7 Tdo 30/2007
Datum rozhodnutí: 28.02.2007
Dotčené předpisy:




7 Tdo 30/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 28. února 2007 v Brně v neveřejném zasedání o dovolání obviněného M. P. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2006, sp. zn. 5 To 211/2006, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 1 T 41/2005, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 15. 3. 2006, sp. zn. 1 T 41/2005, byl obviněný M. P., spolu s dalším obviněným, uznán vinným spolupachatelstvím podle § 9 odst. 2 tr. zák. pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 222 odst. 1 tr. zák. v jednočinném souběhu s trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a byl odsouzen podle § 222 odst. 1 za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků. Podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tři roků. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu škody.

Obviněný M. P., spolu s dalším obviněným L. R., spáchal trestný čin tím, že společně s odděleně stíhaným ml. L. H. , dne 16. 11. 2004 kolem 23:00 hod. v P., O., u křižovatky s ulicí V., nejprve odděleně stíhaný H. zezadu úderem do zátylku srazil k zemi poškozeného M. C., poté ho všichni obestoupili, začali do něj do oblasti zad, břicha a hlavy kopat a způsobili mu tržně zhmožděnou ránu v oblasti levého obočí, pohmoždění, krevní výrony a oděrky obličeje oboustranně s maximem v levé lícní krajině, pohmoždění s krevním výronem v pravé temenotýlní krajině hlavy, zranění si vyžádalo lékařské ošetření a následnou pracovní neschopnost v trvání dvanácti dnů, přičemž způsobem provedení útoku mohlo dojít i k závažnějšímu, životu ohrožujícímu poranění poškozeného.

Proti rozhodnutí soudu prvního stupně podali obvinění odvolání, a to do výroku o vině i trestu. Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 6. 2006, sp. zn. 5 To 211/2006, odvolání obviněného M. P. i dalšího spoluobviněného podle § 256 tr. ř. zamítl, jako nedůvodná.

Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný M. P. prostřednictvím obhájce řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčen, že věc byla soudy obou stupňů nesprávně právně posouzena. Namítal, že z výpovědí svědků byly použity pouze ty části, které byly v jeho neprospěch, neboť ani jeden ze svědků (s výjimkou údajně nevěrohodné výpovědi svědka G.) jednoznačně neurčil, že se napadení aktivně účastnil. Obviněný uvedl, že soudy uvěřily výpovědi svědka G., že se také obviněný aktivně účastnil napadení, a to přesto, že tento svědek nemohl napadení vidět. Touto skutečností i rozpory jeho výpovědi s výpovědí ostatních svědků se soudy vůbec nezabývaly. Obviněný zdůraznil, že se v žádném případě nejednalo o společně plánovaný čin, protože k napadení došlo při náhodném opětovném setkání. Poukázal na to, že obvinění H. a R. shodně prohlásili, že on se napadení aktivně neúčastnil a samotná jeho přítomnost na místě činu jim nemohla být oporou, zajištěním ani posilou v jednání. Soudy obou stupňů se podle obviněného otázkou jeho přítomnosti, resp. jeho činnosti, role a úkolů na místě činu vůbec nezabývaly. Znovu zdůraznil, že oba spoluobvinění shodně prohlásili, že on se napadení aktivně neúčastnil, poškozený C. vypověděl, že neví, zda do něj kopaly všechny osoby, svědkyně M. vypověděla, že neví, zda kopali všichni nebo jeden a zasahující policista J. uvedl, že viděl kopnout jen toho nejmladšího. Soudům podle obviněného jeho přítomnost na místě činu postačovala k uznání viny a odsouzení jako spolupachatele. Obviněný je přesvědčen, že jeho jednání nemělo hlubší propojení s jednáním spoluobviněných a jeho přítomnost na místě činu nebyla objektivní ani subjektivní složkou děje, a proto nenaplnila skutkovou podstatu trestného činu spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Podle obviněného je dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť soudy obou stupňů řešily právní otázku v rozporu s hmotným právem, protože jeho přítomnost na místě činu nelze považovat za spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k zrušil jak rozsudek soudu prvního stupně, tak i usnesení odvolacího soudu a aby obviněného zprostil obžaloby.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání označila dovolání za přípustné a uvedla, že se stejnou argumentací obviněného zabýval odvolací soud, který dospěl k závěru, že pokud jde o hodnocení výpovědi svědka G., jedná se o svědka, který se policii přihlásil sám a nebyl dán nejmenší důvod domnívat se, že si svoji výpověď vymyslel, nebo že si k ní přimýšlel nějaké okolnosti, které nejsou pravdivé a které by nevycházely z toho, co viděl. Jeho výpověď zcela korespondovala s ostatnímy provedenými důkazy. Státní zástupkyně současně konstatovala, že skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s právním posouzením jednání obviněného.

Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Nejvyšší soud tedy nepřihlížel k té části dovolání, v níž se obviněný zabýval obsahem výpovědí jednotlivých svědků a vyjadřoval své přesvědčení, že z těchto výpovědí byly použity pouze ty části, které svědčily v jeho neprospěch. Dále se nezabýval námitkou, že soudy uvěřily výpovědi svědka G., ačkoli tento svědek nemohl podle obviněného napadení vidět, ani výhradou, že se soudy touto skutečností a rozpory ve výpovědích svědků vůbec nezabývaly. Těmito námitkami totiž obviněný polemizoval se skutkovými zjištěními soudů, a s tím, jak hodnotily důkazy. Tyto námitky byly mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jímž je nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení. V dovolání nelze uplatňovat skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se obviněný snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotil soud, tím i změny či dokonce zvratu ve skutkových zjištěních soudu a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, tj. tou, kterou prosazuje obviněný. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který je z hlediska důvodů koncipován tak, že nepřipouští, aby jeho cestou byl napadán skutkový základ rozhodnutí. Nejvyšší soud se proto nezabývá námitkami směřujícími proti skutkovým zjištěním soudů, proti tomu, jak hodnotily důkazy, proti úplnosti provedeného dokazování apod. Tyto námitky neodpovídají zákonnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nejsou pod něj podřaditelné a obsahově ho nenaplňují.

Přitom Nejvyšší soud v posuzovaném případě zkoumal, zda zde nedošlo k extrémnímu nesouladu mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudů. Nezjistil ale žádný důvod pro závěr o existenci zmíněného nesouladu. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé. Své závěry o vině obviněného soudy obou stupňů přesvědčivě odůvodnily.

Jako námitku naplňující dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud shledal námitku obviněného týkající se právní kvalifikace jeho jednání ve smyslu § 9 odst. 2 tr. zák. jako spolupachatelství trestných činů jimiž byl uznán vinným, když namítal, že jeho přítomnost na místě činu nebyla ani objektivní ani subjektivní složkou děje a nenaplnila skutkovou podstatu trestného činu spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. a že se v žádném případě nejednalo o společně plánovaný čin. Tyto námitky po obsahové stránce odpovídají uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., i když do značné míry vychází z jiného, než soudy zjištěného skutkového stavu. Nejvyšší soud se jimi zabýval a dospěl k závěru, že jsou zjevně neopodstatněné.

Skutkový stav, který zjistil Obvodní soud pro Prahu 7 a s nímž se v napadeném usnesení ztotožnil i Městský soud v Praze, evidentně naplňuje znaky spolupachatelství na pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 222 odst. 1 tr. zák. v jednočinném souběhu s trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. i u obviněného M. P.

Podle § 9 odst. 2 tr. zák. byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé).

Z citovaného ustanovení vyplývá, že podmínkou spolupachatelství je po objektivní stránce společné jednání a po subjektivní stránce úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde, jestliže každá z jednajících osob naplnila svým jednáním všechny znaky trestného činu nebo jestliže každá z jednajících osob naplnila jen některý ze znaků trestného činu a teprve souhrn dílčích jednání všech osob znamená naplnění všech znaků trestného činu. O společné jednání však jde i tehdy, když dílčí jednání jednajících osob jsou sama o sobě z hlediska znaků trestného činu indiferentní, avšak jsou články řetězu, který jako celek znaky trestného činu naplňuje, přičemž jednotlivé dílčí činnosti jako články onoho řetězu přímo směřují k vykonání trestného činu, působí současně a ve svém celku představují trestný čin. Podmínkou spolupachatelství není, aby se jednající osoby podílely na spáchání trestného činu stejnou měrou.

Aplikují-li se tyto zásady na posuzovaný případ, je evidentní, že obviněný M. P. byl spolupachatelem pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 222 odst. 1 tr. zák. v jednočinném souběhu s trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. I když jednání obviněného a jeho společníků bylo ve skutkové části výroku o vině popsáno jako celek a bez bližšího rozlišení, co konkrétně každý z nich vykonal, je jasné, že tento celek znakům spolupachatelství odpovídá. Podstatné je, že ze strany všech tří šlo o společné jednání, které bezprostředně směřovalo k úmyslnému způsobení těžké újmy na zdravý poškozenému C. Tento charakter posuzovaného činu, tj. že šlo o společnou akci obviněného a jeho společníků, je zřejmý ze způsobu provedení činu a z okolností, které ho provázely. Konkrétní okolnosti posuzovaného případu, tak jak byly zjištěny oběma soudy, přesvědčivě odůvodňují závěr, že jednání obviněného M. P. přesáhlo rámec pouhé jeho přítomnosti a usvědčují obviněného z účasti na spáchání uvedených trestných činů. Zejména z výpovědí svědka G. (nad rámec dovolání je nutno podotknout, že otázkou jeho věrohodnosti se zabývaly soudy obou stupňů a nade vší pochybnost se s ní vypořádaly), ale také z výpovědí ostatních svědků i poškozeného je zcela zřejmé, že jednání obviněného M. P. a jeho společníků vnímali jako společný útok všech tří osob. Skutečnost, že poškozený nebo jiný za svědků nebyl schopen přesně identifikovat, který z pachatelů poškozeného a jak napadl, je zcela irelevantní právě s ohledem na způsob útoku, kdy všichni tři útočníci poškozeného obestoupili a kopali ho do oblasti zad, břicha a hlavy. Souhrnem všech těchto zjištění je plně podložen úsudek, že obviněný M. P. sehrál v posuzovaném skutku roli, jejíž význam naplňuje znaky spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., přestože nebylo prokázáno, který z obviněných kolikrát a kam poškozeného kopl.

Neobstojí ani námitka ohledně údajné absence společného úmyslu s odůvodněním, že se v žádném případě nejednalo o společně plánovaný čin. Je zřejmé, že společnému úmyslu spolupachatelů postačí konkludentní dohoda a k té v posuzovaném případu nepochybně došlo, jak vyplývá z jednání obviněných, kteří nejprve společně doběhli a po sražení k zemi L. H. obestoupili poškozeného a útočili společně ve skupině tak, že do poškozeného kopali, přičemž si museli být vědomi, že tímto způsobem útoku mohou způsobit poškozenému vážná zranění. Je tedy zřejmé, že jejich společným úmyslem bylo ublížit poškozenému. Není tedy důvodu na právním posouzení skutku v případě obviněného M. P. cokoli měnit.

Protože dovolací námitky obviněného shledal Nejvyšší soud nezpůsobilými naplnit uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a usnesení odvolacího soudu tak nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, bylo dovolání odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Takto bylo rozhodnuto i proto, že námitky obviněného uplatněné v dovolání jsou z podstatné části opakováním stejných námitek uplatněných již v odvolání, mají proto v řízení o dovolání nepřípustný skutkový charakter a také hmotně právní námitka o neexistenci spolupachatelství do značné míry vychází z jiného, než soudy zjištěného skutkového stavu, když již soud prvního stupně považoval za jednoznačně vyvrácenou obhajobu M. P., že se ničeho neúčastnil.

Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud tedy zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. takto rozhodl v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. února 2007

Předseda senátu:

JUDr. Michal Mikláš