7 Tdo 34/2011
Datum rozhodnutí: 10.02.2011
Dotčené předpisy: § 21 odst. 1 tr. zákoník, § 205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoník, § 205 odst. 2 tr. zákoník



7 Tdo 34/2011-19

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 10. února 2011 o dovolání, které podal obviněný Š. T. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 9 To 360/2010, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 1 T 31/2010 t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Š. T. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. 1 T 31/2010, byl obviněný Š. T. uznán vinným pokusem přečinu krádeže podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku a byl odsouzen podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 21 měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozenému J. H. částku 4.500,- Kč na náhradu škody.

Jako výše uvedený pokus přečinu krádeže posoudil soud prvního stupně skutek spočívající v tom, že obviněný dne 14. 3. 2010 v 10.17 hod. v K., ul. P., plochým šroubovákem, který si přinesl, vypáčil krycí plíšek zámku levých dveří, pokusil se překonat uzamykací mechanismus u nepojízdného osobního auta zn. Pontiac Le Mans, (RZ v době spáchání uloženy v depozitu), r. v. 1989, v ceně 15.000,-Kč, v úmyslu vozidlo odcizit, rozebrat je na jednotlivé díly a ty prodat ve výkupně kovového odpadu, čímž způsobil na autě poškozeného J. H. škodu 4.500,- Kč, při jednání byl vyrušen hlídkou Městské policie Kolín, a uvedeného jednání se dopustil přesto, že byl odsouzen 1) rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. 2 T 59/2008, který nabyl právní moci dne 10. 6. 2008, za dílem dokonaný, dílem nedokonaný pokračující trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), e) tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody ve výměře 14 měsíců a zařazen do věznice s ostrahou, přičemž trest vykonal dne 28. 3. 2009, 2) trestním příkazem téhož soudu ze dne 26. 10. 2009, sp. zn. 4 T 192/2009, který nabyl právní moci dne 11. 11. 2009, byl odsouzen mimo jiné za pokus trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), e) tr. zák., k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin.

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 9 To 360/2010, k odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. 1 T 31/2010, ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině a výroku o náhradě škody znovu rozhodl tak, že odsoudil obviněného Š. T. podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon obviněného zařadil podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný Š. T. (dále jen obviněný ) prostřednictvím svého obhájce včas dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V dovolání namítl, že skutek, jímž byl uznán vinným, nevykazuje znaky trestného činu krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku. Obviněný byl přesvědčen, že věc nemá vlastníka, a proto svým jednáním nemůže způsobit škodu. Při svém právním vědomí měl za to, že vrak vozidla je mu v podstatě svěřen k nakládání samotnými obyvateli domu a měl údajně subjektivní pocit, že auto mu bylo svěřeno k dalšímu nakládání s ním. Obviněný před činem opakovaně kontaktoval osoby z přilehlé budovy, a byl ujištěn, že věc je dlouhou dobu opuštěná, nikomu nepatří, a proto se vozidlo rozhodl demontovat a výtěžek z prodeje si ponechat pro svoji potřebu.

Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 9 To 360/2010, zrušil i rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. 1 T 31/2010, a aby podle § 265m odst. 1 tr. ř. zprostil obviněného obžaloby.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání obviněného navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání rozhodl tak, že se dovolání obviněného odmítá podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Poukázala na to, že obviněný jednal minimálně se srozuměním, že jde o cizí věc. Ze skutkových zjištění vyplývá, že se v žádném případě nejednalo o to, že by mu bylo vozidlo svěřeno obyvateli domu, u něhož bylo zaparkováno. Nepřisvědčila námitce obviněného, že tzv. skutková a právní věta rozsudku jsou v rozporu. Stejně tak nepřisvědčila ani námitce týkající se způsobení škody nikoli nepatrné.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností:

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolání, které se opírá o tento dovolací důvod, je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Nejvyšší soud je v řízení o dovolání povinen zásadně vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně, učiněného v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř., a v návaznosti na takto zjištěný skutkový stav věci zvažuje hmotně právní posouzení skutku, přičemž skutková zjištění soudu nemůže změnit.

Nejvyšší soud České republiky zjistil, že obviněný učinil obsahem svých dovolacích námitek převážně námitky skutkové, tedy námitky, které směřují proti učiněným skutkovým zjištěním a proti hodnocení důkazů. Tím, že obviněný vytkl soudům nižších stupňů nesprávné hodnocení provedených důkazů a nesprávné skutkové závěry, nenaplnil uplatněný dovolací důvod ani jiný důvod dovolání podle § 265b tr. ř. Dovolací soud je vázán skutkovými zjištěními, které ve věci učinily soudy nižších stupňů, a námitky proti těmto skutkovým zjištěním, tedy i proti hodnocení důkazů jakožto nezbytnému předpokladu vyvození skutkových závěrů soudy, nemohou být předmětem přezkumu v rámci řízení o dovolání. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002). Právní námitkou je jen námitka, že výrok rozsudku o právním posouzení skutku (tzv. právní věta) je v rozporu s popisem skutku ve výroku o vině (tzv. skutkovou větou). Nejvyšší soud však takový rozpor nezjistil.

Nejvyšší soud shledal, že napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání konaném za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 10. února 2011
Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek