7 Tdo 31/2004
Datum rozhodnutí: 02.03.2004
Dotčené předpisy:




7 Tdo 31/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 2. března 2004 v neveřejném zasedání v Brně o dovolání obviněného M. H., které podal proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, ze dne 4. 4. 2003, sp. zn. 31 To 96/2003, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 4 T 201/2002, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 11. 2. 2003, sp. zn. 4 T 201/2002, byl obviněný uznán vinným pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1, § 222 odst. 1 tr. zák. a trestným činem nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zák. Za to byl podle § 222 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků a 8 (osmi) měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Rozsudkem byl dále obviněnému podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. uložen trest propadnutí věci, a to pistole IWG model P 800 ráže 8 mm, výrobní číslo 32899, a pistole IWG model P 800 ráže 8 mm Knall, výrobní číslo 015607, a podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného k náhradě škody Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, Okresní pojišťovně v L.

Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, ze dne 4. 4. 2003, sp. zn. 31 To 96/2003, bylo odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.

Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný řádně a včas dovolání, které založil zejména na námitce, že soudy obou stupňů nesprávně kvalifikovaly jeho jednání jako pokus trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1, § 222 odst. 1 tr. zák, přestože jej měly posoudit jako jednání v nutné obraně podle § 13 tr. zák., příp. jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák.; obviněný tedy zaměřil své dovolání do výroku o vině pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 tr. zák., § 222 odst. 1 tr. zák.

Ke shora uvedené námitce obviněný uvádí, že odvolací soud neposoudil jeho jednání s ohledem na skutkové okolnosti, o nichž vypověděli jednotliví svědci, a to že z předchozího jednání poškozeného musel nabýt dojmu, že jde o útok proti němu. Pro uznání viny z trestného činu ublížení na zdraví nejen podle § 222 odst. 1 tr. zák., ale i podle § 221 odst. 1 tr. zák. chyběla subjektivní stránka jeho jednání; pokud by soud ve smyslu ustanovení § 3 odst. 4 tr. zák. přihlédl k následkům, okolnostem a pohnutce jeho jednání, mohl užít kvalifikaci podle § 13 tr. zák. Obviněný nikdy nepojal úmysl způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví, čemuž přisvědčovalo i míření zbraně z horní části těla na nohy, zbraň použil jako pohrůžku, aby poškozený upustil od dalšího jednání, tj. v úmyslu odvrátit jemu hrozící nebezpečí, a to hrozící útok ze strany poškozeného. Soud jej tedy uznal vinným na podkladě jakési pravděpodobnosti děje, ke kterému chyběla subjektivní stránka skutku, aniž by vysvětlil, jakými úvahami byl veden, když použil právní kvalifikaci podle § 222 odst. 1 tr. zák. a nikoli ustanovení § 13 tr. zák., event. § 221 odst. 1 tr. zák. Soudy porušily § 2 odst. 5 tr. ř. a právo dané čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, když nevzaly v úvahu výpovědi svědků, kteří potvrzovali, že musel nabýt přesvědčení, že poškozený má úmysl jej poškodit, žádný soud nevysvětlil, zda ze strany poškozeného nešlo o takové výhružky, které by event. znamenaly jeho popravu na místě veřejném, či alespoň takové ublížení na zdraví, které by pro něho mohlo mít závažné následky. Soudy porušily zásadu rovnosti stran, když více věrohodnosti přisoudily poškozenému a jeho svědkům, v jejichž výpovědích vznikla řada rozporů, a k jeho požadavku nevyslechly svědky S. a V., kteří v přípravném řízení hovořili o obavě ze strany poškozeného. Za situace, kdy nastaly značné pochybnosti ve výpovědích jednotlivých svědků, nebyl soudem zvolený postup, tj. čtení výpovědí z přípravného řízení, v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř. Obviněný dále namítá nesoulad hodnocení pracovní neschopnosti s ustanovením § 89 odst. 7 písm. ch) tr. zák. - pokud by soudy při hodnocení děje a skutku vzaly v úvahu vyjádření znalce MUDr. S., CSc., že šlo pouze o lehké zranění, nepoužily by kvalifikaci podle § 222 odst. 1 tr. zák., ale podle § 221 odst. 1 tr. zák. Jak soudy, tak uvedený znalec se nevypořádali s tím, jaké konkrétní potřeby poškozenému v souvislosti s poškozením zdraví vznikly, nebylo zjištěno, po jakou dobu a v jaké intenzitě mělo poranění poškozeného na jeho dosavadní způsob života vliv, a zda potíže, o nichž poškozený soud informoval, odpovídaly objektivnímu nálezu uvedeného znalce. Tím, že odvolací soud nehodnotil skutkový děj jinak než soud nalézací a vzal skutková tvrzení nalézacího soudu za nepochybná, došlo k nesprávnému posouzení celého skutku, neboť napadený výrok nemá oporu v dokazování.

V závěru svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud ČR podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu druhého stupně k novému projednání a rozhodnutí. Dále obviněný navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu ČR podle § 265o odst. 1 tr. ř. rozhodl o přerušení výkonu trestu odnětí svobody a aby poté Nejvyšší soud ČR za použití § 265r odst. 7 tr. ř. a za jeho přímé účasti ve veřejném zasedání rozhodl tak, že jej obžaloby zprošťuje.

Na základě výzvy k odstranění vad dovolání učiněné soudem prvního stupně v souladu s ustanovením § 265h odst. 1 tr. ř. obviněný doplnil své dovolání tak, že je podává z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se domnívá, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, a učinil nový návrh na rozhodnutí dovolacího soudu s tím, že navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR za jeho účasti a po doplnění dokazování podle § 265r odst. 7 tr. ř. spočívajícím ve výslechu znalce, který by měl zodpovědět, jakými potřebami byl poškozený omezen a jaké potřeby mu v souvislosti s poškozením zdraví skutečně vznikly, rozhodl tak, že jej obžaloby zprošťuje, a pokud by dokazování bylo nad rámec jeho pravomoci, nechť dovolací soud podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. zruší napadené usnesení i rozsudek soudu prvního stupně a přikáže soudu prvního stupně, aby ve věci znovu jednal a rozhodl.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v Brně ve svém vyjádření k mimořádnému opravnému prostředku obviněného uvedla, že dovolání dostálo náležitostem obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř. v té části, kde je dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. založen na námitce, že ze strany obviněného šlo o nutnou obranu podle § 13 tr. zák., a že pokud nešlo o nutnou obranu, byl jednáním způsoben následek v podobě ublížení na zdraví, které není ve smyslu § 89 odst. 7 tr. zák. těžkou újmou na zdraví, a proto mělo být kvalifikováno podle § 221 odst. 1 tr. zák. Další argumentace obviněného nekoresponduje s žádným z dovolacích důvodů v § 265b tr. ř., protože v ní obviněný namítá nesprávnost samotných skutkových zjištění. Pokud jde o právní kvalifikaci předmětného skutku soudem prvního stupně, státní zástupkyně uvedla, že obviněný popřel svůj úmysl způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví, a proto okresní soud hodnotil subjektivní stránku na podkladě provedených důkazů, a to povahy použité upravené zbraně a závěrů znalce o její způsobilosti způsobit vážné zranění, přičemž vzal rovněž v úvahu, že obviněný nemohl vědět, že zástřel povede do horní části nohy v takovém úhlu, aby nedošlo k poškození tepenného systému, a dospěl k závěru, že obviněný věděl, že svým jednáním může způsobit těžkou újmu na zdraví, a pro případ, že ji způsobí, byl s tím srozuměn. Pokud jde o námitku nutné obrany, z ustanovení § 13 tr. zák. vyplývá, že předpokladem toho, aby jednání obviněného mohlo být posouzeno jako nutná obrana je, že obviněný tímto jednáním odvracel útok, který přímo hrozil nebo trval. Tak tomu v posuzovaném případě nebylo, neboť podle zjištění soudů měl obviněný s poškozeným neuspořádané finanční vztahy s tím, že několik dní před útokem obviněný nastalou situaci řešil pohrůžkou zbraní, tj. jednáním kvalifikovatelným jako trestný čin podle hlavy osmé zvláštní části trestního zákona, které sice nebylo předmětem trestního stíhání, ale obviněný jeho závažnost vnímal a očekával ze strany poškozeného odvetu. Za tímto účelem se obviněný ozbrojil a při prvním setkání, bezprostředně poté, co neozbrojený poškozený vystoupil z auta, míříc nejdřív na horní a pak dolní polovinu těla, po něm vystřelil. Skutečnost, že obviněný své jednání vůči poškozenému hodnotil jako důvod svého možného napadení, nepostačí pro závěr, že útok skutečně a bez prodlení hrozil. O nutnou obranu tedy nejde, jestliže posuzovanému jednání nepředcházela hrozba útokem a ani jednání neozbrojeného poškozeného nesvědčilo o bezprostředně hrozícím nebezpečí.

V závěru svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud ČR rozhodl tak, že se dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítá, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné, a na základě § 265h odst. 2 tr. ř. vyslovila souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání /§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř./ i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Na podkladě tohoto dovolacího důvodu je možné ve vztahu ke zjištěnému skutku vytýkat výlučně vady hmotně právní (lze tedy namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným), nelze však namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Nejvyšší soud ČR v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Proto námitky obviněného, že soudy nevysvětlily závažnost výhružek poškozeného a porušily zásadu rovnosti stran, když více věrohodnosti přisoudily poškozenému a jeho svědkům, a že čtení výpovědí svědků S. a V. z přípravného řízení nebylo v souladu v ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř. atd. nejsou způsobilé obviněným uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově naplnit.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je však způsobilá naplnit námitka obviněného, že jeho jednání není trestným činem, neboť šlo o nutnou obranu ve smyslu § 13 tr. zák., příp. je možné jej kvalifikovat pouze jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., a to s ohledem na nedostatek úmyslu směřujícího ke způsobení těžké újmy na zdraví; dovolací soud se proto touto námitkou zabýval a na základě skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně dospěl k závěru, že tato námitka obviněného je zjevně neopodstatněná.

Podle § 13 tr. zák. "Čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný tímto zákonem, není trestným činem. Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku". Jak vyplývá z dikce tohoto ustanovení, podmínkou oprávněného uplatnění nutné obrany je tedy bezprostřední hrozba nebo trvání útoku.

Jak vyplývá již ze skutkové věty rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 11. 2. 2003, sp. zn. 4 T 201/2002, obviněný vystřelil na poškozeného L. D. v úmyslu jej zastrašit. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí je dále zřejmé, že obviněný se předmětného jednání dopustil poté, co "poškozený rychle vystoupil z auta a vydal se směrem k obžalovanému". V tomto okamžiku obviněný otevřel dveře osobního automobilu, zamířil na zjevně neozbrojeného poškozeného upravenou plynovou pistolí, kterou si nachystal již v době, kdy vůz s poškozeným na místo činu přijížděl, a po výkřiku poškozeného, ať vystřelí, na poškozeného skutečně vystřelil (str. 2 a 4). Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, v usnesení ze dne 4. 4. 2003, sp. zn. 31 To 96/2003, k námitce nutné obrany uplatněné v rámci odvolání obviněného na základě skutkových zjištění mj. konstatoval, že tvrzení obviněného, že se cítil být ve chvíli, kdy proti poškozenému vystřelil, ohrožen takovým způsobem, že měl obavy o svůj život, nemá oporu v provedeném dokazování, neboť "obžalovaný střílel na zjevně neozbrojenou osobu, jejíž gesta ani slovní projev nenaznačovaly, že by měla v úmyslu obžalovaného napadnout", a "lze tedy vyloučit, že by obžalovaný jednal ve stavu nutné obrany ve smyslu ustanovení § 13 tr. zák." (str. 5). Dovolací soud se s tímto právním závěrem odvolacího soudu zcela ztotožňuje.

S ohledem na skutečnost, že obviněný nejednal v nutné obraně ve smyslu ustanovení § 13 tr. zák. a poškozenému svým jednáním způsobil újmu na zdraví úmyslně s tím, že zranění poškozeného bylo kvalifikováno jako lehké a tedy nikoli jako těžká újma na zdraví ve smyslu § 89 odst. 7 tr. zák., je pro správnou kvalifikaci předmětného skutku buď jako dokonaného trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., nebo jako pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1, § 222 odst. 1 tr. zák. rozhodující, zda úmysl obviněného směřoval ke způsobení závažnějšího následku v podobě těžké újmy na zdraví či nikoli.

V této souvislosti dovolací soud poznamenává, že obviněný svůj úmysl způsobit poškozenému tzv. prostou újmu na zdraví ve smyslu § 221 odst. 1 tr. zák. nezpochybňuje, neboť poté, co ve snaze zmírnit svoji vinu několikrát změnil výpověď, sám připustil, že poškozeného "zasáhl přesně tam, kam chtěl" (str. 3 rozsudku soudu prvního stupně), a ve svém dovolání uvedl, že "zde byl dán důvod, když ne ke zproštění obžaloby pro důvody ve smyslu ust. § 13 tr. zák., alespoň pro překvalifikaci dle ust. § 221 odst. 1 tr. zák." (str. 1 dovolání obviněného ze dne 26. 7. 2003).

Pokus trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1, § 222 odst. 1 tr. zák. může být spáchán jen jednáním pro společnost nebezpečným, které bezprostředně směřuje k tomu, aby pachatel jinému úmyslně způsobil těžkou újmu na zdraví, a jehož se pachatel dopustil v úmyslu tento trestný čin spáchat, jestliže k jeho dokonání nedošlo. Pokus uvedeného trestného činu je tedy charakterizován nedostatkem účinku (následku) v podobě těžké újmy na zdraví a může být spáchán nejen za situace, kdy útok pachatele nezpůsobil žádnou újmu na zdraví, ale rovněž tehdy, jestliže došlo k takovému (tzv. prostému) ublížení na zdraví, které ještě nedosahuje závažnosti těžké újmy na zdraví, jak tomu bylo i v posuzovaném případě.

Úmysl způsobit těžší následek je třeba v případech, kdy ho pachatel útoku sám nedozná, zjišťovat na podkladě nepřímých důkazů. Na úmysl způsobit závažnější újmu na zdraví, než k jaké ve skutečnosti došlo, a tedy na spáchání pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle přísnější zákonné alternativy, pak lze usuzovat zejména z povahy použitého útočného nástroje, z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení, z místa na těle poškozeného, kam útok směřoval, a z pohnutky činu (viz zejména rozhodnutí pléna bývalého Nejvyššího soudu ČR publikované pod č. II/1965 Sb. rozh. tr., str. 230 a 231). Všechny uvedené rozhodné skutečnosti musí ve svém souhrnu vyjadřovat spolehlivý závěr, že úmyslné jednání pachatele bezprostředně směřovalo ke způsobení následku určitého trestného činu, který zůstal ve stadiu pokusu, tj. že mezi jednáním pachatele a hrozícím následkem již není žádný zprostředkující článek, který by mohl zabránit vzniku následku.

Na základě provedeného dokazování soudy prvního a druhého stupně dospěly k následujícím skutkovým zjištěním, které jsou blíže rozvedeny zejména na stranách 2 až 4 rozsudku soudu prvního stupně.

Vztahy mezi obviněným M. H. a poškozeným L. D. nebyly dobré - obviněný uvedl, že jej poškozený vydíral, a to v souvislosti s jeho zaměstnáním, neboť jako ostraha obchodního domu mařil trestnou činnost poškozených a jeho známých, podle poškozeného mu obviněný dlužil peníze, které mu půjčil. Zhruba čtrnáct dní před tím, než došlo k posuzovanému jednání, obviněný použil proti poškozenému pistoli ("vyhrožoval mu, že ho zabije a že mu žádné peníze nedá") s tím, že ke zranění poškozeného nedošlo jen díky přítomnosti svědka P. S., který si stoupl před poškozeného a obviněného uklidňoval. Právě tato skutečnost podle nalézacího soudu nasvědčuje tomu, že obviněný byl dopředu připravený střelnou zbraň proti poškozenému použít, právě po této události byl obviněný přesvědčen, "že příště bude muset skutečně vystřelit". Pokud jde o použitou zbraň, obviněný dne 15. 7. 2002 za mycí linkou čerpací stanice T. v L., L. ulici, vystřelil na poškozeného z plynové pistole, kterou si nechal upravit pro střelbu běžným střelivem, tzn. tak, aby, jak vyplývá z odborných vyjádření z oboru balistiky, byl jejím použitím způsoben těžší následek. Takto upravenou plynovou pistolí obžalovaný vystřelil na poškozeného tak rychle, že "nemohl ani stačit pořádně zamířit. Pouze sklopil v rychlosti zbraň na spodní část těla poškozeného". Zranění poškozeného ? zástřel zevní horní části pravého stehna v hloubce 3 cm pod úrovní kůže - nalézací soud sice kvalifikoval jako lehké, ovšem na základě znaleckého posudku Prof. MUDr. M. S., CSc., a výpovědi tohoto znalce bylo dále zjištěno, že střela "byla způsobilá zapříčinit daleko závažnější poranění" s tím, že "zejména zásahem do oblasti očí, spánku, krku, hrudi mezi žebry či břicha mohlo dojít i k ohrožení života poškozeného" a že "i v případě zásahu místa na noze, k němuž došlo, mohla střela při odlišném průběhu zasáhnout poškozeného do stehenní tepny a způsobit tak rozsáhlé krvácení, které by bez adekvátní pomoci bylo způsobilé poškozeného ohrozit na životě". "K závažnému následku nedošlo jen díky náhodnému průběhu střely, která nezasáhla žádný důležitý orgán."

Na základě shora uvedených skutkových zjištění týkajících se mj. povahy použitého útočného nástroje, intenzity útoku a způsobu jeho provedení a místa na těle poškozeného, kam útok směřoval, již nalézací soud dospěl k právnímu závěru, s nímž se odvolací soud ztotožnil, že "obžalovaný si musel být vědom, že při použití střelné zbraně může dojít k závažným následkům na lidském zdraví. Protože přesto zbraň použil, je zřejmé, že byl s možnými následky srozuměn" (str. 4 rozsudku), tj. k právnímu závěru o nepřímém úmyslu /§ 4 písm. b) tr. zák./ obviněného způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví.

Odvolací soud v odůvodnění napadeného usnesení dále zdůraznil, že "obžalovaný zcela jasně při výpovědi v řízení přípravném uváděl, že po výzvách ze strany poškozeného, aby střílel, mířil na břicho poškozeného a vystřelil ze vzdálenosti 1,5 - 2 metry" (str. 4) a že "ze samotného jednání obžalovaného je však bez pochybností zřejmé, že ani sám obžalovaný nevěděl, kam poškozeného zasáhl" (str. 5), tj. že tvrzení obviněného, že poškozeného zasáhl přesně tam, kam chtěl, a že tedy jeho úmysl směřoval pouze ke způsobení lehkého zranění, bylo vyvráceno.

Pokud Okresní soud v Liberci jako soud nalézací i Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, jako soud odvolací shora uvedený skutkový stav ve spojení s právními závěry o vině obviněného M. H. kvalifikovaly podle § 8 odst. 1, § 222 odst. 1 tr. zák., nelze jim s ohledem na již zmíněné rozhodnutí R II/1965 Sb. roz. tr. vytýkat pochybení ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Obviněný ve svém dovolání dále namítal nesoulad hodnocení pracovní neschopnosti s ustanovením § 89 odst. 7 písm. ch) tr. zák. a vytýkal soudům, že se nevypořádaly s tím, jaké konkrétní potřeby poškozenému v souvislosti s poškozením zdraví vznikly, po jakou dobu a v jaké intenzitě mělo poranění poškozeného vliv na jeho dosavadní způsob života, a zda potíže, o nichž poškozený soud informoval, odpovídaly objektivnímu nálezu. K těmto námitkám dovolací soud poznamenává, že s ohledem na skutečnost, že soudy prvního a druhého stupně předmětný skutek správně kvalifikovaly jako pokus trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1, § 222 odst. 1 tr. zák., který je, jak již bylo uvedeno, charakterizován nedostatkem následku v podobě těžké újmy na zdraví, jsou tyto námitky obviněného zcela bezpředmětné.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud ČR dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti, kdy Nejvyšší soud ČR shledal, že skutková zjištění odpovídají právní kvalifikaci, kterou byl obviněný uznán vinným, přičemž s problematikou úmyslu obviněného se již soud prvního i druhého stupně náležitým způsobem vypořádal, a to i v souladu se shora uvedenou judikaturou, dovolací soud dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Zjevná neopodstatněnost dovolání obviněného vyplývá nejen ze skutečnosti, že obviněný přes podrobné a přesvědčivé odůvodnění zejména usnesení odvolacího soudu nadále setrvává na svém právním posouzení skutku, ale navíc jeho hmotně právní námitky do značné míry vycházejí z námitek ohledně nesprávného a nedostatečného dokazování, tj. z námitek skutkových, které jsou v dovolacím řízení bez významu.

Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud ČR toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 2. března 2004

Předseda senátu:

JUDr. Michal Mikláš