7 Tdo 355/2011
Datum rozhodnutí: 13.04.2011
Dotčené předpisy: § 185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoník



7 Tdo 355/2011-19

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 13. dubna 2011 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného A. D. proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 12. 2010, sp. zn. 3 To 930/2010, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 10 T 150/2010, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 11. 10. 2010, sp. zn. 10 T 150/2010, byl obviněný uznán vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Podle § 59 odst. 1 a § 185 odst. 2 tr. zákoníku byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku do věznice se zvýšenou ostrahou.

Proti výroku o vině i trestu rozsudku soudu I. stupně podal obviněný odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 12. 2010, sp. zn. 3 To 930/2010, zamítnuto podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.

Usnesení odvolacího soudu napadl obviněný řádně a včas podaným dovoláním, ve kterém uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Nesprávné právní posouzení skutku spatřuje v tom, že jeho jednání nelze právně hodnotit jako pokus znásilnění, protože nesměřovalo k vykonání soulože či jiného pohlavního styku srovnatelného se souloží podle § 185 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Namítá, že k souloži, ani k pohlavnímu styku provedenému způsobem srovnatelným se souloží nedošlo, ale kdyby chtěl dosáhnout soulože či orálního styku s poškozenou, tak by nepochybně svůj úmysl naplnil. Jeho jednání se omezilo zejména na tlačení penisu na vagínu přes šaty, a strkání penisu přes gumu do spodních kalhotek, a proto nemůže být posouzeno jako pokus znásilnění.

Obviněný namítá také nesprávné použití ustanovení § 59 tr. zákoníku, na základě kterého došlo k mimořádnému zvýšení horní hranice trestní sazby trestu odnětí svobody. Poukazuje na netypický odpor poškozené v dané situaci, kdy nevyužila možnost přivolat pomoc, kolem procházející osoba ani nepoznala, že by se mělo jednat o pokus znásilnění a okolnosti případu tak nebyly nijak závažné. Protože nijak intenzivně nevyžadoval dokonání činu, nepovažuje i přes recidivu za ztíženou ani možnost jeho nápravy. Navrhl proto, aby bylo napadené usnesení zrušeno a Krajskému soudu v Českých Budějovicích bylo přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že námitky obviněného sice odpovídají uplatněnému důvodu dovolání, ale nelze jim přisvědčit. Z hlediska právního posouzení skutku považuje státní zástupce za zcela nerozhodné, jak intenzivní odpor kladla poškozená snahám obviněného o dosažení soulože nebo srovnatelného způsobu pohlavního styku, protože intenzita odporu je závislá především na vzájemných fyzických poměrech poškozeného a obviněného. Podstatné je, že poškozená dávala zjevně a nezaměnitelně najevo nesouhlas s jednáním obviněného, kladla mu zřetelný odpor a on její odpor násilným jednáním překonával. Jen díky obraně poškozené se tak obviněnému nepodařilo realizovat jeho úmysl až do fáze dokonání zločinu.

Žádné pochybení státní zástupce neshledává ani v použití ustanovení § 59 tr. zákoníku o mimořádném zvýšení trestu odnětí svobody. Poukázal na to, že obviněný je zatvrzelý speciální recidivista, který již byl za své předešlé trestné jednání postižen i trestem ukládaným podle ustanovení o mimořádném zvýšení výměry trestu odnětí svobody. Z výkonu tohoto trestu byl relativně nedávno propuštěn, ale poslední postih nijak nepřispěl k jeho nápravě. Výchovný aspekt soudního postihu při ukládání trestu tak nemá u obviněného valný smysl, a naopak vrchu nabývá zájem společnosti na jeho izolaci, aby nemohl napadat jiné občany. Pro použití § 59 odst. 1 tr. zákoníku tak byly dány všechny zákonné předpoklady.

Státní zástupce proto navrhl, aby bylo dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Námitkami uvedenými v dovolání, které odpovídají uplatněnému důvodu dovolání, obviněný předně zpochybňuje právní posouzení skutku jako pokus zločinu znásilnění podle § 21 odst. 1 k § 185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, když namítá, že kdyby chtěl dosáhnout soulože či orálního styku, tak by svůj úmysl nepochybně naplnil. Tím v podstatě namítá neexistenci subjektivní stránky tohoto zločinu, tj. že nejednal v úmyslu donutit poškozenou násilím k souloži nebo k jinému srovnatelnému pohlavnímu styku. Tato námitka obviněného je ale zjevně neopodstatněná, protože uvedený úmysl obviněného jednoznačně vyplývá ze skutku uvedeného ve výroku o vině rozsudku soudu I. stupně. Z tohoto skutku totiž mj. vyplývá, že obviněný poškozenou uchopil kolem pasu zezadu, a poté ji k sobě otočil se slovy, že ji chce. Když si v průběhu jeho dalšího jednání poškozená sedla, přiblížil jí penis k ústům se slovy tak mi ho vykuř . Již z pouhého slovního projevu obviněného je tak zjevné, že jeho úmyslem bylo dosáhnout soulože nebo jiného srovnatelného pohlavního styku s poškozenou. Tento úmysl pak jen potvrzuje jeho další jednání, kdy sám si vyndal svůj pohlavní úd, snažil se poškozené násilím přes její odpor opakovaně stáhnout krátké kalhoty, tlačil jí ztopořeným penisem zpředu na vagínu přes šaty, strkal jej do spodních kalhotek a snažil se vniknout penisem do vagíny, což se mu ale vzhledem k obraně poškozené nepodařilo. Jednání obviněného tak soud I. stupně správně právně kvalifikoval jako pokus znásilnění podle § 21 odst. 1 k § 185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku.

K obviněným namítanému použití ustanovení § 59 tr. zákoníku o mimořádném zvýšení trestu odnětí svobody soud I. stupně přistoupil vzhledem k tomu, že obviněný je za trestný čin znásilnění odsuzován již počtvrté, vedle toho byl opakovaně odsouzen i za trestné činy loupeže a naposledy byl uznán vinným jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zákona. Z výkonu trestu v trvání 9 a půl roku byl propuštěn dne 6. 4. 2009 a nynější trestné činnosti se dopustil s relativně krátkým časovým odstupem dne 1. 7. 2010. Jeho předchozí odsouzení za trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zákona, přitom i podle nového tr. zákoníku zůstává zvlášť závažným zločinem (§ 14 odst. 3 tr. zákoníku).

Podle § 59 odst. 1 tr. zákoníku pachateli, který znovu spáchal zvlášť závažný zločin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný zločin potrestán, může soud uložit trest v horní polovině trestní sazby odnětí svobody stanovené v trestním zákoníku, jejíž horní hranice se zvyšuje o jednu třetinu, jestliže závažnost zvlášť závažného zločinu je vzhledem k takové recidivě a ostatním okolnostem případu vysoká nebo možnost nápravy pachatele je ztížena.

Je tedy zřejmé, že použití tohoto ustanovení přichází v úvahu při splnění alespoň jedné z alternativních podmínek, které spočívají buď v závažnosti zvlášť závažného zločinu nebo ve ztížených možnostech nápravy pachatele.

Obviněný závažnost spáchaného zločinu zpochybňuje tím, že odpor poškozené byl netypický situaci a nevyužila ani možnosti přivolat pomoc. Jak ale již uvedl státní zástupce správně ve vyjádření k dovolání, intenzita odporu není rozhodná a závisí především na vzájemných fyzických poměrech poškozené a obviněného. Závažnost zvlášť závažného zločinu je podle § 59 odst. 1 tr. zákoníku vzhledem k okolnostem případu vysoká nejen s ohledem na již zmíněnou speciální recidivu, kdy se přes výkon dlouhodobého trestu odnětí svobody v krátké době po propuštění z jeho výkonu, a to opětovně, dopustil dalšího zvlášť závažného zločinu, ale také vzhledem ke způsobu spáchání činu. Obviněný sice nepoužil vůči poškozené hrubého fyzického násilí, ale v průběhu jeho opakované snahy a násilné obnažení poškozené, ji také chytil za vlasy a tahal ji nahoru.

Zejména je pak použití mimořádného zvýšení trestu odnětí svobody podle § 59 odst. 1 tr. zákoníku odůvodněno ztíženou možností nápravy obviněného, která je zjevná, když se dopustil zločinu znásilnění přesto, že byl za spáchání tohoto trestného činu i loupeže již v minulosti opakovaně potrestán, a to i jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 tr. zákona. V podrobnostech v tomto směru postačí odkázat na zjištění soudu I. stupně k jeho osobě (str. 9 rozsudku), když byl již devatenáctkrát odsouzen a výkon předchozích trestů neměl na něj zjevně žádný výchovný vliv. Na ztížené možnosti nápravy obviněného nemá přitom vliv obviněným namítaná skutečnost, že čin nedokonal a dokonání ani nijak intenzivně nevyžadoval, když mu v dokonání činu zabránila pouze aktivní obrana poškozené.

Nejvyšší soud proto shledal námitky obviněného zjevně neopodstatněnými a dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 13. dubna 2011

Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš