7 Tdo 328/2017
Datum rozhodnutí: 05.04.2017
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. b) předpisu č. 141/1961Sb.



7 Tdo 328/2017-29
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 5. 4. 2017 o dovolání obviněného P. P. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 7 To 198/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 71 T 43/2015 takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .

O d ů v o d n ě n í

Obviněný P. P. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 7 To 198/2016, jímž bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. 71 T 43/2015. Usnesení Krajského soudu v Ostravě napadl proto, že jím zůstal nedotčen výrok o vině pod bodem 2) odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně a výrok o trestu, tedy výroky, proti kterým zaměřil také své odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Odkázal na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Uplatněnými námitkami vyjádřil nesouhlas se skutkovými zjištěními, která se stala podkladem napadeného výroku o vině, dále s tím, jakým hodnocením důkazů soudy k těmto zjištěním dospěly, a s tím, že nebylo vyhověno jeho návrhům na provedení dalších důkazů.

Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení i odsuzující rozsudek a aby věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí Okresnímu soudu v Ostravě.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření uvedla, že námitky obviněného nejsou způsobilé naplnit deklarované dovolací důvody, neboť pouze polemizují se skutkovými zjištěními soudů. V posuzované věci nedošlo ani k extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudů. Bylo provedeno úplné dokazování, pachatelství obviněného bylo postaveno najisto a jeho obhajoba byla vyvrácena. Z odůvodnění rozhodnutí soudů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními. Státní zástupkyně navrhla, aby dovolání obviněného bylo odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného než zákonného důvodu.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Především Nejvyšší soud připomíná, že dovolání není běžný opravný prostředek a neplní funkci dalšího odvolání . Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z důvodů uvedených v § 265b tr. ř. Zákonný dovolací důvod je relevantně uplatněn za předpokladu, že jsou s ním spojeny konkrétní námitky, které mu odpovídají svým obsahem. Žádný z dovolacích důvodů se nevztahuje ke skutkovým zjištěním, k hodnocení důkazů ani k rozsahu provedeného dokazování. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Skutkové námitky tudíž nejsou dovolacím důvodem.

Podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat (v dovolatelem uplatněné variantě), jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Z těch obviněný konkrétně odkazuje na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z tohoto důvodu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí, pak tomuto dovolacímu důvodu obsahově odpovídají pouze námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Předmětem právního posouzení totiž je skutek tak, jak ho zjistily soudy.

Obviněný byl odsouzen pod bodem 2 výroku odsuzujícího rozsudku pro zločin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, jehož se dopustil skutkem, který podle zjištění Okresního soudu v Ostravě, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil také odvolací soud, spočíval v podstatě v tom, že obviněný dne 25. 11. 2014 kolem 23:10 hodin v hale vlakového nádraží v O. V. po navázání slovního kontaktu nejprve přesvědčoval R. S., vykonávajícího zde službu strážného ve služebním oděvu bezpečnostní služby, aby se domluvili, že dostane 20 000 Kč a nikdo se nic nedozví, a když na to poškozený nereagoval, namířil proti němu nůž s čepelí směřující na břicho a žádal ho, aby mu zpřístupnil pokladny, přitom mu pohrozil, že když to neudělá, tak s ním bude zle, a ve svém jednání pokračoval boucháním pěstí do skleněné tabule jedné z uzavřených pokladen, avšak následně se zalekl zvuku otevření dveří do nádražní haly a utekl, přičemž jeho jednání vzbudilo v poškozeném obavu ze splnění výhrůžek.

V podaném dovolání obviněný neuplatnil žádné námitky v tom smyslu, že by takto zjištěný skutek nenaplňoval znaky zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Pouze takové námitky by obsahově korespondovaly s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Podané dovolání obviněný založil na námitkách, které navazovaly na jeho obhajobu z původního řízení a které byly založeny na tvrzení, že se v uvedené době na místě činu vůbec nenacházel, neboť byl na ubytovně Hotelový dům Areal v P. ulici v O. Z., kam přijel krátce předtím tramvají z návštěvy svého známého M. Ch. Výpověď poškozeného označil za nevěrohodnou, neboť poškozený měl s obviněným již dříve konflikt a mohl být motivován snahou o pomstu. Poškozený se také vyjadřoval rozporně k popisu nože, který měl obviněný k činu použít. Obviněný zpochybnil také rekognici provedenou s poškozeným, s odůvodněním, že poškozený jej už znal právě z onoho dřívějšího konfliktu. Konečně obviněný namítl, že soudy neakceptovaly jeho návrhy na doplnění dokazování výslechy pracovníků recepce zmíněné ubytovny a dalších osob.

Tyto námitky obviněného mají vyloženě skutkovou povahu, a tím se ocitají mimo rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., potažmo i dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Obviněný sice formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jinak uplatnil námitky, které mu co do svého obsahu neodpovídají a nejsou pod něj podřaditelné.

Nejvyšší soud z pozice dovolacího soudu nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně, ledaže by tato zjištění byla v tak extrémním rozporu s důkazy, že by tím bylo dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces. V takovém případě má zásah Nejvyššího soudu podklad v ustanoveních čl. 4, čl. 90 Ústavy.

Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Ostravě, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Ostravě, na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé není extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový podklad ve svědecké výpovědi poškozeného R. S., který událost věrohodně popsal jak při rekognici konané dne 18. 2. 2015 (č. l. 62-65), tedy již po zahájení trestního stíhání, tak v hlavním líčení dne 15. 5. 2015. I když byl znalostí osoby obviněného z jejich předchozího setkání (i předložením fotografií poškozenému před rekognicí in natura) oslaben znovupoznávací význam rekognice provedené s poškozeným, nic to nemění na tom, že obviněného jednoznačně označil za pachatele činu, a to jak v přípravném řízení, tak v hlavním líčení. Ve shodě s výpovědí samotného obviněného také popsal poškozený již při oznámení činu oblečení obviněného (černá bunda s nápisem UMBRO), jak vyplývá i z výpovědi svědka A. T. ve spojení s úředním záznamem č. l. 66. Soudy dále logicky uzavřely, že poškozený neměl motiv k nepravdivému obvinění osoby obviněného, přičemž i podle závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie, by taková nepravdivá výpověď poškozeného naprosto neodpovídala charakteristikám jeho osobnosti. Obviněný a poškozený se shodli v tom, že v předchozí době (v řádu týdnů před činem) poškozený z titulu svého zaměstnání obviněného a jeho přátele vykazoval z míst nádražní haly, kam neměli povolen přístup, avšak nejednalo se zjevně o konflikt, který by mohl založit pomstychtivý motiv poškozeného. Kromě toho by bylo nelogické, aby takový případný motiv poškozený realizoval právě inkriminovaného dne a právě takovým způsobem, kdy z chování poškozeného po oznámení věci policii a z jeho jednotlivých vyjádření rozhodně nevyplývá nějaký předem promyšlený cíl obvinit (nepravdivě) právě P. P. Soudy v souladu se závěry znaleckého posudku vyhodnotily i určitý rozpor ve výpovědi poškozeného ohledně popisu nože a jeho uchopení obviněným jako nepodstatný a odůvodnitelný duševním stavem poškozeného v okamžiku útoku, spolu s jeho podprůměrným intelektovým i paměťovým výkonem. Důvodně soudy kladly důraz i na fakt, že výpověď poškozeného je podporována záznamem telefonického oznámení poškozeného na policii bezprostředně po útoku (byť se při něm poškozený nezmínil výslovně o noži) a svědeckými výpověďmi policistů dostavivších se na místo činu, z nichž vyplývá nejen to, jak poškozený událost popisoval (což je zapsáno i v úředním záznamu č. l. 66-67), ale i další okolnosti, tj. že poškozený byl skutečně ukrytý na toaletách a že působil vystrašeně. Obhajobu obviněného soudy důvodně považovaly za vyvrácenou a jeho vinu za prokázanou bez jakýchkoli rozumných pochybností. Přitom nepřehlédly ani podstatný rozpor mezi výpovědí obviněného a svědka M. Ch., který se sice snažil potvrdit alibi obviněného, avšak uvedl, že obviněného doprovázel na tramvaj, zatímco obviněný tvrdil, že od svědka odcházel sám. Svědek Ch. si také nevzpomněl na údajnou přítomnost svědkyně T. H. při předchozím posezení v jeho bytě. Konečně soudy také například připomněly, že ačkoli obviněný tvrdil, že v době činu už byl na ubytovně, uvedl také, že když nastupoval do tramvaje, viděl již přijíždět k nádraží policisty. Tím tedy vlastně vyvrací, že by jeho alibi mohlo být potvrzeno výslechem možných svědků pracujících v recepci ubytovny.

Výslechy svědků, které obviněný v dovolání navrhoval, by byly zcela zjevně nadbytečné, neboť ani obviněný netvrdil, že by mohli tito svědci uvést cokoli o předmětném činu, nýbrž měli se pouze vyjádřit k dřívějšímu chování poškozeného na pracovišti a k řádnému chování obviněného u nádražního kiosku, kam údajně pravidelně docházel. Lze akceptovat, že soudy považovaly rozsah provedeného dokazování za dostatečný, když nalézací soud navíc dokazování k návrhům obviněného i z vlastní iniciativy významně doplnil. Pro úplnost lze dodat, že v dovolání zmiňované doplnění dokazování (svědci D., I. K., S. W., pracovníci recepce ubytovny) obviněný nenavrhoval ani v závěru hlavního líčení dne 19. 4. 2016, kdy strany byly na případné důkazní návrhy dotazovány, avšak ze strany obhajoby (ani státního zástupce) žádné podány nebyly, přičemž ani v odvolání obviněného ani v průběhu veřejného zasedání konaného o odvolání rovněž nebyly žádné důkazní návrhy výslovně vzneseny.

Logická obsahová návaznost skutkových zjištění soudů na provedené důkazy svědčí o tom, že ústavně zaručené základní právo obviněného na spravedlivé řízení nebylo nijak porušeno. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že nepovažuje provedené dokazování za dostatečné, není dovolacím důvodem.

Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako dovolání podané z jiného než zákonného dovolacího důvodu.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. dubna 2017

JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu

Vypracoval:
JUDr. Josef Mazák