7 Tdo 351/2013
Datum rozhodnutí: 12.06.2013
Dotčené předpisy: § 148 odst. 1,3 písm. c) tr. zák.



7 Tdo 351/2013-24

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl dne 12. června 2013 v neveřejném zaedání o dovolání obviněného R. D. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. 9 To 292/2012, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 18 T 137/2010, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem předně podle § 258 odst. 1 písm. b), e) tr. ř., k odvolání obviněného, v celém rozsahu zrušil odsuzující rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 22. 12. 2011, sp. zn. 18 T 137/2010. Nově pak podle § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákona a podle § 148 odst. 3 tr. zákona jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 5 let. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zákona uložil obviněnému také trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena kolektivního statutárního orgánu obchodní společnosti nebo družstva založeného za účelem podnikání, na dobu 7 let.
Krajský soud zrušil uvedený rozsudek soudu I. stupně z důvodu, že popis skutku nevyjadřoval subjektivní stránku jednání obviněného a uložený trest odnětí svobody v trvání 3 let považoval vzhledem k osobě obviněného za nepřiměřeně přísný. Jinak obviněného uznal vinným stejným trestným činem a uložil mu také stejný trest zákazu činnosti, když výrok o tomto druhu trestu pouze doplnil také o zákaz výkonu funkce člena kolektivního statutárního orgánu.
Podle rozsudku odvolacího soudu se obviněný trestného činu podle § 148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákona dopustil tím, že (zkráceně uvedeno) jako jediný jednatel a společník obchodní společnosti FOKS OIL, s.r.o., která byla plátcem daně z přidané hodnoty (dále jen DPH) s čtvrtletním zdaňovacím obdobím, dne 27. 10. 2008 v úmyslu zkrátit DPH podal u Finančního úřadu ve Znojmě daňové přiznání k DPH za zdaňovací období třetího čtvrtletí roku 2008, v němž uplatnil nárok na odpočet daně podle § 72 zák. č. 235/2004 Sb. ve výši 1.967.540,- Kč, a to na základě celkem v rozsudku konkrétně uvedených 15 faktur, jejichž předmětem plnění byl nákup nafty, a dodavatelem nafty obchodní společnost K Oil Křeček, s.r.o., o nichž věděl, že je nevystavil plátce daně na nich uvedený a tím způsobil České republice škodu ve výši 1.967.540,- Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný řádně a včas dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předně namítá, že rozsudek odvolacího soudu ve výroku postrádá zejména popis subjektivní stránky daného trestného činu. Odůvodnění subjektivní stránky konstatováním, že jako jediný jednatel společnosti musel vědět o tom, že faktury nejsou pravdivé, považuje za pouhé strohé konstatování, které neodpovídá zjištěným skutečnostem. Poukázal na svoji obhajobu již na počátku trestního stíhání, že jednal s osobou, která se mu představila jako J. V. , v žádném případě nevěděl, zda se za tuto osobu někdo pouze vydával. K tomu také namítá, že nebyla provedena rekognice, celé dokazování že bylo vedeno naprosto jednostranně, vůbec nebylo zjišťováno kdo a proč vystavil dané faktury, zda jsou skutečně falešné a z rozsudku podle jeho názoru nevyplývá jak bylo zjištěno, že faktury falešné jsou a čím je to prokázáno. K argumentaci odvolacího soudu obviněný uvedl, že existence dvou účtů společnosti není trestná a nijak nemůže nasvědčovat trestné činnosti. Rovněž skutečnost, že svědka J. V. nikdy neviděl, neznamená, že by se vyhýbal setkání s ním. Daný nákup nafty, její dopravu a způsob platby pak podle obviněného jsou jako důkazy zcela irelevantní a pouze nasvědčují tomu, že soud nemá přehled o průběhu těchto operací v reálném obchodním světě. Předmětné faktury řádně uhradil s vědomím, že se jedná o pravdivé faktury, zboží odebral a prokazatelně prodal dalším obchodníkům. To podle jeho názoru potvrzuje, že nevěděl o tom, že předmětné faktury nejsou pravé, a nebyly opatřeny ani nepřímé důkazy, že by o tom mohl vědět, přičemž ani finanční úřad nedospěl ke konkrétnímu závěru a vyslovil jen podezření z jejich nepravosti.
Dále obviněný namítá, že není dána ani objektivní stránka daného trestného činu, když na finančním úřadě žádný konkrétní odpočet neuplatnil ani výslovně nežádal, když si jako zprostředkovatel obchodu je vědom skutečnosti, že nadměrný odpočet DPH může uplatnit pouze koncový obchodník. Nesouhlasí ani se závěrem soudů o dokonání trestného činu tím, že podal daňové přiznání, když mu finanční prostředky nebyly vyplaceny a ani je nijak nevylákal, a za neprokázaný považuje závěr soudů, že jeho jednání směřovalo k prodeji produktu, z kterého příslušná daň odvedena nebyla. Nic takového, že nebylo ani žalováno a nevyplývá to ani z usnesení o zahájení trestního stíhání ani z výroku napadeného rozsudku. Proto nesouhlasí ani s názorem odvolacího soudu, že úpravou skutku byla zachována zákonná podmínka § 220 odst. 1 tr. ř. a samotná podstata žalovaného skutku. Protože mu DPH nikdy vyplaceno nebylo a veškerý zisk z dané transakce řádně zdanil, považuje obviněný za neprokázané, zda škoda vůbec vznikla a v jaké výši. V závěru dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, a tomuto přikázal se závazným právním názorem nové projednání a rozhodnutí věci, nebo aby jej sám podle § 265m odst. 1 tr. ř. zprostil obžaloby podle § 226 písm. a) tr. ř.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání předně uvedl, že nelze přihlížet k námitkám obviněného, kterými se v rozporu s uplatněným důvodem dovolání domáhá změny skutkových zjištění, přičemž ve věci neshledal tzv. extrémní nesoulad, který by umožnil zásah do skutkových zjištění i v řízení o dovolání. Je toho názoru, že nelze akceptovat ani námitku obviněného o porušení obžalovací zásady ve smyslu § 220 odst. 1 tr. ř., protože i po upřesnění popisu skutku odvolacím soudem zůstal skutek ohledně jednání i následku shodný.
K námitce obviněného o nenaplnění subjektivní a objektivní stránky daného trestného činu státní zástupce uvedl, že jednal záměrně a cíleně, nebylo zjištěno a také není podstatné, kdo fyzicky vyhotovil fiktivní faktury, ale pro jeho trestní odpovědnost postačuje, že si byl fiktivnosti faktur vědom, a přesto je nechal zahrnout do daňového přiznání a předložil je finančnímu úřadu, takže jeho přímý úmysl je zřejmý. Z hlediska objektivní stránky státní zástupce uvedl, že obviněnému není kladeno za vinu vylákání daňové výhody (nadměrného odpočtu), ale zkrácení daně uplatněním neexistující daně na vstupu, čímž sice také dochází k jejímu odpočtu, ale nikoli nadměrnému. Následkem tohoto jeho jednání bylo vyměření nižší daně, čímž také došlo k dokonání trestného činu, jímž byl uznán vinným. Podle státního zástupce sice plně není důkazy podložen názor odvolacího soudu, že obviněný nakoupil naftu bez DPH, kterou po prodeji pak hodlal neodvést, ale pro naplnění znaků skutkové podstaty předmětného trestného činu je skutková situace nepochybná a přehledná. Proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání v neveřejném zasedání jako zjevně neopodstatněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Obviněný uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z uvedeného je zřejmé, že uplatněnému důvodu dovolání neodpovídají námitky obviněného, kterými opakuje a prosazuje svoji obhajobu, že jednal s osobou, kterou považoval za J. V. , nevěděl o tom, že faktury nejsou pravé a tyto řádně uhradil. Všechny tyto, a další výše z dovolání citované námitky, kterými obviněný vytýká také neúplnost provedeného dokazování, byly předmětem posouzení soudem I. stupně a následně také odvolacím. Jejich závěr o spolehlivém vyvrácení obhajoby obviněného provedenými důkazy v žádném případě nesvědčí pro existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními. Odvolací soud přitom k námitce obviněného opětovně, podrobně a zcela přesvědčivě odůvodnil také správnost zjištění soudu I. stupně, že obviněný věděl o tom, že dané faktury jsou falešné.
Obviněný také v dovolání uplatnil námitky, které lze pod uplatněný důvod dovolání podřadit, ale Nejvyšší soud shledal, že tyto jsou zjevně neopodstatněné.
Pokud jde o námitku, že rozsudek odvolacího soudu postrádá popis subjektivní stránky a jeho odůvodnění neodpovídá zjištěným skutečnostem, je zřejmé, že tuto svoji námitku obviněný z podstatné části zakládá na skutkových námitkách a své verzi obhajoby, která byla provedenými důkazy spolehlivě vyvrácena. Pro posouzení existence subjektivní stránky je pak rozhodující popis skutku ve výroku o vině napadeného rozsudku, z kterého vyplývá, že obviněný věděl o tom, že předmětné faktury nebyly vystaveny plátcem daně na nich uvedeným a jednal v úmyslu zkrátit DPH. O existenci subjektivní stránky jednání obviněného, jímž byl uznán vinným, tak nevznikají žádné pochybnosti.
Nelze přisvědčit ani další námitce obviněného, že se v jeho případě nejedná o dokonaný trestný čin podle § 148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákona. Argumentuje-li v souvislosti s tím obviněný, že mu žádné finanční prostředky nebyly vyplaceny, a nebyly ani nijak vylákány, a nepokoušel se vylákat nadměrný odpočet DPH, je třeba poukázat na odůvodnění, které v této souvislosti uvedly soudy obou stupňů, že jeho jednání nespočívalo ve vylákání daňové výhody, ale ve zkrácení daně. Argumentace obviněného by tak byla důvodná, pokud by byl uznán vinným trestným činem podle § 148 odst. 2 tr. zákona, který dopadá na mylně namítaný případ neoprávněného uplatňování nadměrného odpočtu DPH, kdy vznik škody spočívá v majetkovém plnění, které bylo pachateli neoprávněně vyplaceno v důsledku jeho jednání. To ale není případ obviněného R. D. , který nerozlišuje rozdílnost pojmů daň na vstupu, daň na výstupu, odpočet daně na vstupu a nadměrný odpočet daňové povinnosti, jak jsou definovány v ustanovení § 4 odst. 1 písm. c), h), i) a m) zákona o DPH. V případě zkrácení daně jednání, jímž byl uznán vinným obviněný, představuje škoda nedostatek přírůstku na majetku státu (příjemce daně), který by byl v případě, že by obviněný řádně přiznal a zaplatil daň. V daném případě tedy vyplacení žádných finančních prostředků nepřicházelo v úvahu, protože obviněný nevylákal daňovou výhodu, ale zkrátil daň.
Zjevně neopodstatněná je pak i námitka obviněného, že nebyla zachována totožnost skutku. Je sice skutečností, že v usnesení o zahájení trestního stíhání a také v obžalobě je uvedeno, že obviněný uplatnil nadměrný odpočet DPH a jeho jednání bylo posuzováno jako pokus trestného činu podle § 8 odst. 1 k § 148 odst. 2, 3 písm. c) tr. zákona. Změna této právní kvalifikace soudem ale nic nemění na totožnosti skutku, která je zachována při totožnosti jednání nebo následku. Pouze změna skutku v tom, že se nejednalo o nadměrný odpočet DPH, ale o uplatnění daně na vstupu, nic nemění na podstatě skutku, když samotné jednání i následek zůstaly zcela stejné.
Na základě uvedených důvodů bylo dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 12. června 2013
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš