7 Tdo 294/2007
Datum rozhodnutí: 28.03.2007
Dotčené předpisy:




7 Tdo 294/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 28. března 2007 v Brně v neveřejném zasedání o dovolání obviněného N. M. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 6. 2006, sp. zn. 11 To 52/2006, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 3 T 8/2004 , t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 11. 2005, sp. zn. 3 T 8/2004, byl obviněný N. M. spolu s dalšími obviněnými J. K. a J. K. uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zák. a byl odsouzen podle § 187 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání deseti let. Podle § 39a odst. 3 tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 57 odst. 1, odst. 2 tr. zák. mu byl uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou a podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. trest propadnutí věcí v rozsudku uvedených.

Obvinění spáchali trestný čin tím, že (zkráceně) společně ještě s polským státním příslušníkem J. D. v době od 14. 8. do 20. 8. 2001 zorganizovali transport zásilky s obsahem 2517,5 gramů efedrinu, jenž je uveden mezi prekursory zařazenými do tabulky I podle Úmluvy OSN proti nedovolenému obchodu s omamnými a psychotropními látkami přílohy č. 9 k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, z B. r. přes území P. r. do Č. r., a to tak, že poté, co J. K. působící v P., B. n. R. a v P. dohodl s J. K. obstarání a dodání efedrinu, N. M. v době od 14. 8. do 19. 8. 2001 při svém pobytu v P. v K. opatřil efedrin objednaný J. K. od nezjištěné osoby působící v B. a po dohodě s J. D. jej nechal prostřednictvím kurýra polské národnosti nezjištěné totožnosti zajištěného pro tento účel J. D. dopravit do Č. r., kde jej na blíže nezjištěném místě na O. dne 19. 8. 2001 převzal J. K. společně s J. D., J. K. pak dne 20. 8. 2001 po předchozí dohodě látku ukrytou v osobním automobilu tov. zn. AUDI dopravoval z O. J. K., k předání látky příjemci ale nedošlo, neboť J. K. byl při přepravě zadržen na dálnici z B. do P. celními orgány, přičemž došlo k zajištění přepravované látky efedrinu.

Proti rozsudku soudu prvního stupně podali obvinění N. M. a J. K. odvolání do výroku o vině i trestu. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 6. 2006, sp. zn. 11 To 52/2006, z podnětu odvolání N. M. podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu vyhoštění. Podle § 256 tr. ř. odvolání J. K. zamítl.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný N. M. prostřednictvím obhájců řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že skutkový děj popsaný soudy obou stupňů nemohl naplnit skutkovou podstatu uvedeného trestného činu. Dovozem se podle obviněného rozumí režim, při kterém dovozce dopravuje zboží pocházející z jiného státu přes státní hranici do Č. r. Nemohl tedy spáchat trestný čin, kterým byl uznán vinným, neboť nedovezl uvedený prekursor. Takové jednání mu nemůže být kladeno za vinu, jelikož ani ve skutkové větě toto nebylo vůbec zmíněno, natož tvrzeno. Ze skutkové věty pak pouze vyplývá, že obviněný zorganizoval transport prekursoru, opatřil ho od nezjištěné osoby působící v B., a nechal jej po dohodě s dalším obviněným prostřednictvím kurýra polské národnosti dopravit do Č. r. Takové jednání však podle obviněného nelze podřadit pod pojem dovoz uvedený v § 187 odst. 1 tr. zák.

Pokud jde o právní posouzení spáchání činu ve větším rozsahu , tak jak je uvedeno v ustanovení § 187 odst. 2 písm. a) tr. zák., obviněný uvedl, že konstatování dovozu zásilky s obsahem 2 517,5 gramu efedrinu, bylo provedeno povrchně a s naprostou ignorancí podstatných okolností, které plynou z provedeného dokazování, a které je opět souhrnně vztahováno i na obviněného. Dále z provedených důkazů vyplývají značné rozpory o tom, kolik efedrinu 1R, 2S bylo zjištěno, přitom měl být podle obviněného pečlivě zkoumán z hlediska stupně nebezpečnosti činu pro společnost, konkrétní druh a účinnost efedrinu, zda a jakou látku by bylo možné vyrobit ze zajištěného efedrinu a zda takto vyrobená látka by byla a v jaké intenzitě způsobilá ovlivnit psychiku člověka nebo ohrozit jeho zdraví a tento závěr učinit u každého zajištěného balíčku samostatně. K tomu však podle obviněného nedošlo a právní kvalifikace skutku podle § 187 odst. 2 písm. a) tr. zák. tak nemá adekvátní podklad, když výpočty, na základě kterých byla tato kvalifikace provedena, spočívají toliko na jakýchsi pravděpodobnostních, důkazně nepodložených předpokladech zpracovatelů znaleckého posudku Kriminalistického ústavu P. z oboru kriminalistické techniky chemie. Pojem větší množství v § 187 odst. 2 písm. a) tr. zák. vyjadřuje kvantitativní i kvalitativní hledisko a je proto zcela zásadní jasně prokázat množství a druh účinných látek a četnost osob, jejichž potřebu mohly potenciálně uspokojit. K posouzení trestnosti činu podle § 187 tr. zák. je třeba vždy odborně zjišťovat množství účinné látky v zajištěné směsi. Dále namítal, že soudy se nezabývaly ani splněním materiální podmínky pro použití ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. Právní kvalifikace skutku podle § 187 odst. 2 písm. a) tr. zák. podle obviněného spočívá pouze na domněnkách, neboť nelze s jistotou tvrdit, že by s ohledem na množství zadrženého prekursoru bylo skutečně a reálně možné vyrobit 1 762,3 gramů metamfetaminu a z něho připravit 50 351 dávek. Soudy se přitom opomněly vypořádat s vyhodnocením druhu a kvality zadržené látky. Nelze tedy podle obviněného tvrdit, že by výše uvedený čin spáchal ve větším rozsahu.

Obviněný dále zpochybňuje závěr soudů o naplnění kvalifikované skutkové podstaty podle § 187 odst. 4 písm. c) tr. zák., tedy, že se jednalo o organizovanou skupinu působící ve více státech, když tento závěr je podle něj tvrzen bez konkrétních odkazů na jednotlivě provedené důkazy. Další pochybení spatřuje v tom, že odvolací soud dospěl k závěru, že oba obvinění vytvořili tzv. uskupení s přesným rozdělením úkolů. Nejednalo se tedy o organizovanou skupinu, ale o uskupení dvou lidí (přitom pojem uskupení teorie trestního práva nezná). Je dále přesvědčen, že v řízení nebylo prokázáno, že by oba obvinění jednali v nějaké vědomé a chtěné spolupráci, natož pak s cílem zajistit úspěšné a zdárné obstarání efedrinu. Muselo by podle něj být zcela konkrétně prokázáno, kdo byly další osoby či osoby v zahraničí a jakou měly mít v dané věci funkci či úkol. V daném případě je však naprosto zřejmé, že sdružení nejméně tří osob, které by prokazovalo nějakou vzájemnou součinnost, plánovitost, rozdělení a koordinaci úloh nikdy neexistovalo. Vztah mezi obviněným a J. D. byl založen výlučně na principu dvojstranného vztahu prodávající kupující. V řízení u odvolacího soudu, že byla předložena kupní smlouva mezi obviněným jako kupujícím a J. D. jako prodávajícím, jejímž předmětem byla koupě osobního vozidla, která prokazovala toto tvrzení. To samé lze podle obviněného konstatovat i o jeho vztahu k obviněnému J. K., který byl založen také výlučně na principu kupující prodávající. Jakékoli trojstranné vztahy, kdy by docházelo k nějaké dělbě a koordinaci úloh mezi třemi či více osobami se tedy podle obviněného nerealizovaly a k žádným takovým vztahům nedocházelo. O organizované skupině tedy nemůže být vůbec uvažováno, tím méně působící ve více státech. Jedinou činností, kterou měl obviněný podle obžaloby vykonávat, bylo to že předmětnou látku nejprve v zahraničí obstaral a tuto měl prostřednictvím kurýra polské národnosti nezjištěné totožnosti dopravit do Č. r. To vše bez účasti a pomoci jakékoli další osoby, bez jakékoli dělby úloh či koordinace. Pro tvrzení, že obviněný opatřil efedrin od osoby působící v B., a že tento nechal prostřednictvím J. D. dopravit do Č. r. nejsou údajně žádné důkazy a toto tvrzení nemá oporu v provedeném dokazování. Nemohlo být tedy prokázáno ani to, že obviněný byl součástí organizované skupiny působící na území několika států.

Obviněný uvedl, že mu jako pachateli trestného činu měl být jednoznačně prokázán úmysl a v rozhodnutích soudů obou stupňů měl být také přesvědčivě dovozen, avšak v odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů nejenže chybí přesvědčivé dovození, ale také jakákoli podstatnější zmínka, či úvaha o tom, že se soudy touto otázkou zabývaly.

Nesprávnost posouzení skutku je podle obviněného nutné spatřovat také v přístupu soudů ke stěžejnímu důkaznímu prostředku, kterým jsou odposlechy záznamu telekomunikačního provozu . Obviněný již v rámci své obhajoby namítal, že hovory, které byly přehrané v rámci hlavního líčení byly vytrženy z kontextu. Považuje tedy odůvodnění odvolacího soudu o neprovedení navržených důkazů za porušení práva na soudní a jinou právní ochranu, neboť je povinností soudu, pokud nevyhoví návrhu na provedení důkazu, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl a pouhý odkaz na nedostatek odůvodnění návrhu na provedení důkazu je zcela nevyhovující. Absence řádného odůvodnění neprovedení důkazu je podle obviněného o to závažnější, že soudy obou stupňů se bezvýhradně přiklonily k tvrzením státní zástupkyně. Dokonce odvolací soud v odůvodnění rozsudku doslovně cituje její vyjádření, kterým prokazuje nezpochybnitelnost závěrů soudu prvního stupně, nic takového však podle obviněného z odůvodnění nalézacího soudu nevyplývá a tento soud nepopsal žádnou logickou úvahu, která by ho vedla ke ztotožnění se se závěry státní zástupkyně. Toto údajně neučinil ani soud odvolací. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že nejenže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ale navíc toto posouzení je založeno na libovůli. Jde o takový případ nesprávné realizace důkazního řízení, jež má za následek porušení základních práv a svobod. Soudy podle něj převzaly pro svá rozhodnutí jednotlivá tvrzení státní zástupkyně, aniž by pro to byla opora v důkazech a svůj postup navíc soudy nedostatečně odůvodnily.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 6. 2006, sp. zn. 11 To 52/2006 a jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 11. 2005, sp. zn. 3 T 8/2004, a obviněného v plném rozsahu zprostil obžaloby. Dále navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu odložil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolání je sice podáno s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v části však napadá neúplnost dokazování a vadné hodnocení provedených důkazů, čímž fakticky napadá soudem učiněná skutková zjištění. Sem podle něj spadají zejména námitky vztahující se k neprovedení důkazu poslechem všech telefonních odposlechů včetně polemiky o tom, zda je povinností obviněného alespoň rámcově uvést, co má být takovým důkazem zjištěno a námitky proti zjištění soudu, že se působiště dodavatele efedrinu nacházelo na území B. Dále je sem potřeba zařadit i námitky vůči kvalitě znaleckého posudku z oboru kriminalistické techniky, odvětví chemie. Námitka, že vztah mezi obviněným a J. D. či J. K. byl založen výlučně na principu dvoustranných vztahů prodávající x kupující a týkal se obchodu s osobními automobily, je rovněž námitkou skutkovou, neboť obviněný při ní vychází z odlišných skutkových okolností než jaké zjistil nalézací soud. Totéž platí i o námitce, že jednání všech tří obviněných žádnou vzájemnou součinnost, plánovitost a rozdělení úloh nevykazovalo. Přezkoumáním navíc podle státního zástupce nebyly shledány žádné extrémní rozpory mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry. Uplatněnému dovolacímu důvodu podle něj odpovídají pouze následující námitky.

Námitka rozporu mezi větou skutkovou a větou právní, neboť ve skutkové větě použité termíny neodpovídají termínu dovezl a jednání obviněného tak nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu podle § 187 tr. zák. Takový výklad by podle státního zástupce nutně vedl k tomu, že pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 tr. zák. formou dovozu by mohli být stíháni toliko kurýři, kteří drogy či prekursory přímo fyzicky dovezli (event. vyvezli či provezli). Ze skutkové věty odsuzujícího rozsudku je zřejmé, že k dovozu efedrinu do ČR došlo společným jednáním všech tří obviněných a přinejmenším ještě J. D. a nezjištěného polského kurýra, tedy ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. V takovém případě podle státního zástupce není nezbytné, aby všechny znaky skutkové podstaty trestného činu naplnil každý ze spolupachatelů, ale postačí, pokud k jejich naplnění došlo až společným jednáním. Obviněný M. se na naplnění skutkové podstaty daného trestného činu podílel přinejmenším tím, že efedrin od bulharského dodavatele opatřil a po dohodě s J. D. ho předal k další přepravě kurýrovi.

Dále námitka obviněného, že znalecký posudek neposuzoval každý z balíčků prekursoru samostatně a nelze tedy učinit závěr o přesném složení celkového množství prekursoru a stanovit počet dávek drogy, které by z něho bylo možno vyrobit a na základě toho učinit závěr, že jde o množství odpovídající většímu rozsahu. Ze závěrů napadeného znaleckého posudku vyplývá, že obsah všech balíčků s prekursorem byl shodný a je z nich patrný obsah čistého efedrinu v nich obsažený a množství amfetaminu, které z něho lze vyrobit. Takto zjištěné množství 1 762,3 g metamfetaminu, odpovídající cca 50 351 dávkám, lze podle státního zástupce zcela nepochybně považovat za odpovídající většímu rozsahu ve smyslu odst. 2 písm. a) § 187 tr. zák.

Podle státního zástupce neobstojí ani námitka obviněného, že nejsou dány podmínky pro použití ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. po stránce materiální, neboť již samo formální naplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty trestného činu obvykle podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti činu pro společnost způsobem předpokládaným v ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. Státní zástupce je přesvědčen, že obviněný nenabídl žádný rozumný důvod, proč by tomu tak nemělo být i v tomto případě. Množství metamfetaminu, které bylo možno vyrobit, jakož i skutečnost, že přeprava byla realizována organizovanou skupinou působící ve více státech, zvyšují podle státního zástupce bez jakékoli pochybnosti nebezpečnost činu pro společnost ve smyslu § 88 odst. 1 tr. zák. jak po stránce formální, tak i po stránce materiální.

Dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá podle státního zástupce také námitka, že jednání obviněných nelze posoudit jako jednání organizované skupiny, tím méně pak jednání organizované skupiny působící ve více státech. Nalézací soud učinil skutková zjištění, že trestný čin byl proveden nejméně šesti osobami (3 obvinění, J. D., polský kurýr a bulharský dodavatel), přičemž činnost každé z nich přesně navazovala na činnost dalšího z pachatelů každý z nich měl tedy svůj předem daný úkol. Obvinění měli přitom dostatečnou vědomost o způsobu provedení akce a věděli tedy, že trestný čin páchají jako organizovaná skupina, stejně jako si byly vědomi, že tato skupina působí ve více státech. neboť prekursor, vyrobený pravděpodobně v B., do své dispozice získali v K. a přes P. ho dopravili do Č. r. Právní kvalifikace skutku podle § 187 odst. 4 písm. c) tr. zák. je tedy podle názoru státního zástupce přiléhavá.

Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Nejvyšší soud zjistil, že dovolání obviněného spočívá z velké části na námitkách skutkové povahy a polemice s odůvodněním rozsudků soudů obou stupňů. Těmito námitkami se dovolací soud s ohledem na shora citované nezabýval, neboť nenaplňují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jiný důvod dovolání podle § 265b tr. ř. Nejvyšší soud se zabýval právními námitkami odpovídajícími dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak shledal je zjevně neopodstatněnými, neboť skutkový stav, který zjistil Krajský soud v Plzni a s nímž se v napadeném rozsudku ztotožnil i Vrchní soud v Praze (ten z podnětu odvolání N. M. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu vyhoštění), evidentně naplňuje znaky trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zák. spáchaného společným jednáním obviněných.

Obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že skutkový děj popsaný soudy ve vztahu k jednání obviněného nemohl naplnit skutkovou podstatu trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným.

Pokud jde o první hmotně právní námitku, obviněný namítal, že nemohl spáchat uvedený trestný čin, neboť nedovezl výše uvedený prekursor. Ze skutkové věty podle něj vyplývá, že společně s dalšími obviněnými zorganizoval transport prekursoru, opatřil prekursor od nezjištěné osoby působící v B. a po dohodě s dalším obviněným jej nechal prostřednictvím polského kurýra dopravit do Č. r. Takové jednání však podle obviněného v žádném případě nelze podřadit pod pojem dovoz uvedený v ustanovení § 187 odst. 1 tr. zák.

Nejvyšší soud se s touto námitkou neztotožnil. Ze skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně jednoznačně vyplývá, že všichni obvinění společně zorganizovali transport zásilky efedrinu z B. přes P. do Č. r., přičemž N. M. opatřil efedrin od nezjištěné osoby působící v B. a po dohodě s J. D., jej nechal nezjištěným kurýrem polské národnosti dopravit do Č. r. Obvinění tak neoprávněně dovezli prekursor, takový čin spáchali ve větším rozsahu a ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech. Je zřejmé, že se tedy trestného činu dopustili společným jednáním tedy ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Podle tohoto ustanovení byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé). Podmínkou spolupachatelství je po objektivní stránce společné jednání a po subjektivní stránce úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde, jestliže každá z jednajících osob naplnila svým jednáním všechny znaky trestného činu nebo jestliže každá z jednajících osob naplnila jen některý ze znaků trestného činu a teprve souhrn dílčích jednání všech osob znamená naplnění všech znaků trestného činu. O společné jednání však jde i tehdy, když dílčí jednání jednajících osob jsou sama o sobě z hlediska znaků trestného činu indiferentní, avšak jsou články řetězu, který jako celek znaky trestného činu naplňuje, přičemž jednotlivé dílčí činnosti jako články onoho řetězu přímo směřují k vykonání trestného činu, působí současně a ve svém celku představují trestný čin. Podmínkou spolupachatelství není, aby se jednající osoby podílely na spáchání trestného činu stejnou měrou.

Aplikují-li se tyto zásady na posuzovaný případ, je evidentní, že obviněný N. M. byl spolupachatelem trestného činu podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zák. a není nutné, aby sám svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu. Jednání obviněných bylo ve skutkové části výroku o vině popsáno jako celek a je jasné, že tento celek znakům uvedeného trestného činu odpovídá. Podstatné je, že ze strany všech obviněných šlo o společnou akci směřující k tomu, aby neoprávněně dovezli prekursor do Č. r. Ze skutkové věty pak vyplývá, že obviněný se podílel na naplnění skutkové podstaty uvedeného trestného činu tím, že opatřil efedrin objednaný obviněným K. od nezjištěné osoby působící v B. a po dohodě s J. D. jej nechal dopravit do Č. r. Nejvyšší soud tedy považuje tuto námitku za zjevně neopodstatněnou, neboť ze skutkové věty rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 11. 2005, sp. zn. 3 T 8/2004, a z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je zřejmé, že i obviněný M. svým jednáním spáchal trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zák., když naplnil znak doveze skutkové podstaty tohoto trestného činu, byť sám osobně tuto látku přímo nedovezl, ale s tímto úmyslem a cílem jednal společně s dalšími osobami.

Druhá hmotně právní námitka obviněného směřuje proti právní kvalifikaci trestného činu podle odst. 2 písm. a) § 187 tr. zák., tedy že obvinění spáchali trestný čin ve větším rozsahu (odůvodnění však z velké části spočívá na námitkách skutkové povahy, když obviněný v tomto směru namítá údajné rozpory vyplývající ze závěru znaleckého posudku z oboru kriminalistické techniky, odvětví chemie a domnívá se, že tato právní kvalifikace nemá adekvátní skutkový podklad, neboť výpočty spočívají toliko na pravděpodobnostních, důkazně nepodložených předpokladech zpracovatelů znaleckého posudku). Nejvyšší soud se touto námitkou zabýval a shledal ji také zjevně neopodstatněnou.

Trestný čin podle § 187 odst. 1 tr. zák. je spáchán ve větším rozsahu, je-li stupeň nebezpečí z činu uvedeného v odst. 1 značně vysoký, zejména tehdy, vyrobí-li, doveze, vyveze, proveze, nabízí, zprostředkuje nebo jinak jinému opatří anebo přechovává pro jiného omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed v množství, které je způsobilé k použití pro více lidí. Mimo množství je třeba hodnotit i druh a kvalitu látky, způsob provedení činu apod.

Ze skutkových zjištění vyplývá, že bylo zajištěno šest kusů balíčků. Ze znaleckého posudku kriminalistického ústavu v P. z oboru kriminalistické techniky, odvětví chemie je pak zřejmé, že zajištěné balíčky obsahují shodnou látku efedrin. Celková čistá hmotnost všech šesti balíčků činila 2 517,5 gramu, přičemž analýzou bylo zjištěno, že látka obsahuje 96 % efedrin hydrochlorid. Z tohoto množství efedrinu bylo možno vyrobit cca 1 762,3 gramu metamfetaminu. Je zřejmé, že znalecký posudek tedy hodnotil množství, druh i kvalitu zajištěné látky. Soudy obou stupňů pak v souladu se závěry tohoto znaleckého posudku správně dovodily, že N. M. spáchal trestný čin ve větším rozsahu ve smyslu § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., neboť jeho jednání vzhledem k zjištěnému množství a kvalitě dovezené látky, vykazuje jak formální tak materiální znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu. I když tedy obsah všech zajištěných balíčků efedrinu měl shodné složení, tak již samotný obsah pouze balíčku č. 1 podrobeného další analýze, převyšuje obsahem čisté účinné látky 24x minimální hranici množství metamfetaminu naplňujícího znak ve větším rozsahu . A to navíc při výtěžnosti této účinné látky (metamfetaminu z efedrinu) pouze ve výši 70%, ač při kvalitním zpracování může být výtěžnost až 90%.

Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit také hmotně právní námitku obviněného, že nebyly dány podmínky pro použití ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. Tuto námitku obviněný odůvodnil pouze tím, že splněním této materiální podmínky ve vztahu k množství účinné látky, se soud rovněž vůbec nezabýval. Nejvyšší soud s touto námitkou nesouhlasí a považuje ji za zjevně neopodstatněnou, když možnost výroby 1762,3 gramů metamfetaminu mnohonásobně převyšuje minimální množství potřebné pro naplnění znaku ve větším rozsahu , které je 10 gramů, tj. asi 200 dávek po 50 mg.

Okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby je znak skutkové podstaty uvedený zpravidla v druhém a dalších odstavcích jednotlivých trestných činů, který kvalifikuje základní skutkovou podstatu a typizuje vyšší stupeň nebezpečnosti trestného činu jimi charakterizovaného. Tyto okolnosti jsou formálními znaky skutkové podstaty, které tím, že přistupují k základní skutkové podstatě, zvyšují typový stupeň nebezpečnosti pro společnost. Již stanovením určité okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby zákon předpokládá, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla podstatně zvýšen. K okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby se proto nepřihlédne jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě (§ 3 odst. 4 tr. zák.) ani při formálním naplnění této okolnosti nebude odpovídat ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům trestného činu dané kvalifikované skutkové podstaty. V této věci se evidentně o takovýto případ nejedná. Námitka o nenaplnění znaku ve větším rozsahu je navíc ve své podstatě nikoli hmotně právní, ale skutková, protože obviněný zpochybňuje znalecký závěr o množství účinné látky s tím, že to nelze tvrdit s jistotou.

Soudy správně dospěly k závěru, že jednáním obviněných byly nepochybně naplněny všechny formální znaky trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zák. Zabývaly se také materiální stránkou daného trestného činu. S přihlédnutím ke všem okolnostem posuzovaného případu správně dovodily, že okolnosti, za nichž byl trestný čin spáchán (tedy, že obvinění získali od nezjištěných osob mimo území Č. r. prekursor, ze kterého by bylo možno vyrobit 1 762,3 gramů metamfetaminu, tuto látku dovezli prostřednictvím občanů P. r. do Č. r. pro další osoby a přeprava byla organizována organizovanou skupinou působící ve více státech) pro svou závažnost podstatně zvyšují stupeň nebezpečnosti pro společnost ve smyslu § 88 odst. 1 tr. zák. Namítá-li obviněný, že se soudy touto otázkou vůbec nezabývaly, resp. považuje odůvodnění odvolacího soudu v tomto směru za nedostatečné, jde o námitku proti odůvodnění rozhodnutí, která je mimo uplatněný důvod dovolání.

Nejvyšší soud konstatuje, že neobstojí ani námitka, že jednání obviněného nelze posoudit jako jednání organizované skupiny, tím méně pak jako jednání organizované skupiny působící ve více státech ve smyslu odst. 4 písm. c) § 187 tr. zák. Tuto námitku obviněný rovněž postavil z velké části na výhradách proti skutkovým zjištěním soudů a polemice s odůvodněním rozhodnutí soudů obou stupňů, když namítal, že tento závěr je tvrzen bez konkrétních odkazů na jednotlivě provedené důkazy, že se nejednalo o organizovanou skupinu, ale o uskupení dvou lidí, že nebylo prokázáno, že obvinění jednali ve vědomé a chtěné spolupráci, popř. když tvrdí, že sdružení nejméně tří osob vykazující vzájemnou součinnost, plánovitost, rozdělení úloh nikdy neexistovalo.

Za organizovanou skupinu se ve shodě s konstantní judikaturou považuje sdružení nejméně tří osob, v němž je provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivými členy sdružení a jehož činnost se v důsledku toho vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu, a tím i jeho nebezpečnost pro společnost. Organizovaná skupina nemusí mít trvalejší charakter a také se nevyžaduje výslovné přijetí za člena takové skupiny. Postačí, že se pachatel do skupiny fakticky včlenil a aktivně se na její činnosti podílel. Pachatel musí čin uvedený v § 187 odst. 1 tr. zák. spáchat ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech, a proto musí vědět, že jde o organizovanou skupinu v shora uvedeném smyslu, která působí nejméně ve dvou státech, a to případně včetně Č. r.

Právní závěr o naplnění znaků trestného činu se zakládá na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování. Skutková věta a jednání v ní uvedené musí obsahovat skutečnosti, které tento závěr prokazují. Ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně jsou uvedeny podstatné skutečnosti prokazující účast obviněného N. M. na činnosti organizované skupiny působící ve více státech ve smyslu odst. 4 písm. c) § 187 tr. zák. Jeho účast na činnosti organizované skupiny spočívala minimálně v tom, že při své návštěvě v K. opatřil efedrin, objednaný obviněným J. K., od nezjištěné osoby působící v B., který po dohodě s J. D. nechal dopravit do Č. r. Z provedeného dokazování je zřejmé, že došlo k dohodě mezi obviněnými K. a K. ohledně obstarání látky (efedrinu), dojednání podmínek akce, včetně odjezdu obviněného M. do K. M. při svém pobytu v K. kontaktoval J. D. s tím, aby zabezpečil vyslání kurýra pro zásilku do K. Následně se s nezjištěnou osobou polské národnosti dohodl na zabezpečení požadovaného kurýra. S tímto kurýrem se obviněný M. setkal v P. a potvrdil v telefonickém hovoru J. D., že se kurýr vydá na zpáteční cestu. Ze skutkových zjištění je tedy naprosto zřejmé, že obviněný musel vědět o způsobu provedení akce, věděl, že se na její realizaci podílí spolu s dalšími osobami, neboť s nimi v tomto směru sám komunikoval a věděl, že všichni plní podle předem připraveného plánu své dílčí úkoly, které povedou k dovozu efedrinu do Č. r., tedy k dokonání trestného činu. Všichni obvinění tedy i obviněný M. si byli vědomi, že trestný čin páchají jako členové organizované skupiny, jakož i skutečnosti, že tato organizovaná skupina působí ve více státech. Na základě uvedených skutečností nelze podle dovolacího soudu dospět k jinému závěru než, že jednání obviněného N. M., které je uvedeno ve skutkové větě výroku o vině svědčí o jeho vědomém aktivním zapojení do této trestné činnosti a jeho námitka, že jeho jednání nelze posoudit jako jednání organizované skupiny, tím méně pak jako jednání organizované skupiny působící ve více státech ve smyslu odst. 4 písm. c) § 187 tr. zák., je zjevně neopodstatněná.

Ve zbývající části svého dovolání obviněný M. uplatnil námitky skutkové povahy a námitky, kterými polemizuje s odůvodněním rozhodnutí soudů obou stupňů. Takové námitky nejsou způsobilé dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově naplnit. Za takovéto námitky je třeba považovat námitky týkající se údajných značných rozporů vyplývajících ze znaleckého posudku z oboru kriminalistické techniky, odvětví chemie. Obviněný v této souvislosti namítal, že právní kvalifikace skutku podle § 187 odst. 2 písm. c) tr. zák. nemá adekvátní skutkový podklad, když výpočty na základě kterých byla kvalifikace provedena spočívají toliko na jakýchsi pravděpodobnostních, důkazně nepodložených předpokladech zpracovatelů znaleckého posudku. Také námitky, kterými obviněný namítal způsob, jakým soudy své rozsudky odůvodnily, nelze v řízení o dovolání uplatňovat. Obviněný takto vytýkal, že závěry o naplnění kvalifikované skutkové podstaty podle odst. 4 písm. c) § 187 tr. zák. jsou tvrzeny bez konkrétních odkazů na jednotlivě provedené důkazy, dále, že odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že obvinění vytvořili uskupení a nešlo tedy o organizovanou skupinu nebo námitka, že v odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů chybí přesvědčivé dovození či úvaha o tom, že se soudy zabývaly otázkou subjektivní stránky trestného činu. Pod uplatněný dovolací důvod nespadají ani námitky v nichž namítal, že nebylo prokázáno, že obvinění jednali ve vědomé a chtěné spolupráci, když tato skutečnost vyplývá ze skutku popsaného ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňuje ani námitka, že neexistovalo uskupení nejméně tří osob vykazující vzájemnou součinnost a plánovitost, a že vztah mezi obviněným a dalšími osobami byl založen výlučně na principu dvojstranného vztahu prodávající kupující a šlo o nákup a prodej osobních automobilů. Mezi skutkové námitky je nutné zařadit rovněž výhradu obviněného, že pro tvrzení, že opatřil efedrin od osoby působící v B., a že tento nechal dopravit do Č. r., nejsou žádné důkazy. Nejvyšší soud se nezabýval ani námitkou vztahující se k neprovedení důkazu poslechem všech záznamů telekomunikačního provozu, který obviněný požadoval již v předcházejícím řízení. Ani námitkou ohledně údajné absence řádného odůvodnění odmítnutí přehrání všech hovorů.

Je zřejmé, že těmito námitkami obviněný nenapadá správnost hmotně právního posouzení skutkových závěrů učiněných soudy nižších stupňů, ale správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a tedy i úplnost provedeného dokazování, správnost hodnocení důkazů a v důsledku toho i správnost a úplnost skutkového stavu. Obviněný těmito námitkami namítá porušení procesně právních zásad vyjádřených v ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. a domáhá se zjištění jiných, pro něj příznivějších, skutkových okolností, resp. změny skutkových zjištění učiněných soudy, nabízí k posouzení svoji verzi průběhu skutkového děje, přičemž teprve sekundárně v závislosti na takto dosažené změně skutkových zjištění by pak mělo podle ní dojít i ke změně právního posouzení skutku. Takovými námitkami však obviněný deklarovaný důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jiný důvod podle § 265b tr. ř. zjevně nenaplnil. Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněný.

Nejvyšší soud ve shodě s rozhodnutími Ústavního soudu a svou konstantní judikaturou opakuje, že Nejvyšší soud jako soud dovolací není obecnou třetí instancí, určenou ke komplexnímu přezkumu napadených rozhodnutí. Dovolací soud je na podkladě zákonného zmocnění oprávněn přezkoumávat napadená rozhodnutí jen z důvodů taxativně vymezených v ustanovení § 265b tr. ř., mezi kterými samotný přezkum skutkových zjištění soudu prvního stupně, resp. druhého stupně, nefiguruje.

Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů také vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž Nejvyšší soud mezi nimi neshledal žádný, natož pak extrémní rozpor, který by jediný mohl odůvodnit zásah do skutkového děje v řízení o dovolání.

Vzhledem k tomu, že obviněný N. M. ve svém mimořádném opravném prostředku opřeném o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil hmotně právní námitky, které byly dovolacím soudem shledány jako zjevně neopodstatněné, Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Pro úplnost je třeba dodat, že Nejvyšší soud o návrhu obviněného na odložení výkonu rozhodnutí nerozhodoval. Předseda senátu soudu prvního stupně takový návrh podle § 265h odst. 3 tr. ř. neučinil, proto bylo možno návrh obviněného považovat pouze za podnět k případnému postupu podle § 265o odst. 1 tr. ř. Pro takový postup však předseda senátu Nejvyššího soudu důvody neshledal.

Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. března 2007

Předseda senátu:

JUDr. Michal Mikláš