7 Tdo 357/2007
Datum rozhodnutí: 12.04.2007
Dotčené předpisy:




7 Tdo 357/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 12. dubna 2007 v Brně v neveřejném zasedání o dovolání obviněného P. M., které podal proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 9. 2006, sp. zn. 8 To 348/2006, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 19 T 127/2003, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 9. 2006, sp. zn. 8 To 348/2006, byl obviněný uznán vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a odsouzen podle § 158 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu 1 roku. Krajský soud takto rozhodl poté, co k odvolání obviněného v celém rozsahu zrušil rozsudek Okresního soudu v Sokolově ze dne 21. 4. 2006, sp. zn. 19 T 127/2003.

Uvedeného trestného činu se obviněný dopustil tím, že jako policejní inspektor Obvodního oddělení Policie ČR K. při šetření dopravní nehody dne 6. 3. 2003 kolem 14:30 hodin v K., poblíž restaurace B. uvedl nesprávnou příčinu nehody a ač věděl, že účastník požil alkohol, toto neřešil, stejně jako tu skutečnost, že viník z místa dopravní nehody ujel, tyto skutečnosti neoznámil svým nadřízeným a neprovedl nezbytná opatření k tomu, aby dopravní nehoda byla řešena skupinou dopravních nehod dopravního inspektorátu, a jednal tak, aby nehodu mohl na místě řešit blokově, přičemž takto jednal ve snaze opatřit viníku nehody L. Z., starostovi K., neoprávněný prospěch tím, že nedojde k projednání dopravní nehody ve správním řízení s možností uložení vyšší sankce a k rozdílné likvidaci pojistné události ze strany pojišťovny s ohledem na zjištěný alkohol, čímž porušil základní povinnosti policisty dle ustanovení § 28 odst. 1 písm. a) Zákona č. 186/1992 Sb. v tehdy platném znění, článek 1 odst. 7, článek 18 odst. 1 písm. b) Závazného pokynu policejního prezidenta č. 25/2001 Sb. Interních aktů řízení Policejního prezídia ČR rozpracovaného pro příslušníky Policie ČR směrnicí k postupu příslušníků Policie ČR při šetření silničních dopravních nehod příloha č. 8 k č. j. PPR-1145/K-ALO-2000, článek 18 odst. 1 písm. b), článek 19 odst. 5 tohoto předpisu.

Proti rozsudku dovolacího soudu podal obviněný řádně a včas dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítá předně, že soud nesprávně aplikoval ustanovení § 158 tr. zák. a Závazný pokyn policejního prezídia (správně prezidenta ) č. 25/2001 Sb., když dovodil, že byl jako příslušník obvodního oddělení vázán touto normou. Poukázal přitom na čl. 1 tohoto pokynu, podle kterého upravuje postup příslušníků Policie ČR zařazených do skupin dopravních nehod dopravních inspektorátů, do kterých on ale zařazen nebyl. Domnívá se, že tato směrnice zavazuje přesně stanovený okruh účastníků, mezi které nikdy nepatřil a tento okruh účastníků nemůže být nikým svévolně rozšiřován.

Dále namítal, že soud nesprávně pokyn č. 25/2000 (správně 2001 ) považoval za právní normu vydanou na základě zákona ve smyslu § 158 tr. zák., jejíž porušení může založit trestní odpovědnost podle tohoto zákonného ustanovení, když ne každé porušení základních povinností policisty naplňuje skutkovou podstatu tohoto trestného činu, ale jen výkon pravomoci způsobem odpovídajícím zákonu, nebo právní normě vydané na základě zákona, nikoliv však výkon pravomoci odporující internímu pokynu policejního prezidenta.

Nesouhlasí ani s postupem soudu, který připustil jako důkaz přepis rádiového provozu mezi obviněným a operačním důstojníkem v rozporu s ustanovením § 88a tr. zák. (správně tr. ř. ) a jedná se tak o procesně nepoužitelný důkaz. Tento postup že porušuje i předmět telekomunikačního tajemství podle § 84 odst. 3 písm. a) až c) zák. č. 151/2000 Sb.

V závěru dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. ř. zrušil dovoláním napadené usnesení (správně rozsudek ) krajského soudu, jakož i předcházející řízení a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že námitka o procesní nepoužitelnosti hovoru zachyceného v záznamníku policejního operačního střediska, nemá právně relevantní povahu. K námitkám ohledně nesprávné právní kvalifikace pak uvedl, že již porušení základních povinností policisty podle § 28 tehdy platného zák. č. 186/1992 Sb. způsobem popsaným ve skutkové větě, samo o sobě dostatečně odůvodňuje právní kvalifikaci jednání obviněného podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. Nepřisvědčil ani námitce obviněného, že se na něj nevztahoval závazný pokyn policejního prezidenta č. 25/2001, přičemž poukázal na písemné vyjádření ředitele Policie ČR, Obvodního ředitelství S. ze dne 12. 12. 2002, z něhož vyplývá, že v čl. 3 odst. 4 závazného pokynu je zakotven zákonný rámec pro fakultativní rozhodnutí ředitele Policie ČR, aby vzhledem k místním podmínkám svěřil výkon pravomoci pracovišť dopravních nehod obvodním nebo místním oddělením Policie ČR, které pak postupují přiměřeně podle závazných pokynů.

Protože námitky obviněného považuje státní zástupce za zcela účelové a bez opory v provedeném dokazování, navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.jako zjevně neopodstatněné.



Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Nejvyšší soud se proto nezabýval námitkou obviněného ohledně procesní nepoužitelnosti přepisu rádiového provozu mezi obviněným a operačním důstojníkem, protože tato námitka nenapadá správnost právního posouzení skutku ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale vadu provedeného dokazování a zprostředkovaně pak i správnost soudem učiněných skutkových zjištění. Nejvyšší soud se proto zabýval pouze ostatními námitkami obviněného, které lze podřadit pod uplatněný důvod dovolání.

Předně se Nejvyšší soud zabýval námitkou, že předmětný pokyn č. 25/2001, nelze považovat za právní normu vydanou na základě zákona ve smyslu § 158 tr. zák., protože v případě důvodnosti této námitky by již další obviněným uplatněná námitka byla bezpředmětná. Této námitce obviněného ale nelze přisvědčit.

Podle § 3 odst. 4 a 5 zák. č. 283/1991 Sb. o Policii České republiky (ve znění účinném v době činu), činnost policie při plnění úkolů podle tohoto zákona řídí Policejní prezidium ČR V čele Policejního prezidia ČR stojí policejní prezident, který je představeným všech policistů

Podle § 2 odst. 3 zák. č. 186/1992 Sb. o služebním poměru příslušníků Policie ČR (ve znění účinném v době činu), služební funkcionáři jsou oprávněni v rozsahu své pravomoci ukládat podřízeným policistům služební úkoly, organizovat, řídit a kontrolovat jejich činnost a vydávat k tomuto účelu rozkazy a pokyny.

Z uvedeného je zřejmé, že předmětný závazný pokyn policejního prezidenta č. 25/2001, byl vydán na základě zákonného zmocnění.

Z hlediska vázanosti obviněného touto normou, kterou obviněný v dovolání zpochybňuje, je pak ze samotného jejího obsahu zřejmé, že ani tato námitka není opodstatněná. Je sice skutečností, že podle čl. 1 závazný pokyn (č. 25/2001 ze dne 1. 3. 2001) upravuje postup příslušníků Policie ČR zařazených do skupin (oddělení) dopravních nehod dopravních inspektorátů Policie ČR, jak obviněný namítá. Podle čl. 3 odst. 4 tohoto pokynu ale v zájmu rychlejšího a hospodárnějšího plnění úkolů (uvedených v čl. 3 odst. 1 a 2, tj. i k jejich dokumentování a projednávání v blokovém řízení), může ředitel Policie ČR okresního ředitelství, svěřit výkon pravomoci pracovišť dopravních nehod /viz čl. 2 odst. 1 písm. a) pokynu/ Policii ČR obvodním oddělením , která při plnění svěřených úkolů postupují přiměřeně podle tohoto závazného pokynu. Podle sdělení ředitele Policie ČR, okresního ředitelství S. (č. j. ORSO-1256/Ř-2003, ze dne 12. 12. 2002), je v rámci okresního ředitelství Policie ČR Sokolov stanoveno, že tzv. malé dopravní nehody šetří místně příslušná obvodní oddělení.

Proto Nejvyšší soud, když zjistil, že z hlediska námitek uvedených v dovolání, napadené rozhodnutí nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku, dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Zjevná neopodstatněnost dovolání vyplývá jak ze skutečnosti, že otázkou vázanosti obviněného závazným pokynem č. 25/2001 (ve znění pokynu č. 6/2002) se zabýval jak soud I. stupně, tak i soud odvolací a namítané vydání této normy na základě zákona vyplývá přímo ze zákonných ustanovení citovaných v tomto rozhodnutí.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 12. dubna 2007

Předseda senátu:

JUDr. Michal Mikláš