7 Tdo 29/2011
Datum rozhodnutí: 16.02.2011
Dotčené předpisy: § 173 odst. 1 tr. zákoník



7 Tdo 29/2011-20

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 16. února 2011 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného I. T. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 8. 2010, sp. zn. 13 To 270/2010, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 1 T 74/2010, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d mí t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 24. 5. 2010, sp. zn. 1 T 74/2010, byl obviněný uznán vinným trestnými činy (zločiny) loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Podle § 173 odst. 1 a § 185 odst. 2 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 roků, pro jehož výkon byl zařazen podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou a podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen také trest vyhoštění na dobu 8 roků.

Rozsudek soudu I. stupně napadl obviněný odvoláním, které směřovalo proti výroku o vině zločinem loupeže a proti výroku o trestu. Krajský soud v Praze odvolání obviněného usnesením ze dne 17. 8. 2010, sp. zn. 13 To 270/2010, zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.

Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný řádně a včas dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolání směřuje toliko proti výroku o vině zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, a proti výroku o trestu, který považuje za nepřiměřeně přísný. Obviněný uvedl, že soudy založily výrok o vině zločinem loupeže na výpovědi poškozené, která vypověděla, že po ní chtěl vědět co má v kabelce, ona mu ji otevřela a říkala, že má tak 20 Kč. Na to jí řekl, že nic nechce a poté ji začal osahávat a líbat, což ale odmítala. Nesouhlasí se závěrem soudů, že použil násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, což soudy dovodily z toho, že násilí z jeho strany předcházelo jeho požadavku na ukázání obsahu kabelky. Namítá, že předmětem jeho útoku nebyly majetkové hodnoty poškozené, ale jiný zájem, který vyvrcholil v jeho další jednání. Již to, že jeho jednání začalo chycením poškozené kolem pasu, svědčí podle jeho názoru o tom, že předmětem jeho útoku bylo něco jiného než majetek poškozené, který měla u sebe. Je otázkou, co vlastně mohl v její kabelce hledat, jako např. klíče od bytu poškozené a tato skutečnost nebyla zjištěna. Nepovažuje proto za správný závěr soudů, že jeho jednání rozhodně nenasvědčovalo tomu, že by mu od samotného počátku incidentu šlo pouze o sex.

Uložený trest považuje obviněný za nepřiměřeně přísný vzhledem k okolnostem případu a zejména následkům. Nepřiměřenost trestu by byla ještě zřejmější, pokud by jeho jednání nebylo kvalifikováno jako zločin loupeže. Navrhl proto, aby bylo napadené rozhodnutí zrušeno a věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že námitky obviněného směřují výhradně proti hodnocení provedených důkazů a dovolání tak fakticky napadá soudem učiněná skutková zjištění. Navrhl proto, aby bylo dovolání odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Obviněným uplatněnému důvodu dovolání proto neodpovídají námitky, že odůvodnění soudu I. stupně je nedostatečné a tento soud učinil nesprávné skutkové závěry.

Z obsahu dovolání je ale zřejmé, že obviněný namítá neexistenci loupežného úmyslu, tj. úmyslu zmocnit se cizí věci za užití násilí. Závěr o existenci úmyslu je závěrem právním, nejedná se proto o skutkovou otázku a v tomto rozsahu také námitky obviněného lze podřadit pod uplatněný důvod dovolání.

Podle výroku o vině ad 1) rozsudku soudu I. stupně se obviněný zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku dopustil tím, že dne 6. 3. 2010 v době kolem 02.15 hodin v P., v místech u garáží za domem, přistoupil ke zde procházející L. P., která se vracela do svého bydliště v P., v úmyslu za použití násilí odcizit jí věci, začal poškozenou chytat kolem pasu a když požadovala, aby svého jednání zanechal, poškozenou udeřil otevřenou dlaní do čela a dále do tváří, čímž jí zranil na horním rtu a požadoval po ní, aby mu ukázala obsah kabelky, za kabelku poškozenou držel, přičemž ze strachu mu poškozená ukázala kapsičku kabelky a vzhledem k tomu, že zde nic neměla, žádné věci jí neodcizil.

Z hlediska existence úmyslu obviněného zmocnit se cizí věci za užití násilí ve smyslu ustanovení § 173 odst. 1 tr. zákoníku, je podstatné skutkové zjištění soudu I. stupně, že poté co jí chytil kolem pasu, a po odmítnutí tohoto jeho jednání poškozenou udeřil otevřenou dlaní do obličeje, vzápětí na to ji požádal, aby mu ukázala obsah kabelky, za kterou ji držel. Poškozená k tomu uvedla, že jí chytil kabelku a chtěl vědět co v ní má. Poté, co ji otevřela a řekla, že má tak 20 Kč, chtěl obviněný vidět co má v postranní kapse u kabelky. I když obviněný popírá, že by měl v úmyslu zmocnit se věci poškozené, je z jeho jednání zřejmé, že zjišťoval jaké věci má poškozená v kabelce a nespokojil se pouze s jejím tvrzením, že má jen asi 20 Kč. Obviněný zjevně až poté co zjistil, že poškozená v kabelce skutečně nemá žádné věci, začal jí osahávat a líbat. Sexuálně motivované jednání obviněného vůči poškozené tak následovalo až poté, co vůči ní použil fyzického násilí a zjišťoval co má v kabelce. Že předmětem jeho zájmu byly především peníze poškozené, svědčí zejména vyjádření poškozené, že má pouze asi 20 Kč, ale také výpověď samotného obviněného. Ten sice průběh celé události popisuje zcela odlišně, ale sám uvedl, že předmětem jejich rozhovoru byly peníze a také uvedl, že poškozená křičela zřejmě kvůli penězům. Odvolací soud proto správně uvedl, že jednání obviněného rozhodně nenasvědčovalo tomu, že by od samého počátku incidentu šlo pouze o sex, jak tvrdí obviněný. Zjištěné skutečnosti tak spolehlivě potvrzují správnost závěru soudů, že obviněný v bodě 1) rozsudku soudu I. stupně jednal v úmyslu zmocnit se cizí věci, tj. v loupežném úmyslu.

Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že obviněný svým jednáním naplnil namítanou subjektivní stránku zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Napadené rozhodnutí tak z hlediska této námitky nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku a uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není ve věci dán. Proto bylo dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

K námitkám obviněného ohledně nepřiměřené přísnosti uloženého trestu přitom Nejvyšší soud nepřihlížel, protože otázka přiměřenosti uloženého trestu není důvodem dovolání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. února 2011

Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš