7 Tdo 36/2007
Datum rozhodnutí: 06.02.2007
Dotčené předpisy:




7 Tdo 36/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 6. února 2007 o dovolání obviněného M. V., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 8. 2006, sp. zn. 6 To 20/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 3 T 321/2005, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 3 T 321/2005, byl obviněný M. V. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. a za tento trestný čin byl odsouzen podle § 248 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozenému P. Š., na náhradu škody částku 200.000,- Kč.

Obviněný spáchal trestný čin tím, že v přesně nezjištěné době na konci srpna 2004 v L. v nočním klubu, který provozuje, na základě předchozí ústní dohody převzal od poškozeného P. Š., finanční hotovost ve výši 200.000,- Kč za účelem opatření osobního motorového vozidla zn. Volkswagen Passat s automatickou převodovkou dovozem ze Spolkové republiky Německo, požadované vozidlo ale nedovezl, svěřené finanční prostředky přes opakované urgence ze strany poškozeného nevrátil a užil je zřejmě v listopadu 2004 pro svoji potřebu.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný M. V. odvolání proti všem jeho výrokům. Krajský soudu v Ústí nad Labem usnesením ze dne 14. 8. 2006, sp. zn. 6 To 20/2006, odvolání obviněného zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.

Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 8. 2006, sp. zn. 6 To 20/2006, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle obviněného soudy obou stupňů pochybily, když posoudily vztah mezi ním a poškozeným jako občanskoprávní a nikoli jako obchodněprávní vztah založený kupní smlouvou podle § 409 a násl. obchodního zákoníku. Podle něj byla částka 200.000,- Kč, kterou převzal od poškozeného P. Š., záloha kupní ceny vozidla, které měl obviněný jako podnikatel s živnostenským oprávněním na činnost obchod s motorovými vozidly poškozenému zprostředkovat. V této souvislosti poukázal na usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 11. 2002, sp. zn. 7 Tdo 928/2002, a nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 438/2000, podle kterých nemůže být záloha na zaplacení kupní ceny zboží poskytnutá právnické osobě, která ji v rámci svého podnikání přijala na svůj účet a takto ji jako svůj příjem zaúčtovala a následně použila v rámci svého podnikání, považována za zpronevěřenou věc ve smyslu § 248 tr. zák. Namítl, že není rozhodné, zda byl jako podnikatel právnickou nebo fyzickou osobou. Dále soudům vytkl, že nezjistily, zda převzatou částku 200.000,- Kč zaúčtoval do svého účetnictví či nikoli.

Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 265k tr. ř. zrušil rozsudek (správně má být usnesení ) Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 8. 2006, sp. zn. 6 To 20/2006, a podle § 265l tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby věc znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší státní zástupkyně v písemném vyjádření k dovolání uvedla, že nemohlo dojít k uzavření kupní smlouvy ohledně vozidla značky Volkswagen Passat s automatickou převodovkou, protože takto označená věc není dostatečně určenou věcí ve smyslu § 409 obchodního zákoníku. Vzhledem k tomu, že věc nebyla dostatečně určena a ani nebylo jisté, zda se obviněnému podaří nějaké vozidlo vůbec opatřit, nemohla být podle nejvyšší státní zástupkyně předaná finanční částka zálohou kupní ceny podle kupní smlouvy podle § 409 a násl. obchodního zákoníku, a nemohla tak ani právně přejít do podnikatelského majetku obviněného, a to bez ohledu na to, zda ji zaúčtoval či nikoli. Podle nejvyšší státní zástupkyně byly peníze svou povahou jednoznačně určeny ke zprostředkování opatření vozidla, tj. jeho vyhledání a v případě souhlasu kupujícího s konkrétním vozidlem jeho převezení z Německé spolkové republiky. Z těchto důvodů se nejednalo o peněžní prostředky, které by přešly do vlastnictví obviněného. Pokud tedy obviněný finanční částku převzal a použil ji pro vlastní potřebu, aniž by cokoli podnikl pro opatření požadovaného vozidla, pak je zpronevěřil ve smyslu ustanovení § 248 tr. zák. Nejvyšší státní zástupkyně proto navrhla, aby dovolání obviněného bylo v neveřejném zasedání odmítnuto jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nejvyšší soud je povinen v řízení o dovolání zásadně vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně, učiněného v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na takto zjištěný skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu nemůže změnit. Dovolání je totiž specifickým mimořádným opravným prostředkem, který je určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav věci, neboť by se tím dostal do postavení soudu prvního stupně, který je soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci, popř. do postavení soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem.

Nejvyšší soud zjistil, že námitky uplatněné obviněným v dovolání byly již uplatňovány v předchozích stadiích trestního řízení, a jak soud prvního stupně, tak odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly. Opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu/C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného M. V.

K námitce obviněného, že mezi ním a poškozeným vznikl obchodněprávní vztah založený kupní smlouvou podle § 409 a násl. obchodního zákoníku, a proto převzal finanční částku 200.000,- Kč jako zálohu kupní ceny, Nejvyšší soud uvádí, že ze skutkových zjištění soudů obou stupňů vyplývá, že obviněný se zavázal, že pro poškozeného obstará vozidlo značky Volkswagen Passat s automatickou převodovkou, tj. že vozidlo v Německé spolkové republice vyhledá, přiveze a v případě souhlasu příkazce, že mu jej prodá. Výhrady obviněného proti takovému závěru soudů jsou polemikou se způsobem hodnocení důkazů, tj. námitkami skutkovými, které nemohou být předmětem přezkumu v rámci řízení o dovolání, protože dovolací soud je však vázán skutkovými zjištěními, které ve věci učinily soudy nižších stupňů (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002).

Z toho je zřejmé, že obviněný a poškozený uzavřeli příkazní smlouvu podle § 724 a násl. občanského zákoníku a nikoli kupní smlouvu podle § 409 a násl. obchodního zákoníku. Obviněný tedy převzal od poškozeného finanční částku 200.000,- Kč jako přiměřené prostředky (záloha příkazníkovi) podle § 728 občanského zákoníku, jak správně uvedl soud prvního stupně, a nikoli jako zálohu na kupní cenu. Nejvyšší soud podotýká, že argumentace obviněného usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 11. 2002, sp. zn. 7 Tdo 928/2002, a nálezem Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 438/2000, týkající se poskytnutí zálohy na kupní cenu ve vztahu k trestnému činu zpronevěry podle § 248 tr. zák., je v tomto směru nepatřičná, protože obviněný zřejmě přehlédl, že se jedná o zálohu poskytovanou příkazcem příkazníkovi podle ustanovení § 728 občanského zákoníka a nikoli zálohu na kupní cenu podle ustanovení o kupní smlouvě (§ 409 a násl. obchodního zákoníku). Nadto Nejvyšší soud uvádí, že tato rozhodnutí neřeší zcela shodnou problematiku. Z tohoto důvodu je zjevně neopodstatněná také výtka obviněného, že soudy nezjistily, zda obviněný zaúčtoval převzatou částku 200.000,- Kč do svého účetnictví či nikoli.

Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není a výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 6. února 2007

Předseda senátu

JUDr. Jindřich Urbánek