7 Tdo 311/2013
Datum rozhodnutí: 14.08.2013
Dotčené předpisy: § 332 odst. 1,2 písm. a) tr. zákoník, § 20 odst. 1 předpisu č. 6/2002Sb.



7 Tdo 311 /2013-58
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl dne 14. srpna 2013 v neveřejném zasedání, ve věci dovolání obviněných JUDr. R. D., M. J. a D. K. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. 4 To 399/2012, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 48/2012, takto:

Podle § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, se věc obviněných postupuje velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu k rozhodnutí.

Odůvodnění:

I.

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 11 T 48/2012, byli obvinění JUDr. R. D., M. J., D. K. uznáni vinnými zločinem podplacení podle § 332 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Současně bylo rozhodnuto o trestech pro obviněné.

Proti rozsudku soudu I. stupně podali odvolání všichni obvinění a státní zástupce Městského státního zastupitelství v Brně v neprospěch všech obviněných. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. 4 To 399/2012, z podnětu odvolání státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. b), e) tr. ř. zrušil napadený rozsudek soudu I. stupně ohledně všech obviněných v celém rozsahu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že znovu uznal všechny obviněné vinnými zločinem podplacení podle § 332 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. JUDr. R. D. podle § 332 odst. 2 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání 2 let, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Podle § 67 odst. 1, § 68 odst. 1, 2, 3, 4, 5 tr. zákoníku mu uložil peněžitý trest ve výši 400.000,- Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku mu pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, uložil náhradní trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců. Podle § 74 odst. 1 tr. zákoníku mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání advokáta na dobu 5 let. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku uložil obviněnému trest propadnutí věci, a to částky 750.000,- Kč. Obviněnému M. J. uložil podle § 332 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 2 let, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Podle § 67 odst. 1, § 68 odst. 1, 2, 3, 4, 5 tr. zákoníku mu uložil peněžitý trest ve výši 400.000,- Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku mu pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, uložil náhradní trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců. Podle § 74 odst. 1 tr. zákoníku mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních společností a družstev zapsaných v obchodním rejstříku na dobu 4 roků. Obviněnému D. K. uložil podle § 332 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 2 let, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Podle § 67 odst. 1, § 68 odst. 1, 2, 3, 4, 5 tr. zákoníku mu uložil peněžitý trest ve výši 300.000,- Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku mu pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, uložil náhradní trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců. Podle § 74 odst. 1 tr. zákoníku mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních společností a družstev zapsaných v obchodním rejstříku na dobu 3 roků. Podle § 256 tr. ř. odvolání všech obviněných zamítl jako nedůvodná.

Obvinění se zločinu dopustili tím, že (zkráceně) obviněný JUDr. R. D. jako právní zástupce společnosti Square Transaction, a. s., se sídlem v Brně, po předchozí vzájemné domluvě s obviněným M. J., předsedou představenstva společnosti Square Transaction, a. s., a D. K., místopředsedou představenstva téže obchodní společnosti, jako statutárními zástupci této společnosti, dne 15. 2. 2011 v B., na ulici V. V. na terase kavárny C. M., Mgr. P. D., jako insolvenčnímu správci společnosti Arching Group CZ, a. s., se sídlem v Brně, nabídl částku 750.000,- Kč jako úplatek za to, že ve věci žaloby společnosti Arching Group CZ, a. s., proti společnosti Square Transaction, a. s., na zaplacení dlužné částky 30.541.715,- Kč, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 36 Cm 81/2009, přistoupí na mimosoudní vyrovnání spočívající v tom, že společnost Square Transaction, a. s., zaplatí Mgr. P. D., insolvenčnímu správci úpadce - Arching Group CZ, a. s., pouze částku ve výši 6.005.240,- Kč, a to i přes případný nesouhlas věřitelského výboru, a tuto nabídku následně zopakoval při dalších schůzkách s Mgr. P. D., které se konaly ve dnech 2. 5. 2011 a 10. 6. 2011 v Brně na ul. C. na terase restaurace N. A., kdy v návaznosti na průběh těchto schůzek obvinění M. J. a D. K. v období ode dne 14. 6. 2011 do dne 22. 6. 2011 předali obviněnému JUDr. R. D. finanční hotovost v celkové výši 1.000.000,- Kč s tím, že 750.000,- Kč z této částky má předat jako výše zmíněný úplatek Mgr. P. D., a obviněný JUDr. R. D. následně dne 23. 6. 2011 v době mezi 11.00 hod. a 11.15 hod. v B. na ulici V., v objektu P., tuto finanční hotovost v celkové výši 750.000,- Kč v zalepené obálce předal Mgr. P. D. při podpisu zmíněné dohody o mimosoudním vyrovnání.
II.
Proti rozhodnutí soudu II. stupně podali všichni obvinění řádně a včas dovolání. Obvinění M. J. a D. K. podali společně odůvodněná dovolání, jež opřeli o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předně namítali, že jednání, kterého se měli dopustit, není trestným činem, neboť chybí formální stránka trestného činu podplacení. Nesprávně též soudy podřadily jednání pod kvalifikovanou skutkovou podstatu, když značný prospěch na jejich straně ani způsobení značné škody jinému nebyly prokázány. Účast Policie ČR na skutkovém ději nebyla podle obviněných přípustná, což má vliv na posouzení, zda se vůbec jedná o trestný čin. Podle obviněných bylo dále v trestním řízení několikrát zasaženo do jejich ústavně zaručených práv a mají za to, že právní závěry soudů obou stupňů jsou v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními a s provedeným dokazováním. K právní kvalifikaci skutku obvinění uvedli, že i kdyby jim jednání, kterého se měli dopustit, bylo prokázáno, nemohlo se jakkoli dotýkat obecného zájmu. V této souvislosti poukázali na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 708/2009, podle kterého v insolvenčním řízení nejde o obstarávání věcí obecného zájmu, ale o uplatňování soukromoprávních nároků. Obvinění jsou přesvědčeni, že jejich jednání nenaplňuje formální stránku trestného činu a není společensky škodlivé. Absentuje podle nich objektivní i subjektivní stránka trestného činu, když zcela absentuje úmysl spáchat trestný čin podplacení. Obvinění uvedli, že námitky proti právnímu posouzení skutku vznášejí pouze z důvodů procesní opatrnosti, neboť se jednání kladeného jim za vinu nedopustili a není jim známo, zda se vytýkaného jednání dopustil JUDr. R. D. V jednání JUDr. R. D. a chybí podle obviněných jakákoli společenská škodlivost, obviněný JUDr. R. D. byl podle nich přesvědčen, že částka ve výši cca 6 milionů Kč je částka odpovídající skutečné výši dluhu. V této souvislosti obvinění ze svého hlediska obsáhle hodnotili obsah některých záznamů rozhovorů mezi obviněnými JUDr. R. D. a M. J., popř. JUDr. R. D. a svědkem Mgr. P. D. a mají za to, že v jejich jednání absentuje jakýkoli úmysl spáchat trestný čin podplacení podle § 332 tr. zákoníku, neboť z hovorů vyplývají zcela jiné závěry než ke kterým dospěly soudy obou stupňů. Obvinění dále citovali ustanovení § 334 odst. 1 tr. zákoníku s tím, že částka 750.000,- Kč nemohla být posouzena jako úplatek. Závěr odvolacího soudu o tom, že chtěli sobě opatřit značný prospěch a způsobit jinému značnou škodu, nemá podle obviněných žádnou oporu v provedených důkazech. Obvinění zdůraznili, že nikdy neuznávali nárok společnosti Arching Group CZ, a. s., v částce vyšší než 6 milionů Kč a proto nemohli naplnit skutkovou podstatu úmyslného trestného činu. Závěr o jejich úmyslném jednání, je podle nich v rozporu se zásadou in dubio pro reo.

Podle obviněných se dále soudy vůbec nezabývaly otázkou, o jakou skutečnou výši škody či prospěchu se mohlo jednat. Obvinění mají za to, že soudy nahradily skutková zjištění úvahou, když nevyčkaly skončení řízení ve věci Krajského soudu v Brně sp. zn. 36 Cm 81/2009 a neřešily ani jako předběžnou otázku skutečnou výši dluhu společnosti Square Transaction, a. s., vůči společnosti Arching Group, a. s. Vyřešení této otázky je podle obviněných zcela zásadní pro závěr, zda se mohlo jednat o úplatek. Nebylo tak možno jejich jednání podřadit pod kvalifikovanou skutkovou podstatu podle § 332 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, když soudy vůbec nezkoumaly, o jakou částku se společnost Square Transaction, a. s., mohla obohatit. V této souvislosti podatelé odmítají závěr soudů, že se muselo jednat minimálně o prospěch 750.000,- Kč, neboť by bylo nelogické, aby pachatelé chtěli získat nižší prospěch než je částka, kterou nezákonně vynaložili. Narovnání má i jiný parametr než čistě ekonomický, např. též parametr právní jistoty, výše výdajů za právní zastoupení apod. Postup soudů obvinění označují za porušení práva na spravedlivý proces, práva na obhajobu a zásady in dubio pro reo.

Obvinění dále poukázali na údajnou nepřípustnou účast Policie ČR na skutkovém ději. Svědek Mgr. P. D. podle nich pod vedením policie aktivně, opakovaně a po delší dobu provokoval obviněného JUDr. R. D. k údajnému poskytnutí úplatku, resp. k jednání, jehož rozsah dosud nebyl zjištěn způsobem odpovídajícím ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. Kromě nepřípustné provokace a nabádání k trestnému činu označili obvinění postup policejního orgánu pod dozorem státního zástupce za nezákonný též proto, že není jasné, na základě jakého zákonného institutu mohl svědek Mgr. P. D. ve skutkovém ději působit. S těmito námitkami se podle obviněných soudy vůbec nevypořádaly, čímž porušily jejich právo na spravedlivý proces. Dále obvinění obsáhle dovozují, že svědek Mgr. P. D. ve věci nemohl působit jako agent ve smyslu ustanovení § 158e tr. ř., informátor podle § 73 zákona o Polici České republiky, a nemohl působit ani v rámci institutu předstíraného převodu věci podle § 158c tr. ř. Obvinění jsou přesvědčeni, že i kdyby bylo jejich jednání náležitě prokázáno, není podle nich trestným činem. Poukázali v této souvislosti na judikaturu Nejvyššího soudu, podle které pachatel nemůže být trestán za tu část trestné činnosti, kterou spáchal za nepřípustné účasti policie, a to i v případě, že policie jeho původní úmysl spáchat v určitém rozsahu trestný čin nijak nevyprovokovala. Podle obviněných nelze využít ani důkazy získané výše uvedeným způsobem, a to mj. vzhledem k neexistenci řádné protokolace policejních úkonů např. ohledně nasazení svědka Mgr. P. D. do skutkového děje. Obvinění dále tvrdí, že i v případě zákonnosti nasazení svědka Mgr. P. D. došlo k porušení zásady přiměřenosti. V této souvislosti opakují svá tvrzení o policejní provokaci a předkládají vlastní skutkovou verzi, podle které eventualita uzavření dohody o narovnání bez souhlasu věřitelského výboru začala být uvažována výhradně na podkladě konkrétních provokačních kroků svědka Mgr. P. D. V další části dovolání obvinění opět ze svého hlediska obsáhle hodnotí provedené důkazy, uvádějí, jaké skutkové zjištění měl podle nich odvolací soud učinit, a opakovaně tvrdí, že jde o klasický případ, kdy se obviněný až v důsledku aktivity policie rozhodl jednat způsobem, ve kterém je spatřován trestný čin. Jednání kladené jim za vinu není proto podle nich trestným činem. Obvinění dále vytýkali nezákonné využití operativně pátracích prostředků a prostředků, které v zákoně vůbec nejsou připuštěny. V této souvislosti obsáhle namítali nezákonnost předstíraného převodu věci, pod který podle nich nelze podřadit převzetí úplatku. Tento převod označují za důkazně nepoužitelný též z toho důvodu, že povolení k převodu bylo zmatečné a neurčité. Dále brojí proti nezákonnosti a procesní nepoužitelnosti odposlechů a záznamu telekomunikačního provozu a současně vytýkají, že odvolací soud neprovedl důkaz poslechem jimi označených konkrétních záznamů telefonních hovorů a další jimi navrhované důkazy. Neprovedením navrhovaných důkazů tak podle nich došlo k porušení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. V podrobnostech podatelé odkazují na odůvodnění svého odvolání. V části dovolání označené jako nemožnost použití důkazů obvinění zopakovali své námitky proti procesní použitelnosti předstíraného převodu věci. O tomto převodu není podle obviněných sepsán žádný relevantní záznam, neexistuje záznam o pověření údajných dvou policistek, neexistuje záznam o obsahu aktovky Mgr. P. D. před předstíraným převodem. Nelze tedy podle nich bez důvodných pochybností učinit závěr, že byl úplatek vůbec předán. Současně obvinění zpochybnili věrohodnost svědka Mgr. P. D., na jehož jediné výpovědi stojí skutkové závěry soudů. V další části dovolání obvinění namítali porušení práva na spravedlivý proces, soudy podle nich pochybily, když při hodnocení důkazů v případě dvou alternativ průběhu skutkového děje se přiklonily k té variantě, která svědčí o jejich vině. Soudy tak podle obviněných porušily zásadu in dubio pro reo. Obviněný dále citovali z obsahu telefonních hovorů a vyvozovali z nich vlastní závěry. V další části dovolání namítali extrémní rozpor mezi závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními, vytýkali jednostranné a neúplné dokazování a opět činili vlastní skutková hodnocení, přičemž namítali nesprávnost závěru, že museli vědět o eventuálním nezákonném jednání JUDr. R. D. . V závěru pak zrekapitulovali své námitky. Především zdůraznili, že jednání, které je jim kladeno za vinu, jim nebylo prokázáno, soudy ignorovaly jejich návrhy na doplnění důkazů, důkazy, o které se soudy ve svých rozhodnutích opírají, jsou podle nich nepoužitelné, neboť orgány činné v trestním řízení překročily své pravomoci a zasáhly tak do jejich ústavně zaručených práv. Navíc uvedli, že jejich jednání postrádá materiální stránku trestného činu a že obviněný D. K. se na jednání, ve kterém je spatřován trestný čin, účastnil pouze okrajově.

Obvinění proto navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů I. i II. stupně a věc vrátil Městskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí v jiném složení senátu, případně aby Nejvyšší soud sám ve věci rozhodl tak, že je zprostí obžaloby v plném rozsahu. Podáním ze dne 4. 6. 2013 oba uvedení obvinění doplnili svá dovolání o skutečnosti, které podle jejich názoru vážně zpochybňují věrohodnost jediného vyslechnutého svědka Mgr. P. D. Poukázali na jeho působení v představenstvu obchodní společnosti spojené s rozsáhlým krácením daní a na jeho podezřelé bydliště na adrese Magistrátu města Brna.

Obviněný JUDr. R. D. podal dovolání opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. obviněný namítal, že ve věci jako vyloučený orgán rozhodl předseda senátu soudu prvního stupně JUDr. Ivo Zummer. Uvedl, že tuto námitku uplatnil již před rozhodnutím odvolacího soudu, soudy obou stupňů se však s ní dostatečně nevypořádaly. Podjatost předsedy senátu obviněný dovozuje z jeho nepřátelského postoje vůči němu a tvrdí, že uvedený soudce s vysokou pravděpodobností manipuloval s důkazy za účelem vytvoření takové umělé skutkové konstrukce, která umožňovala označit obhajobu obviněného za lživou. Podjatost soudce obviněný dovozuje z údajně nepřesného časového údaje u telefonního hovoru ze dne 17. 6. 2011 v písemném vyhotovení rozsudku, dále z toho, že odmítl provést všechny obhajobou navrhované důkazy a že při veřejném zasedání (zřejmě šlo o hlavní líčení) dne 19. 6. 2012 provedl pro řízení irelevantní důkaz záznamem telefonického rozhovoru týkajícího se intimního života obviněného, čímž veřejně znevážil osobnost jeho a jeho rodinných příslušníků. Podle obviněného tak předseda senátu záměrně manipuloval s jednotlivými důkazy, aby dospěl ke skutkovým okolnostem, na jejichž základě označil jeho obhajobu za nevěrohodnou. Z výše uvedeného je podle obviněného zřejmý nepřátelský postoj vůči jeho osobě. V souvislosti s těmito námitkami se obviněný domáhá, aby věc byla po zrušení napadeného rozhodnutí přikázána k novému projednání a rozhodnutí v jiném složení senátu.

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl, že odvolací soud porušil ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř., neboť se údajně nevypořádal s jeho námitkami a pouze bez dalšího potvrdil zákonnost rozhodnutí soudu I. stupně. V této souvislosti obviněný poukázal na nález Ústavního soudu po sp. zn. IV. ÚS 276/04 týkající se účelu odvolacího řízení. Obviněný dále brojil proti tomu, že jednání, kterým byl uznán vinným, nemohlo být jednáním v souvislosti s obstaráváním věci obecného zájmu. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 8 Tdo 708/2009 obviněný uvedl, že v insolvenčním řízení nejde o obstarání věci obecného zájmu, ale o uplatňování soukromoprávních nároků. Správce konkursní podstaty pak není úřední osobou ve smyslu § 127 tr. zákoníku. Za nesprávné právní posouzení označuje obviněný též aplikaci kvalifikované skutkové podstaty podle § 332 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Podle obviněného nebylo prokázáno ani slíbení, nabídnutí nebo předaní úplatku, natož jeho úmysl opatřit sobě nebo jinému značný prospěch nebo způsobit jinému značnou škodu. V této souvislosti obviněný citoval ustanovení § 15 tr. zákoníku s tím, že jeho zavinění nebylo v řízení prokázáno a z provedených důkazů (záznamu odposlechů telefonních hovorů) podle něj vyplývá, že obvinění se nikdy necítili být zavázáni společnosti Arching Group CZ, a. s., částkou vyšší než 6.005.240,- Kč. Soudy tak podle obviněného nesprávně aplikovaly ustanovení § 331 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku (správně § 332), neboť úmysl opatřit sobě nebo jinému značný prospěch ani způsobení značné škody nebylo v řízení objektivně prokázáno.

Obviněný dále upozornil na extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními učiněnými soudy, jež je důsledkem porušení zásad spravedlivého procesu. A to konkrétně porušení zásady bezprostřednosti, které obviněný dovozuje z toho, že soud prvního stupně bez provedení jakéhokoli důkazu konstatoval, že obviněný D. K. se dne 23. 6. 2011 účastnil zasedání výkonného výboru Českomoravského fotbalového svazu. Dále zásady přiměřenosti trestního řízení, které spočívá v údajně nezákonném provedení důkazu záznamem telefonního hovoru z jeho intimní sféry. Odvolací soud se podle obviněného jeho námitkami týkajícími se porušení zásad bezprostřednosti a přiměřenosti nijak nezabýval a porušil tak jeho právo na spravedlivý proces. V této souvislosti obviněný poukázal na nález Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 74/06 týkající se přístupu soudů k námitkám účastníka řízení. Obviněný rovněž namítal, že soudy neprovedly jím navrhované důkazy, mj. výslechy svědků (členů věřitelského výboru, P. Š., pplk. M. B.), které podle názoru obviněného mohly zpochybnit zkreslené skutkové závěry prezentované obžalobou. Návrhy byly odmítnuty jako nadbytečné. Soudy však podle obviněného neprovedení jím navrhovaných důkazů dostatečně nezdůvodnily, přitom má obviněný za to, že právě jeho návrhy byly zásadní pro jasné, úplné a správné zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností.

V další části obsáhlého dovolání obviněný namítal nezákonnost operativně pátracího prostředku (předstíraného převodu) a údajnou nepoužitelnost důkazů získaných jeho prostřednictvím. Podle jeho názoru proběhla realizace předstíraného převodu v rozporu s obsahem povolení k předstíranému převodu. Současně označil za nepřípustný extenzívní a protiústavní výklad institutu předstíraného převodu podle § 158c tr. ř., podle kterého lze tento institut použít také jako předstírání převzetí úplatku a předstírání uzavření dohody o narovnání. Upozornil rovněž, že policie nečinně přihlížela převedení částky 6.005.240,- Kč z jeho účtu na účet insolvenčního správce, ačkoli na tento převod se povolení předstíraného převodu nevztahovalo. Odvolací soud se podle jeho názoru námitkou nezákonnosti předstíraného převodu nevypořádal. Za nepoužitelné označil obviněný také důkazy získané na základě sledování osob a věcí a odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, neboť tyto úkony byly nařízeny pouze na základě trestního oznámení insolvenčního správce bez prověření důvodnosti tohoto trestního oznámení. Operativně pátrací prostředky podle obviněného nesmějí sloužit k tomu, aby orgány činné v trestním řízení dodatečně opatřovaly a ne již objasňovaly a prověřovaly skutečnosti důvodně nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin. V této souvislosti obviněný poukázal na nálezy Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 789/06, II. 615/06.

Obviněný v další části uvedl, že se nepodařilo prokázat, že skutkový děj se odehrál tak, jak je uvedeno v rozsudcích soudů obou stupňů. Skutkové závěry podle něj nebyly prokázány provedenými důkazy, jakož i nebyla prokázána jeho vina. Soudy údajně pouze převzaly skutkovou verzi obsaženou v obžalobě, aniž by ji podrobily kritickému zkoumání, nepostupovaly tedy podle trestního řádu a neprovedly důkazy navržené obhajobou. Podle obviněného nesprávně vycházely z výpovědi insolvenčního správce, jako podle něj jediného svědka v průběhu celého procesu, která je však podle obviněného zcela nevěrohodná. V této souvislosti obviněný obsáhle ze svého hlediska hodnotí tuto svědeckou výpověď, ve které shledává řadu nejasností a rozporů, hodnotí kvalitu plnění povinností insolvenčního správce svědkem Mgr. P. D. s tím, že neexistuje jiný důkaz než výpověď tohoto svědka o tom, že dne 15. 2. 2011 skutečně vyslovil nabídku úplatku. Obviněný však tuto skutečnost důrazně popírá. Dále opakuje svá tvrzení o manipulaci s obsahem telefonických rozhovorů předsedou senátu soudu prvního stupně. Současně některé záznamy odposlechů telefonických hovorů ze svého hlediska hodnotí a dovozuje, že uzavření dohody o mimosoudním vyrovnání bez souhlasu věřitelského výboru bylo iniciováno insolvenčním správcem, který plnil pokyny policie. Nebylo podle něj prokázáno, že by obviněný insolvenčnímu správci slíbil nebo nabídl úplatek ve smyslu ustanovení § 332 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný nesouhlasí s názorem soudu, že úmysl ovlivnit insolvenčního správce měli před tím, než do věci zasáhla policie. V této souvislosti znovu ze svého hlediska hodnotil věrohodnost a obsah svědecké výpovědi insolvenčního správce, přičemž má za to, že jediným kdo měl úmysl docílit přijetí úplatku a kdo nepokrytě vybízel k úplatku, byl právě a jen insolvenční správce plnící pokyny policie. Podle obviněného tak jde o nepřípustnou provokaci policie a v této souvislosti poukázal na některé rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu. Obviněný zdůraznil, že insolvenčnímu správci nikdy úplatek nenabídl a vše stojí pouze na nevěrohodné výpovědi insolvenčního správce. Jako důkaz nevěrohodnosti osoby insolvenčního správce obviněný obsáhle popsal jeho jednání, když bezprostředně po vyhlášení rozsudku odvolacího soudu požádal o vrácení částky 6.005.240,- Kč do konkursní podstaty, a označil toto jednání za podvodné.

Obviněný uzavřel, že jeho jednání popsané v popisu skutku v obžalobě a v soudních rozhodnutích nebylo bez důvodných pochybností prokázáno. Rozhodnutí soudu jsou podle něj založena na faktech účelově vytvořených nesprávným hodnocením důkazů a na nepodložených domněnkách vedených snahou potrestat ho za každou cenu. Insolvenční správce a policie podle obviněného sehráli v případu více než aktivní roli vzbuzující důvodnou obavu o použití nepřípustné policejní provokace.

Obviněný JUDr. R. D. proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů I. i II. stupně a věc vrátil Městskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí v jiném složení senátu, případně aby Nejvyšší soud sám ve věci rozhodl tak, že ho zprostí obžaloby v plném rozsahu.
III.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněných M. J. a D. K. uvedl, že velká část jejich námitek deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídá. Jde o námitky, kterými obvinění vytýkají nesprávné, jednostranné hodnocení důkazů, neprovedení jimi navrhovaných důkazů, provádějí vlastní důkazní hodnocení, namítají porušení svého práva na spravedlivý proces, namítají nezákonné využití operativně pátracích prostředků, vytýkají nepřípustnou účast Policie ČR na skutkovém ději. Takové námitky jsou podle státního zástupce primárně skutkového charakteru. Státní zástupce zdůraznil, že se svědek Mgr. P. D. dostal do kontaktu s orgány Policie ČR až poté, kdy mu byl nabídnut úplatek a on učinil trestní oznámení a nedopustil se tak podle jeho názoru provokace v tom smyslu, že by jako osoba řízená Policií ČR vyvolal v obviněných rozhodnutí spáchat trestný čin. Neexistuje podle státního zástupce žádné skutkové zjištění o tom, že by svědek na popud Policie ČR nepřípustně ovlivňoval skutkový děj a tyto skutečnosti nevyplývají ani z některých v dovolání citovaných částí komunikace svědka s obviněným JUDr. R. D. Pozici agenta (§ 158e trestního řádu) ani informátora ve smyslu § 73 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii ČR svědek Mgr. P. D. v předmětné věci neměl. Státní zástupce neshledal ve věci ani existenci tzv. extrémního rozporu mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právním posouzení věci, neboť se obvinění podle něj domáhají především toho, aby provedené důkazy byly hodnoceny jiným způsobem.

Pod deklarovaný dovolací důvod lze podle státního zástupce podřadit námitky, ve kterých obvinění vytýkají absenci některých formálních znaků zločinu podplacení podle § 332 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Obviněným je podle státního zástupce nutno přisvědčit v tom, že podle judikatury i právní teorie v insolvenčním řízení nejde o obstarávání věcí obecného zájmu, ale o uplatňování soukromoprávních nároků. Na korupční jednání v rámci insolvenčního řízení tudíž podle státního zástupce v zásadě nedopadají ustanovení § 331 až § 333 tr. zákoníku o trestných činech úplatkářství, ale ustanovení § 226 tr. zákoníku o trestném činu pletich v insolvenčním řízení. Ustanovení § 226 tr. zákoníku však nepostihuje žádná jednání pachatele, který jako dlužník úpadce nabídne korupční plnění insolvenčnímu správci. Státní zástupce dále upozornil, že ustanovení § 332 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku postihuje i nabídku nebo poskytnutí úplatku v souvislosti s podnikáním svým nebo jiného. Podle jeho názoru obvinění úplatek nepochybně poskytli v souvislosti s podnikáním společnosti Square Transaction, a. s. Při nedostatku speciální právní úpravy v ustanovení § 226 tr. zákoníku je podle státního zástupce nutno postihnout aktivní úplatkářství vůči insolvenčnímu správci spáchané v souvislosti s podnikáním jako obecné podplácení podle §332 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku.

K další námitce obviněných státní zástupce uvedl, že v trestním řízení skutečně nebyla zjišťována skutečná výše pohledávky společnosti Arching Group, a. s., vůči společnosti Square Transaction, a. s. Z hlediska základní skutkové podstaty podle § 332 odst. 1 tr. zákoníku je tato okolnost podle státního zástupce bez významu, neboť k naplnění základní skutkové podstaty trestného činu podplacení podle § 332 odst. 1 tr. zákoníku se nevyžaduje, aby pachatel chtěl dosáhnout protiprávního zvýhodnění sebe nebo jiného, popř. způsobit újmu jinému subjektu a částka 750.000,- Kč vyplacená bokem představovala přímé majetkové obohacení Mgr. P. D., na které neměl nárok, a šlo tudíž o úplatek ve smyslu ustanovení § 334 odst. 1 tr. zákoníku. Ze samotného charakteru jednání obviněných přitom vyplývá, že šlo o jednání úmyslné. Z hlediska kvalifikované skutkové podstaty podle § 332 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byly znaky v úmyslu opatřit jinému značný prospěch naplněny opatřením prospěchu 750.000,- Kč Mgr. P. D. a závěr odvolacího soudu o tom, že obvinění sledovali též způsobení škody věřitelům minimálně ve výši 750.000,- Kč a současně opatření prospěchu v této výši, pak podle státního zástupce neodporuje pravidlům formální logiky.

Státní zástupce tedy uzavřel, že jednání obviněných mělo být posouzeno jako trestný čin podplacení spáchaný nabídnutím a poskytnutím úplatku v souvislosti s podnikáním (§ 332 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku), nikoli v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu. Změna soudních rozhodnutí v naznačeném směru by podle státního zástupce ale neměla pro obviněné praktický význam a právní otázka, které se důvodná část námitek týká, nemá z hlediska rozhodnutí o vině a trestu určující význam. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných M. J. a D. K. podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítl, protože je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněných a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu.

Ve vyjádření k dovolání obviněného JUDr. R. D. státní zástupce uvedl, že pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je napadána podjatost předsedy senátu soudu prvního stupně JUDr. I. Zummera. Rozsudek soudu prvního stupně však byl v odvolacím řízení v celém rozsahu zrušen a odvolací soud ve věci sám rozhodoval rozsudkem. Podle státního zástupce tak nejsou splněny procesní podmínky k tomu, aby mohlo být vyloučení JUDr. I. Zummera namítáno v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Námitky nepovažuje státní zástupce za důvodné ani po věcné stránce.

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. velká část námitek obviněného tomuto dovolacímu důvodu neodpovídá. Naopak podřadit pod něj podle státního zástupce lze námitku, podle které není naplněn zákonný znak ustanovení § 332 odst. 1 tr. zákoníku v souvislosti s obstaráváním věci obecného zájmu . V této souvislosti státní zástupce odkázal na vyjádření k dovolání obviněných M. J. a D. K. a zopakoval, že jednání obviněných mělo být kvalifikováno jako obecné podplácení podle § 332 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku.

Námitku týkající se existence zákonného znaku kvalifikované skutkové podstaty podle § 332 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ( v úmyslu opatřit sobě nebo jinému značný prospěch nebo způsobit jinému značnou škodu ), formuloval obviněný podle názoru státního jako námitku primárně skutkovou. Tuto námitku ale také nepovažuje za důvodnou ani po věcné stránce, přičemž rovněž odkázal na své vyjádření ke shodné dovolací námitce spoluobviněných. Státní zástupce tedy navrhl, aby Nejvyšší soud také dovolání JUDr. R. D. podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítl, protože je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu.
IV.

Z rozhodnutí soudu II. stupně plyne, že se obvinění jednáním popsaným výše dopustili zločinu podplacení podle § 332 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Podle právní věty je zřejmé, že obviněný JUDr. R. D. jinému v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu nabídl a poskytl úplatek v úmyslu opatřit jinému značný prospěch a způsobit jinému značnou škodu. Obvinění M. J. a D. K. pro jiného v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu poskytli úplatek v úmyslu opatřit sobě značný prospěch a způsobit jinému značnou škodu.

Pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit shodnou námitku všech obviněných, že jejich jednání nemohlo být kvalifikováno podle § 332 odst. 1 tr. zákoníku, neboť v insolvenčním řízení nejde o obstarávání věcí obecného zájmu. Tuto námitku neshledává senát 7 Tdo důvodnou, přičemž zastává odlišný právní názor, než zaujal senát 8 Tdo v usnesení ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 8 Tdo 708/2009 (publikované pod č. 40 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, sešit č. 7-8/2010), na které je také poukázáno v dovoláních. Tím jsou dány zákonné podmínky § 20 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, pro postoupení věci velkému senátu Nejvyššího soudu, protože senát 7 Tdo při svém rozhodování dospěl k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 708/2009, a tento odlišný právní názor nebyl doposud vysloven ani ve stanovisku Nejvyššího soudu.

Jak trestné činy úplatkářství podle § 160 a § 161 tr. zákona, tak i stejné trestné činy podle § 331 a § 332 tr. zákoníku v základní skutkové podstatě vyžadují, aby pachatel jednal v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu . Senát 8 Tdo v uvedeném rozhodnutí řešil otázku vyloučení jednočinného souběhu trestného činu pletich při řízení konkursním a vyrovnacím podle § 256b odst. 3 tr. zákona a trestného činu přijímání úplatku podle § 160 odst. 1, 2 tr. zákona s tím, že ustanovení § 256b odst. 3 tr. zákona je k němu ustanovením speciálním a se závěrem, že jednání správce konkursní podstaty, který si nechal slíbit úplatek za to, že dodatečně uzná již dříve popřenou pohledávku věřitele, lze posoudit pouze jako trestný čin podle § 256b odst. 3 tr. zákona. V odůvodnění usnesení sp. zn. 8 Tdo 708/2009, na str. 12 uvedl toto:

Pouhým porovnáním skutkových podstat trestných činů přijímání úplatku podle § 160 tr. zák. a pletich při řízení konkursním a vyrovnacím § 256b odst. 3 tr. zák. je také zřejmé, že zatímco ustanovení § 160 tr. zák. vymezuje (a to i díky ustanovení § 162a odst. 3 tr. zák. srov. shora) značně široký okruh jednání (souvisejících s obstaráváním věcí obecného zájmu), která mohou tento trestný čin naplnit, základní skutková podstata trestného činu pletich při řízení konkursním a vyrovnacím podle § 256b odst. 3 tr. zák. vymezuje z tohoto širokého okruhu jednání úzký (specifický, resp. speciální) okruh jednání, která by při neexistenci ustanovení § 256b odst. 3 tr. zák. bylo možno podřadit právě pod § 160 tr. zák.

Z těchto důvodů Nejvyšší soud nemohl bezezbytku přisvědčit státnímu zástupci v jeho názoru, že srovnáním obsahu tzv. skutkové věty se zákonnými znaky trestných činů podle § 160 odst. 2 tr. zák. a § 256b odst. 3 tr. zák. lze dospět k závěru, že jednání obviněných naplňovalo znaky obou skutkových podstat . Je-li ustanovení § 256b tr. zák. speciálním ustanovením k § 160 tr. zák., pak takový vztah mezi nimi brání závěru o možnosti jejich spáchání v rámci jednočinného souběhu. Jinými slovy při souběhu speciální a obecné právní kvalifikace má jednak přednost prvně uvedená, jednak jednočinný souběh je vyloučen.

Uvedené závěry lze formulovat i tak, že při řízení konkursním a vyrovnacím (nyní v insolvenčním řízení) nejde o obstarávání věcí obecného zájmu, ale o uplatňování soukromoprávních nároků. Především z tohoto důvodu na jednání podle § 256b tr. zák. nedopadají ustanovení § 160 tr. zák. až 163 tr. zák. o trestných činech úplatkářství. Jednočinný souběh trestných činů podle § 160 tr. zák. až § 162 tr. zák. s trestným činem pletich při řízení konkursním a vyrovnacím podle § 256b tr. zák. je vzhledem k tomu vyloučen. To platí i ve vztahu ke správci konkursní podstaty, který sice vykonává svou činnost ve veřejném zájmu, ale dopadá na něj speciální ustanovení § 256b odst. 3 tr. zák., jež bylo nutno do trestního zákona zavést právě proto, že správce konkursní podstaty není možno postihovat podle ustanovení § 160 tr. zák. až 163 tr. zák. Správce konkursní podstaty totiž nelze považovat ani za veřejného činitele, protože nejde o voleného funkcionáře nebo jiného odpovědného pracovníka orgánu státní správy, samosprávy, soudu nebo jiného státního orgánu ani o příslušníka ozbrojených sil nebo ozbrojeného sboru (srov. § 89 odst. 9 tr. zák.). Správci konkursní podstaty jsou sice ustanovováni soudem, který vede řízení o konkursu, a s tímto soudem spolupracují, ale v zásadě jde o soukromé osoby, které nejsou zaměstnanci soudu (také tady srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S., Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6. doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck, 2004, str. 1571 a násl.).

Ve věci sp. zn. 7 Tdo 311/2013 jde o skutkově odlišný případ v tom, že konkursní správce nepožádal právního zástupce úpadcova věřitele o poskytnutí úplatku, ale úplatek byl nabídnut, a již za dohledu policie také předán, právním zástupcem dlužníka (po dohodě se statutárními zástupci dlužníka) insolvenčnímu správci. Soudy obou stupňů dospěly shodně m. j. k závěru, že se obvinění dopustili zločinu podplacení podle § 332 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, když jinému, resp. pro jiného v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu poskytli resp. nabídli úplatek. Soud I. stupně na str. 28 odůvodnění rozsudku k tomuto znaku skutkové podstaty předně obecně uvedl, že obstaráváním věcí obecného zájmu je plnění všech úkolů, na jejichž řádném a nestranném plnění má zájem celá společnost nebo určitá sociální skupina; obstaráváním věcí obecného zájmu ve sféře obchodních vztahů je zachovávání smluvně převzaté nebo právním předpisem uložené povinnosti, která má zabránit protiprávnímu poškozování nebo bezdůvodnému zvýhodňování účastníků těchto vztahů nebo osob, které jejich jménem jednají. Toto odůvodnění je, ohledně zachovávání povinností, v podstatě citací výkladového ustanovení § 334 odst. 3 tr. zákoníku, které upravuje, co se též považuje za obstarávání věcí obecného zájmu a které je totožné se zněním (od 22. 10. 2004 zák. č. 537/2004) ustanovení § 162a odst. 3 předchozího tr. zákona účinného do 31. 12. 2009. Konkrétně pak k tomuto znaku skutkové podstaty soud I. stupně uvedl, že plnění povinností insolvenčního správce bylo obstaráváním věcí obecného zájmu, když byl do funkce ustanoven usnesením soudu, a podle zák. č. 182/ 2006 Sb., insolvenční zákon, a zák. č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, je ustanovený insolvenční správce povinen provádět činnosti uvedené v ustanoveních § 188, § 189 odst. 1, 2 a § 230 odst. 1, 2 insolvenčního zákona, které pak soud v odůvodnění rozsudku na str. 28 až 29 konkretizuje. S tímto právním názorem soudu I. stupně, ke kterému se odvolací soud nijak nevyjádřil a fakticky jej tak potvrdil, se senát 7 Tdo ztotožňuje s tím, že ohledně zachovávání povinnosti uložené právním předpisem, jak je uvedeno v § 334 odst. 3 tr. zákoníku, poukazuje na ustanovení § 5 a § 36 odst. 1 insolvenčního zákona. Podle § 5 uvedeného zákona insolvenční řízení spočívá zejména na zásadách uvedených pod písmeny a) až d) tohoto ustanovení. V souvislosti s touto trestní věci je významná zejména zásada uvedena v ustanovení § 5 písm. a) insolvenčního zákona, podle kterého insolvenční řízení musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů. Podle § 36 odst. 1 insolvenčního zákona pak insolvenční správce je povinen při výkonu funkce postupovat svědomitě a s odbornou péčí, je povinen vyvinout veškeré úsilí, které lze po něm spravedlivě požadovat, aby věřitelé byli uspokojeni v co nejvyšší míře. Společnému zájmu věřitelů je povinen dát při výkonu funkce přednost před zájmy vlastními i před zájmy jiných osob .

Vzhledem k výše citovaným, právním předpisem uloženým a výslovně formulovaným povinnostem insolvenčního správce, když se v této věci přidělené senátu 7 Tdo jedná o obchodní vztahy podle zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, má senát 7 Tdo za to, že závěr v tom smyslu, že při řízení konkursním a vyrovnacím (nyní v insolvenčním řízení) nejde o obstarávání věcí obecného zájmu, ale o uplatňování soukromoprávních nároků , vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 708/2009, neobstojí. Tato hmotněprávní otázka má zásadní význam pro právní posuzování trestných činů úplatkářství v souvislosti s insolvenčním řízením. Proto senát 7 Tdo postoupil trestní věc obviněných, která je u Nejvyššího soudu vedena pod sp. zn. 7 Tdo 311/2013, velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu, aby v zájmu sjednocení výkladu této otázky zaujal sjednocující názor.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 14. srpna 2013


Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš