7 Tdo 30/2017
Datum rozhodnutí: 24.01.2017
Dotčené předpisy: § 147 odst. 2 tr. zákoníku, § 148 odst. 1 tr. zákoníku, § 26 odst. 2 předpisu č. 361/2000Sb.




7 Tdo 30/2017-24

U S N E S E N Í



Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 24. ledna 2017 o dovolání obviněného
P. N.
, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. 5 To 190/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 2 T 4/2016, takto:

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se
zrušují
rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. 5 To 190/2016, a rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 18. 2. 2016, sp. zn. 2 T 4/2016.


Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.



Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se
přikazuje
Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í
Rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 18. 2. 2016, sp. zn. 2 T 4/2016, byl obviněný P. N. uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, za který mu byl uložen podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku, za použití § 67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a § 68 odst. 1 tr. zákoníku, peněžitý trest ve výměře čtyřiceti celých denních sazeb s tím, že podle § 68 odst. 2 tr. zákoníku denní sazba činí 1 000 Kč, tj. celkem 40 000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody na jeden měsíc. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dva roky. Dále bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného k náhradě škody Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra České republiky.


Proti tomuto rozsudku podali obviněný a státní zástupce odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem dne 8. 6. 2016, sp. zn. 5 To 190/2016, tak, že odvolání obviněného jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl, zatímco k odvolání státního zástupce (podaného v neprospěch obviněného do výroku o trestu) zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu a v rozsahu tohoto zrušení nově rozhodl tak, že obviněnému uložil podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu dvou let, a dále podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu tří let.


Rozsudek odvolacího soudu napadl řádně a včas podaným dovoláním obviněný P. N.. Dovolání je podáno prostřednictvím obhájce a odkazuje na důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.


Pokud jde o důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný v dovolání napadenému rozhodnutí vytkl, že spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, neboť podle jeho názoru nelze v daném případě dovozovat porušení důležité povinnosti ve smyslu ustanovení § 147 odst. 2 tr. zákoníku. Poukázal na komentářovou literaturu, z níž dovozuje, že v podobných případech nejde o porušení důležité povinnosti, a zvláště to nelze dovodit bez zkoumání konkrétních okolností případu. Za jednání, kdy obviněný z roztržitosti nezatáhl ruční brzdu, nestanoví zákon o provozu na pozemních komunikacích, potažmo zákon o přestupcích, ani trest odnětí bodů řidiče. Ani soud prvního stupně ani soud odvolací neodůvodnily, proč dovodily porušení důležité povinnosti obviněným. Dále obviněný namítl, že nebylo prokázáno, že u poškozené došlo v důsledku posuzované události skutečně k těžké újmě na zdraví. Nebyl vyžádán znalecký posudek z oboru zdravotnictví a soudy vycházely pouze z jedné lékařské zprávy, která je však důkazem nepostačujícím k závěru o těžké újmě na zdraví poškozené. Pouhé konstatování, že léčba poškozené údajně trvala déle než šest týdnů, je nedostatečné a důkazně nepodložené. Navíc soudy ani poškozenou nepředvolaly k výpovědi, a to pouze s odůvodněním, že se nepřipojila s požadavkem na náhradu škody, což obviněný považuje za zásadní pochybení a porušení práva na spravedlivý proces z hlediska zásady zjištění objektivní pravdy. Obviněný v dovolání zdůraznil, že tyto námitky opakovaně vznášel v průběhu řízení jak před soudem prvního stupně, tak před soudem odvolacím, avšak soudy se těmito námitkami ohledně hmotněprávního posouzení věci nezabývaly a jeho obhajobu ignorovaly.


Z hlediska dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný uvedl, že podle jeho názoru mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští. Z toho, že podle jeho názoru nelze skutek posuzovat jako porušení důležité povinnosti v dopravě, obviněný dovozuje, že není přípustné ukládat trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel. Dále obviněný namítl, že uložený trest považuje za nepřiměřeně přísný.


Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou a Krajského soudu v Brně zrušil a aby přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.


Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného vyjádřil s tím, že námitka spočívající v tom, že v jednání obviněného nelze dovodit porušení důležité povinnosti, je podřaditelná pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., není však opodstatněná. Ze skutkových zjištění vyplývá, že obviněný nerespektoval dopravní značku zákazu vjezdu všech vozidel a automobil odstavil v mírném svahu, aniž by jej řádně zabezpečil před možným samovolným rozjezdem, k němuž pak došlo. Obviněný porušil zejména povinnosti stanovené v § 4 písm. c) a § 26 zákona o provozu na pozemních komunikacích (zákon o silničním provozu). Je přitom nepochybné, že důsledkem porušení zejména druhé z uvedených povinností často bývají dopravní nehody nesoucí s sebou následek v podobě újmy na zdraví, jak se stalo i v posuzovaném případě. Nerespektování těchto povinností bylo podle názoru státního zástupce natolik závažným, že je třeba je považovat za porušení důležitých povinností uložených podle zákona. Pokud jde o námitku neprokázání těžké újmy na zdraví poškozené, jejím prostřednictvím obviněný jen rozporuje závěr soudu o délce léčby poškozené a vytýká rozsah provedeného dokazování s požadavkem, že měl být zpracován i znalecký posudek z oboru zdravotnictví. Podle názoru státního zástupce tuto výhradu pod uplatněný dovolací důvod podřadit nelze. Újma na zdraví poškozené byla řádně objasněna zejména lékařskou zprávou a čtenou výpovědí poškozené, z nichž jednoznačně vyplývá, že délka omezení v obvyklém způsobu života poškozené přesahovala dobu šesti týdnů. Proto byly naplněny znaky těžké újmy na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku a právní kvalifikace použitá soudy je správná.


K uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce připomněl, že dovolacím důvodem nemůže být pouhá nepřiměřenost trestu. Obviněný se mýlí v tom, že nebylo přípustné ukládat trest zákazu činnosti. Uložení tohoto trestu není žádným způsobem vázáno na to, zda k protiprávnímu jednání došlo či nedošlo porušením důležité povinnosti. Podmínkou uložení trestu zákazu činnosti je spáchání trestného činu v souvislosti s touto činností, přičemž obviněný spáchal trestný čin v souvislosti s řízením motorového vozidla.


Státní zástupce uzavřel, že dovolání obviněného považuje za neopodstatněné, a navrhl, aby bylo podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto. Dále uvedl, že souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a rovněž souhlasí podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř., aby i případné jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.


Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné (§ 265a tr. ř.), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.] v zákonné lhůtě (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.).


Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.


Předně je na místě reagovat na to, že obviněný uplatnil
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Podle tohoto ustanovení je důvod dovolání dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Platí, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kriterií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).


Argumentaci obviněného formálně opíranou o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze rozdělit do dvou částí. Jednak obviněný napadá uložený trest jako nepřiměřeně přísný, takže z výše uvedeného vyplývá, že tato námitka pod tento ani jiný dovolací důvod nespadá. Kromě toho obviněný namítl, že z důvodu, že skutek nelze vůbec posuzovat jako porušení důležité povinnosti, je uložení trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel nepřípustné. Tato námitka tedy primárně směřuje proti soudy použitému hmotněprávnímu posouzení skutku, a svým obsahem tudíž spadá pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pro úplnost je však třeba uvést, že ani v případě obviněným navrhovaného mírnějšího právního posouzení, respektive v případě právní kvalifikace skutku jako trestného činu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku (tj. bez porušení důležité povinnosti) zákon nevylučuje uložení uvedeného trestu zákazu činnosti. Uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. by tedy ani v takovém případě nemohl být naplněn.



Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Záleží tedy ve vadné aplikaci hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy. Obviněným uplatněné námitky vztahující se k tomuto dovolacímu důvodu spočívají v tom, že soudy použitá právní kvalifikace skutku jako přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku je nesprávná, neboť zjištěným skutkem nebyl naplněn jednak znak způsobení těžké újmy na zdraví, jednak znak porušení důležité povinnosti uložené obviněnému podle zákona tak, jak jsou tyto znaky uvedeny v právní větě výroku odsuzujícího rozsudku. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy obviněný uplatnil relevantně.


Protože Nejvyšší soud nezjistil důvody k odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal ve smyslu § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.


Obviněný byl odsouzen pro skutek, který podle zjištění Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil také Krajský soud v Brně, spočíval v podstatě v tom, že obviněný dne 9. září 2015 kolem 12:30 hodin na M. n. ve V. B., okres Ž. n. S., jako řidič užitkového obytného automobilu zn. Bürstner BT, v rozporu s ustanoveními zejména § 3 odst. 3 písm. a), § 4 písm. c) a § 26 odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změně některých zákonů (dále jen silniční zákon ) nerespektoval dopravní značku zákaz vjezdu všech vozidel a automobil zaparkoval na volném mírně svažitém prostranství před domem č. p. ... a před jeho opuštěním automobil nezajistil aktivací ruční brzdy, zařazením rychlostního stupně a neučinil ani jiná vhodná opatření, aby automobil nemohl ohrozit bezpečnost provozu na pozemních komunikacích, takže po jeho odchodu z místa se zcela nezajištěný automobil samovolně rozjel a sjel z mírného táhlého klesání přes náměstí a místní komunikaci na chodník na protější straně, kde narazil do chodkyně L. Ř., která upadla na zem a utrpěla vícečetné otevřené zlomeniny 1. 4. prstu levé nohy, zhmoždění a odřeninu kotníku pravé nohy a další poranění s trváním hospitalizace na Ortopedickém oddělení Nemocnice sv. Zdislavy Mostiště do 29. září 2015 a následné léčení s podstatným omezením v obvyklém způsobu života po dobu nejméně dvou měsíců, a dále narazil do venkovní zdi domu a do plastových dvířek elektrického rozvaděče bez vzniku hmotné škody.


Přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví a spáchá takový čin proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona. Podle § 16 odst. 1 tr. zákoníku je trestný čin spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel a) věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí, nebo b) nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl.


Pokud jde o obviněným namítanou absenci porušení důležité povinnosti v tomto případě uložené mu podle zákona ve výroku odsuzujícího rozsudku je mu kladeno za vinu porušení tří povinností podle silničního zákona, a to konkrétně porušení § 3 odst. 3 písm. a), § 4 písm. c) a § 26 odst. 2 tohoto zákona. Tato ustanovení platila v témže znění v době rozhodování soudů a v době činu, který je obviněnému kladen za vinu. V prvním z těchto ustanovení je uvedeno, že řídit motorové vozidlo může pouze osoba, která je držitelem řidičského oprávnění pro příslušnou skupinu motorových vozidel. Z rozsudku soudu prvního ani druhého stupně ani ze spisu nevyplývá, zda a jak obviněný tuto povinnost porušil, přičemž její porušení nebylo uvedeno ani v obžalobě (v odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně už ostatně tato povinnost není ani zmíněna). Ustanovení § 4 písm. c) citovaného zákona ukládá účastníkovi provozu na pozemních komunikacích řídit se světelnými, případně i doprovodnými akustickými signály, dopravními značkami, dopravními zařízeními a zařízeními pro provozní informace. Porušení tohoto ustanovení zjevně spočívalo v tom, že obviněný vjel s vozidlem na místo, kam byl vjezd dopravní značkou zakázán. Ani porušení tohoto ustanovení napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně nezmiňuje. Je tomu tak patrně proto a to je také názor Nejvyššího soudu že porušení tohoto ustanovení je z hlediska posuzované právní kvalifikace irelevantní, neboť není v příčinné souvislosti se vzniklým následkem.


Konečně podle § 26 odst. 2 silničního zákona řidič, který se hodlá vzdálit od vozidla tak, že nemůže v případě potřeby okamžitě zasáhnout, musí učinit taková opatření, aby vozidlo nemohlo ohrozit bezpečnost provozu na pozemních komunikacích a nemohla je neoprávněně užít jiná osoba. Účelem tohoto ustanovení mimo jiné je, aby vozidlo bylo zajištěno proti samovolnému, nekontrolovanému pohybu. Je nesporné, že porušením tohoto ustanovení výše uvedeným jednáním obviněný zaviněně způsobil popsaný nehodový děj. Kromě toho soudy v tomto jednání zároveň spatřovaly porušení důležité povinnosti ve smyslu ustanovení § 147 odst. 2 tr. zákoníku. Rozhodnutí soudů obou stupňů však postrádají náležité odůvodnění tohoto závěru. Soud prvního stupně pouze uvedl (ve vztahu ke všem třem zmíněným povinnostem), že obviněný věděl, že v důsledku porušení těchto nepochybně důležitých povinností řidiče může způsobit samovolné rozjetí auta, které může ohrozit zdraví a životy občanů nebo způsobit škodu na majetku, a skutečně také došlo k samovolnému rozjetí neřízeného a proti pohybu nezajištěného automobilu, který posléze srazil poškozenou. Odvolací soud na námitku obviněného, že nebyl naplněn znak porušení důležité povinnosti, reagoval pouze tak, že opakoval znění ustanovení § 26 odst. 2 silničního zákona s tím, že obviněný toto ustanovení porušil.


Nejvyšší soud připomíná, že důležitou povinnost ve smyslu uvedeného ustanovení zákon blíže nedefinuje a ponechává její odlišení od porušení jiné povinnosti na výkladu soudů. Za porušení důležité povinnosti se obecně považuje porušení některé z mnoha možných důležitých povinností, které mají vztah k ochraně zdraví lidí. Pro porušení důležité povinnosti podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku platí, že postačuje porušení jen jedné ze zákonem stanovených povinností, avšak rozhodné je, aby taková povinnost měla povahu důležité povinnosti. Za porušení důležité povinnosti ve výše uvedeném smyslu není možno mechanicky považovat porušení jakéhokoli předpisu, ale jen takové v něm zakotvené povinnosti, jejíž porušení má zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví, jestliže jejím porušením může snadno dojít k takovému následku (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 28. 7. 1963, sp. zn. 1 Tz 36/63, uveřejněné pod č. 11/1964 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Porušení důležité povinnosti při provozu na silnicích je zejména takové porušení povinnosti řidiče motorového vozidla, které s ohledem na sílu, rychlost a hmotnost motorových vozidel může mít za následek vážnou dopravní nehodu a které podle všeobecné zkušenosti takový následek skutečně často mívá (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu SSR ze dne 14. 9. 1971, sp. zn. 2 Tz 85/71, uveřejněné pod č. 33/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Výčet všech důležitých povinností řidiče motorového vozidla není možný, poněvadž význam porušení kterékoli řidičské povinnosti je přímo závislý na konkrétní dopravní situaci. Je proto ponecháno na soudu, aby v každém jednotlivém případě po zhodnocení všech okolností uvážil, zda povinnost, kterou pachatel porušil svým trestním jednáním, je porušením důležité povinnosti, s tím, že za porušení takové povinnosti nelze považovat každé porušení, ale jen takové, které odpovídá výše uvedeným kritériím (viz také například rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 1975, sp. zn. Tpjf 20/75, uveřejněné pod číslem 38/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z uvedeného je zřejmé, že rozhodujícím hlediskem při posuzování, zda jde o důležitou povinnost, je zvážení toho, jaký následek z porušení konkrétní povinnosti plyne. Soudy důvodně shledaly porušení důležitých povinností například v případě jízdy nepřiměřenou rychlostí v zatáčce, jíž se vozidlo dostalo do protisměru, řízení motorového vozidla pod vlivem alkoholu, předjíždění v místech, kde je zakázáno, nedbání zvýšené opatrnosti řidičem v případech, kdy se na přechodu vyskytnou děti či osoby velmi vysokého věku. Podobně by bylo třeba za porušení důležité povinnosti zpravidla považovat nedání přednosti v jízdě. Vždy je však třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem případu, zejména ke konkrétní dopravní a celkové situaci.


V posuzovaném případě se Nejvyšší soud, maje na paměti výše uvedená kriteria, nemohl ztotožnit s neodůvodněným závěrem soudů o porušení důležité povinnosti obviněným. Zdůraznit je třeba zejména hledisko, že porušení konkrétní povinnosti musí mít zpravidla, tj. obvykle za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví, a že tedy jejím porušením může snadno dojít k takovému následku, a že mimo jiné s ohledem na sílu a rychlost motorových vozidel porušení určité konkrétní povinnosti skutečně často mívá následek v podobě újmy na životech či zdraví lidí. Tvrzení státního zástupce, že důsledkem porušení uvedené povinnosti (nezabezpečení vozidla) často bývají dopravní nehody nesoucí s sebou následek v podobě újmy na zdraví, se neopírá o žádné konkrétní údaje a ze zveřejněné judikatury soudů nevyplývá. Zejména je nutno vzít v úvahu konkrétní situaci spočívající v tom, že obviněný vozidlo opustil bez řádného zajištění proti samovolnému pohybu, avšak stalo se tak na téměř rovné ploše, svažité tak nepatrně, že nezajištěné vozidlo při vystupování osob a v době jejich odchodu od vozidla zůstalo po celou dobu stát, přičemž zjevně nikdo nepojal žádné podezření, že by se vozidlo mohlo samovolně rozjet. K tomu došlo až později, kdy již obviněný a jeho společníci byli od vozidla vzdáleni a o samovolném rozjetí vozidla se dozvěděli od jiných osob. K rozjetí vozidla patrně přispěla nějaká další příčina, kterou mohl být například vítr nebo průjezd těžkého vozidla a s tím spojené otřesy. Vozidlo se také rozjelo poměrně pomalu, o čemž svědčí menší rozsah poškození, k němuž po zastavení vozidla o pevnou překážku došlo. Na rozdíl od vyjádření státního zástupce (soudy se těmito otázkami nezabývaly) dospěl Nejvyšší soud k závěru, že porušení uvedené povinnosti obviněným, samo o sobě nesporné, nebylo porušením důležité povinnosti ve smyslu citovaného zákonného ustanovení, neboť nelze dovodit, že za popsaných konkrétních okolností by její porušení bylo zpravidla spojeno s nebezpečím pro lidský život nebo zdraví. Naopak lze říci, že zpravidla se za podobných okolností nezajištěné vozidlo, které se s ohledem na jen nepatrnou svažitost terénu nezačne pohybovat při vystupování osádky a jejím odchodu od vozidla, nezačne samovolně pohybovat ani později, byť k tomu samozřejmě jak dokládá posuzovaný případ dojít může. Nicméně v daném případě bylo spíše shodou okolností, že se vozidlo dalo do pohybu a že pomalu se pohybující vozidlo narazilo do poškozené, aniž se mu tato vyhnula. Nejvyšší soud uzavřel, že jednání obviněného, který jako řidič v rozporu s ustanovením § 26 odst. 2 silničního zákona nezajistil vozidlo proti pohybu zatažením ruční brzdy ani jiným způsobem a vzdálil se od vozidla natolik, že nemohl v případě potřeby okamžitě zasáhnout, přičemž vozidlo takto zaparkoval na ploše jen minimálně svažité, takže při vystupování osádky ani po opuštění vozidla se toto bezprostředně nezačalo samovolně pohybovat, avšak později se samovolně zvolna rozjelo a způsobilo náhodné chodkyni újmu na zdraví, nenaplňuje znaky porušení důležité povinnosti podle § 147 odst. 2, popřípadě § 148 odst. 1 tr. zákoníku.


Další dovolací námitka se týkala nenaplnění znaku způsobení těžké újmy na zdraví. Podle § 122 odst. 2 tr. zákoníku se těžkou újmou na zdraví rozumí jen vážná porucha zdraví nebo jiné vážné onemocnění. Za těchto podmínek je těžkou újmou na zdraví a) zmrzačení, b) ztráta nebo podstatné snížení pracovní způsobilosti, c) ochromení údu, d) ztráta nebo podstatné oslabení funkce smyslového ústrojí, e) poškození důležitého orgánu, f) zohyzdění, g) vyvolání potratu nebo usmrcení plodu, h) mučivé útrapy, nebo i) delší dobu trvající porucha zdraví. Musí být tedy splněny obě zákonné podmínky: jednak musí jít o vážnou poruchu zdraví nebo jiné vážné onemocnění, jednak musí újma na zdraví odpovídat alespoň jednomu z taxativně uvedených typů v § 122 odst. 2 tr. zákoníku. Právě vážnost újmy na zdraví je hlavním kriteriem pro odlišení těžké újmy na zdraví od prostého ublížení na zdraví ve smyslu § 122 odst. 1 tr. zákoníku, podle něhož se ublížením na zdraví rozumí takový stav záležející v poruše zdraví nebo jiném onemocnění, který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje, nikoli jen po krátkou dobu, obvyklý způsob života poškozeného a který vyžaduje lékařské ošetření. Vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění ve smyslu těžké újmy na zdraví, na rozdíl od ublížení na zdraví, znamená velmi citelnou újmu v obvyklém způsobu života poškozeného, což vyplývá i ze srovnání s dalšími druhy těžké újmy na zdraví uvedenými v § 122 odst. 2 písm. a) až h) tr. zákoníku, přičemž tato vážná porucha zdraví musí mít současně delší trvání. V soudní praxi vžitou hranici šesti týdnů lze považovat za hranici mezi těžkou újmou na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 písm. i) a ublížením na zdraví ve smyslu § 122 odst. 1 tr. zákoníku za předpokladu, že přibližně po tuto dobu trvá vážná porucha zdraví (srov. II./1965 Sb. rozh. tr. a další). Ve sporných (nejednoznačných) případech se těžká újma na zdraví zjišťuje zpravidla na základě znaleckého posudku z oboru zdravotnictví.


Jak už bylo zmíněno, obsahově vznesl obviněný mimo jiné dovolací námitku, že skutkové zjištění, které soudy učinily, bylo nesprávně právně posouzeno. V tomto směru zjistil Nejvyšší soud, že popis skutku ve výroku rozsudku neodpovídá jednoznačně právnímu závěru o tom, že zranění poškozené, které měl obviněný popsaným zaviněným jednáním způsobit, má charakter těžké újmy na zdraví ve smyslu ustanovení § 122 odst. 2 tr. zákoníku. Podle soudů nižších stupňů patrně mělo jít o těžkou újmu spočívající v delší dobu trvající poruše zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku. Podle popisu skutku v odsuzujícím rozsudku soudu prvního stupně poškozená byla hospitalizována do 29. září 2015 a následně léčena s podstatným omezením v obvyklém způsobu života po dobu nejméně dvou měsíců. Tento popis újmy na zdraví není dostatečně výstižný z hlediska naplnění zákonného znaku způsobení těžké újmy na zdraví. Postačoval by pouze za situace, že by jej soudy náležitě rozvedly v odůvodnění svých rozhodnutí. To se však nestalo a navíc soudy se vůbec nezabývaly zásadní otázkou, o jakou formu těžké újmy ve smyslu § 122 odst. 2 tr. zákoníku a z jakých důvodů mělo jít, což je postup podle judikatury Nejvyššího soudu neakceptovatelný. V minulosti například Nejvyšší soud judikoval, že v popisu skutku postačí formulace, že poškozený byl v důsledku protiprávního jednání pachatele hospitalizován po dobu 7 dnů a omezen v obvyklém pohybu po dobu přesahující dva měsíce, jen tehdy, pokud je takové skutkové zjištění odpovídajícím způsobem podrobněji rozvedeno v odůvodnění rozhodnutí. Přitom je třeba zabývat se otázkou druhu (formy) těžké újmy ve smyslu § 122 odst. 2 tr. zákoníku (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2011, sp. zn. 11 Tdo 141/2011). Soud prvního stupně v odůvodnění odsuzujícího rozsudku pouze zopakoval, že náraz vozidla způsobil poškozené vzhledem k charakteru jejího zranění těžkou újmu na zdraví s trváním výrazného omezení obvyklého způsobu života po dobu delší dvou měsíců, aniž by uvedl, v čem toto výrazné omezení spočívalo a z čeho dovodil jeho trvání po dobu delší dvou měsíců a aniž by dovodil konkrétní formu těžké újmy ve smyslu § 122 odst. 2 tr. zákoníku. Soud druhého stupně se odvolacími námitkami obviněného stran právního posouzení skutku z hlediska způsobení těžké újmy na zdraví nezabýval a reagoval pouze na námitky vztahující se k úplnosti dokazování k této otázce. Ani odvolací soud tak nezaujal v napadeném rozsudku stanovisko k určení konkrétní formy těžké újmy na zdraví a k naplnění jejích znaků.


Z těchto důvodů Nejvyšší soud z podnětu podaného dovolání zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. 5 To 190/2016, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 18 2. 2016, sp. zn. 2 T 4/2016, a současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.


Přestože nesprávná skutková zjištění obecně nemohou být samy o sobě důvodem dovolání, s ohledem na výše uvedené pochybení v právním posouzení skutku z hlediska samotného vyjádření těžké újmy na zdraví a jejího druhu a rovněž s ohledem na poměrně zásadní nesoulad mezi obsahem dosud provedeného dokazování a použitou právní kvalifikací skutku, se Nejvyšší soud musel zabývat i skutkovými námitkami dovolání týkajícími se zjištění následků vzniklých na zdraví poškozené. Přitom zjistil, že soudy obou stupňů nepostupovaly důsledně při dokazování a zjišťování skutečného stavu věci. Za zcela zásadní důkaz v tomto smyslu je nutno považovat zprávu ošetřujícího praktického lékaře o průběhu léčení a jeho ukončení, avšak taková zpráva ve spise chybí. Soudy se v tomto směru spokojily jen s lékařskou zprávou z chirurgické ambulance Nemocnice svaté Zdislavy v Mostišti ze dne 10. 10. 2015, která se mohla vyjádřit k následné léčbě a omezení poškozené jen z hlediska předpokládaného průběhu jejího uzdravování. Závěry soudů vycházejí patrně také z tvrzení poškozené, jehož význam je v této zásadní otázce snižován tím, že došlo pouze k přečtení úředních záznamů o jejích vysvětleních. Poškozená L. Ř. nebyla v průběhu trestního řízení nikdy vyslechnuta jako svědek. Podala pouze dvě vysvětlení podle § 158 odst. 6 tr. ř., která byla za souhlasu stran v hlavním líčení přečtena podle § 211 odst. 6 tr. ř. Podle úředního záznamu o podaném vysvětlení (podepsaném policistou, nikoli poškozenou) ze dne 17. 10. 2015 (tj. zhruba pět týdnů po události) poškozená uvedla, že utrpěla zlomeniny na všech prstech levé nohy, byla hospitalizována do 21. 9. 2015, kdy byla propuštěna do domácího léčení. Pracovní neschopnost nemá, je ve starobním důchodu. Do současné doby následkem zranění musí při chůzi používat berle. Levou nohu nemůže nijak namáhat a trpí neustálými otoky v místě poranění, v důsledku čehož musí postižené místo ošetřovat mastí. Kvůli otoku jí praská kůže a má v důsledku zranění i neustálé psychické problémy. Podle úředního záznamu o podaném vysvětlení (opět podepsaném policistou, nikoli poškozenou) ze dne 16. 12. 2015 poškozená uvedla, že je stále omezena v obvyklém způsobu života tím, že jí stále bolí zlomené prsty, nemůže nikam daleko chodit, zraněné chodidlo si musí pravidelně mazat mastí, jelikož ji stále pobolívá, a trpí otoky. Musí nosit speciální obuv. Dále uvedla, že je stále psychicky rozhozená . Z těchto vysvětlení tedy například nevyplývá ani to, dokdy a jak často musela poškozená používat berle, dokdy byla výrazně omezena při provádění osobní hygieny a tělesných potřeb a základních úkonů života, popřípadě zda a po jakou dobu byla odkázána na pomoc jiné osoby. V lékařské zprávě MUDr. K. R. z chirurgické ambulance Nemocnice svaté Zdislavy v Mostišti ze dne 10. 10. 2015, tj. zhruba měsíc po posuzovaném skutku (č. l. 44-46), která v tomto trestním řízení představuje jediné lékařské posouzení zranění poškozené a jeho následků a která je ručně psaná a špatně čitelná, se uvádí, že poškozená utrpěla vícečetné otevřené zlomeniny 1. 4. prstu levé nohy a zhmoždění a odřeninu vpravo (patrně kolene či kotníku). Pracovní neschopnost by trvala asi 2 měsíce . Poškozená byla léčena léky, klidovým režimem, převazy a rehabilitací. Hospitalizována byla na ortopedii od 9. 9. 2015 do 29. 9. 2015 (v tom je rozpor s tvrzením poškozené, resp. s úředním záznamem o vysvětlení, kde se uvádí 21. 9. 2015). K omezení v obvyklém způsobu života lékařská zpráva uvádí, že asi 2 měsíce se dá předpokládat bolestivost, omezená hybnost . Potíže poškozené představovaly bolesti a omezení chůze. Léčení probíhalo bez komplikací. Soudy neobjasnily, z jakých důkazů při zjištění újmy na zdraví poškozené vycházely, jak je hodnotily a k jakým závěrům v tomto směru dospěly. S ohledem na výše zmíněný rozpor mezi vyjádřením poškozené a lékařskou zprávou není ani objasněno, dokdy byla poškozená vlastně hospitalizována (doba hospitalizace ostatně mohla souviset s životní a rodinnou situací poškozené, která zůstala neobjasněna). Ze žádného důkazu ani z odůvodnění rozhodnutí soudů také nevyplývá, jaká další poranění uvedená ve výroku odsuzujícího rozsudku měla poškozená utrpět.


Bude proto třeba, aby nalézací soud při novém projednání věci doplnil dokazování a učinil odůvodněné skutkové závěry k naznačeným otázkám charakteru újmy na zdraví poškozené L. Ř. Bude nutno opatřit podrobnou zprávu ošetřujícího lékaře, popřípadě zdravotnického zařízení, k době trvání a ukončení léčení poškozené, k potížím, jimiž trpěla, a po jakou dobu a jak konkrétně tím byla omezena v obvyklém způsobu života. Půjde v podstatě o objasnění již zmíněných otázek, tj. dokdy a v jakém rozsahu musela poškozená používat berle, dokdy a jak byla výrazně omezena při provádění osobní hygieny a tělesných potřeb a základních úkonů života, popřípadě zda a po jakou dobu byla odkázána na pomoc jiné osoby apod. Pokud to bude možné, bude nutné k těmto otázkám také vyslechnout poškozenou L. Ř. jako svědka. Nejvyšší soud nevylučuje možnost, že soudy dospějí po doplnění dokazování k právnímu závěru, že poškozené byla způsobena těžká újma na zdraví. Ať však soudy dospějí k takovému závěru, anebo k závěru o naplnění pouze znaků ublížení na zdraví ve smyslu § 122 odst. 1 tr. zákoníku, bude nutné, aby své závěry v souladu s výše uvedenými výhradami vyplývajícími ze zavedené judikatury náležitě vysvětlily z hlediska naplnění jednotlivých znaků těchto zákonem předpokládaných následků.


Z těchto důvodů Nejvyšší soud rozhodl tak, jak výše uvedeno. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť bylo zřejmé, že vadu nelze odstranit ve veřejném zasedání.


P o u č e n í
: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. ledna 2017

JUDr. Michal Mikláš

předseda senátu


Vypracoval

JUDr. Josef Mazák