7 Tdo 289/2007
Datum rozhodnutí: 28.03.2007
Dotčené předpisy:




7 Tdo 289/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 28. března 2007 o dovoláních obviněných K. F., a D. K., která podali proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 3 To 94/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 45 T 3/2006, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných K. F. a D. K. o d m í t a j í .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 6. 2006, sp. zn. 45 T 3/2006, byl obviněný K. F. uznán vinným pod body 5., 6., 7. a 8. výroku o vině trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a za tento trestný čin byl odsouzen podle § 234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmi roků. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Obviněný D. K. byl uznán vinným pod body 1., 2., 3., 5., 6. a 7. tohoto rozsudku trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a za tento trestný čin byl odsouzen podle § 234 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmi roků. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Tímto rozsudkem byli odsouzeni také spoluobvinění R. H., M. H., K. M. a D. Š. k nepodmíněným trestům odnětí svobody za trestné činy loupeže podle § 234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., přičemž obviněný R. H. byl takto uznán vinným jako zvlášť nebezpečný recidivista. Podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. zák. bylo rozhodnuto o zabrání věci a dále soud rozhodl podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. o nárocích poškozených na náhradu škody. Odvolání všech obviněných byla usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 3 To 94/2006, podle § 256 tr. ř. zamítnuta.

Proti tomuto usnesení podal obviněný K. F. prostřednictvím obhájce dovolání, které opírá o důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a), g) a d) tr. ř. Podle obviněného soud neprovedl důležité dokazování v otázce, zda vznikla dne 27. 1. 2005 poškozené E. Š. těžká újma na zdraví těžká stresová porucha a zda za tuto poruchu nesou trestní odpovědnost obvinění, a to s ohledem k existenci či neexistenci příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem. Podle obviněného se od posouzení této otázky odvíjí závěr o vině právní kvalifikaci i závěr o trestu. Tato otázka má podle obviněného i vliv na věcnou příslušnost Krajského soudu v Ostravě. Dále obviněný namítl, že v trestní věci byl ustanoven pouze jeden znalec, ačkoliv jestliže jde o objasnění skutečnosti zvláště důležité, musí být podle § 105 odst. 4 tr. ř. ustanoveni dva znalci. Soud se však spokojil s názorem jediného znalce a podle obviněného je nutno odborné názory jednoho znalce podepřít alespoň dalším znaleckým posudkem. Poukázal také na to, že poškozená odmítala delší dobu odbornou pomoc a že tedy následky v její psychice nelze bez dalšího posouzení přičítat události ze dne 27. 1. 2005. Namítl také, že o správnosti posudku znalce jsou důvodné pochybnosti, zejména je podle něj třeba vzít v úvahu, že i kdyby svědkyně utrpěla stres, bylo povinností lékařů poskytnout jí hned po události kvalifikovanou pomoc a intervenci, která mohla tvrzeným následkům bez potíží zabránit.

Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 3 To 94/2006, a věc vrátil Krajskému soudu v Ostravě podle § 256l odst. 1 tr. ř. (správně má být § 265l odst. 1 tr. ř.) k doplnění dokazování.

Obviněný D. K. podal prostřednictvím obhájce dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 3 To 94/2006, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 6. 2006, sp. zn. 45 T 3/2006, proti výrokům o vině pod body 2. a 5. rozsudku soudu prvního stupně, jimiž byl uznán vinným přísnější právní kvalifikací skutku podle § 234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Obviněný podal dovolání, které se opírá o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle jeho názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Kromě obsáhlé reprodukce části odůvodnění usnesení odvolacího soudu obviněný vyjádřil nesouhlas se závěrem soudu, podle něhož mnohočetná zranění způsobená poškozené E. Š. sama o sobě poškozenou dlouhodobě závažným způsobem omezovala v obvyklém způsobu života. Obviněný uvedl, že skutková zjištění nevyjadřují ve své obsahové stránce dovozovanou přísnější právní kvalifikaci a namítl, že provedené důkazy neposkytují oporu pro závěr soudů o tom, že formou nevědomé nedbalosti zavinil těžší následek. Podle obviněného jsou závěry Vrchního soudu v Olomouci v rozpor s provedenými důkazy, zejména závěrem znaleckého posudku znalce MUDr. I. D., PhD., podle něhož bylo poškozené E. Š. způsobeno středně těžké zranění, jehož doba léčení nepřekročí šest týdnů. Obviněný uvedl, že soudy obou stupňů se nevypořádaly se všemi otázkami významnými pro rozhodnutí, a proto vznikají pochybnosti o správnosti skutkových zjištění, a v návaznosti na to i pochybnosti o správnosti použité právní kvalifikace. Podle obviněného se zejména soud prvního stupně dostatečně nezabýval tím, zda důvod použité kvalifikované skutkové podstaty trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. je dán i z hlediska naplnění subjektivní stránky trestného činu. Soudy obou stupňů podle něj přehlížejí formu účasti obviněného na předmětném jednání, zejména to, že fyzickým násilím nepůsobil na tělesnou integritu poškozených. Skutková zjištění soudu prvního stupně podle obviněného neobsahují takové skutečnosti, na jejichž základě by bylo možno dovodit mimořádnou intenzitu násilí, nebo déle trvající stres u poškozené E. B. Stejně tak zdravotní potíže poškozené E. Š. nelze podřadit pod pojem vážné újmy na zdraví. Z těchto důvodů mělo být jeho jednání posouzeno pouze jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. Nesprávné právní posouzení skutku ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný spatřuje v tom, že skutky popsané v bodě 2. a 5. výroku rozsudku soudu prvního stupně nelze ve vztahu k němu podřadit pod kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu loupeže. Namítl také, že odvolací soud nepovažoval za důvod ke zrušujícímu rozhodnutí absenci odkazů na právní závěr o spáchání trestného jednání formou spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák.

Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 6. 2006, sp. zn. 45 T 3/2006, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 3 To 94/2006, v části, která se týká obviněného D. K. a dále, aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší státní zástupkyně v písemném vyjádření k dovolání obou obviněných navrhla, aby obě dovolání Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněná. K dovolání obviněného K. F. uvedla, že jeho námitky směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění, pokud obviněný polemizuje se závěry znaleckého posudku MUDr. I. D. a porušení procesního ustanovení § 104 odst. 5 tr. ř. Podle nejvyšší státní zástupkyně lze pod uplatněný dovolací důvod, ovšem s jistou dávkou tolerance, podřadit pouze ty námitky obviněného, které se týkají existence příčinné souvislosti mezi stresovou poruchou poškozené E. Š. a prožitou událostí. Ze skutkových zjištění uvedených v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že tato poškozená se skutečně plně nepodrobovala odborné psychiatrické léčbě a že psychiatrickou pomoc vyhledala až po několika týdnech, v jejichž průběhu se snažila psychické problémy zvládnout sama. K těmto námitkám uvedla, že nepochybně bylo základní příčinou poškození zdraví poškozené jednání obviněných. Bez tohoto jednání by se u poškozené vůbec nerozvinula posttraumatická stresová porucha a i kdyby se na vývoji poruchy jako další příčina podílel negativní přístup poškozené k psychiatrické léčbě, neměla by taková okolnost žádný vliv na závěr o existenci příčinné souvislosti mezi jednáním obviněných a způsobeným škodlivým následkem. V tomto směru poukázala na zjištění uvedená v usnesení odvolacího soudu na č. l. 302 spisu, podle kterého na průběh a vývoj vyvolané poruchy neměla žádný podstatný vliv okolnost, že se poškozená zpočátku nepodrobovala specializované psychiatrické péči.

Pokud jde o další dovolací důvody podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) a d) tr. ř., k těmto obviněný neuvedl žádnou konkrétní argumentaci, a proto k nim nelze pro absenci konkrétních dovolacích námitek přihlížet.

K dovolání obviněného D. K. se vyjádřila tak, že dovolání považuje za zjevně neopodstatněné, pokud obviněný zpochybňuje způsobení těžšího následku, a plně se ztotožnila s argumentací odvolacího soudu uvedené na č. l. 302 až 303 spisu. Zde odvolací soud vyložil obecné zásady platné pro posuzování zavinění ve vztahu k tzv. těžšímu následku a současně konstatoval, že s ohledem na způsob spáchání útoků pod body 2. a 5. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně (použití zbraní, masek, spáchání trestného jednání v pozdních nočních hodinách, brutálním způsobem, popř. vůči osamělé osobě) obvinění měli a mohli předpokládat vznik psychické újmy u poškozených. Poukázala na to, že újma na zdraví může být způsobena i jiným způsobem než fyzickým násilím a odkázala přitom na závěry uvedené v odůvodnění napadeného usnesení na č. l. 307 308 spisu, z nichž vyplývá, že existence zavinění ve vztahu k těžšímu následku se vztahuje i na ty obviněné, kteří se přímo na fyzickém násilí nepodíleli. Odmítla námitku o absenci odkazů na právní závěr o spáchání trestného jednání ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Uvedla, že výroková část rozsudku soudu prvního stupně sice neobsahuje citaci uvedeného zákonného ustanovení, avšak spolupachatelství není samostatnou formou trestného činu, a proto není nutné ve výroku o vině při označení trestného činu citovat také ustanovení § 9 odst. 2 tr. zák. Z těchto důvodů nejvyšší státní zástupkyně považuje všechny námitky obviněného, které uplatnil v dovolání, za zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného K. F. i dovolání D. K. jsou zjevně neopodstatněná. Vycházel přitom z následujících skutečností.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda námitky uplatněné v dovolání lze považovat za důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a), d) a g) tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu rozhodnutí dovolacím soudem.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z této zákonné formulace vyplývá, že dovolání, které se opírá o tento dovolací důvod, je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Nejvyšší soud je povinen v řízení o dovolání zásadně vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně, učiněného v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na takto zjištěný skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu nemůže změnit. Dovolání je totiž specifickým mimořádným opravným prostředkem, který je určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav věci, neboť by se tím dostal do postavení soudu prvního stupně, který je soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci, popř. do postavení soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/2003). S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost povedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. či namítat jiné porušení trestního řádu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/2003).

Nejvyšší soud zjistil, že obviněný K. F. sice uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nenamítal však primárně nesprávnost právního posouzení skutku, ale uvedl pouze odlišnou verzi skutkového stavu, a tím napadl skutková zjištění učiněná soudy obou stupňů. Nejvyšší soud připomíná, že s námitkami uplatněnými v dovolání se zabývaly a přesvědčivě vypořádaly soudy obou stupňů již v předcházejících rozhodnutích, přičemž z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je mimo jiné patrno, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a jakými úvahami se řídily, když posuzovaly prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Nejvyšší soud podotýká, že odůvodnění rozhodnutí soudů jsou v souladu s § 125 odst. 1 tr. ř. a s § 134 odst. 2 tr. ř. řádně odůvodněna. Nepřisvědčil ani námitce obviněného, že ve věci měli být podle § 105 odst. 4 tr. ř. ustanoveni dva znalci, protože podle jeho názoru šlo objasnění skutečnosti zvláště důležité. Jde o námitku, která se týká postupu při dokazování a taková námitka nenaplňuje svým obsahem uplatněný důvod dovolání. Přesto Nejvyšší soud podotýká, že přibrání jen jednoho znalce podle § 105 odst. 1 tr. ř. pro objasnění skutečnosti důležité pro trestní řízení bylo v souladu se zákonem, když soudy obou stupňů navíc posuzovaly právní otázku vzniku a trvání těžké újmy na zdraví u poškozených i na základě dalších důkazů.

Podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Obviněný výslovně tento důvod dovolání neodůvodnil a omezil se jen na zmínku, že od závěru, zda jde o těžkou újmu na zdraví a zda je tato újma v příčinné souvislosti s událostí ze dne 27. 1. 2005 se odvíjí závěry o vině i trestu, a že tato otázka má vliv i na věcnou příslušnost Krajského soudu v Ostravě. Obviněný tak naznačuje, že ve věci by mohl rozhodovat soud prvního stupně v případě kvalifikace skutku jako trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. Bylo již zmíněno, že Nejvyšší soud je v dovolacím řízení vázán skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, které na základě nich dospěly k právnímu závěru o přísnější právní kvalifikaci skutku podle § 234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., přičemž tato kvalifikace skutku zakládá věcnou příslušnost krajského soudu jako soudu prvního stupně (§ 17 odst. 1 tr. ř.). Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. by však vzhledem k dovětku v tomto ustanovení, ledaže by rozhodl soud vyššího stupně nebyl v tomto případě dán.

Podle § 265b odst. 1 písm. d) tř. ř. lze dovolání podat, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Tento důvod dovolání obviněný vůbec neodůvodnil, a proto se jím Nejvyšší soud nemohl zabývat.

Obviněný K. F. dovoláním brojí proti bodu 5. rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s rozhodnutím odvolacího soudu, obviněný D. K. proti bodům 2. a 5. týchž rozhodnutí.

Pod bodem 2. zmíněných rozhodnutí byli uznáni obviněný M. H., D. K. a D. Š. tím, že dne 8. 1. 2005 kolem 20:00 hodin, po předchozí společné dohodě poté, když obžalovaný D. K. vytipoval objekt a zajistil pistoli, v úmyslu zmocnit se peněz, přijeli k prodejně večerky a poté, co se přesvědčili, že v prodejně nejsou zákazníci, zůstal obviněný D. K. sedět ve vozidle jako řidič a obviněný M. H. a D. Š., maskováni kuklami, vstoupili do prodejny, kde obviněný M. H. namířil pistolí na prodavačku E. B. a vyzval ji slovy: Dělej, pohni se, otevři tu kasu k vydání peněz z pokladny, což poškozená ze strachu učinila, pokladnu otevřela a obviněný D. Š. z ní odcizil finanční hotovost ve výši 2.650,- Kč ke škodě majitelky prodejny J. Š., poté z místa činu utekli do vozidla, v němž čekal obviněný D. K., peníze si rozdělili a použili pro svou potřebu, přičemž svým jednáním způsobili poškozené E. B. posttraumatickou stresovou poruchu, která si vyžádala léčení spojené s pracovní neschopností od 25. 1. 2005 do 2. 5. 2005, přičemž ambulantní psychosomatická léčba poškozené medikamenty trvá do současné doby.

Pod bodem 5. byli obvinění K. F., R. H., D. K. a K. M. uznáni vinnými tím, že dne 27. 1. 2005 kolem 01:30 hodin, po předchozí společné dohodě a v úmyslu zmocnit se peněz, přijeli vozidlem obviněného K. F. k restauraci majitele L. Š., kde obviněný R. H. a K. F. zůstali sedět ve vozidle a obviněný D. K. a K. M. vešli dovnitř, kde jako běžní zákazníci vyčkali odchodu posledních hostů a poté o této skutečnosti telefonicky informovali obviněné K. F. a R. H., kteří seděli venku ve vozidle, přičemž ihned poté do restaurace vběhl obviněný K. F., maskován kuklou a s pistolí v ruce požadoval po poškozeném L. Š. vydání peněz a klíčů od automatů, v tom okamžiku do poškozeného některý z obviněných strčil a na zemi ho začal svazovat, což však nedokončil, vzhledem k tomu, že se obviněným nepodařilo odemknout automaty a na jejich výzvu tak učinil poškozený, přičemž z automatů následně obvinění K. M. a D. K. odcizili finanční hotovost ve výši 37.109,- Kč, z rulety částku ve výši 15.700,- Kč, z kapsy kalhot poškozeného číšnický flek v hodnotě 100,- Kč s finanční hotovostí ve výši nejméně 34.000,- Kč, obviněný K. F. odcizil z regálu výčepního pultu finanční hotovost určenou pro hru na automatech ve výši 10.700,- Kč, 8 krabiček cigaret v hodnotě 456,- Kč a poté vyběhl po schodech do I. patra objektu, kde fyzicky napadl poškozenou E. Š. tím způsobem, že ji povalil na postel, přiložil jí na obličej polštář, škrtil ji a když se poškozená bránila a křičela, snažil se jí nacpat do úst nezjištěný materiál a připevnit jej páskou, načež do této místnosti vešel také obviněný D. K. a odcizil ke škodě poškozené E. Š. hodinky v hodnotě 250,- Kč a prsten ze žlutého kovu v hodnotě 3.500,- Kč, které měla odloženy na stole vedle válendy, prohledal celý pokoj i vedle umístěnou kancelář, ale nic dalšího neodcizil, přičemž v prostoru restaurace obvinění fyzicky napadli úderem pěstí do obličeje také poškozeného L. K., který poté upadl na zem a obvinění i s odcizenými penězi a věcmi z restaurace utekli a všichni společně i s obviněným R. H., který na ně čekal před restaurací ve vozidle, odjeli, přičemž svým jednáním způsobili poškozenému L. Š. odcizením peněz a věcí celkovou škodu ve výši 98.065,- Kč, poškozené E. Š. škodu ve výši 3.750,- Kč a fyzickým napadením způsobili poškozenému L. Š. zhmoždění pravého lokte, tržnou ránu délky 5 cm na pravém lokti a zhmoždění pravého ramene, kterážto zranění byla léčena následnou rehabilitací až do 30. 3. 2005, poškozenému L. K. způsobili naražení žeber vlevo, kteréžto zranění si vyžádalo pouze jednorázové lékařské ošetření a poškozené E. Š. způsobili mnohočetná pohmoždění měkkých tkání obličeje a nosu, pohmoždění pravého loketního kloubu a rozsáhlé zhmoždění hrtanu se zlomeninou chrupavky štítné vlevo, v důsledku čehož byla poškozená hospitalizována v době od 28. 1. 2005 do 1. 2. 2005 a celková doba léčení nepřesáhla čtyři týdny a dále se u poškozené E. Š. v důsledku jednání obviněných rozvinula posttraumatická stresová porucha, jejíž léčení medikamenty trvá do současné doby.

Oba obvinění namítají, že u poškozených E. Š. a E. B. nedošlo k těžké újmě na zdraví. Zákon vymezuje těžkou újmu na zdraví v § 89 odst. 7 tr. zák. tak, že se jí rozumí jen vážná porucha zdraví, nebo vážné onemocnění. Otázka, zda v konkrétním případě jde o těžkou újmu na zdraví, je otázkou právní, kterou musí řešit soud. Protože však jde o posouzení odborných otázek, přispívají k objasnění soudně lékařská hlediska. Z obsahu spisu je zřejmé, že jak soud prvního stupně tak odvolací soud se podrobně a v souladu se zákonem zabývaly tím, zda jednáním obou obviněných byla způsobena poškozeným E. B. a E. Š. těžká újma na zdraví. V tomto směru lze poukázat na odůvodnění napadeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci na č. l. 298 302 spisu, v němž vyložil, že v posuzovaných případech poškozených E. B. a E. Š. je z provedeného dokazování zřejmé, že obě poškozené utrpěly vážnou poruchu na zdraví, která trvala delší dobu, přičemž soudní praxe považuje za velmi citelnou újmu v obvyklém způsobu života poškozeného dobu nejméně šesti týdnů. Za takovou újmu na zdraví je možno považovat nejenom poruchu zdraví fyzického, ale i duševního charakteru (č. 9/1981 a č. 51/1983 Sb. rozh. tr.). Je tedy zřejmé, že námitky obou obviněných, pokud jde o způsobení těžké újmy na zdraví zmíněným poškozeným jsou zcela nedůvodné. Obviněný D. K. kromě toho namítal, že z provedených důkazů nevyplývá, že by došlo na základě dohody k rozdělení úloh, a že odvolací soud nepovažoval absenci odkazu na právní závěr o spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. za pochybení. První část námitky je námitkou skutkovou a Nejvyššímu soudu nepřísluší se jí zabývat. Spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. nemá povahu zvláštní formy trestného činu podle § 89 odst. 1 tr. zák. a žádné zákonné ustanovení nevyžaduje, aby bylo vyjádřeno ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku též výslovným právním závěrem o tom, že obviněný spáchal trestný čin jako spolupachatel (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. 5 Tdo 944/2003).

Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obou obviněných odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako dovolání zjevně neopodstatněná. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. března 2007

Předseda senátu

JUDr. Jindřich Urbánek