7 Tdo 354/2017
Datum rozhodnutí: 12.04.2017
Dotčené předpisy: § 205 odst. 1, 3 předpisu č. 40/2009Sb., § 15 odst. 1 písm. a) předpisu č. 40/2009Sb., § 12 odst. 2 předpisu č. 40/2009Sb.



7 Tdo 354/2017-19

U s n e s e n í


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 4. 2017 o dovolání obviněného R. M. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 7 To 526/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 11 T 5/2016, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 13. 10. 2016, sp. zn. 11 T 5/2016, byl obviněný R. M. uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, za který mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku s podmíněným odkladem na zkušební dobu osmnácti měsíců a dále peněžitý trest v celkové výměře 50 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání pěti měsíců. Uvedeného přečinu se obviněný podle zjištění Okresního soudu v Prostějově, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil také Krajský soud v Brně, dopustil v podstatě tím, že dne 26. 10. 2015 v budově pobočky České spořitelny, a. s. v P. jako bývalý druh S. S. využil dispoziční právo, které od ní z dřívějška měl k jejímu spořicímu účtu, a fyzicky z něj neoprávněně vybral finanční hotovost ve výši 450 000 Kč, čímž způsobil škodu v této výši České spořitelně, a. s.

Odvolání obviněného proti citovanému rozsudku Okresního soudu v Prostějově bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 7 To 526/2016, podle § 256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.

Proti tomuto rozhodnutí Krajského soudu v Brně podal obviněný dovolání , v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že jde o výlučně občanskoprávní spor mezi ním a poškozenou, s níž řadu let žil a podílel se na jejím podnikání. Na Šikovné spoření poškozené ukládal své vlastní finanční prostředky a byly tam uloženy i prostředky vytvářené podnikáním, na němž se podílel. Na tomto spořicím účtu tak nebyly výlučně prostředky poškozené, nýbrž byly smíseny s penězi ve vlastnictví obviněného. Částku 450 000 Kč tudíž vybral v dobré víře, že mu polovina uložených peněz náleží. Jeho právo disponenta nebylo nijak omezeno. Nejednal v úmyslu zmocnit se cizích peněz a dopustit se tak krádeže. Namítl, že nezpůsobil škodu České spořitelně, a. s., neboť pokud tato musela převést na účet poškozené kompenzaci za neautorizovanou transakci, byl to důsledek chyby pracovnice spořitelny, a nelze to přičítat obviněnému. Soudy podle obviněného nerespektovaly zásadu subsidiarity trestní represe obsaženou v § 12 odst. 2 tr. zákoníku, když jde o občanskoprávní spor z dosud nevyřešeného majetkového vztahu mezi ním a poškozenou. Skutek byl proto podle obviněného nesprávně právně posouzen jako trestný čin. Navrhl tedy, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí i předcházející rozsudek Okresního soudu v Prostějově zrušil a aby sám rozhodl o zproštění obžaloby, případně aby věc vrátil k novému projednání příslušnému nižšímu soudu.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se do dne konání neveřejného zasedání k dovolání obviněného nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné (§ 265a tr. ř.), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.] a v zákonné lhůtě (§ 265e tr. ř.), splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku. Dovolání tedy není určeno k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování.

Část dovolacích námitek obviněného směřuje do skutkových zjištění soudů, a potud neodpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ale ani žádnému jinému dovolacímu důvodu). Jde především o námitku, že na Šikovné spoření poškozené ukládal své vlastní finanční prostředky a byly tam uloženy i prostředky vytvářené podnikáním, na němž se podílel. To namítal obviněný už v řízení před nalézacím i před odvolacím soudem, přičemž soudy se na podkladě provedených důkazů s touto jeho obhajobou přesvědčivě vypořádaly. Vycházely přitom zejména ze svědecké výpovědi poškozené S. S., jejíž věrohodnost je podpořena výpovědí svědkyně A. K., a z listinných důkazů výpisů z účtů. Z těchto důkazů vzaly důvodně za prokázané, že na spořicím účtu poškozené byly výhradně finanční prostředky náležející pouze jí (respektive pouze ona byla oprávněnou ze závazkového vkladového vztahu), které si spořila ze svého důchodu, a nikoli prostředky ze společného podnikání, které by náležely i obviněnému. To plně zapadá do kontextu ekonomických pravidel soužití obou aktérů, kteří společně podnikali, k čemuž jim sloužil jiný účet, z výtěžku podnikání také žili, přičemž vedle toho si každý z nich spořil ze svého důchodu na spořicí účet Šikovné spoření a každý měl na tomto svém spoření přibližně 900 000 Kč. Obviněný vypověděl, že na Šikovné spoření poškozené peníze neposílal, protože to nešlo, posílal ale peníze na její sporožirový účet a z tohoto účtu byla prováděna platba na účet Šikovné spoření; takto poškozené posílal ročně 25 000 Kč (č. l. 93 p. v.). Z důkazů však vyplývá, že obviněný sice skutečně zasílal na sporožirový účet vedený na jméno poškozené částku 25 000 Kč ročně, avšak jednalo se o peníze určené na úhradu poplatků za energie, což opět vyplývá z výpovědi poškozené i z výpisu z účtu, kde je platba označena plyn . Soudy tak logicky nepřisvědčily obhajobě obviněného, že by z jím zasílaných peněz bylo placeno spoření poškozené a že by mohl být v dobré víře, že částka 450 000 Kč jako polovina z peněz na spořicím účtu poškozené by mu měla náležet proto, že se podílel na společném podnikání.

Dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá námitka, že České spořitelně, a. s., jeho jednáním nevznikla majetková škoda, protože k výplatě peněz došlo v důsledku chyby pracovnice České spořitelny, a. s. Obviněný zde má na mysli, že poškozená S. S. již dříve zrušila jeho dispoziční právo k účtu. To skutečně v důsledku okolností na straně České spořitelny, a. s., nebylo zohledněno při žádosti obviněného o výběr peněz, avšak obviněného to nemůže zbavit trestní odpovědnosti. Nedostatečná opatření proti krádeži nemají vliv na odpovědnost pachatele za její spáchání. Na vzniku škody nic nemění ani fakt, že později došlo k její náhradě převodem z účtu obviněného.

Relevantní dovolací námitkou ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je rovněž tvrzení, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu krádeže, protože obviněný nejednal v úmyslu zmocnit se cizích peněz. Ani této námitce Nejvyšší soud nemohl přisvědčit. Bylo už vysvětleno, že obviněný věděl, že se zmocňuje peněz, které má poškozená naspořeny ze svého důchodu, tj. které zůstávají mimo jejich společné podnikání a hospodaření, tudíž znal všechny skutkové okolnosti znamenající, že vložené peníze byly ve výlučném vlastnictví poškozené. Z jeho objektivně zjištěného jednání vyplývá jediný možný závěr, že chtěl porušit zájem na ochraně majetku poškozené (chráněný trestním zákonem v ustanovení § 205 tr. zákoníku). Soudy důvodně uzavřely, že čin byl spáchán v přímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.

Protože na uvedeném osobním spořicím účtu poškozené se nacházely výlučně její finanční prostředky, neměl obviněný právo je vybrat v hotovosti a přivlastnit si je, natož po rozchodu s poškozenou (s níž byl domluven, že po skončení kalendářního roku provedou vypořádání společného podnikání). K takovému činu ho neopravňovalo ani dispoziční právo, které bylo uděleno pouze pro případ, že by se s poškozenou stalo něco, co by jí znemožnilo s penězi disponovat (takto si udělili dispoziční právo ke svým spořicím účtům vzájemně). V tomto smyslu se také s námitkou, že dispoziční právo obviněného opravňovalo k předmětnému výběru peněz, správně vypořádaly již soudy prvního a druhého stupně. Připomněly rovněž, že nebyly splněny podmínky použití svépomoci podle § 14 o. z., neboť právo obviněného na vypořádací podíl ze společného podnikání nebylo nijak ohroženo.

Konečně podřaditelná pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je námitka, že soudy nerespektovaly zásadu subsidiarity trestní represe obsaženou v § 12 odst. 2 tr. zákoníku, když jde o občanskoprávní spor z nevyřešeného majetkového vztahu. Také tato námitka je zjevně neopodstatněná. I touto námitkou se soudy prvního i druhého stupně zabývaly (viz str. 5 odsuzujícího rozsudku a str. 5 napadeného rozhodnutí). Je třeba vycházet z toho, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenskou škodlivost je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe nemá být trestněprávně postižen z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio, z něhož vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). V posuzovaném případě i přes dosavadní řádný život obviněného bylo nutno vzít v úvahu, že škoda způsobená jeho činem je vysoká a téměř se již blíží hranici značné škody (§ 138 odst. 1 tr. zákoníku), respektive činí devítinásobek výše škody, která představuje větší škodu jako kvalifikační znak trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. To samo o sobě prakticky vylučuje úvahy o nepoužití trestní represe. Nebyly zjištěny ani jiné skutečnosti svědčící pro závěr, že by posuzovaný skutek neodpovídal z hlediska spodní hranice trestnosti běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Fakt, že mezi obviněným a poškozenou existuje (respektive v době činu potenciálně hrozil) občanskoprávní spor v rámci jejich majetkového vypořádání po ukončení podnikání, takovou skutečností není. Spor by se ani nemohl týkat předmětných, obviněným odcizených, finančních prostředků. Kromě toho právě obviněný eliminoval možnost občanskoprávního vyřešení majetkových vztahů s poškozenou, když se uchýlil k trestnému jednání dříve, než k takovému řešení mohlo dojít, a navíc při tom zasáhl do majetkových práv jiného, nezúčastněného subjektu (České spořitelny, a. s.).

Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného R. M. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 12. dubna 2017
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu

Vypracoval
JUDr. Josef Mazák