7 Tdo 301/2013
Datum rozhodnutí: 17.04.2013
Dotčené předpisy: § 146 odst. 1 tr. zákoník, § 358 odst. 1 tr. zákoník



7 Tdo 301/2013 - 24

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 17. dubna 2013 v Brně dovolání obviněného P. K . proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 8 To 377/2012, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 31 T 79/2012, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. K. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 6. 11. 2012, sp. zn. 31 T 79/2012, uznal obviněného P. K. (dále jen obviněný ) vinným přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku jej odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 2 tr. zákoníku výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu jednoho roku. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. rozhodl o nárocích poškozených na náhradu škody.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 8 To 377/2012, podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil z podnětu odvolání státního zástupce podaného proti výroku o trestu rozsudku soudu prvního stupně tento rozsudek ve výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině odsoudil obviněného podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu jednoho roku. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku uložil obviněnému povinnost, aby ve zkušební době nahradil podle svých sil škodu, kterou způsobil trestným činem. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. Podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné odvolání obviněného podané proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný prostřednictvím svého obhájce včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Namítl, že soudní znalci MUDr. Jiří Hladík a MUDr. Eva Grossová při hlavním líčení dne 29. 8. 2012 vypověděli, že na poškozeného nemohl zaútočit kopy, a přesto soudy obou stupňů uvedly ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu, že měl poškozeného M. S. napadnout přesně nezjištěným počtem úderů pěstí a kopy mířenými do oblasti obličeje a hrudi. Poukázal na to, že byl zamítnut jeho návrh na provedení revizního znaleckého posudku a odvolací soud toto zamítnutí nijak neodůvodnil. Uvedl, že jednáním soudce JUDr. Luboše Vrby mohl být naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť ten nerespektoval závěry znalců v odborných otázkách a svým jednáním mohl porušit povinnost nedávat soudu prvního stupně závazné pokyny o tom, k jakým právním závěrům má dospět při hodnocení důkazů. Namítl také, že výpověď poškozeného je jediným důkazem prokazujícím jeho vinu, proti němuž však stojí další provedené důkazy. Obviněný prosazuje vlastní verzi průběhu skutkového děje. Obviněný vytkl soudům, že při právní kvalifikaci skutku došlo k porušení ustanovení § 29 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení ustanovením § 12 a § 13 tr. zákoníku, neboť proti poškozenému jednal v nutné obraně, protože první fyzické napadení učinil poškozený M. S. Podle názoru obviněného došlo k nesprávné právní kvalifikaci skutku podle § 146 tr. zákoníku, neboť jednal proti poškozenému v silném rozrušení ze strachu o zdraví svého syna a v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného a soud měl jeho jednání posoudit podle § 146a tr. zákoníku. Jeho jednání bylo nesprávně právně kvalifikováno také jako přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, neboť zákonné znaky tohoto trestného činu nejsou popsány ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu a tato právní kvalifikace je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.

Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 8 To 377/2012, a aby podle § 265 l odst. 1, 3 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl v jiném složení senátu, nebo aby podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl rozsudkem tak, že jej zprostí obžaloby.

Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného P. K. nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání má obligatorní náležitosti dovolání stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z důvodů uvedených v § 265b odst. l písm. a) až l) tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován. Uplatněné námitky mu musí odpovídat svým obsahem.

Podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je zřejmé, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, který zjistily soudy, a nikoli jak skutek prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. V dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí lze namítat, že skutkový stav věci, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu věci zjištěného soudy. Mimo rámec dovolacího důvodu jsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu věci, kterou obviněný prosazuje. Dovolání se tudíž nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí soudní instancí. Nejvyšší soud se zabývá z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů.

Obviněný právně relevantně namítl, že soudy obou stupňů měly právně kvalifikovat jeho jednání podle § 146a tr. zákoníku, nikoli podle § 146 tr. zákoníku, a dále že jeho jednání bylo nesprávně právně kvalifikováno jako přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku.

Podle § 146 tr. zákoníku kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta.

Podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu, průběh nebo zakončení organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta.

Nejvyšší soud nepřisvědčil námitkám obviněného. Vycházel z provedeného dokazování, z něhož vyplývá, že po předchozí slovní rozepři obviněný napadl poškozeného M. S. na parkovišti před zimním stadionem, na ulici M., P., tak, že jej udeřil pěstí do obličeje, v důsledku čehož poškozený upadl na zem, kde jej přesně nezjištěným počtem úderů pěstí a kopy mířenými do oblasti obličeje a hrudi opětovně napadal, čímž mu způsobil zlomeninu sedmého a osmého žebra vpravo, pohmoždění obličeje s tržnou ranou levého obočí a podkožním výronem kolem levého oka a v levé spánkové krajině, pohmoždění zad a kožní oděrky hrudníku s následnou pracovní neschopností trvající více než měsíc a omezením v obvyklém způsobu života po dobu delší než jeden týden vzhledem k omezenému dýchání a pohybu a dodržování klidového režimu. Z takto vymezeného skutku je zřejmé, že obviněným svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Jednání obviněného nelze právně kvalifikovat podle § 146a tr. zákoníku, neboť z provedeného dokazování nevyplývá, že by obviněný poškozenému ublížil na zdraví v silném rozrušení ze strachu o svého syna ani v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. Právní kvalifikace skutku je proto správná.

Obviněný právně relevantně namítl, že proti poškozenému jednal v nutné obraně.

Podle § 29 odst. 1 tr. zákoníku čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem.

Podle § 29 odst. 2 tr. zákoníku nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.

Nejvyšší soud nepřisvědčil ani této námitce obviněného. Z provedeného dokazování vyplynulo, že konfliktu obviněného P. K. a poškozeného M. S.předcházel incident poškozeného M. S.a syna obviněného P. K. u hráčských kabin. Poškozenému M. S. se nelíbil hokejový zákrok syna obviněného P. K. na jeho syna v rámci hokejového zápasu, po zápase k synovi obviněného přistoupil u hráčských kabin a vynadal mu. Takový motiv však obviněného nemůže vyvinit z trestně právní odpovědnosti jeho jednání. Provedenými důkazy totiž nebylo prokázáno, že by poškozený M. S. fyzicky napadl syna obviněného a poté i samotného obviněného, jak to obviněný namítá ve svém dovolání. Byl to naopak obviněný, který agresivně, opakovaně a s velkou intenzitou zaútočil na tělesnou integritu poškozeného, nejprve poškozeného udeřil pěstí do obličeje a následně jej pěstmi a kopy opakovaně udeřil do celého těla zejména do hrudníku. Takové jednání bylo zcela nepřiměřené vzniklé situaci, protože obviněný neodvracel svým jednáním útok ze strany poškozeného ani na sebe, ani na svého nezletilého syna. Nejvyšší soud z těchto důvodů shledal, že obviněný nejednal v nutné obraně podle § 29 odst. 1 tr. zákoníku, tato námitka obviněného je nedůvodná.

Ostatní námitky obviněného vznesené v rámci tohoto dovolacího důvodu jsou námitkami skutkovými. Těmito námitkami obviněný napadl rozsah provedeného dokazování, způsob hodnocení důkazů, jakož i skutková zjištění učiněná soudy, jimiž je dovolací soud zásadně vázán. Takové námitky však nenaplňují uplatněný dovolací důvod. Obviněný tak sice formálně opřel dovolání o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak učinil tak prostřednictvím námitek, které ho obsahově nenaplňují a nejsou podřaditelné pod tento dovolací důvod.

Dovolací soud je zásadně vázán skutkovými zjištěními, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně, a námitky proti těmto skutkovým zjištěním, tedy i proti hodnocení důkazů jakožto nezbytnému předpokladu vyvození skutkových závěrů soudy, nemohou být předmětem přezkoumání v rámci řízení o dovolání. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002).

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Tento důvod dovolání má dvě alternativy uplatnění. Podstata dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je tedy v tom, že soud druhého stupně měl v řízení o odvolání přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, odmítl nebo zamítl řádný opravný prostředek. Druhou alternativou je skutečnost, že odvolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud - ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně - neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

Nejvyšší soud neshledal s ohledem na skutečnosti uvedené v předchozích částech odůvodnění tohoto rozhodnutí naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ani v první ani ve druhé alternativě.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného P. K. je zjevně neopodstatněné, a proto je odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání konaném za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 17. dubna 2013
Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek