7 Tdo 331/2009
Datum rozhodnutí: 15.04.2009
Dotčené předpisy:




7 Tdo 331/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. dubna 2009 o dovolání obviněného V. M. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2008, sp. zn. 6 To 383/2008, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 52 T 54/2008 t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se z r u š u j í usnesení Městského soudu v Praze ze

dne 8. 10. 2008, sp. zn. 6 To 383/2008, pokud jím byl v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. 52 T 54/2008, ponechán beze změny výrok, jímž bylo obviněnému V. M. podle § 72 odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. uloženo ochranné léčení sexuologické ústavní formou, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. 52 T 54/2008, ve výroku, jímž bylo obviněnému V. M. podle § 72 odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. uloženo ochranné léčení sexuologické ústavní formou.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují i další rozhodnutí na zrušené části obou rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. 52 T 54/2008, byl obviněný V. M. uznán vinným trestným činem pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1, 2 tr. zák., který podle skutkových zjištění soudu spáchal tím, že v přesněji nezjištěné době od února do června roku 2007 v P. , ulice B. , v bytě, který obýval společně se svou družkou Š. H. , a její dcerou nezletilou K. H. , při společném koupání s nezletilou K. před ní onanoval, následně ji požádal o pomoc s tím, že mu to nejde dokončit, ať mu podrží penis, což nezletilá krátce učinila, ale posléze z vany utekla, přičemž obviněného viděla onanovat opakovaně i v následující době, kdy ji upozorňoval, že na to dostal chuť , nastavoval se jí, onanoval před ní až do vyvrcholení a dále jí pak nabídl, že jí dá 50,- Kč za to, když mu ho vyhoní, přičemž intimních míst těla nezletilé se nedotýkal.

Za to byl odsouzen podle § 242 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků. Podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle § 72 odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. soud obviněnému uložil ochranné léčení sexuologické ústavní formou. Městský soud v Praze usnesením ze dne 8. 10. 2008, sp. zn. 6 To 383/2008, zamítl odvolání obviněného proti tomuto rozsudku podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.

Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím svého obhájce včas dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g), j) a l) tr. ř. Dovolání odůvodnil tím, že skutek nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu, jímž byl uznán vinným, protože nebyly splněny zákonné podmínky, a to spáchání činu na osobě svěřené jeho dozoru a zneužití její závislosti, neboť tyto skutečnosti nebyly podle jeho názoru prokázány. Namítl, že soud první podmínku dovozuje ze skutečnosti, že obviněný žil s poškozenou v jedné domácnosti a druhou podmínkou, která musí být splněna kumulativně, se soud nezabýval, alespoň ze zjištěného skutkového stavu nevyplývá naplnění této podmínky. Obviněný dále namítl procesní pochybení odvolacího soudu, který neprovedl jím navrhované důkazy, zejména jej nevyslechl jako obviněného. Podle názoru obviněného nebyly také splněny zákonné podmínky pro uložení ochranného léčení uvedené v § 72 odst. 2 písm. a) tr. zák., a to duševní porucha a nebezpečnost pobytu obviněného na svobodě. Odkázal přitom na znalecké posudky, podle nichž netrpí duševní poruchou, přičemž poruchu sexuální preference nelze chápat jako duševní poruchu. Podle obviněného také není v provedeném dokazování podklad pro závěr, že jeho pobyt na svobodě je nebezpečný, a proto k naplnění účelu zákona by u něj postačovala ambulantní forma léčení.

Obviněný navrhl, aby dovolací soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2008, sp. zn. 6 To 383/2008, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. 52 T 54/2008, a aby tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší státní zástupkyně v písemném vyjádření k dovolání uvedla, že pokud jde o právní vady rozhodnutí /§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř./ obviněný polemizuje se skutkovými a právními závěry soudů a především zdůraznil, že ve vztahu k poškozené nebyl naplněn zákonný znak vyžadovaný ustanovením § 242 odst. 2 tr. zák. spočívající ve zneužití závislosti nezletilé na obviněném, protože poškozená nebyla osobou svěřenou jeho dozoru. Obviněný má za to, že samotné okolnosti, že žil jako druh matky nezletilé poškozené ve společné domácnosti s ní a s poškozenou, samy o sobě nestačí pro závěr, že mu poškozená byla v nepřítomnosti matky svěřena k dozoru a nebo že došlo ke zneužití závislosti nezletilé. Nejvyšší státní zástupkyně považuje tuto námitku za nedůvodnou.

Obviněný uplatnil relevantně důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř., námitkou, že nebyly splněny zákonné podmínky pro uložení ochranného léčení podle § 72 odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. Uvedla, že závěr o uložení ochranného léčení je závěrem právním, který soud může učinit pouze na základě zjištěného skutkového stavu, a nikoli závěrem znaleckým. Nejvyšší státní zástupkyně poukázala na to, že soud zjistil, že obviněný se dopustil trestného činu ve stavu snížené příčetnosti vyvolané poruchou sexuální orientace. Tuto skutečnost vzal v úvahu při svém rozhodnutí o uložení ochranného léčení, neboť z posudků znalců zjistil, že ochranné léčení přichází v úvahu jak vzhledem k povaze poruchy obviněného, tak i vzhledem ke zvýšenému nebezpečí deviantního jednání obviněného v budoucnosti. Proto podle ní soud učinil správný závěr o tom, že pobyt obviněného na svobodě může být nebezpečný. Z těchto důvodů nejvyšší státní zástupkyně považuje dovolání v této části za neopodstatněné.

Obviněný v dovolání také namítl, že mu soudem druhého stupně bylo odepřeno právo na obhajobu tím, že mu odvolací soud neumožnil, aby vypovídal v rámci odvolacího řízení, a to údajně s odůvodněním, že obviněný měl dostatek času se k věci vyjádřit v předcházejícím řízení. Nejvyšší státní zástupkyně konstatovala, že obviněný v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenamítl tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a jejich hodnocením, ale je zřejmé, že rozhodnutí soudu druhého stupně bylo vydáno v rozporu se zásadami spravedlivého procesu. Poukázala na to, že ustanovení § 33 odst. 1 tr. ř. stanoví základní práva obviněného, a tím v podstatě vymezuje jeho právo na obhajobu zakotvenou v ustanovení čl. 40 odst. 3, 4 Listiny základních práv a svobod, čl. 10 Ústavy a čl. 6 odst. 3 písm. c), d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Vyplývá z něj právo obviněného vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu a k důkazům o nich, obviněný však není povinen vypovídat. Postup při výslechu obviněného je upraven v ustanovení § 92 tr. ř., z něhož také vyplývá, že obviněný nesmí být k výpovědi nebo k doznání donucován. Podle § 249 odst. 3 tr. ř. lze odvolání opřít o nové skutečnosti a důkazy a je li odvolání opřeno o relevantní nové skutečnosti a důkazy, což může být i výpověď obviněného, který se rozhodl své právo na obhajobu realizovat až v rámci odvolacího řízení, přichází v úvahu a bude pravidlem provedení těchto důkazů přímo v řízení před odvolacím soudem, nepůjde-li o zvlášť obsáhlé dokazování, fakticky nahrazující činnost soudu prvního stupně.

Podle názoru nejvyšší státní zástupkyně bylo postupem soudu druhého stupně porušeno právo obviněného V. M. na spravedlivý proces, neboť bez znalosti obsahu této výpovědi odvolací soud nemohl předjímat a v kontextu již provedených důkazů činit závěry o tom, že není třeba provádět další důkazy. Výpověď obviněného je důkazem podle § 89 odst. 2 tr. ř., jehož prostřednictvím může obviněný uplatňovat svoji obhajobu, přestože se rozhodl své právo realizovat až v rámci odvolacího řízení.

Nejvyšší státní zástupkyně z těchto důvodů navrhla, aby dovolací soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2008, sp. zn. 6 To 383/2006, a aby zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Souhlasila s tím, aby dovolací soud učinil rozhodnutí o dovolání v neveřejném zasedání, a to i v případě, že by rozhodoval jiným, než navrhovaným způsobem.

Nejvyšší soud neodmítl dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., a proto podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. Po přezkoumání shledal, že dovolání obviněného je zčásti důvodné. Vycházel přitom z následujících skutečností:

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.:

Dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nejvyšší soud je povinen v řízení o dovolání zásadně vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně, učiněného v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na takto zjištěný skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu nemůže změnit. Dovolání je totiž specifickým mimořádným opravným prostředkem, který je určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav věci, neboť by se tím dostal do postavení soudu prvního stupně, který je soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci, popř. do postavení soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem.

Obviněný spatřuje nesprávné právní posouzení skutku jako trestného činu pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1, 2 tr. zák. v tom, že se soudy nevypořádaly s naplněním znaků skutkové podstaty tohoto trestného činu, a to že ke spáchání trestného činu došlo na osobě svěřené jeho dozoru a že z jeho strany šlo o zneužití závislosti poškozené. Tato námitka je nedůvodná. Z odůvodnění obou rozhodnutí vyplývá, že se soudy zabývaly naplněním zmíněných znaků skutkové podstaty trestného činu pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1, 2 tr. zák. Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku uvedl, že při právním hodnocení jednání obžalovaného má soud za prokázané, že obžalovaný opakovaně jiným způsobem (intenzivnějším zásahem do pohlavní sféry poškozené, které směřovalo k sexuálnímu vzrušení pachatele) zneužil osobu mladší než patnáct let svěřenou jeho dozoru, zneužívaje její závislosti (obžalovaný byl partnerem matky poškozené, žijící ve společné domácnosti s nezletilou, měl právo a povinnost na nezletilou dohlížet a bdít nad ní).

Městský soud v Praze, který rozhodl o odvolání obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně, se zabýval právním posouzením skutku, a zjistil, že soud učinil na základě správných a úplných skutkových zjištění správné právní závěry o kvalifikaci skutku (srov. č. l. 203 spisu). Nejvyšší soud shledal, že právní posouzení skutku je správné.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. :

Přestože obviněný v dovolání přesně nevymezil, o kterou alternativu tohoto dovolacího důvodu opírá své dovolání, z jeho obsahu (§ 59 odst. 1 tr. ř.) je zřejmé, že dovolacím důvodem je to, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř., na nějž obviněný odkázal. Současně namítl, že došlo k dalšímu procesnímu pochybení odvolacího soudu, které spatřuje v tom, že v odvolání ze dne 4. 9. 2008 navrhl provedení důkazů, které měly prokázat jeho nevinu, avšak odvolací soud ve veřejném zasedání, které konal o odvolání obviněného, návrhy na provedení těchto důkazů zamítl jako nadbytečné. Obviněný zejména vytkl odvolacímu soudu, že neprovedl jeho výslech, který též navrhoval ve svém odvolání. Měl vyhovět i jeho návrhu na vypracování nového znaleckého posudku, protože znalecký posudek, z něhož vycházel soud prvního stupně, je podle názoru obviněného vadný.

K těmto námitkám je třeba uvést, že jde o námitky týkající se rozsahu dokazování, a proto nespadají pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Nejvyšší soud přesto pro úplnost považuje za nutné dodat k následující námitce obviněného, že mu odvolacím soudem nebylo umožněno se vyjádřit k rozhodujícím skutečnostem, a že proto došlo k porušení trestního řádu. Podle § 33 odst. 1 věta prvá tr. ř. obviněný má právo vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu a k důkazům o nich, není však povinen vypovídat. Podle věty druhé citovaného ustanovení trestního řádu obviněný může uvádět okolnosti a důkazy sloužící k jeho obhajobě, činit návrhy a podávat žádosti a opravné prostředky. Toto ustanovení stanoví základní právo obviněného, a tím v podstatě vymezuje jeho právo na obhajobu zakotvené v čl. 40 odst. 3, 4 Listiny základních práv a svobod.

Nejvyšší soud zjistil, že obviněný V. M. v přípravném řízení realizoval právo obviněného a po poučení podle § 33 odst. 1 tr. ř. odmítl ve své trestní věci vypovídat (č. l. 61 spisu). Obviněný dále podle § 202 odst. 5 tr. ř. požádal, aby hlavní líčení dne 31. 7. 2008 před soudem prvního stupně bylo konáno v jeho nepřítomnosti (č. l. 151 spisu). Soud prvního stupně jednal v nepřítomnosti obviněného, u hlavního líčení byla zajištěna obhajoba obviněného. V odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně obviněný navrhl řadu důkazů, mezi nimi též výslech obviněného. Obviněný V. M. se dostavil k veřejnému zasedání dne 8. 10. 2008 k Městskému soudu v Praze, při němž jeho obhájce navrhl výslech obviněného a provedení dalších důkazů, které byly uvedeny v odvolání. Odvolací soud o nich rozhodl usnesením tak, že se návrhy na doplnění dokazování zamítají. V odůvodnění usnesení napadeného odvoláním Městský soud v Praze uvedl, že vzhledem k přesvědčivosti provedených důkazů nepovažoval za důvodné provádět další dokazování. Poukázal přitom na to, že odvolatel V. M. měl opakovaně možnost se vyjádřit k trestní věci, a pokud tak neučinil, využil pouze svého práva uvedeného v § 33 odst. 1 tr. ř.

Jestliže obviněný realizoval své právo a nevypovídal jako obviněný (§ 33 odst. 1 tr. ř.) nelze spatřovat v postupu odvolacího soudu porušení práva na obhajobu. Odvolací soud totiž rozhodoval ve veřejném zasedání o návrhu obviněného na doplnění dokazování a podle § 216 odst. 1 tr. ř. rozhodl usnesením, že se návrhy na doplnění dokazování zamítají. Usnesení správně zaznamenal do protokolu o veřejném zasedání. Usnesení nevyhotovil, protože jde o usnesení, jímž se upravuje postup řízení, přičemž proti tomuto usnesení není stížnost přípustná. Odvolací soud rozhodoval o zmíněném návrhu jako o každém jiném důkazu, přičemž rozsah dokazování provedený před soudem prvního stupně pokládal za dostatečný z hlediska § 2 odst. 5 tr. ř. pro rozhodnutí o vině obviněného.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř.:

Dovolání z tohoto důvodu lze podat, jestliže bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení. Obviněnému bylo podle § 72 odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. uloženo ochranné léčení sexuologické ústavní formou. Podle § 72 odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. soud může tak učinit (tj. uložit ochranné léčení) též tehdy, jestliže pachatel trestný čin spáchal ve stavu vyvolaném duševní poruchou a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný. Ochranné léčení může soud uložit i vedle trestu anebo při upuštění od potrestání.

Soud prvního stupně odůvodnil uložení ochranného léčení sexuologického ústavní formou tím, že u obviněného byla podle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví sexuologie, zjištěna sexuální porucha parafílie v aktivní podobě, která podle znalců usnadnila jednání obviněného a v důsledku níž byly ovládací schopnosti obviněného podstatně sníženy při současném zachování schopností rozpoznávacích. Dále uvedl, že ochranné léčení obviněnému uložil na základě doporučení znalců, protože obviněný spáchal trestný čin ve stavu vyvolaném sexuální poruchou a podle názoru znalců je jeho pobyt na svobodě bez potřebné léčby nebezpečný, resp. je vzhledem k sexuální poruše dána možnost recidivy (srov. č. l. 172 spisu). Odvolací soud odůvodnil napadené usnesení tím, že forma ochranného léčení má oporu v závěrech znaleckého posudku, když odvolatel se v minulosti částečně podrobil ambulantnímu léčení, které však, jak je patrné v předmětné trestní věci, nemělo valný výsledek (srov. č. l. 204 spisu).

Nejvyšší soud přisvědčil dovolání obviněného, že mu bylo uloženo ochranné léčení, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení. Uložení ochranného léčení podle § 72 odst. 2 písm. a) tr. zák. je fakultativní, avšak musí být splněny zákonné podmínky, které jsou v něm uvedeny. První z těchto podmínek je, že pachatel spáchal trestný čin ve stavu vyvolaném duševní poruchou. Ve znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, sexuologie a klinické psychologie, odpověděli znalci MUDr. A. B. a Prof. PhDr. P. W. , PhD., na dotaz, zda obviněný trpí duševní poruchou nebo chorobou, případně jakou, tak, že nezjistili u obviněného V. M. duševní chorobu ani jinou závažnou duševní poruchu; zjistili poruchu sexuální preference (parafílie) podle starší nomenklatury sexuální deviaci v aktivitě. Znalci v posudku také uvedli, že bez ochranné léčby je u obviněného zvýšené nebezpečí dalších sexuálně deviantních projevů, a proto doporučili, aby obviněnému bylo uloženo ochranné léčení sexuologické ústavní formou.

Obsáhlá judikatura vychází z názoru, že samo doporučení znalců lékařů, zda je či není vhodné uložit obviněnému ochranné léčení /§ 72 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák/ není dostatečným podkladem pro rozhodnutí soudu o této otázce. Takové rozhodnutí může soud učinit až na základě zhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů, zejména po zhodnocení celého znaleckého důkazu provedeného vyšetřením duševního stavu obviněného (srov. č. 59/1968 Sb. rozh. tr. a další). Z obsahu spisu je zřejmé, že není splněna zákonná podmínky pro uložení ochranného léčení podle § 72 odst. 2 písm. a) tr. zák., a to, že obviněný spáchal trestný čin ve stavu vyvolaném duševní poruchou, neboť duševní porucha u něj nebyla zjištěna. Ani další podmínka týkající se nebezpečnosti pobytu pachatele na svobodě nebyla prokázána. V případě obou zmíněných podmínek se soudy obou stupňů spokojily jen s doporučením znalců, které však není dostatečným podkladem pro uložení ochranného léčení, neboť znalci jsou na základě svých odborných znalostí oprávněni posuzovat jen takové otázky, které nemůže posuzovat soud pro nedostatek odborných znalostí v příslušném oboru. Povinností soudu je posuzovat otázky právní týkající se podmínek pro uložení ochranného opatření, kterým je též ochranné léčení.

Nejvyšší soud shledal, že byl naplněn důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř., a proto zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2008, sp. zn. 6 To 383/2008, pokud jím byl v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. 52 T 54/2008, ponechán beze změny výrok, jímž bylo obviněnému V. M. podle § 72 odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. uloženo ochranné léčení sexuologické ústavní formou, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. 52 T 54/2008, ve výroku, jímž bylo obviněnému V. M. podle § 72 odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. uloženo ochranné léčení sexuologické ústavní formou. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil i další rozhodnutí na zrušené části obou rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Rozhodnutí o dovolání učinil v neveřejném zasedání konaném za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. dubna 2009

Předseda senátu

JUDr. Jindřich Urbánek