7 Tdo 321/2009
Datum rozhodnutí: 15.04.2009
Dotčené předpisy:




7 Tdo 321/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 15. 4. 2009 o dovolání obviněné Mgr. H. Ř. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2007, sp. zn. 67 To 75/2007, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 2 T 167/2005 t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné Mgr. H. Ř. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 2 T 167/2005, byla obviněná Mgr. H. Ř. uznána vinnou trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. a odsouzena podle § 248 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody na dvě léta, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle § 59 odst. 1 tr. zák. na dvě léta. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. zák. a podle § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.

O odvoláních, která podali obviněná a v její neprospěch také státní zástupce, bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2007, sp. zn. 67 To 75/2007. Z podnětu odvolání obviněné byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušen a podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněná byla uznána vinnou trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. a odsouzena podle § 248 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na jeden rok, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle § 59 odst. 1 tr. zák. na osmnáct měsíců, přičemž nově bylo rozhodnuto také o náhradě škody výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. a podle § 229 odst. 2 tr. ř. Odvolání státního zástupce bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Jako trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. posoudil Městský soud v Praze skutek, který podle jeho zjištění a předtím až na výši způsobené škody i podle zjištění Obvodního soudu pro Prahu 6 spočíval v podstatě v tom, že obviněná v průběhu let 2000-2001 v místě svého tehdejšího bydliště v P., U K., postupně rozprodala obrazy specifikované ve výroku o vině, které jejich majitel Ing. M. S. po vzájemné dohodě umístil a rozvěsil v prostorách domu, takto získané finanční prostředky si ponechala pro vlastní potřebu a poškozenému Ing. M. S. tím způsobila škodu ve výši nejméně 430 000 Kč.

Obviněná podala prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze. Napadla výrok o vině a trestu. Odkázala na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V mezích tohoto dovolacího důvodu namítla nesprávnou právní kvalifikaci skutku, kterou spatřovala v posouzení, zda se jedná o trestný čin zpronevěry podle § 248 tr. zák. nebo zda se jedná o trestný čin krádeže podle § 247 tr. zák. . Mimo meze dovolacího důvodu uplatnila obsáhlé námitky proti skutkovým zjištěním obou soudů a proti tomu, jakým hodnocením důkazů soudy ke svým zjištěním dospěly. Obviněná se dovoláním domáhala toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a aby přikázal Městskému soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Nejvyšší soud shledal, že pokud se opírá o námitky odpovídající zákonnému dovolacímu důvodu, je dovolání obviněné zjevně neopodstatněné.

Trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou. Za takovou škodu se podle § 89 odst. 11 tr. zák. považuje škoda dosahující částky nejméně 25 000 Kč. Trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 tr. zák. (nehledě na kvalifikaci v závislosti na výši škody) spočívá v tom, že pachatel si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní. Rozdíl mezi oběma trestnými činy je především v tom, že pachatel trestného činu zpronevěry si přisvojí cizí věc za situace, kdy jí již má ve své dispozici, do které se předtím dostala se souhlasem vlastníka nebo jiné oprávněné osoby, zatímco pachatel trestného činu krádeže si dispozici s věcí zajistí proti vůli vlastníka nebo jiné oprávněné osoby. Základní odlišnost mezi uvedenými trestnými činy je tedy ve způsobu, jímž se pachateli dostane cizí věc do jeho moci.

Aplikují-li se tyto zásady na skutkový stav, který zjistily soudy obou stupňů, je evidentní, že posuzovaný skutek má znaky trestného činu zpronevěry. Oba soudy vycházely ze zjištění, že na umístění obrazů v domě, v němž bydlela obviněná, se poškozený s obviněnou dohodli. Podle zjištění soudů poškozený sledoval dohodou bezpečnější uložení svých obrazů, neboť tento dům byl vybaven zabezpečovacím zařízením, a to oproti jejich dosavadnímu uložení na půdě domu po jeho rodičích. Podle těchto zjištění obviněná souhlasila s umístěním obrazů v domě, kde bydlela, a s jejich rozvěšením na zdech především proto, aby dům tak lépe vypadal, čímž se podle jejího očekávání zvyšovaly vyhlídky na jeho výhodnější prodej, který do budoucna předpokládala. Obrazy se tedy ocitly v dispozici obviněné na základě dohody obou stran, to znamená se souhlasem poškozeného, takže z hlediska obviněné se jednalo o cizí svěřenou věc, přičemž účelem svěření bylo zachovat přítomnost obrazů v domě obývaném obviněnou. Jednání spočívající ve svévolném prodeji obrazů a v použití výtěžku tohoto prodeje pro vlastní potřebu znamenalo, že obviněná naplnila zákonné znaky trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1 tr. zák. a vzhledem k výši způsobené škody i podle § 248 odst. 2 tr. zák. Protože obrazy se do dispozice obviněné nedostaly proti vůli poškozeného, ale s jeho souhlasem, je vyloučeno uvažovat o posuzovaném skutku jako o trestném činu krádeže podle § 247 tr. zák. Právní posouzení skutku, na kterém spočívá napadený rozsudek, je tedy správné, byť lze poznamenat, že Městský soud v Praze v tzv. právní větě výroku o vině uvedl, že obviněná přisvojila si věc, která jí byla svěřena , a nikoli správně přisvojila si cizí věc, která jí byla svěřena . Tato nepřesnost však je bez vlivu na meritorní správnost výroku o vině.

Nejvyšší soud připomíná, že v souladu s tím, jak je v zákoně vymezen dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., se otázkou správnosti právního posouzení skutku zabýval ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a že nijak nepřihlížel k námitkám, jimiž se obviněná snažila zpochybnit správnost skutkových zjištění soudů.

Jestliže dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pak to znamená, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Logicky to vyplývá z dikce citovaného ustanovení ..nebo jiném .hmotně právním .. . Podstatou právního posouzení skutku jako posouzení hmotně právního je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, tak jak byl zjištěn soudy, a nikoli jak se jeho zjištění domáhá dovolatel. V dovolání lze namítat, že skutkový stav, který zjistily soudy, nemá znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat p r á v n í vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudy. Mimo rámec dovolacího důvodu jsou s k u t k o v é námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Dovolání se nemůže opírat o námitky proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování, že nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů apod. Dovolání je mimořádný opravný prostředek určený k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí.

S ohledem na zásady vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen zcela výjimečně, pokud to je odůvodněno extrémním rozporem mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou návaznost na provedené důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z provedených důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. V posuzované věci se o žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 6 a Městského soudu v Praze na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná. Skutková zjištění, která soudy vzaly za podklad výroku o vině, mají jasnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, zejména na svědeckou výpověď poškozeného Ing. M. S. a na výpověď svědka M. P., který v kritickou dobu žil s obviněnou a v podstatě zprostředkoval její dohodu s poškozeným o umístění obrazů v domě. Soudy zaznamenaly i to, že jejich svědecké výpovědi se neshodují s výpověďmi jiných osob, které se různým způsobem a v různých souvislostech vyjadřovaly k okolnostem spojeným s přítomností obrazů v domě obývaném obviněnou. Všechny důkazy soudy zhodnotily logickým a přesvědčivě zdůvodněným způsobem, rozpory mezi důkazy překlenuly racionálními úvahami a náležitě vysvětlily, proč považují za věrohodné ty důkazy, které vyznívaly pro závěr o vině obviněné. Při tomto postupu soudy nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Na tomto podkladě považovaly soudy za vyvrácenou obhajobu, která byla založena na tvrzení obviněné, že ještě před umístěním obrazů v domě se jejich vlastníkem stal M. P., který jí je pak daroval. To, že obviněná se neztotožňuje s hodnocením důkazů, jak ho podaly soudy, a že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, která soudy z důkazů vyvodily, není dovolacím důvodem.

Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Jinak pokládá Nejvyšší soud za nutné vyjádřit se k délce dovolacího řízení. Obvodnímu soudu pro Prahu 6 došlo dovolání obviněné dne 3. 7. 2007, avšak věc byla předložena Nejvyššímu soudu až dne 19. 3. 2009. K průtahům tedy nedošlo v řízení před Nejvyšším soudem.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. dubna 2009

Předseda senátu:

JUDr. Petr Hrachovec