7 Tdo 315/2009
Datum rozhodnutí: 17.12.2009
Dotčené předpisy:




7 Tdo 315/2009-I.

U S N E S E N Í



Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 17. prosince 2009 v Brně v neveřejném zasedání o dovoláních obviněných Ing. J. F. a Ing. J. Š. proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 11. 2008, sp. zn. 4 To 700/2008, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 3 T 125/2008, t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se z r u š u j í rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 11. 2008, sp. zn. 4 To 700/2008, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 3 T 125/2008, ohledně obviněných Ing. J. F. a Ing. J. Š.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř., s přiměřeným použitím § 261 tr. ř., se tyto rozsudky zrušují též ohledně obviněného J. T.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 2 p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

I.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 3 T 125/2008, byli obvinění Ing. J. F., Ing. J. Š. a J. T. uznáni vinnými trestnými činy pohrdání soudem podle § 169b linea 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. a výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Obviněný Ing. J. F. byl odsouzen podle § 202 odst. 2 tr. zák. (správně odst. 1) za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 měsíců. Podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem. Obviněný Ing. J. Š. byl odsouzen podle § 202 odst. 2 tr. zák. (správně odst. 1) za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 měsíců. Podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku. Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto rovněž o vině a trestu u obviněného J. T.

Obvinění se trestných činů dopustili tím, že všichni společně dne 8. 4. 2008 kolem 8:45 hodin v P., S., v budově Městského soudu v Praze, se po dohodě z předchozího dne, kdy obvinění Ing. J. F. a Ing. J. Š. spolu s Ing. J. K. jako vedení jejich sdružení K. rozhodli o blokádě senátu Městského soudu v Praze a o zbavení soudcovských talárů soudkyň ze senátu 21 Co ve složení JUDr. H. Liškové, JUDr. H. Čvančarové a JUDr. B. Chlostové, postavili před dveře jednací místnosti č. 174, na něž vylepili plakát vyzývající k respektování evropských rozsudků a neumožnili ani přes výzvy předsedkyně senátu 21 Co JUDr. H. Liškové vstup do této jednací místnosti s odůvodněním, že ona již není soudkyní, neboť byla odvolána jejich sdružením K. na základě čl. 23 Ústavy ČR s platností od 8. 4. 2008 a s účinností od oznámení, poté jí předali písemné vyhotovení tohoto jejich rozhodnutí, vstup do místnosti pak všichni společně blokovali i nadále, neumožnili tak projednání věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 21 Co 533/2007 od 9:00 hodin, nereagovali ani na opětovné výzvy k umožnění vstupu do jednací místnosti dané jim Justiční stráží, JUDr. T. Vejnarem, ani příslušníky Policie ČR, kteří je legitimovali, okolo 9:25 hodin je pak vyzvala opětovně JUDr. H. Lišková, aby umožnili vstup do jednací místnosti, v důsledku neuposlechnutí výzvy pak obviněnému Ing. J. F., který vystupoval celou dobu jako mluvčí obviněných, uložila pořádkovou pokutu za rušení pořádku a neumožnění vstupu do jednací síně ve výši 5.000,- Kč, poté byl znovu poučen o možnosti zásahu Policie ČR, následně byl poučen o možnosti trestního stíhání pro trestný čin pohrdání soudem podle § 169b tr. zák. místopředsedou Městského soudu v Praze JUDr. B. Horkým, přesto všichni tři obvinění setrvali na místě, poté je poučil příslušník Policie ČR, aby všichni tři zanechali své protiprávní jednání, jinak proti nim může být použito donucovacích prostředků, ani opakovaných výzev policisty neuposlechli, takže proti nim hlídka Policie ČR spolu se členy Justiční stráže musela zasáhnout a odtlačit je od dveří, čemuž se především obviněný Ing. J. F. bránil, takže proti němu muselo být užito donucovacích prostředků v podobě hmatů a chvatů a následně též přiložení pout.

Proti tomuto rozhodnutí podali odvolání všichni tři obvinění. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 25. 11. 2008, sp. zn. 4 To 700/2008, k jejich odvoláním podle § 258 odst. 1, písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výrocích o trestech ohledně všech obviněných. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl, že při nezměněném výroku o vině obviněné odsoudil podle § 202 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody u obviněného Ing. J. F. v trvání 2 měsíců. Podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. tohoto obviněného pro výkon trestu zařadil do věznice s dozorem. U obviněného Ing. J. Š. v trvání 2 měsíců. Podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. mu výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 1 roku. Tímto rozsudkem rozhodl rovněž o trestu u obviněného J. T., který v následujícím období, podle tvrzení obviněného Ing. J. F. v dovolání, zemřel.

II.

Proti rozhodnutí soudu II. stupně podali prostřednictvím stejného obhájce řádně a včas dovolání obvinění Ing. J. F. a Ing. J. Š.

Obviněný Ing. J. F. opřel své dovolání o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), e), g), h), k) tr. ř. Domnívá se, že soud nesprávně posoudil jak skutkovou podstatu, tak i okolnosti případu. Poukázal na to, že Městský soud v Praze nebyl schopen ani po dvou letech zrevidovat případ jeho dětí. Uvedl, že byl úspěšný se svou stížností u ESLP (Evropský soud pro lidská práva) ve Štrasburku, který svým rozhodnutím konstatoval, že Česká republika porušila základní práva stěžovatele, když mu nezajistila řádný podíl na výchově jeho nezletilých synů T. a M. F. Tento rozsudek podle obviněného jednoznačně zavazoval českou justici k revizi případu. Skutečnost, že za revizi případu je odpovědný Městský soud v Praze, potvrdil údajně i předseda tohoto soudu JUDr. J. Sváček, a to na přímý dotaz obviněného. Přesto od té doby pro tuto revizi údajně nic neudělal, naopak tuto revizi ignoroval. Stejně tak se choval i odvolací senát Městského soudu v Praze JUDr. H. Liškové, který byl pověřen vyřízením odvolání obviněného proti prvostupňovému rozsudku ve věci jeho dětí. Obviněný uvedl, že JUDr. H. Lišková veřejně potvrdila, že žádný případ revidovat nebude, čímž prokazatelně porušila svou povinnost, kterou jak ve vztahu k obviněnému, tak k ESLP měla. Podle obviněného je dost možné, že úroveň jejího právního vědomí byla taková, že o této povinnosti ani nevěděla. Proto se rozhodl využít čl. 23 Listiny základních práv a svobod a poté, co byly bezvýsledně použity všechny zákonné prostředky, rozhodl se sáhnout ke všem prostředkům zbývajícím, aby se svých práv domohl a znemožnil se svými kolegy senátu, který nezná své povinnosti vyplývající z mezinárodní smlouvy, soudit. Takové jednání je podle obviněného právně odůvodnitelné a lidsky pochopitelné. Podle něj je to logicky Městský soud v Praze, který se poté, co odmítl v rozporu s mezinárodní úmluvou revizi případu dětí F., stal terčem výbuchu jeho oprávněné nespokojenosti, na kterou má podle svého názoru nárok a právo, a lze přičíst jeho intelektu a morální vyspělosti, že tento výbuch nespokojenosti proběhl způsobem civilizovaným, kdy se nikomu nic nestalo. Obviněný je dále přesvědčen, že lze sotva spáchat trestný čin pohrdání soudem na chodbě, kde soud nezasedá, a tudíž ho ani nelze rušit ani zrušit. Ohledně trestného činu výtržnictví není podle něj zřejmé, z čeho soudy tento trestný čin dovodily. Dodal, že nikoho nenapadal, spolu s ostatními jen pokojně stál před dveřmi jednací síně, kterou se rozhodl zablokovat, a k výtržnosti došlo až poté, co byli všichni tři odsouzení napadeni orgány justiční stráže a zejména soudem přivolané policie. Obviněný je přesvědčen, že v jeho případě měl být s ohledem na zásadu in dubio pro reo vynesen zprošťující rozsudek. Současně odkázal na všechny námitky vznesené jím v trestním řízení, se kterými se soudy údajně dostatečně nevypořádaly, a požaduje, aby se s jeho argumentací vypořádal Nejvyšší soud České republiky, když tak soudy nižších stupňů neučinily.

Obviněný dále brojil proti správnosti výroku o trestu, co do jeho výše. Uvedl, že soudy obou stupňů vycházely při stanovení trestu z toho, že byl usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. 9 To 171/2008, pravomocně uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle § 213 tr. zák. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 8 Tdo 1416/2008, však byla rozhodnutí soudů nižších stupňů ve věci zcela zrušena.

Obviněný proto navrhl, aby jej Nejvyšší soud České republiky zprostil obžaloby a současně podal návrh na odklad výkonu rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání Ing. J. F. uvedl, že bylo podáno s odkazem na důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), e), g), h), k) tr. ř. k dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. b), e), k) tr. ř. však podle něj nejsou žádné konkrétní námitky podřaditelné. Těmito dovolacími důvody se proto podle něj nelze zabývat.

Námitku v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (sub. VI. dovolání), kdy obviněný namítal nepřiměřenou přísnost uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody, neboť mezitím došlo ke zrušení jeho předcházejícího odsouzení usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 8 Tdo 1416/2008, státní zástupce považuje za zjevně neopodstatněnou. Výrok o uložení trestu z hlediska jeho druhu, výše či způsobu výkonu, lze dovoláním napadnout prakticky toliko z důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle státního zástupce lze obsah uplatněné námitky vztáhnout k ustanovení § 39 odst. 2 tr. zák., podle něhož lze za trestné činy s trestní sazbou nepřevyšující 3 roky uložit nepodmíněný trest odnětí svobody jen za podmínky, že by vzhledem k osobě pachatele uložení jiného trestu zjevně nevedlo k dosažení účelu trestu. Státní zástupce však konstatoval, že obviněný Ing. J. F. byl v minulosti opakovaně soudně trestán a nynější trestné činnosti se dopustil ve zkušební době podmíněného odsouzení, na čemž ničeho nemění ani namítané zrušení jeho předcházejícího odsouzení Okresním soudem v Nymburce (4 T 5/2007) usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 8 Tdo 1416/2008. Zrušeným rozhodnutím mu byl totiž uložen souhrnný trest odnětí svobody za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 1 T 39/2007, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 61 To 428/2007. Navíc k vydání usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 8 Tdo 1416/2008, došlo až po vynesení dovoláním napadeného rozhodnutí. Z uvedených skutečností, i z úvah nalézacího soudu na str. 15 17 rozsudku soudu I. stupně, je podle státního zástupce zřejmé, že s ohledem na osobu obviněného ustanovení § 39 odst. 2 tr. zák. uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody tomuto obviněnému nebránilo.

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., odpovídá mu podle státního zástupce toliko námitka sub. IV./9. dovolání, totiž že trestný čin pohrdání soudem (§ 169b tr. zák.) nelze spáchat na chodbě, kde soud nezasedá a nelze ho tudíž rušit, a že trestný čin výtržnictví (§ 202 odst. 1 tr. zák.) nelze spáchat tím, že obviněný spolu s dalšími obviněnými pokojně zablokoval dveře do jednací síně.

Pokud jde o trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., pak způsoby, jimiž lze jeho skutkovou podstatu naplnit, jsou v trestním zákoně uvedeny toliko příkladmo. Státní zástupce považuje za nepochybné, že pokud skupina tří mužů (byť toliko pasivně) zablokuje vstup do jednací síně soudu, odmítá tento prostor i přes opakované výzvy opustit a znemožní tím soudu jednat, takže proti nim musí zakročovat nejen orgány Justiční stráže, ale i orgány Policie ČR, a to vše za přítomnosti většího počtu osob, pak takové jednání skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. naplňuje. V této části proto považuje dovolání za zjevně neopodstatněné.

Obviněný byl dále uznán vinným trestným činem pohrdání soudem podle § 169b alinea 1 tr. zák., přičemž soud v odůvodnění rozsudku zdůvodnil svou úvahu, že lze-li rušit jednání soudu v jeho průběhu, lze ho tím spíš rušit i tím, že je jeho konání zcela znemožněno. Této úvaze lze sice podle státního zástupce přisvědčit, nicméně ze skutkové věty odsuzujícího rozsudku vyplývá, že v důsledku jednání pachatelů bylo zmařeno jednání ve věci Městského soudu v Praze sp. zn. 21 Co 533/2007. Přiléhavější podle státního zástupce bylo posoudit skutek jako trestný čin pohrdání soudem podle § 169b alinea 3 tr. zák. Současně je však toho názoru, že projednání dovolání z naznačeného důvodu by na postavení obviněného nic nezměnilo. Jelikož otázka, která by měla být dovoláním řešena, není po právní stránce zásadního významu, navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání Ing. J. F. podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítl. Současně souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Obviněný Ing. J. Š. dovolání opřel shodně jako obviněný F. o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), e), g), h), k) tr. ř. s tím, že podle jeho názoru došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku, resp. i k jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení věci. Soudy podle něj sice správně aplikovaly trestní předpisy, ale tyto předpisy nesprávně vyložily. Obviněný se domnívá, že soud nesprávně posoudil jak skutkovou podstatu, tak i okolnosti případu. Odkázal na všechny jím v trestním řízení vznesené námitky, se kterými se údajně soudy dostatečně a správně nevypořádaly, neboť pokud by tak učinily, musely by vydat zprošťující rozsudek. Obviněný zdůraznil, že na všech svých námitkách před soudem I. i II. stupně trvá a odkazuje na ně.

Soudy se podle obviněného nesprávně vypořádaly s jeho námitkou, že jeho chování nevykazuje patřičný stupeň nebezpečnosti a chybí následek trestného činu. Odmítá, že by svým jednáním mohl naplnit skutkovou podstatu trestného činu podle § 169b alinea 1 tr. zák., neboť jednání soudu v daném případě vůbec neprobíhalo a mohl se dopustit nanejvýš zmaření jednání ve smyslu § 169b linea 3 tr. zák. Trestnost je však dána teprve v případě opakovanosti zmaření, což podle něj nebylo splněno.

Dále podle obviněného Ing. J. Š. došlo nepřípustně k posouzení jeho jednání také jako trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., neboť nemohl vůbec, natož pak hrubě narušovat veřejný klid, když z chování všech obviněných, spočívajícím v klidném postávání před dveřmi jednací síně, navíc z důvodu upozornění na nerespektování rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, takový závěr nelze učinit. Navíc soudy podle něj postihly všechny obviněné výrazně přísnějšími tresty než navrhovala státní zástupkyně.

Obviněný Ing. J. Š. proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky, zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů, a sám rozhodl tak, že jej obžaloby zprostí.



Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání Ing. J. Š. uvedla, že bylo podáno s odkazem na důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), e), g), h), k) tr. ř. K dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. b), e), h), k) tr. ř. však nejsou žádné konkrétní námitky podřaditelné. Těmito dovolacími důvody se proto podle ní nelze zabývat.

Pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je podle státní zástupkyně možno podřadit argumentaci, že jednání, kterým není rušeno probíhající jednání soudu, mohlo být posouzeno toliko jako směřující ke zmaření jednání soudu, na které je pamatováno v § 169b alinea 3 tr. zák., pokud v té věci dojde ke zmaření jednání opakovaně. K tomu ale v dané věci nedošlo.

Podle státní zástupkyně lze odkázat na pečlivé odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, zejména na úvahu, že lze-li rušit jednání soudu v jeho průběhu, lze ho tím spíš rušit i tím, že je jeho konání zcela znemožněno. Této úvaze přisvědčila s výhradou, že ze skutkové věty odsuzujícího rozsudku vyplývá, že v důsledku jednání pachatelů bylo zmařeno jednání ve věci Městského soudu v Praze, sp. zn. 21 Co 533/2007, proto se přiléhavějším jeví posouzení skutku jako trestného činu pohrdání soudem podle § 169b alinea 3 tr. zák. Ani postavení obviněného Ing. J. Š. by se však v důsledku této kvalifikace nezměnilo, a otázka, která by měla být dovoláním řešena, po právní stránce není zásadního významu. Státní zástupkyně se ztotožnila s vyjádřením státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k obsahově totožnému dovolání spoluobviněného Ing. J. F., na které odkázala, a proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného Ing. J. Š. podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítl. Alternativně navrhla jeho odmítnutí podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně souhlasila s projednáním věci v neveřejném zasedání.

III.

Nejvyšší soud shledal, že obvinění v obsahově velmi podobných dovoláních uplatnili shodně dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), e), g) h), k) tr. ř. V obsahu dovolání však již neuvedli, které argumenty podporují který z jimi uplatněných dovolacích důvodů, což patří k základním podmínkám řádně podaného dovolání.

Z dikce ustanovení § 265b tr. ř. vyplývá, že dovolání je přípustné z výslovně stanovených a taxativně vypočtených důvodů. Vymezení dovolacího důvodu je proto obligatorní obsahovou náležitostí podaného dovolání, jak stanoví i ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř., čímž se zároveň limituje obsah a rozsah přezkumné činnosti dovolacího soudu. Tím je dán požadavek, že každý dovolací důvod, o který obviněný své dovolání opřel, musí být v dovolání nejen označen, ale též i skutečně obsahově tvrzen, a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou obviněným v daném trestním řízení spatřovány. Z povahy dovolání jako mimořádného opravného prostředku, proto vyplývá značný důraz na obsah konkrétně uvedených námitek, jimiž je odůvodňována existence uplatněného důvodu dovolání, přičemž tyto výhrady musí věcně odpovídat některému zákonem stanovenému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Důvody dovolání je proto nutno chápat v jejich materiálním obsahu a nestačí jen jejich pouhé formální označení.

Obvinění v dovoláních označili dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), e), g), h), k) tr. ř. Nejvyšší soud v této souvislosti konstatuje, že podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán, přičemž tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je možné dovolání podat, když proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoli podle zákona bylo nepřípustné. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. slouží k nápravě těch rozhodnutí, ve kterých byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Dovolací důvod podle písm. k) je možno uplatnit, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.

Z obsahu podaného dovolání však plyne, že obviněný Ing. J. F. kromě toho, že na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), e), k) tr. ř. pouze formálně odkázal, resp. je jen označil, neuplatnil či nezmínil žádné z okolností, pro které je možné z těchto důvodů dovolání podat. Jestliže obviněný nevznesl jakékoliv výhrady, které by označeným dovolacím důvodům skutečně odpovídaly, Nejvyšší soud nemohl správnost napadeného rozhodnutí, a řízení jemu předcházející z hlediska uvedených dovolacích důvodů přezkoumávat, protože neměl vytýčené žádné konkrétní vady nebo nedostatky, které by na tyto důvody dopadaly. Obviněný tak obsahovou stránku dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. b), e), k) tr. ř. nenaplnil. Shodné platí i v případě obviněného Ing. J. Š., který svým dovoláním nenaplnil obsahovou stránku dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. b), e), h), k) tr. ř. Odkazy obviněných na námitky uplatněné v průběhu trestního stíhání (v odvolání, apod.) jsou přitom bez významu, protože rozsah a důvody dovolání musí být uvedeny v dovolání (viz § 265f písm. 1 tr. ř.).

Nejvyšší soud zjistil, že (shodné) námitky obviněných jsou v souladu s označeným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (tedy byly právně relevantně uplatněny) v těch částech jejich dovolání, v nichž vytýkali, že trestný čin pohrdání soudem nelze spáchat na chodbě, kde soud nezasedá a tudíž ho nelze rušit ani zrušit . Obviněný Ing. J. Š. pak uvedl, že jeho jednání, kterým nebylo rušeno probíhající jednání soudu, mohlo být posouzeno toliko jako směřující ke zmaření jednání soudu podle § 169b alinea 3 tr. zák. Trestnost je však dána teprve v případě opakovanosti zmaření, což podle obviněného nebylo splněno. Pokud jde o trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., obvinění shodně namítali, že ho nelze spáchat tím, že spolu s dalšími obviněnými pokojně zablokovali dveře do jednací síně.

Nejvyšší soud zjistil, že tyto námitky obviněných odpovídají uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto z hlediska tohoto důvodu, a uvedených námitek, přezkoumal správnost právního posouzení skutku.

Námitky obou obviněných shodně směřovaly především proti kvalifikaci jejich jednání jako trestného činu pohrdání soudem podle § 169b linea 1 tr. zák. Podle obviněného Ing. J. F. nelze tento trestný čin spáchat na chodbě, kde soud nezasedá, a tudíž ho nelze rušit ani zrušit. Obviněný Ing. J. Š., jak již bylo uvedeno, namítal, že žádné jednání soudu neprobíhalo a mohl se dopustit maximálně jeho zmaření, když však chybí znak opakovanosti. Nejvyšší soud uznal důvodnost námitek obviněných, že svým jednáním nenaplnili skutkovou podstatu trestného činu pohrdání soudem podle § 169b alinea 1 tr. zák.

Trestného činu pohrdání soudem podle § 169b tr. zák. se dopustí ten, kdo opakovaně závažným způsobem ruší jednání soudu (alinea 1), nebo kdo se opakovaně při takovém jednání k soudu chová urážlivě nebo soud znevažuje (alinea 2), anebo kdo opakovaně jednání soudu zmaří (alinea 3). Objektem tohoto trestného činu je autorita a vážnost soudu, jakož i zájem na včasném a důstojném projednání věci soudem, přičemž podmínkou je opakovanost jeho narušení.

Jak již bylo uvedeno, objektivní stránka tohoto trestného činu je vymezena třemi zcela rovnocennými alternativními způsoby jednání. V popisu skutku uvedeného v tzv. skutkové větě výroku o vině rozhodnutí soudu I. stupně, jakož i z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, vyplývají skutečnosti svědčící o tom, že v důsledku jednání obviněných došlo ke zmaření nařízeného jednání ve věci Městského soudu v Praze vedeného pod sp. zn. 21 Co 533/2007, které muselo být odročeno.

Nejvyšší soud v této souvislosti nesouhlasí s příliš extenzivním výkladem soudů I. i II. stupně týkajícím se otázky, co lze považovat za jednání soudu. Jednání soudu je hlavní líčení, veřejné zasedání v trestním řízení, a jednání podle § 115 až § 119 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, nebo neveřejné zasedání. Jednání soudu zahajuje ve smyslu ustanovení § 117 občanského soudního řádu předseda senátu, který ho řídí a končí. Dbá přitom, aby jednání probíhalo důstojně a nerušeně Právě důstojnost a včasnost takového jednání soudu je chráněna trestním zákonem ve smyslu ustanovení § 169b tr. zák. Pokud jde o širokou škálu dalšího jednání, které, jak odůvodňuje soud II. stupně by zůstalo nepostižitelné (ačkoli zmíněné hodnoty narušuje stejnou měrou), Nejvyšší soud podotýká, že taková jednání mohou postihovat jiná ustanovení trestního zákona, pokud jednání pachatele naplní skutkovou podstatu některého jiného trestného činu. Není-li tomu tak, pak může být takové jednání pouze přestupkem. Obvodní soud pro Prahu 2 navíc v odůvodnění svého rozhodnutí na str. 11 uvedl, že je nepochybné, že k zahájení jednání ve smyslu § 117 odst. 1 a § 118 odst. 1 občanského soudního řádu nedošlo, což již samo o sobě je v rozporu s jeho právním závěrem, že obvinění rušili jednání soudu.

Z těchto důvodů nebylo možné souhlasit se závěrem soudu I. a II. stupně, že obvinění svým jednáním naplnili skutkovou podstatu trestného činu pohrdání soudem podle § 169b linea 1 tr. zák. tím, že opakovaně závažným způsobem rušili jednání soudu, protože v daném případě soud ještě nejednal. S extenzivním výkladem tohoto pojmu tak, že jednáním je i činnost soudu bezprostředně předcházející samotnému zahájení jednání, se přitom Nejvyšší soud neztotožnil.

Ze skutkových zjištění, jak jsou uvedená v tzv. skutkové větě výroku o vině rozhodnutí soudu I. stupně, vyplývá, že obvinění svým jednáním zmařili projednání věci vedené pod sp. zn. 21 Co 533/2007. Zmaření jednání znamená, že soud nemohl v důsledku jednání pachatele ve věci rozhodnout nebo vykonat všechny úkony, které v jednání vykonat zamýšlel, přičemž může jít o aktivní jednání (např. nepřístojné jednání, které znemožnilo pokračovat v soudním jednání) nebo opomenutí (nedostavení se k soudnímu jednání přes řádné předvolání).

Nejvyšší soud však nepřisvědčil názoru státních zástupců Nejvyššího státního zastupitelství vyslovených ve vyjádřeních k dovoláním obviněných, že by jednání obviněných mělo být spíše kvalifikováno jako pohrdání soudem podle § 169b alinea 3 tr. zák. Z podstaty zjištěného jednání sice skutečně vyplývá, že jednáním obviněných došlo ke zmaření jednání soudu (konkrétně sp. zn. 21 Co 533/2007) a skutková podstata trestného činu podle § 169b tr. zák. pro takové jednání pachatele nabízí rovnocennou alternativu, spočívající ale také ve skutečnosti, kdy pachatel opakovaně jednání soudu zmaří (§ 169b linea 3 tr. zák.). Také zde musí být současně splněn znak opakovanosti protiprávního jednání, což však v dané věci nenastalo a soudy v tomto směru neučinily požadovaná skutková zjištění. Je tedy zřejmé, že jednání obviněných nenaplňuje ani skutkovou podstatu trestného činu pohrdání soudem podle § 169b alinea 3 tr. zák. Nejvyšší soud tak přisvědčil této námitce obviněného Ing. J. Š. uplatněné v jeho dovolání a považuje ji za důvodnou.

Pokud jde o trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. spáchá ho ten, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí historickou nebo kulturní památku, hrob nebo jiné pietní místo anebo hrubým způsobem ruší shromáždění nebo obřad občanů. Trestní zákon tedy v citovaném ustanovení uvádí jen demonstrativní výčet jednání, která mají povahu hrubé neslušnosti či výtržnosti, a jejich další možné formy ponechává na výkladové praxi. Z ní je patrné, že hrubou neslušností nebo výtržností mohou být jak fyzické útoky proti osobám a věcem, tak i verbální projevy určitého charakteru, obojí pak učiněné veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném. Podle právní věty výroku o vině rozhodnutí soudu I. stupně se tohoto činu obvinění dopustili tím, že se veřejně a na místě veřejnosti přístupném dopustili výtržnosti.

Aplikují-li se tyto zásady na souzený případ, je zřejmé, že také námitka obviněných, že svým jednáním (pokojnou blokádou dveří jednací místnosti Městského soudu v Praze, kdy nikoho nenapadli) nemohli naplnit znaky skutkové podstaty trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., je důvodná.

Ve smyslu trestního práva jednáním chápeme projev vůle pachatele ve vnějším světě, jako vědomé činnosti člověka k dosažení určitého cíle a záměru. Jednání obviněných pak podle tzv. skutkové věty výroku o vině rozhodnutí soudu I. stupně spočívalo v podstatě v tom, že se po předchozí dohodě rozhodli k blokádě senátu Městského soudu v Praze a zbavení soudcovských talárů uvedených soudkyň, toto rozhodnutí realizovali tak, že se dne 8. 4. 2008 kolem 8:45 hod. v počtu tří mužů postavili před dveře jednací místnosti č. 174 v budově Městského soudu v Praze, vstup do této jednací síně neumožnili ani přes opakované výzvy (JUDr. H. Liškové, JUDr. T. Vejnara, JUDr. B. Horkého, členů Justiční stráže, příslušníků Policie ČR), setrvali na místě i po uložení pořádkové pokuty za rušení pořádku, neumožnění vstupu do jednací síně a poučení o možnosti trestního stíhání. Obvinění tímto jednáním zmařili projednání věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 21 Co 533/2007 (další nařízené jednání muselo být posunuto), přičemž proti nim po neuposlechnutí všech výzev museli zakročit jak orgány Justiční stráže, tak i příslušníci Policie ČR, kteří je odtlačili od dveří jednací místnosti a proti obviněnému Ing. J. F. muselo být použito donucovacích prostředků v podobě hmatů a chvatů a též přiložení pout. Na základě takto zjištěného skutkového stavu pak soudy obou stupňů shledaly za naplněné jak formální tak materiální znaky trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. S tímto závěrem se však Nejvyšší soud neztotožnil.

V souvislosti s projednávaným případem Nejvyšší soud poukazuje především na systematické zařazení trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., který je jedním z trestných činů hrubě narušujících občanské soužití, jejichž specifické zákonné znaky jsou obsaženy v páté hlavě zvláštní části trestního zákona. Pokud zákon tyto trestné činy označuje za trestné činy hrubě narušující občanské soužití, vyjadřuje tím požadavek, aby jednání, jímž je některý z těchto trestných činů spáchán, skutečně závažným způsobem a ve výrazné míře narušovalo objekt tohoto trestného činu, tj. občanské soužití, veřejný klid a pořádek.

Objektem trestného činu jsou společenské vztahy, zájmy a hodnoty, které jsou chráněné trestním zákonem.

Objektivní stránku trestného činu pak tvoří především její obligatorní znaky, kterými jsou jednání, následek a příčinný vztah mezi jednáním a následkem.

Z hlediska správného právního posouzení jednání pachatele je přitom významné zjištění vztahu mezi jednáním pachatele a objektem trestného činu, který byl cílem jednání pachatele a byl jím bezprostředně zasažen. Jednání pachatele je totiž projev jeho vůle ve vnějším světě jako vědomé činnosti, zaměřené na dosažení určitého cíle.

Krajský soud v Českých Budějovicích v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, (str. 6), že obvinění přímo cílili na narušení veřejného pořádku, čímž m.j. odůvodnil právní posouzení jejich jednání jako trestný čin výtržnictví, podle § 202 odst. 1 tr. zák., jehož objektem je právě občanské soužití, veřejný klid a pořádek. Je sice skutečností, že veřejný klid a pořádek byl jednáním obviněných narušen, ale z okolností případu nevyplývá, že toto bylo cílem obviněných, jak tvrdí odvolací soud. Pohnutkou jejich jednání byla nespokojenost s rozhodováním soudů ve věcech výchovy a výživy nezletilých dětí obviněných, v konkrétním případě pak ve vztahu zejména k rozhodování JUDr. H. Liškové, resp. celého jejího senátu, který se obvinění rozhodli zablokovat . Jejich jednání ale nesměřovalo jen vůči členům tohoto senátu jako fyzickým osobám, ale i vůči celému Městskému soudu v Praze jako státnímu orgánu, jak to vyplývá zejména z jejich internetové prezentace, kde jako svůj cíl výslovně uvedli zabránění souzení všech opatrovnických kauz celému Městskému soudu v Praze . Státní orgán jako instituci pak proti různým druhům útoků chrání ustanovení § 153 a § 154 tr. zák. (trestné činy proti výkonu pravomoci státního orgánu ...; útok na státní orgán).

Obecně není vyloučeno spáchání trestného činu výtržnictví i v budově soudu, protože řádné občanské soužití, veřejný klid a pořádek, je předmětem ochrany (objektem) trestného činu výtržnictví podle § 202 tr. zák. tehdy, je-li veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném narušen hrubou neslušností nebo výtržností. V každém konkrétním případě je ale nutno vzít v úvahu také to, jaký byl konkrétní cíl pachatelova jednání, jakým úmyslem byl veden, a při narušení více zákonem chráněných zájmů, také jakou intenzitou byly tyto zájmy dotčeny.

Nejvyšší soud České republiky uvedl například již v usnesení ze dne 27. 6. 2001, sp. zn. 5 Tz 89/2001, že výtržností nebo hrubou neslušností ve smyslu ustanovení § 202 tr. zák. je jen jednání, které závažným způsobem narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití. Zpravidla jde o násilný nebo slovní projev takového charakteru, že hrubě uráží, vzbuzuje obavy o bezpečnost zdraví, majetku nebo výrazně snižuje vážnost většího počtu osob současně přítomných (viz rozhodnutí pod č. 44/1990 Sb. rozh. tr.). Dále bylo poukázáno na to, že podle soudní praxe ani každé fyzické napadení občana, i když se jej pachatel dopustil veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, nemusí vždy naplňovat skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví podle § 202 tr. zák. (viz rozhodnutí pod č. 40/1977 Sb. rozh. tr.). Tím spíše je třeba považovat za hrubou neslušnost nebo výtržnost jen ty nejzávažnější verbální útoky, které jsou srovnatelné jak s fyzickými útoky, tak i s jinými příklady hrubých neslušností nebo výtržností výslovně uvedenými v citovaném zákonném ustanovení.

Oba obvinění přitom ohledně trestného činu výtržnictví v dovolání namítají, že jen pokojně stáli před dveřmi jednací síně a k výtržnosti došlo až po zákroku Justiční stráže a Policie ČR.

S ohledem na výše uvedené závěry ohledně trestného činu výtržnictví podle § 202 tr. zák., Nejvyšší soud těmto námitkám obviněných přisvědčil, přičemž zejména vzal v úvahu, že obvinění se při svém jednání nedopustili fyzického násilí ani hrubých verbálních útoků, které jsou pro výtržnictví typické. Jejich písemné projevy o dodržování evropských rozsudků a o odvolání soudkyně z funkce, včetně neumožnění vstupu do jednací síně, nemohly hrubě narušovat občanské soužití, vzbuzovat obavy o bezpečnost u přítomné veřejnosti, nebo ji hrubě urážet, protože proti těmto objektům nebyly zaměřeny. Toto jednání mohlo u nezúčastněné veřejnosti ale vyvolávat nedůvěru k Městskému soudu v Praze, pochybnosti o zákonnosti jeho rozhodování, a znevažovalo nejen jednotlivé soudce, ale také celý Městský soud v Praze jako státní orgán, který (jako všechny soudy) má své nezastupitelné místo a poslání v demokratické společnosti.

Pro naplnění formálního znaku skutkové podstaty trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., které soudy spatřovaly v tom, že se obvinění dopustili výtržnosti, nepostačuje podle názoru Nejvyššího soudu ani jednání obviněných, kdy po opakovaném neuposlechnutí výzev k umožnění vstupu do jednací místnosti, museli být zakročujícími příslušníky Justiční stráže a Policie ČR odtlačeni od dveří. Intenzita pasivního odporu přitom byla vyšší zřejmě pouze u obviněného Ing. J. F., když podle zjištění soudů se odtlačení od dveří bránil především tento obviněný a pouze proti němu muselo být užito donucovacích prostředků.

Z hlediska uplatněných hmotně právních námitek obou dovolatelů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že jejich jednání nenaplňuje formální znaky trestných činů, jimiž byli uznáni vinnými, a napadený rozsudek odvolacího soudu, i jemu předcházející rozsudek soudu I. stupně, tak spočívají na nesprávném právním posouzení skutku.

Proto podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 11. 2008, sp. zn. 4 To 700/2008, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 3 T 125/2008, a to ohledně obou dovolatelů, a za použití ustanovení § 261 tr. ř. rovněž ohledně obviněného J. T., jemuž prospívají důvody, pro které bylo rozhodnuto ve prospěch obou spoluobviněných, kteří podali dovolání.

Současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. také zrušil všechna další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále Nejvyšší soud podle § 265l odst. 1 tr. ř. Obvodnímu soudu pro Prahu 2 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Pro úplnost Nejvyšší soud ještě dodává, že se nezabýval obecnou námitkou Ing. J. F. ohledně zásady in dubio pro reo, kterou nelze považovat za relevantně uplatněnou výhradu. Tato námitka směřuje výlučně do skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů, a proto není způsobilá založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud se dále nezabýval námitkami obviněného Ing. J. F. týkajícími se uloženého trestu, neboť pokud zrušil výrok o vině (také) u tohoto obviněného, zrušil zároveň i výrok o trestu a obviněný bude mít možnost uplatnit své námitky v novém řízení.

Úkolem Obvodního soudu pro Prahu 2 bude, při dodržení všech v úvahu přicházejících ustanovení trestního řádu, věc znovu projednat a učinit zákonu odpovídající rozhodnutí. Zejména pak musí posoudit, zda jednání obviněných naplňuje znaky skutkové podstaty jiného trestného činu, než byli uznáni vinnými napadeným rozsudkem odvolacího soudu.

Závěrem a pouze pro úplnost lze připomenout, že ve smyslu § 265s odst. 1 tr. ř. je orgán činný v trestním řízení, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud. Protože rozsudky byly zrušeny jen v důsledku dovolání obviněných, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jejich neprospěch (§ 265s odst. 2 tr. ř.).

Toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 17. prosince 2009

Předseda senátu:

JUDr. Michal Mikláš