7 Tdo 329/2005
Datum rozhodnutí: 15.06.2005
Dotčené předpisy:




7 Tdo 329/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 15. června 2005 v neveřejném zasedání v Brně o dovolání obviněného pplk. JUDr. J. K., které podal proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 8. 2004, sp. zn. 3 To 394/2004, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 74 T 147/2003, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 30. 1. 2004, sp. zn. 74 T 147/2003, byl obviněný pplk. JUDr. J. K. uznán vinným trestným činem maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle § 159 odst. 1 tr. zák., za který mu byl podle § 159 odst. 1 tr. zák. a § 53 odst. 2 písm. b) tr. zák. uložen peněžitý trest ve výměře 50.000,- (padesát tisíc) Kč. Dále byl obviněnému podle § 54 odst. 3 tr. zák. pro případ, že by peněžitý trest nebyl v zákonné lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody ve výměře 2 (dvou) měsíců.

Shora uvedený rozsudek soudu prvního stupně obviněný napadl odvoláním, z jehož podnětu bylo rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 8. 2004, sp. zn. 3 To 394/2004, napadené rozhodnutí podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušeno ve výroku o trestu s tím, že v rozsahu zrušení odvolací soud za podmínek uvedených v ustanovení § 259 odst. 3 písm. a) a b) tr. ř. nově rozhodl tak, že se podle § 24 odst. 1 tr. zák. od potrestání obviněného upouští. V ostatním zůstal napadený rozsudek nezměněn.

Proti rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný řádně a včas dovolání, kterým napadl výrok o vině rozsudku nalézacího soudu a oba výroky rozsudku soudu odvolacího a které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265d (správně § 265b) odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že oba rozsudky spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Obviněný v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že jednáním popsaným ve výroku o vině nemohlo dojít k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podle § 159 odst. 1 tr. zák. ani po objektivní, ani po subjektivní stránce. Obviněný v daném případě postupoval podle čl. 9 odst. 3, 5 písm. b) nařízení MV ČR č. 25/1994, o policejních celách, které provádělo ust. § 26 - § 32 zák. č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, a které pro něj jako příslušníka P.ČR bylo závazné. Toto nařízení jako správní norma upravovalo, mj. propouštění a předávání osob z cel příslušným orgánům (čl. 2 odst. 1), ale propouštění osob ze zadržení neupravovalo, neboť to bylo obsaženo v trestním řádu. Z tohoto hlediska podle obviněného nelze dovozovat, že by uvedené nařízení bylo v rozporu se zákonem. Obviněný nerozhodoval o propuštění L. D. ze zadržení podle § 77 odst. 2 tr. ř., ale o jeho propuštění z policejní cely, do níž je podle § 26 odst. 2 písm. a) zák. č. 283/1991 Sb. policista oprávněn umístit i osobu, která je zadržena. Navíc příslušný policejní orgán konající vyšetřování, kpt. V. T., i jeho nadřízený, JUDr. J. Č., byli vyrozuměni o tom, že obviněnému jako policistovi nezbude nic jiného, pokud nedostane včas požadovanou informaci, že byl soudu podán návrh na vzetí do vazby, než rozhodnout o propuštění zadrženého L. D. z policejní cely. Obviněný je tedy toho názoru, že nařízení MV ČR č. 25/1994 není v rozporu se zákonem a že jeho postup nebyl protiprávní. Následné výkladové stanovisko Nejvyššího státního zastupitelství č. 23/2002 ze dne 18. 9. 2002 podle obviněného posloužilo jen k jeho dodatečnému trestnímu stíhání, aniž by jím bylo učiněno nějaké opatření k nápravě právní úpravy policejních cel. Obviněný se dále domnívá, že i v případě akceptace tohoto výkladového stanoviska by byl povinen podle nařízení MV ČR č. 25/1994 postupovat a že pokud tak učinil, nemůže být vůči němu vyvozována trestní odpovědnost, když postup podle předpisu (byť interního) obecně zbavuje jednání protiprávního charakteru a tudíž nemůže být trestným činem.

Obviněný je dále přesvědčen, že svým jednáním nemohl zmařit splnění důležitého úkolu trestního řízení, když rozhodnutí soudce o návrhu na vzetí obviněného do vazby je sice významným, ale dílčím a toliko fakultativním zajišťovacím úkonem trestního řízení. Podle obviněného je neméně důležitým úkolem zajistit, aby byla šetřena práva a svobody zaručená Listinou základních práv a svobod (§ 2 odst. 4 tr. ř.) a aby tedy nedošlo k překročení zákonné lhůty stanovené k omezení osobní svobody. Samotné znemožnění soudci rozhodnout o návrhu státní zástupkyně na vzetí obviněného do vazby nelze podle názoru obviněného za zmaření důležitého úkolu považovat, nehledě na to, že návrh na vzetí L. D. do vazby byl z hlediska existence důvodů vazby zcela nekonkrétní a nesplňující požadavky § 67 tr. ř. Navíc z dalšího průběhu trestního řízení je zřejmé, že ze strany L. D. k následnému jednání, které by odůvodňovalo obavy uvedené v § 67 písm. a), b), c) tr. ř., nedošlo.

Obviněný ve svém dovolání taktéž poukázal na to, že skutek tak, jak je popsán ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, odpovídá zavinění úmyslnému a nikoli nedbalostnímu. Oba soudy dovodily jeho zavinění ve formě vědomé nedbalosti, která podle nich měla spočívat v nesprávném právním vyhodnocení věci, resp. v tom, že jako dlouholetý policejní funkcionář s vysokoškolským právnickým vzděláním musel vědět, že příslušný článek nařízení MV ČR je v rozporu se zákonem (§ 77 odst. 2 tr. ř.), a přesto podle něj postupoval a L. D. z policejní cely propustil, přičemž krajský soud navíc tvrdí, že ani podle čl. 9 odst. 3, 5 písm. b) nařízení MV ČR č. 25/1994 důsledně nepostupoval. Obviněný v souvislosti s touto námitkou podotkl, že posouzení toho, zda nařízení MV ČR či jeho část je v rozporu se zákonem, není jednoduchou záležitostí a že on sám měl na toto právní posouzení a tedy rozhodnutí cca 15 minut.

V závěru svého mimořádného opravného prostředku obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího i nalézacího soudu v celém rozsahu zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně ve vyjádření k dovolání uvedl, že námitkou obviněného, podle níž lze ze skutečnosti, že se obviněný při vydání předmětného rozkazu opíral o nařízení MV ČR č. 25/1994, dovodit absenci znaků objektivní i subjektivní stránky předmětného trestného činu, byl obsahově naplněn obviněným uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Státní zástupce dále ve svém vyjádření zejména poukázal na to, že soud učinil taková skutková zjištění, z nichž se podává, že se obviněný nemůže dovolávat interní normy, pokud je tato v rozporu s ustanovením § 77 odst. 2 tr. ř., které jednoznačně a bez jakýchkoli výkladových pochybností vymezuje výlučnou pravomoc státního zástupce a následně soudce rozhodovat o propuštění zadržené osoby na svobodu. Policejní orgány, vykonávající fakticky pouhou správu policejních cel určených pro výkon zadržení osob, nejsou zmocněny k tomu, aby samostatně rozhodovaly o propuštění osob tam umístěných. V posuzovaném případě proto došlo k naprosto nepřípustnému zásahu obviněného do dalšího průběhu trestního řízení a převzetí role jiného orgánu státu soudce, aby rozhodl o tom, zda obviněný bude stíhán na svobodě, či vazebně. Policie nemůže suplovat byť dobře míněným, avšak nezákonným postupem (který navíc nebyl podložen bezpečným a ověřeným zjištěním, zda lhůta zadržení uplynula) postup státního zástupce či soudu. Navíc i za situace, pokud by zmiňovaná lhůta opravdu uplynula, není v pravomoci policie zadrženou osobu z cely propustit, což zcela jednoznačně vyplývá z trestního řádu. Je tedy nepochybné, že obviněný svým jednáním naplnil jak objektivní, tak i subjektivní znaky skutkové podstaty trestného činu maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle § 159 odst. 1 tr. zák.

V závěru svého vyjádření státní zástupce konstatoval, že napadená rozhodnutí netrpí žádnou vadou, kterou by bylo třeba odstranit cestou dovolání, a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, a to za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě předmětného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil námitku, podle níž jeho jednání nebylo protiprávní, neboť důsledně postupoval podle čl. 9 odst. 3, 5 písm. b) nařízení MV ČR č. 25/1994, o policejních celách, které propouštění osob ze zadržení neupravovalo, a proto nemohlo být v rozporu s trestním řádem; obviněný v posuzovaném případě nerozhodoval o propuštění L. D. ze zadržení podle § 77 odst. 2 tr. ř., ale o jeho propuštění z policejní cely, do níž byl podle § 26 odst. 2 písm. a) zák. č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, v platném znění, policista oprávněn umístit i osobu, která byla zadržena. Dovolací soud dospěl k závěru, že tato námitka je zjevně neopodstatněná.

Zejména z předchozího souhlasu státní zástupkyně se zadržením podezřelého L. D., který je založen na č. l. 5 tr. spisu, a protokolu o zadržení osoby podezřelé (č. l. 6 tr. spisu) je zřejmé, že L. D., o jehož propuštění obviněný z titulu své funkce zástupce ředitele O. ř. P. ČR v O. v rámci kontroly správy policejní cely dne 29. 5. 2002 v 6:30 hod. rozhodl, byl zadržen podle § 76 odst. 1 tr. ř. jako osoba podezřelá ze spáchání trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., a to z vazebních důvodů uvedených v § 67 písm. a), b) tr. ř. Konečně i v samotném rozhodnutí obviněného o propuštění L. D. z policejní cely (č. l. 14 tr. spisu) obviněný výslovně uvedl, že jde o propuštění osoby zadržené podle § 76 odst. 1 tr. ř. na základě předchozího souhlasu státního zástupce ze dne 6. 5. 2005. Obviněný si byl tedy plně vědom skutečnosti, že propuštěná osoba se nachází v režimu zadržení podle § 75 a násl. tr. ř. a s tímto vědomím také rozhodl o jejím propuštění.

Na základě § 76 odst. 3 a 4 tr. ř. policejní orgán, který provedl zadržení, osobu zadrženou podle § 76 odst. 1 tr. ř. vyslechne a v případě, že bude podezření rozptýleno, nebo důvody zadržení z jiné příčiny odpadnou, propustí zadrženou osobu bezodkladně na svobodu. V opačném případě předá státnímu zástupci protokol o výslechu zadržené osoby s vyhotovením usnesení o zahájení trestního stíhání a další důkazní materiál tak, aby státní zástupce popřípadě mohl podat návrh na vzetí do vazby. Návrh musí policejní orgán podat bez odkladu, aby zadržená osoba mohla být odevzdána soudu nejpozději do 48 hodin od zadržení; jinak musí být zadržená osoba propuštěna na svobodu.

Podle § 77 odst. 1 věty první tr. ř. nenařídil-li státní zástupce propuštění zadržené osoby na podkladě materiálů mu došlých, popřípadě po jejím opětovném výslechu, je povinen odevzdat ji ve lhůtě 48 hodin od zadržení soudu s návrhem na vzetí do vazby. Na základě odst. 2 věty první a čtvrté téhož zákonného ustanovení je soudce povinen vyslechnout zadrženou osobu a do 24 hodin od doručení návrhu státního zástupce rozhodnout o jejím propuštění na svobodu anebo rozhodnout, že ji bere do vazby s tím, že překročení doby 24 hodin od doručení návrhu státního zástupce na vzetí do vazby je vždy důvodem rozhodnutí o propuštění obviněného na svobodu.

Z uvedených ustanovení trestního řádu je jednoznačně zřejmé, že oprávnění rozhodnout o propuštění zadržené osoby na svobodu má ten orgán činný v trestním řízení, který v daném okamžiku posuzuje existenci důvodů pro omezení její osobní svobody vymezených v § 67 tr. ř. Oprávnění rozhodnout o propuštění zadržené osoby na svobodu tedy přechází v okamžiku, kdy policejní orgán předá podklady potřebné pro případné podání návrhu na vzetí zadržené osoby (tj. obviněného) do vazby státnímu zástupci, na státního zástupce a v okamžiku, kdy státní zástupce tyto podklady spolu s návrhem na vzetí obviněného do vazby předá soudci, na soudce; jiné než uvedené orgány nejsou v daném okamžiku oprávněny o propuštění zadržené osoby na svobodu rozhodnout.

Tedy v posuzovaném případě obviněný, ač věděl, že jde o osobu zadrženou podle § 76 odst. 1 tr. ř., a že příslušný policejní orgán již také předal nutnou dokumentaci státnímu zástupci s návrhem na vzetí do vazby, rozhodl o propuštění L. D. na svobodu, přičemž v té době již byl návrh na vzetí této osoby do vazby převzat soudkyní Okresního soudu v Ostravě. Učinil tak rozhodnutí, které bylo na základě ustanovení § 77 odst. 2 tr. ř. v pravomoci soudce a které bylo s tímto zákonným ustanovením v rozporu.

Na základě § 26 odst. 1 zák. č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky (dále jen pol. zák.) je policista oprávněn umístit do policejní cely osobu zajištěnou podle § 14 a § 15 tohoto zákona. Podle odst. 2 téhož zákonného ustanovení je policista dále oprávněn umístit do cely i osobu, která a) byla zadržena, b) byla zatčena, c) má být dodána do výkonu trestu odnětí svobody, d) byla policistou převzata k provedení procesních úkonů z vazby nebo z výkonu trestu odnětí svobody, e) byla předvedena podle § 13 odst. 5 a nelze-li jinak zajistit provedení úkonů uvedených v § 13 odst. 7. Podle čl. 1 nařízení MV ČR č. 25/1994, o policejních celách (dále jen nařízení), na které se obviněný ve svém dovolání odvolává, jsou policejní cely zařízení zřízená u útvarů P. Č. R. a určená k umísťování osob, jejichž vymezení podle tohoto článku odpovídá vymezení osob, které lze do policejní cely umístit podle § 26 pol. zák.

Policejní cely tedy slouží toliko k přechodnému umístění osob, jejichž osobní svoboda byla z důvodů uvedených zejména v § 14 a § 15 pol. zák., § 75 a § 76, § 69, § 321 odst. 3 tr. ř. či § 13 odst. 5 a 7 pol. zák. omezena, tj. k realizaci institutů v těchto zákonných ustanoveních vymezených, a proto se musí umístění osob v celách, tzn. i doba, po kterou může být osoba v cele umístěna, podmínky, za kterých lze osobu z cely propustit, a to včetně toho, kdo je oprávněn o propuštění osoby z policejní cely rozhodnout, těmito zákonnými ustanoveními řídit. Z tohoto důvodu jsou námitky obviněného, že nařízení propouštění osob ze zadržení neupravovalo a že nerozhodoval o propuštění L. D. ze zadržení dle § 77 odst. 2 trestního řádu, ale o jeho propuštění z policejní cely, do níž je dle § 26 odst. 2 písm. a) pol. zák. policista oprávněn umístit i osobu, která je zadržena , zjevně neopodstatněné.

Zjevně neopodstatněná je taktéž námitka obviněného, podle níž v posuzovaném případě důsledně postupoval podle čl. 9 odst. 3, 5 písm. b) nařízení MV ČR č. 25/1994.

Podle čl. 9 odst. 3 předmětného nařízení policista, který vykonává ostrahu cely, dbá, aby nedošlo k překročení lhůty 24 hodin od doby omezení osobní svobody umístěné osoby, podle odst. 4 téhož článku nebyl-li policista vykonávající ostrahu cely včas vyrozuměn o dalších opatřeních ve věci umístěné osoby, upozorní na plynutí lhůty policistu, který koná v dané věci šetření, nebo policistu, který osobu do cely umístil, popřípadě věc oznámí jejich nadřízenému služebnímu funkcionáři. Podle čl. 9 odst. 5 písm. b) nařízení osobu propustí policista, který vykonává dohled a kontrolu cely sám, a to po uplynutí lhůty 24 hodin v případě, že mu nebylo přes jeho upozornění oznámeno rozhodnutí anebo sděleno další opatření ve věci umístěné osoby.

Obviněný rozhodl o propuštění L. D. poté, co jej svědek J. Ch., operační důstojník O. ř. P. ČR v O., informoval o tom, že svědek V. T., policejní rada zpracovávající trestní spis L. D., předal tento spisový materiál státní zástupkyni JUDr. K. s podnětem na podání návrhu na vzetí zadrženého do vazby (str. 2 rozsudku soudu prvního stupně), a poté, co mu svědek JUDr. J. Č., nadřízený svědka T., sdělil, že ví o tom, že návrh, resp. podnět k podání návrhu na vzetí do vazby byl státnímu zástupci podán a že návrh na vzetí do vazby bude podán k soudu do O. (str. 4 tamtéž). S ohledem na toto skutkové zjištění dovolací soud souhlasí se závěrem odvolacího soudu, že obviněný jako policista vykonávající kontrolu správy policejní cely nemohl propustit zadrženého L. D. na svobodu, neboť nebyla splněna podmínka pro vydání tohoto rozhodnutí uvedená v čl. 9 odst. 5 písm. b) nařízení, když obviněnému bylo svědkem JUDr. J. Č. jako nadřízeným policisty, který konal v dané věci šetření, sděleno, jaké další opatření bylo ve věci L. D. učiněno, tj. když tento svědek obviněnému sdělil, že podnět k podání návrhu na vzetí do vazby byl již dozorující státní zástupkyni podán a bude také podán soudu. Postup obviněného tedy nebyl v rozporu toliko s ustanovením § 77 odst. 2 tr. ř., ale taktéž s čl. 9 odst. 5 písm. b) nařízení, o které obviněný opírá svou obhajobu.

S ohledem na skutečnost, že postup obviněného nebyl v souladu ani s předpisy vymezujícími rámec pravomocí policisty vykonávajícího dohled a kontrolu cely, mohl Nejvyšší soud učinit závěr, že i další dovolací námitka obviněného poukazující na to, že postup podle předpisu (byť interního) zbavuje jednání protiprávního charakteru a nemůže tudíž být trestným činem, je zjevně neopodstatněná, aniž by se touto námitkou musel podrobněji zabývat.

V podaném dovolání byla dále uplatněna hmotně právní námitka, podle níž obviněný jednáním popsaným ve výroku rozsudku soudu I. stupně splnění důležitého úkolu trestního řízení nemohl zmařit . V souvislosti s touto námitkou obviněný poukázal na to, že znemožnění soudci rozhodnout o návrhu státní zástupkyně na vzetí obviněného do vazby nelze považovat za zmaření důležitého úkolu, že rozhodnutí soudce o návrhu na vzetí obviněného do vazby je toliko fakultativním zajišťovacím úkonem trestního řízení, že návrh na vzetí L. D. do vazby byl zcela nekonkrétní a nesplňující požadavky § 67 tr. ř. a že z dalšího průběhu trestního řízení proti L. D. je zřejmé, že ze strany této osoby nedošlo k žádnému následnému jednání, které by odůvodňovalo obavy uvedené v § 67 tr. ř.

Rozhodnutí soudce o vzetí obviněného do vazby je jedním z nejvýznamnějších úkonů celého trestního řízení, neboť okolnost, zda v konkrétním případě obviněný byl omezen na své osobní svobodě vzetím do vazby či nikoli, může ovlivnit dosažení samotného účelu trestního řízení, tedy náležité zjištění trestného činu a spravedlivé a tedy zákonné potrestání jeho pachatele, popř. možnost pachatele se na další trestné činnosti podílet, což je nepochybně zřejmé již z vymezení důvodů, pro které je možné vzít obviněného do vazby (§ 67 tr. ř.). Význam, resp. důležitost rozhodnutí o vzetí obviněného do vazby, nemůže snížit ani skutečnost, že toto rozhodnutí je toliko fakultativní, tj. závislé na úvaze soudce, zda obviněného při existenci některého z důvodů vazby do vazby vezme či nikoli.

Znemožní-li v posuzovaném případě obviněný svým rozhodnutím o propuštění L. D. z policejní cely soudkyni Okresního soudu v O. rozhodnout o návrhu státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v O. na vzetí zadrženého L. D. do vazby a případně i o vzetí této osoby do vazby, bezpochyby tím zmařil důležitý úkol ve smyslu § 159 odst. 1 tr. zák.

Uvedený závěr nemůže ovlivnit ani skutečnost, že předmětný návrh na vzetí do vazby byl, jak tvrdí ve svém dovolání obviněný, nekonkrétní a nesplňující požadavky § 67 tr. ř. Formální či obsahové nedostatky návrhu na vzetí do vazby jako podkladu pro příslušné rozhodnutí soudce nemohou mít na význam, resp. důležitost tohoto rozhodnutí žádný vliv. Pokud obviněný chtěl touto dílčí námitkou poukázat např. na to, že z návrhu na vzetí do vazby bylo zřejmé, že v něm uvedená skutková zjištění nejsou pro vzetí L. D. do vazby dostačující, nelze než konstatovat, že za účelem odstranění takovýchto nedostatků byla trestním řádem stanovena povinnost soudce zadrženou osobu opětovně vyslechnout, která s ohledem na předmětné nezákonné rozhodnutí obviněného nemohla být v případě zadrženého L. D. splněna.

K námitce obviněného, že ze strany L. D. nedošlo k žádnému následnému jednání, které by odůvodňovalo obavy uvedené v § 67 tr. ř., dovolací soud toliko poznamenává, že i tato skutečnost nemůže mít na trestnost jednání obviněného žádný vliv. Rozhodující je, že obviněný zmařil, tj. znemožnil splnění důležitého úkolu v době, kdy tento měl být splněn.

Poslední hmotně právní námitkou uplatněnou v podaném dovolání obviněný napadl správnost právního závěru soudů nižších stupňů o formě zavinění, a to tvrzením, že skutek tak, jak je popsán ve výroku rozsudku soudu I. stupně, odpovídá zavinění úmyslnému a nikoli nedbalostnímu. Touto námitkou obviněný soudům dříve činným v jeho trestní věci v podstatě vytýká, že jej uznaly vinným nedbalostním trestným činem, přestože ze skutkové věty, jak tvrdí obviněný, vyplývá zavinění úmyslné. Protože obviněný má podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. právo podat dovolání jen ve svůj prospěch, dovolací soud se touto námitkou směřující de facto v neprospěch obviněného nebyl oprávněn zabývat. V tomto směru je pak bez významu, zda obviněný mohl nebo nemohl posoudit soulad předmětného nařízení se zákonem když, jak správně konstatoval již soud odvolací, obviněný nepostupoval důsledně ani podle čl. 9 odst. 3, 5 písm. b) tohoto nařízení MV ČR č. 25/1994, resp. postupoval v rozporu s ním.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené závěry, kdy Nejvyšší soud shledal, že obviněný pplk. JUDr. J. K. byl správně uznán vinným trestným činem maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle § 159 odst. 1 tr. zák., dovolací soud dovolání tohoto obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Zjevná neopodstatněnost dovolání vyplývá nejen ze skutečnosti, že obviněný přes dostatečné odůvodnění rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně nadále setrvává na svém právním posouzení skutku, ale taktéž z toho, že jeho hmotně právní námitky jsou v podstatě opakováním jeho námitek uplatněných již v rámci podaného řádného opravného prostředku a odvolací soud se s nimi řádně a správně vypořádal.

Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. června 2005



Předseda senátu:

JUDr. Michal Mikláš