7 Tdo 300/2011
Datum rozhodnutí: 13.04.2011
Dotčené předpisy: § 140 odst. 1 tr. zákoník



7 Tdo 300/2011-24

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 13. dubna 2011 o dovolání obviněného F. C. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. 5 To 87/2010, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci pod sp. zn. 29 T 9/2010, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného F. C. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 18. 8. 2010, sp. zn. 29 T 9/2010, byl obviněný F. C. uznán vinným trestným činem vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku a byl odsouzen podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání deseti roků. Podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku byl obviněný zařazen pro výkon trestu do věznice s ostrahou.

Obviněný napadl tento rozsudek odvoláním proti výrokům o vině a trestu. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. 5 To 87/2010, podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání obviněného jako nedůvodné.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný namítl, že skutková zjištění nejsou přesná, neboť ve skutečnosti jako první zaútočil poškozený I. G. Připouští, že poškozeného fyzicky napadl, ale až poté, co jej poškozený ohrožoval skleněným střepem. Dodal, že se ke svému jednání doznal a vše oznámil na policii. Podle obviněného tak přichází v úvahu právní kvalifikace skutku jako trestného činu zabití podle § 141 tr. zákoníku, která předpokládá, že jednání pachatele předcházelo silné rozrušení, strach, úlek, nebo zmatek, anebo předchozí zavrženíhodné jednání poškozeného. Obviněný je přesvědčen, že právě posledně jmenovaná okolnost nastala v posuzovaném případě. Namítl, že pro správné posouzení této otázky nebyl zkoumán jeho duševní stav. Obviněný především nesouhlasí se závěry soudů nižších stupňů, že by jednal úmyslně s cílem zavraždit poškozeného. Naopak podle něj ke skutku došlo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného, ale také v důsledku jeho vlastního rozrušení a zmatku.

Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 265k tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí a podle § 265m odst. 1 tr. ř. nově rozhodl tak, že jej uzná vinným zločinem zabití podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku.

Nejvyšší státní zástupce uvedl, že k podanému dovolání se nebude věcně vyjadřovat a dodal, že souhlasí s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání za podmínek § 265r odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného F. C. je zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností:

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., je dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního stíhání a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu, a to s ohledem na zjištěný skutkový stav. V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.

Nejvyšší soud zjistil, že obviněný uplatnil částečně námitky skutkové, jimiž nenaplnil uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jde o ty námitky, kterými napadá skutková zjištění soudů nižších stupňů. V řízení o dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Uplatněný dovolací důvod není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002).

Za otázku právního posouzení skutku lze považovat jen námitku nedostatku subjektivní stránky zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku s tím, že skutek měl být správně kvalifikován jako trestný čin zabití podle § 141 tr. zákoníku. Skutek nelze kvalifikovat jako trestný čin zabití podle § 141 tr. zákoníku. Jde totiž o privilegovanou skutkovou podstatu k trestnému činu vraždy podle § 140 tr. zákoníku, která umožňuje postihovat nižším trestem případy, při nichž pachatel jiného úmyslně usmrtí v silném rozrušení ze strachu, úleku nebo zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. Úmysl pachatele, byť eventuální, musí směřovat k usmrcení člověka, ale na rozdíl od vraždy pachatel jedná v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli (tzv. afektdelikt) anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného (tzv. provokace), což jsou souhrnně řečeno subjektivní stavy na straně pachatele, které ho z pohledu trestního postihu výrazně privilegují.

Pokud jde o namítanou okolnost předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného (tzv. provokace), jde o případy, kdy pachatel jedná pod vlivem takového zavrženíhodného jednání poškozeného, které je obecně považováno za chování v příkrém rozporu s morálkou a svědčí o morální zvrhlosti, bezcitnosti, bezohledném sobectví a o neúctě poškozeného k ostatním osobám nebo společnosti. Může však jít i o jednorázové jednání poškozeného ve formě útoku nebo vyvolání nebezpečí směřujícího vůči zájmům chráněným trestním zákonem, pokud má požadovanou intenzitu, např. při překročení mezí nutné obrany nebo krajní nouze ze strany pachatele. Z popisu skutku vyplývá, že poškozený se snažil obviněného vyvést z domu tím, že jej uchopil za ruku a zkroutil mu ji. Toto jednání poškozeného nelze považovat za zavrženíhodné jednání, které je v příkrém rozporu s morálkou.

Uvedenými okolnostmi se dostatečně zabýval již odvolací soud, přičemž v odůvodnění svého rozhodnutí správně uvedl, že: s výjimkou pokusu o vyvedení obviněného F. C. z domu nebylo žádné jednání poškozeného mířeno proti obviněnému a žádná z aktivit, kterých se poškozený před svým úmrtím dopustil, nedosáhla takové intenzity a takového charakteru, že by v obviněném objektivně mohla navodit stav silného rozrušení, resp. jiného omluvitelného hnutí mysli, které jsou předpokládány ustanovením § 141 tr. zákoníku .

Z prokázaných skutkových okolností jednoznačně vyplývá, že obviněný fyzicky napadl poškozeného I. G. tak, že jej levou rukou opakovaně bodl kuchyňským nožem o délce čepele 17 cm do pravého stehna a oblasti pravého hrudníku a tím jej usmrtil, přičemž tak učinil přinejmenším v nepřímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť údery byly vedeny velkou intenzitou proti takovým částem těla, kde jsou uloženy životně důležité orgány. Soudy nižších stupňů proto správně kvalifikovaly skutek jako zločin vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku. Dovolání obviněného je proto zjevně neopodstatněné.

Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud České republiky v neveřejném zasedání konaném za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. dovolání obviněného F. C. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 13. dubna 2011

Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek