7 Tdo 371/2007
Datum rozhodnutí: 12.04.2007
Dotčené předpisy:




7 Tdo 371/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 12. dubna 2007 v Brně v neveřejném zasedání o dovolání nejvyšší státní zástupkyně podaném v neprospěch obviněného V. U., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 3 To 499/2006, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 89 T 134/2005, t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 3 To 499/2006, z r u š u j e .

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se současně z r u š u j í také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Brně p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 16. 1. 2006, sp. zn. 89 T 134/2005, byl obviněný V. U. uznán vinným trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a byl odsouzen podle § 45 odst. 1, 2 tr. zák., § 45a odst. 1 tr. zák. k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 200 hodin.

Trestný čin spáchal obviněný tím, že dne 27. 11. 2004 v době kolem 03:30 hodin bezdůvodně fyzicky napadl Z. C., a K. P., a to tím způsobem, že přiběhl ke Z. C. a udeřil jí pěstí do pravé tváře, následně po chvíli přistoupil ke K. P., řekl jí: co čumíš ty krávo a udeřil jí pěstí do pravé tváře a nosu a přitom jí shodil dioptrické brýle, tímto jednáním způsobil Z. C. a K. P. bolestivost pravé tváře bez otoku a hematomu a K. P. pohmoždění tváře.

Proti rozhodnutí soudu prvního stupně podal obviněný odvolání proti výroku o vině. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 3 To 499/2006, podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a trestní věc obviněného stíhaného pro skutek popsaný v obžalobě, v němž bylo spatřováno spáchání trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., postoupil k projednání Úřadu městské části, neboť žalovaný skutek by mohl být posouzen jako přestupek.

Proti tomuto rozhodnutí podala řádně a včas dovolání nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněného, a to z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. f), g) tr. ř. Podle jejího názoru napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Nejvyšší státní zástupkyně se neztotožnila s právním posouzením skutku soudu druhého stupně a uvedla, že již stanovením skutkových podstat trestných činů zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný ve smyslu § 3 odst. 2 tr. zák. Zdůraznila, že k útoku došlo na jedné z nejvýznamnějších ulic města, tedy na místě veřejně přístupném a rovněž veřejně, neboť na místě bylo současně přítomno cca 10 12 osob. Výtržnost spočívala v postupném napadení dvou mladých žen údery pěstí do obličeje, přičemž v případě poškozené K. P. se jednalo o náhodnou chodkyni, která neměla s předcházejícím konfliktem více osob v daném místě nic společného a pouze se slovně zastala na zemi ležícího mladého muže, do něhož několik mladých mužů kopalo. Pokud jde o poškozenou Z. C., tato patřila ke skupince osob podílejících se na předchozím konfliktu, nicméně sama žádný důvod ke svému napadení nezavdala. Nejvyšší státní zástupkyně podotkla, že již ze skutkové věty vyplývá, že se nejednalo v žádném případě toliko o verbální napadení, ale o fyzický útok při němž obviněný užil údery pěstí, které směřovaly proti obličejům obou poškozených. Uvedla, že podle stávající judikatury není trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. jednání spočívající v napadení jiného a mající v podstatě soukromý charakter, aniž by současně toto jednání vykazovalo znak jistého pohrdání zásadami občanského soužití. Nejvyšší státní zástupkyně tedy uzavřela, že obviněný napadl svým jednáním postupně fyzickou integritu dvou na sobě zcela nezávislých poškozených, přičemž v případě poškozené P. se tak stalo z důvodů zcela zavrženíhodných, totiž proto, že tato poškozená projevila občanskou statečnost, zastala se jiné fyzicky napadané osoby a pokusila se tak zabránit porušování veřejného pořádku. Jednání obviněného podle ní nepochybně narušilo občanské soužití, přičemž právě motiv napadení poškozené P. výrazně zvýšil stupeň nebezpečnosti činu pro společnost nad hranici předpokládanou ustanovením § 3 odst. 2 tr. zák. Závěr odvolacího soudu, že skutek není trestným činem, tedy spočívá na jeho nesprávném právním posouzení a jelikož skutek je trestným činem, nebyly splněny ani zákonné podmínky pro postoupení věci jinému orgánu k projednání jako přestupku.

Nejvyšší státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 3 To 499/2006, jakož i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud v důsledku zrušení pozbyla podkladu a věc podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí o odvolání obviněného V. U. Současně souhlasila s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Obviněný se k dovolání nejvyšší státní zástupkyně nevyjádřil.

Nejvyšší soud se zaměřil na to, zda námitky uplatňované v dovolání lze skutečně považovat za některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Nejvyšší soud poté shledal, že uplatněnými námitkami nejvyšší státní zástupkyně naplnila uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. l písm. f), g) tr. ř., když namítala nesprávné hmotně právní posouzení zjištěného skutku soudem druhého stupně a v důsledku toho i postoupení věci jinému orgánu, aniž pro to byly splněny zákonné podmínky. Nejvyšší soud proto přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. napadené usnesení včetně řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné. Vycházel přitom z následujících skutečností:

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z této zákonné formulace vyplývá, že dovolání, které se opírá o tento dovolací důvod, je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Nejvyšší soud jako soud dovolací je povinen v řízení o dovolání zásadně vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně, učiněného v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na takto zjištěný skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu nemůže změnit.

Nejvyšší soud shledal, že námitky proti právní kvalifikaci skutku naplňují důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jako relevantní z pohledu uplatněného dovolacího důvodu shledal námitku nejvyšší státní zástupkyně, že zjištěným jednáním obviněný naplnil skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. nejen po formální, ale i po stránce materiální.

Trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí historickou nebo kulturní památku, hrob nebo jiné pietní místo anebo hrubým způsobem ruší shromáždění nebo obřad občanů. Trestní zákon tedy v citovaném ustanovení uvádí demonstrativní výčet jednání, která mají povahu hrubé neslušnosti či výtržnosti, a jejich další možné formy ponechává na výkladové praxi. Z ní je patrné, že hrubou neslušností nebo výtržností mohou být jak fyzické útoky proti osobám a věcem, tak i vulgární verbální projevy závažnějšího charakteru, učiněné veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném.

V souvislosti s posuzovaným případem Nejvyšší soud poukazuje také na systematické zařazení tohoto trestného činu, který je jedním z trestných činů hrubě narušujících občanské soužití, musí jít tedy o jednání intenzivnějšího charakteru. Ze soudní praxe vyplývá, že ne každé fyzické napadení občana, i když se jej pachatel dopustil veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, musí vždy naplňovat skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví podle § 202 tr. zák. (viz. č. 40/1977 Sb. rozh. tr.).

Při posuzování, zda prokázané jednání obviněného je předmětným trestným činem či nikoliv, je třeba pečlivě uvážit zejména intenzitu, rysy a průběh útoku a zhodnotit okolnosti, za nichž byl čin spáchán, zhodnotit následky činu a osobu pachatele (viz. č. 4/1976 Sb. rozh. tr.).

Podle § 3 odst. 1 tr. zák. trestným činem je pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně. Podle § 3 odst. 2 tr. zák. čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu.

Z citovaného ustanovení vyplývá, že materiálně je podmínkou trestného činu takový stupeň nebezpečnosti pro společnost, který je vyšší než nepatrný.

Nebezpečnost činu pro společnost určitého stupně je tzv. materiální podmínkou, která musí být splněna, aby šlo o trestný čin. Při úvaze, zda obviněný U. naplnil materiální znak trestného činu, jímž byl uznán vinným, tj. zda v jeho případě čin dosahoval vyššího než nepatrného stupně nebezpečnosti pro společnost (§ 3 odst. 2 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný (viz. č. 43/1996 Sb. rozh. tr.).

Při posuzování stupně nebezpečnosti konkrétního činu pro společnost je přitom nutno zohlednit kritéria uvedená v ustanovení § 3 odst. 4 tr. zák., tj. zejména význam chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsob provedení činu a jeho následky, okolnosti, za kterých byl čin spáchán, osobu pachatele, míru jeho zavinění a jeho pohnutku.

Porovná-li se s těmito hledisky skutkový stav, který v posuzované věci zjistily soudy, je jasné, že čin obviněného měl vyšší než nepatrný stupeň nebezpečnosti pro společnost. Závěr o tom, že čin nemá potřebný stupeň nebezpečnosti pro společnost, se musí opírat o zjištění, že v konkrétním posuzovaném případě nedosahuje ani té nejnižší úrovně, kterou se jinak obvyklé případy daného typu vyznačují (k tomu viz. č. 43/1996 Sb. rozh. tr.). V dané věci však nevykazuje jednání obviněného nic, co by mohlo být důvodem úsudku, že se nějak vymyká z rámce typové nebezpečnosti vyjádřené zákonnými znaky stanovenými ve zvláštní části trestního zákona a že nedosahuje ani její minimální hranice.

Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů plyne, že se skutek stal tak, jak je popsán ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Jednání obviněného U. naplňuje po subjektivní i objektivní stránce skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. Výtržnost spočívala v tom, že obviněný bezdůvodně postupně fyzicky napadl dvě dívky údery pěstí do obličeje. Jednání obviněného bylo součástí konfliktu více lidí, resp. konfliktu dvou skupin lidí, kteří se dne 27. 11. 2004 v době kolem 03:30. Poškozená Z. C. patřila ke skupince lidí, kteří se na konfliktu podíleli, avšak ze skutkových zjištění je zřejmé, že ona sama žádný důvod ke svému napadení nezavdala, a že naopak byl konflikt vyprovokován druhou skupinou lidí, k nimž patřil obviněný U. V případě poškozené K. P. šlo o náhodnou chodkyni, která neměla s konfliktem nic společného, pouze do něj zasáhla tím, že se slovně zastala na zemi ležícího muže, do něhož několik mužů kopalo. Jednání obviněného tedy po formální stránce naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., neboť se dopustil veřejně a na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti tím, že napadl jiného.

Pokud jde o materiální stránku tohoto trestného činu je zřejmé, že také tato byla jednáním obviněného naplněna. Stupeň nebezpečnosti činu obviněného V. U. je zvyšován tím, že šlo o bezdůvodný útok realizovaný postupně vůči dvěma osobám, a to dívkám. Jednání obviněného zahrnovalo úvodní bezdůvodné fyzické napadení poškozené C., obviněný pak v útoku pokračoval, když fyzicky napadl náhodnou chodkyni proto, že se zastala jiné fyzicky napadené osoby a pokusila se tak zabránit porušování veřejného pořádku. Obviněný se tedy dopustil jednání, které hrubě narušilo pravidla občanského soužití, přičemž všechny okolnosti případu vedou k potvrzení závěru, že stupeň nebezpečnosti činu obviněného je zcela jistě vyšší než nepatrný (§ 3 odst. 2 tr. zák.) a odpovídá předpokládanému stupni typové nebezpečnosti trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. Nejvyšší soud tedy považuje námitky nejvyšší státní zástupkyně za důvodné a sdílí názor nalézacího soudu, že jednání obviněného dosahovalo předpokládaného stupně společenské nebezpečnosti na podkladě hledisek uvedených § 3 odst. 4 tr. zák.

Odvolací soud přecenil dosavadní bezúhonnost obviněného a zcela pominul nekritický přístup k jeho jednání, které je výrazem hrubé neúcty k pravidlům občanského soužití, cti a vážnosti spoluobčanů a vzhledem k způsobu útoku i jejich zdraví. Samotná skutečnost, že se jednalo o nepřehledný konflikt více osob a vyhrocenou situaci, jak uvádí odvolací soud, nemůže svědčit ve prospěch obviněného, když hrubým fyzickým násilím zaútočil zcela bezdůvodně vůči fyzicky slabším dívkám a ve vztahu k K. P. za situace, kdy se zastala muže, který byl kopán jinými osobami.

Z těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, že dovolání podané nejvyšší státní zástupkyní v neprospěch obviněného V. U. je důvodné, neboť rozhodnutí Krajského soudu v Brně spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku /§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř./, když nesprávně posoudil, že jednání, jehož se obviněný podle zjištění nalézacího soud dopustil, není trestným činem. Nejvyšší soud shledal dovolání důvodné i proto, že krajský soud rozhodl o postoupení věci obviněného jinému orgánu, aniž by pro to v případě jednání vykazujícího znaky trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. byly dány zákonné podmínky /§ 265b odst. 1 písm. f) tr. ř./.

Nejvyšší soud proto podle § 265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Brně zrušil. V souladu s ustanovením § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Krajský soud bude v dalším řízení vázán v souladu s § 265s odst. 1 tr. ř. právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto usnesení.

O dovolání rozhodl Nejvyšší soud v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 12. dubna 2007

Předseda senátu:

JUDr. Michal Mikláš