7 Tdo 353/2009
Datum rozhodnutí: 15.04.2009
Dotčené předpisy:




7 Tdo 353/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 15. dubna 2009 o dovolání obviněného P. D. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2008, sp. zn. 8 To 213/2008, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 9 T 436/2007, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. D. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. 4. 2008, sp. zn. 9 T 436/2007, byl obviněný P. D. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. a byl odsouzen podle § 224 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Podle § 39a odst. 2 písm. a) tr. zák. byl obviněný zařazen pro výkon trestu do věznice s dohledem. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání pěti let.

Jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. byl posouzen skutek spočívající v tom, že obviněný P. D. dne 8. 9. 2007 kolem 17.20 hod. v P., po ul. T. směrem k ul. V. řídil vlastní osobní automobil tov. zn. Renault Mégane, rychlostí nejméně 88 km/hod., a v prostoru křižovatky s ulicí K. poté, co předjel autobus MHD, se střetl s cyklistou, poškozeným J. P., který právě řídil jízdní kolo po vyznačeném přechodu pro chodce z levé strany na pravou ve směru jeho jízdy, čímž porušil ustanovení § 4 písm. a), b) a § 5 odst. 1 písm. b), d) a § 18 odst. 1, 4 zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a poškozenému způsobil poranění lebky a mozku, zlomeninu krční páteře s přehmožděním prodloužené a přilehlé krční míchy, přičemž poškozený na tato zranění dne 11. 9. 2007 zemřel.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání proti všem jeho výrokům. Městský soud v Praze usnesením ze dne 12. 6. 2008, sp. zn. 8 To 213/2008, zamítl odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný namítl, že se soud prvního stupně nezabýval dostatečně chováním poškozeného jako účastníka silničního provozu. Má za to, že míra jeho zavinění je přímo úměrná chování poškozeného, přičemž poukázal na skutečnost, že právě poškozený údajně porušil dopravní předpisy, zejména příslušná ustanovení zákona o provozu na pozemních komunikacích. Uvedl, že předpokladem trestní odpovědnosti je bezpečné zjištění příčinného vztahu mezi jeho jednáním a následkem a vzhledem k tomu, že k porušení předpisů došlo ze strany poškozeného, jde podle něj o okolnost vylučující jeho trestní odpovědnost. Podle obviněného mělo právě chování poškozeného rozhodující vliv na tragické následky dopravní nehody a i při nejlepší vůli se údajně nemohl vyhnout střetu s poškozeným. Za těchto okolností je přesvědčen, že jsou dány důvody pro zproštění obžaloby v plném rozsahu. Rovněž vytkl soudu prvního stupně, že neprovedl dokazování v potřebném rozsahu, neboť neprovedl revizní posudky a nebyli vyslechnuti svědci, kteří byli přímými účastníky dopravní nehody. Obviněný v dovolání též navrhl odklad výkonu rozhodnutí do doby rozhodnutí dovolacího soudu o dovolání.

Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2008, sp. zn. 8 To 213/2008, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. 4. 2008, sp. zn. 9 T 436/2007, a přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší státní zástupkyně ve svém vyjádření k dovolání připustila, že poškozený cyklista pochybil, když přejížděl vozovku v místě přechodu pro chodce. Uvedla, že pokud se obviněný dovolává spoluzavinění poškozeného, ba o něj dokonce opírá požadavek na zproštění obžaloby, dává tím najevo zvláštní morální stanovisko k celému případu. Podle názoru nejvyšší státní zástupkyně je zavinění obviněného s ohledem na zjištěné skutkové okolnosti zcela nepochybné. K tragickému následku dopravní nehody došlo výlučně v důsledku způsobu jízdy obviněného, neboť v kritické době a místě řídil obviněný osobní vozidlo rychlostí pohybující se kolem dvojnásobku povolené rychlosti a přitom v nepřehledném místě v rozporu s dopravním značením riskantně předjížděl autobus hromadné dopravy dojíždějící do zastávky. Za těchto okolností označila nejvyšší státní zástupkyně spoluzavinění poškozeného za naprosto minimální.

Nejvyšší státní zástupkyně z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného P. D., a souhlasila, aby takto rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného P. D. je zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností:

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., je dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního stíhání a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu, a to s ohledem na zjištěný skutkový stav. V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.

Obviněný spatřuje naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve skutečnosti, že nebyla dána příčinná souvislost mezi jeho jednáním a tragickým následkem dopravní nehody, neboť je přesvědčen, že ke kolizi s poškozeným došlo zejména v důsledku porušení dopravních předpisů poškozeným tím, že přejížděl na kole přechod pro chodce bez ochranné přílby.

Nejvyšší soud k námitce obviněného uvádí, že požadavek příčinného vztahu znamená, že určitá osoba může být trestná jen tehdy, jestliže svým jednáním následek skutečně způsobila. Základním předpokladem trestní odpovědnosti je bezpečné zjištění příčinného působení jednání obviněného na společenské vztahy chráněné trestním zákonem a toho, zda toto jednání nese znaky zavinění ve smyslu § 4 a § 5 tr. zák. Zavinění totiž musí zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, tedy i příčinný vztah mezi jednáním pachatele a následkem trestného činu (srov. č 20/1981 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud nesouhlasí s námitkou obviněného, že k tragickému následku došlo výhradně v důsledku jednání poškozeného, který na kole přejížděl přechod pro chodce. Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnosti, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (srov. č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). Příčinou je totiž každý jev, bez něhož by jiný jev nenastal, resp. nenastal způsobem, jakým nastal. Trestní odpovědnost pachatele za tento následek závisí na tom, zda následek i příčinný průběh k němu vedoucí jsou kryty pachatelovým zaviněním či nikoliv (srov. č. 21/1981 Sb. rozh. tr.). V případě nedbalostního zavinění je dán požadavek, aby si pachatel byl schopen představit, že se příčinný vztah může takto rozvinout.

V posuzovaném případě je nepochybné, že hlavní příčinou dopravní nehody bylo protiprávní jednání obviněného, který jako řidič osobního automobilu ve vysoké rychlosti téměř dvakrát převyšující rychlostní limit v obci riskantním způsobem předjížděl autobus hromadné dopravy. Obviněný si musel být vědom toho, že při jízdě vyšší než povolenou rychlostí nebude schopen adekvátně reagovat na případnou nepředvídatelnou překážku na vozovce. Navíc obviněný předjížděl autobus v místě, kde je to dopravním značením zakázáno. Takové jednání nemohlo být předvídatelné ani ze strany ostatních účastníků silničního provozu. Za této situace měl obviněný předpokládat možnost vzniku dopravní nehody i s možnými následky na zdraví dalších účastníků silničního provozu. Míra zavinění poškozeného je v tomto případě zcela zanedbatelná, neboť je zřejmé, že pokud by obviněný dodržoval dopravní předpisy, tedy pohyboval se po vozovce povolenou rychlostí a nepředjížděl autobus v místě, kde je to zakázáno dopravním značením, byl by schopen poškozeného včas spatřit a předejít nehodě. Nejvyšší soud shledal, že námitka obviněného je z těchto důvodu neopodstatněná.

Obviněný namítl, že soud prvního stupně neprovedl dokazování v plném rozsahu, když v rámci hlavního líčení nevyslechl svědky, kteří byli přímými účastníky dopravní nehody, neboť se nacházeli ve vozidle, které řídil obviněný. Rovněž vytkl soudu prvního stupně, že neprovedl revizní posudek, který by údajně přesněji popsal nehodový děj a zejména pohyb poškozeného jako účastníka silničního provozu. Obviněný těmito námitkami nenaplnil deklarovaný dovolací důvod, neboť jimi napadl způsob hodnocení důkazů a zejména rozsah provedeného dokazování. Dovolání nemůže být založeno na tom, že dovolatel nesouhlasí s tím, jak soud v rámci postupu podle § 2 odst. 6 tr. ř. hodnotil důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodil, jak postupoval při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedl dokazování, že nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů apod. Soud v souladu s postupem podle § 2 odst. 5 tr. ř. určuje rozsah dokazování tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Dovolání je mimořádný opravný prostředek určený k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí soudní instancí.

Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud České republiky v neveřejném zasedání konaném za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. dovolání obviněného P. D. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř. neshledal před rozhodnutím o dovolání důvod pro odklad výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. dubna 2009

Předseda senátu

JUDr. Jindřich Urbánek