtu na částku 1 800 000 Kč, které obdržela za poskytnuté finanční prostředky. Směnky jsou cenným papírem, který může být v určitých situacích i platebním prostředkem. Poškozená je mohla a může kdykoli uplatnit, a to bez ohledu na výrok soudu o náhradě škody, neboť směnka je abstraktním cenným papírem.

Obviněná dále namítla, že soudy pochybily, když zamítly kromě čtení protokolu o výslechu D. K. z předchozího řízení její návrhy na doplnění dokazování výslechy svědků P. R. a J. H., kteří rovněž nabízeli nemovitosti, které měli zajišťovat K., Z. a D., a jejichž výslechy by mohlo být objasněno, jak probíhala spolupráce, kdy a jak se svědci dozvěděli, že celý obchod je nepravdivý, což by mělo význam i pro posouzení subjektivní stránky obviněné. Pouhým obecným odmítnutím těchto důkazů bez adekvátního odůvodnění bylo podle obviněné porušeno její právo na spravedlivý proces.

Dále obviněná napadla výrok o náhradě škody, kterému vytýká, že o stejném nároku poškozené Ing. I. S. ve výši 1 800 000 Kč bylo již pravomocně rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. 1 T 7/2012, takže tento rozsudek v tomto rozsahu zakládá překážku věci pravomocně rozhodnuté. Kromě toho se soudy ani z pohledu náhrady škody nezabývaly existencí výše zmíněných směnek, přičemž současná situace (kdy byla soudem pravomocně uložena povinnost k náhradě škody) zakládá možnost domáhat se náhrady škody přiznané soudem ve výši 2 000 000 Kč a současně požadovat proplacení směnek v souhrnné výši 1 800 000 Kč. Podle obviněné soudy rovněž při stanovení povinnosti k náhradě škody nevzaly v úvahu tytéž skutečnosti jako při určení trestu, tj. především že obviněná nebyla hlavní pachatelkou trestné činnosti.

Obviněná v závěru dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil, včetně řízení, které mu předcházelo, a aby podle § 265l tr. ř. přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se do dne konání neveřejného zasedání k dovolání obviněné nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné (§ 265a tr. ř.), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.] a v zákonné lhůtě (§ 265e tr. ř.), splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.

Především považuje Nejvyšší soud k samotné podstatě dovolání jako mimořádného opravného prostředku za potřebné uvést, že dovolání nemůže nahrazovat řádné opravné prostředky, neplní funkci jakéhosi dalšího odvolání . Je možné jej podat jen z některého z důvodů taxativně uvedených v § 265b tr. ř. Určitý dovolací důvod je relevantně uplatněn za předpokladu, že dovolání obsahuje odkaz na příslušné ustanovení tento dovolací důvod obsahující a zároveň konkrétní uplatněné námitky svým obsahem věcně odpovídají tomuto dovolacímu důvodu. Z povahy v zákoně taxativně vymezených dovolacích důvodů je zřejmé, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Žádný ze zákonných dovolacích důvodů se nevztahuje ke skutkovým zjištěním, k hodnocení důkazů, k postupu soudu při provádění důkazů, k rozsahu dokazování apod. Z toho je zřejmé, že dovolacím důvodem nejsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a nahrazení těchto zjištění jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Stejně tak nejsou dovolacím důvodem námitky proti rozsahu dokazování a postupu při provádění důkazů, které jsou svou povahou procesní. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedený dovolací důvod záleží ve vadné aplikaci hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy.

Obviněná založila dovolání do značné míry na námitkách proti procesnímu postupu orgánů činných v trestním řízení a proti hodnocení důkazů soudy prvního i druhého stupně. V této části jde o námitky, které stojí mimo rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a které neodpovídají ani žádnému z dalších dovolacích důvodů ve smyslu ustanovení § 265b tr. ř. Jde navíc převážně o opakování odvolacích námitek, s nimiž se soudy podrobným a přesvědčivým způsobem vypořádaly.

Jak bylo zmíněno, Nejvyšší soud jako soud dovolací zásadně nepřezkoumává procesní postup orgánů činných v trestním řízení ani nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně zaručenému právu obviněného na spravedlivý proces (Čl. 4, Čl. 90 Ústavy České republiky). Judikatura připouští v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jež mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jde jednak o takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří případy, kdy důkaz, respektive jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Žádné z těchto vad vztahujících se k důkaznímu řízení Nejvyšší soud nezjistil. Soudy nevyhověly některým návrhům obviněné na doplnění dokazování. Takový postup nalézací soud konkrétně a logicky odůvodnil (str. 14 odsuzujícího rozsudku) a tuto argumentaci stvrdil odvolací soud (str. 4-5 napadeného usnesení). Soudy tak aplikovaly zásadu trestního řízení, že soud není povinen provádět všechny důkazy navrhované obžalobou či obhajobou, přičemž je to právě soud, který určuje rozsah dokazování tak, aby se nestalo bezbřehým. Vyplývá to i z ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., podle něhož orgány činné v trestním řízení postupují za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí, a vyplývá to i ze samotné ústavní zásady nezávislosti soudu, zakotvené v čl. 82 Ústavy, z níž vyplývá, že je pouze věcí soudu, zda bude řízení doplňovat o další stranami navržené důkazy, nebo zda skutkový stav věci byl již před soudem objasněn v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí o podané obžalobě. Soud není povinen vyhovět všem návrhům stran na doplnění dokazování, pokud takový postup zdůvodní. K návrhům na svědecké výslechy P. R. a J. H. lze dodat, že sice nebylo z pohledu obhajoby nelogické, když argumentovala možností objasnit z jejich znalosti situace analogicky také znalosti obviněné a subjektivní stránku jejího činu, avšak soudy správně vycházely z toho, že tito dva jmenovaní se nenacházeli ve zcela shodné situaci jako obviněná, nebyli přítomni jednáním obviněné, a není tudíž rozhodné, zda mohli oni mít pochybnosti o legálnosti nabídek nemovitostí. P. R. navíc vystupoval ve věci Krajského soudu v Brně sp. zn. 1 T 7/2012 jako poškozený.

Pokud jde o samotná skutková zjištění, z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými závěry. Z nich pak vychází právní kvalifikace skutku. Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen zcela výjimečně, například tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se o takovou situaci nejednalo. Soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, nedopustily se žádné deformace důkazů ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily. V dovolání přitom obviněná převážně opakuje argumenty své již uplatněné a vyvrácené obhajoby.

Soudy podrobně odůvodnily, že byla vyvrácena obhajoba obviněné, podle které byla na základě jí poskytnutých informací přesvědčena, že prodeje předmětných nemovitostí jsou reálné, tj. byla sama uvedena v omyl odsouzenými D. K. a R. Z., přičemž Z. měl ji a jejího společníka, svědka Ing. J. M., ujišťovat i po jejich návštěvě svědkyně S. K., že plánované obchody s nemovitostmi jsou reálné. Soudy správně kladly důraz na fakt, že obviněná klientům, včetně poškozené Ing. I. S., nepravdivě tvrdila, že má s Komerční bankou uzavřenou smlouvu o zprostředkování prodeje nemovitostí, kterou jim (logicky) přes jejich žádosti nikdy nepředložila. Poškozené také tvrdila, že několik nemovitostí již bylo takto prodáno, a dále například že vystavitelé směnek, které jí předávala, D. K. a R. Z., jsou zástupci Komerční banky. Nejpozději od listopadu 2010 pak obviněná musela nabýt jistoty, že nebude schopna prodeje nemovitostí zajistit, a že je (přinejmenším) pravděpodobné, že jde o podvod. Za zvlášť významnou považovaly soudy návštěvu u pracovnice Komerční banky S. K., jejíž výpověď hodnotily jako pravdivou, a která sdělila obviněné a svědku M. takové skutečnosti, z nichž muselo být zřejmé, že celá věc může být podvodem ze strany K. a Z. Přesto obviněná dál vybírala od poškozené Ing. I. S. zálohy na nemovitosti a zatajila jí, že situace nasvědčuje tomu, že žádné obchody se neuskuteční. Odvolací soud mimo to připomněl, že svědkyni H. R. obviněná ubezpečovala, že v Komerční bance se sešla se S. K., která jí přislíbila klíče od nemovitostí do čtrnácti dní (byť tuto informaci obviněná sdělovala až v dubnu 2011). Odvolací soud dále nepřehlédl, že svědek J. M., společník obviněné v Mawy Agency s. r. o., s nímž dle svého tvrzení probírala veškeré kroky již v září 2010, uzavřel smlouvu na mimosoudní vyrovnání pohledávek vůči D. K., z čehož lze vyvodit pochybnosti o realizaci předmětných obchodů (které byly patrně důvodem návštěvy v Komerční bance v listopadu 2010). Přes všechny tyto skutečnosti obviněná převzala od poškozené I. S. celkem 2 000 000 Kč a přesvědčovala ji o tom, že obchody jsou reálné.

Nejvyšší soud tedy konstatuje, že právo obviněné na spravedlivé řízení nebylo nijak porušeno tím, že na podkladě provedených důkazů soudy učinily závěr, že obviněná je pachatelkou, respektive spolupachatelkou činu tak, jak je popsán ve výroku odsuzujícího rozsudku. Dále uzavírá, že dovolací námitky obviněné týkající se skutkových zjištění nespadají pod dovolací důvody.

Dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá námitka, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu podvodu a že soudy se zabývaly pouze vědomostní, nikoli volní složkou zavinění. Tato námitka je však zjevně neopodstatněná.

Zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku se obviněná dopustila tím, že ke škodě cizího majetku (tj. majetku poškozené Ing. I. S.) sebe nebo jiného (spolupachatele) obohatila tím, že uvedla někoho (poškozenou) v omyl a způsobila tímto činem (na jejím majetku) značnou škodu (tj. škodu dosahující částky nejméně 500 000 Kč podle § 138 odst. 1 tr. zákoníku). Všechny tyto znaky objektivní stránky trestného činu jsou zároveň pokryty zaviněním obviněné ve formě nepřímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Obviněná bezpochyby věděla, že popsaným jednáním může porušit zájem chráněný trestním zákonem, tj. objekt trestného činu, jímž je u trestného činu podvodu zájem na ochraně cizího majetku. Věděla, že vzhledem k situaci vzbuzující přinejmenším vážné pochybnosti o reálnosti slibovaných obchodů s nemovitostmi může dojít ke škodě na majetku poškozené tím, že tato složí peněžní zálohu, která jí nebude vrácena. S takovou eventualitou byla obviněná srozuměna, musela počítat s tím, že pokud poškozenou složené zálohy předá D. K. a R. Z., nebudou tyto peníze poškozené vráceny, aniž jí budou poskytnuty slibované nemovitosti. Vyplývá to z popsaných okolností, mimo jiné z faktu, že ačkoli obviněná měla informace od svědkyně S. K., na jejichž podkladě musela dovodit vysokou pravděpodobnost toho, že celá věc je podvodem ze strany jmenovaných spolupachatelů, činila další aktivní kroky vůči poškozené, jednala s ní, přijímala od ní zálohy a předávala jí směnky podepsané spolupachateli pro vytvoření zdání legálnosti transakcí. Takto by obviněná nejednala v případě, že by nebyla srozuměna s majetkovou újmou poškozené a že by naopak spoléhala, že takovou újmu nezpůsobí (jak by to předpokládal závěr o pouhém nedbalostním zavinění). Ve skutečnosti neměla žádný reálný důvod na to spoléhat. Souhrn zjištěných skutkových okolností vede tedy k jednoznačnému právnímu závěru, že obviněná jednala úmyslně a její (nepřímý) úmysl směřoval k uvedení poškozené v omyl i ke způsobení škody a zahrnoval i další znaky daného trestného činu. Zbývá dodat, že pro naplnění zákonných znaků trestného činu podvodu není rozhodné, zda pachatel sám získal z tohoto trestného činu prospěch. To není znakem objektivní stránky tohoto trestného činu.

Obviněná dále v dovolání namítla, že poškozená obdržela za složené finanční zálohy směnky v totožné hodnotě, což nebylo soudy hodnoceno ani ve vztahu ke skutku samotnému . Nejvyšší soud se tedy touto otázkou zabýval i z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty daného trestného činu. Jde však o námitku zjevně neopodstatněnou. Ačkoli to soudy ve svých rozhodnutích vyjádřily spíše implicitně, je ze zjištěných okolností trestné činnosti zcela zřejmé, že vystavení a předání směnek bylo součástí podvodného jednání, a nesloužilo tedy a ani nemohlo sloužit k zajištění pohledávek poškozené a k jejich případné úhradě. Jedině v takovém případě by bylo možné uvažovat o tom, že s ohledem na uhrazovací funkci směnek by nedošlo ke vzniku škody na straně poškozené, případně že se obviněná mohla domnívat, že ke škodě dojít nemůže. Je nesporné, že ve výroku rozsudku uvedené směnky byly poškozené obviněnou předány. Vystavitelé směnek vypověděli tak, že R. Z. popřel, že by předmětné směnky podepsal (v průběhu jeho trestního stíhání však byla tato jeho obhajoba znaleckým posudkem z oboru kriminalistiky vyvrácena). D. K. vystavení směnek připustil, ovšem s tím, že když obviněné podepisoval nějaké směnky, tak to bylo v souvislosti s tím, že ona chtěla vrátit peníze Z. (který už na ni podal trestní oznámení). Blíže to však ani na opakovaný dotaz v hlavním líčení nevysvětlil (č. l. 216). Dále připustil, že podepisoval dne 2. 5. 2011 směnky pro poškozenou S., protože byl o to požádán obviněnou. Nalézací soud provedl důkaz spisem Krajského soudu v Brně sp. zn. 1 T 7/2012 ve věci odsouzených D. K., R. Z. a Z. D., z jehož obsahu vyplývá, že jmenovaní byli odsouzeni za související trestnou činnost, ovšem v daleko větším rozsahu, kterou páchali rovněž za použití směnek předávaných poškozeným (viz rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. 1 T 7/2012, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. 5 To 65/2013). Přitom tyto směnky zcela zjevně nebyly podloženy majetkem odsouzených a nemohly tak plnit uhrazovací funkci. Z obsahu jednotlivých výpovědí a dalších důkazů ostatně vyplývá, že něco takového v podstatě nikdy nepřišlo na mysl ani jmenovaným odsouzeným, ani poškozeným (kteří, včetně poškozené S., připouštějí, že směnky obdrželi, nikdo je však pokud je Nejvyššímu soudu známo neuplatnil ani nevymáhal), ani samotné obviněné. Ta mimo jiné v hlavním líčení uvedla, že jim K. se Z. navrhli, že budou vystavovat směnky, aby společnost obviněné byla jištěná (č. l. 200). Směnky vypisovala obviněná, oni je podepisovali. Dále obviněná uvedla, že poškozená S. jí skutečně bez dalšího předala 2 milióny Kč a nechtěla po ní žádné garance. I z toho vyplývá, že ani obviněná nepovažovala směnky za jakoukoli reálnou garanci (zajištění) vrácení peněz.

Jak už bylo zmíněno, vystavení směnek bylo součástí podvodného jednání ve smyslu uvádění poškozených v omyl a vzbuzování zdání legálnosti transakcí, a nesloužilo tedy k zajištění pohledávek poškozených (včetně poškozené S.). K úhradě závazků směnky ani sloužit nemohly, protože nebyly podložené, což soud prvního stupně učinil také součástí svých skutkových zjištění. Odsouzení (slyšení v této věci jako svědci) to nezpochybnili. Pokud jde o původní investici obviněné a jejího společníka svědka Ing. J. M., respektive společnosti Mawy Agency, spol. s r. o., pro Ing. J. M. bylo sice později od D. K. vymáhací agenturou vymoženo v průběhu měsíců března až května 2011 celkem 450 000 Kč ze směnek splatných 15. 4. 2010 (viz zpráva spol. Fipeg, a. s. č. l. 71), avšak pro společnost Mawy Agency už nebylo vymoženo nic a D. K. byl vzat do vazby, a i pokud jde o vymožení uvedené částky pro svědka M., jednalo se zjevně o ojedinělý případ, přičemž svědek M. nebyl poškozeným, nýbrž byl na věci svým způsobem zúčastněný, a navíc podle výpovědi R. Z. zde K. pouze vytloukal klín klínem . Škoda způsobená D. K. podle citovaného rozsudku se přitom blížila částce 19 mil. Kč. Je zřejmé, že na proplacení směnek neměli odsouzení prostředky. Ani například z dopisu D. K. jedné z poškozených, H. R., ze dne 2. 6. 2013 (č. l. 147) nevyplývá možnost ani záměr jmenovaného uhradit jí částku 600 000 Kč, na niž vystavil směnku dne 20. 3. 2011 (č. l. 135). Naopak z tohoto dopisu vyplývá, že směnky, které jmenovaný podepisoval, nebyly podložené. Na základě všech provedených důkazů tak o nepodloženosti směnek nelze pochybovat. Není tedy až tak podstatné, že R. Z. vypověděl, že D. K. je gambler a většinu z peněz vybraných od poškozených prohrál v automatech (č. l. 214). Podstatné je, že poškozená Ing. I. S. stejně jako další poškození v této věci se vrácení ani části peněz nedomohla po řadu let; ještě v hlavním líčení dne 1. 8. 2016 uvedla její zmocněnkyně, že poškozená dosud na náhradu škody nic neobdržela (č. l. 335), takže poškozená i nadále uplatňovala nárok na náhradu škody ve výši 2 000 000 Kč.

Lze tedy shrnout, že ačkoli podle převáživší judikatury Ústavního soudu je třeba (zjednodušeně řečeno) v některých případech při posuzování majetkových trestných činů, zejména podvodného charakteru, při stanovení výše škody a dovozování trestní odpovědnosti přihlížet k zajištění závazků instrumenty, jež mají i uhrazovací povahu, a v případě, že je toto zajištění reálné a umožňuje ve smysluplně krátké době domoci se příslušného plnění, odečíst hodnotu tohoto plnění od výše škody, respektive škody pokryté zaviněním pachatele, na zde posuzovaný případ tato zásada nedopadá, neboť směnky nepředstavovaly reálný nástroj úhrady vzniklých závazků. Obviněná ostatně na svou obhajobu ve svých výpovědích ani neuváděla, že by spoléhala na zajištění směnkami, naopak jak už zmíněno nepovažovala předání směnek za reálnou garanci vůči poškozené. Směnky, na nichž obviněná sama nijak nefigurovala, byly ostatně vystaveny a předány v době, kdy již byla dostatečně informována a věděla, že celá věc je s velkou pravděpodobností podvodem, a musela být srozuměna s tím, že i předání směnek je součástí podvodného jednání.

Zjevně neopodstatněné jsou však i ty dovolací námitky, které brojí z výše uvedených důvodů proti výroku o povinnosti obviněné k náhradě škody. Z hlediska existence směnek lze odkázat na shora podrobně uvedené. Nepodložené směnky, které byly jen listinami sloužícími jako nástroj podvodného jednání, nemohou být považovány za překážku uložení povinnosti obviněné nahradit škodu tímto podvodným jednáním způsobenou. A dovolatelka se mýlí i v tom, že by nebylo možné uložit jí povinnost k náhradě škody společně a nerozdílně s D. K. a R. Z. z důvodu překážky věci pravomocně rozhodnuté. Taková překážka zmíněným rozsudkem ve věci Krajského soudu v Brně sp. zn. 1 T 7/2012 nevznikla, neboť tam byla povinnost k náhradě škody Ing. I. S. ve výši 1 800 000 Kč uložena (společně a nerozdílně) D. K. a R. Z. Naopak v nyní posuzované věci těmto dvěma jmenovaným již žádná povinnost uložena nebyla (a ani nemohla být, neboť toto trestní řízení nebylo vedeno proti nim), nýbrž povinnost k náhradě škody byla zde uložena pouze obviněné. V zájmu toho, aby nemělo opodstatnění dvojí plnění poškozené různými odsouzenými (povinnými), bylo vysloveno, že obviněná je povinna nahradit škodu ve výši 1 800 000 Kč společně a nerozdílně s D. K. a R. Z., což má za důsledek, že splněním dluhu jednou z těchto povinných osob zaniká do výše tohoto plnění i povinnost (závazek) ostatních (s tím, že se pak mohou mezi sebou vzájemně vypořádat podle § 439 obč. zák.). Tento výrok je v souladu s ustanovením § 438 odst. 1 obč. zák., tj. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, podle něhož způsobí-li škodu více škůdců, odpovídají za ni společně a nerozdílně, i s ustálenou soudní praxí, podle které není podmínkou, aby o společné a nerozdílné povinnosti k náhradě škody bylo rozhodnuto v jediném řízení a jedním rozhodnutím. Zákona účinného v době porušení povinnosti zakládající právo na náhradu škody bylo použito s přihlédnutím k ustanovení § 3079 o. z., tj. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinného od 1. 1. 2014, pro úplnost je však vhodné dodat, že také tento nový občanský zákoník v § 2915 preferuje náhradu škody způsobené několika osobami společně a nerozdílně. Není přitom rozhodné, zda obviněná byla hlavní pachatelkou trestného činu. I v tomto směru je tudíž dovolání obviněné zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud proto dovolání obviněné Ing. R. V. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. dubna 2017
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu Vypracoval:
JUDr. Josef Mazák