7 Tdo 279/2009
Datum rozhodnutí: 19.03.2009
Dotčené předpisy:




7 Tdo 279/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 19. března 2009 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného P. S., které podal proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2008, sp. zn. 67 To 253/2008, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 51 T 1/2008, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 10. 6. 2008, sp. zn. 51 T 1/2008, byl obviněný uznán vinným trestnými činy výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. (v rozsudku chybně uvedeno § 222), kterých se dopustil tím, že dne 11. 11. 2005 kolem 23:30 hod. před restaurací F. v P., ul. K. S. po předchozím slovním konfliktu uvnitř restaurace obžalovaný chytil poškozeného P. N. za ruce zezadu, slovně nabádal, aby jej původně spoluobžalovaný V. F. kopl do obličeje, což tento opakovaně učinil a dále ho několikrát do obličeje udeřil pěstí v důsledku čehož dotyčný utrpěl pohmoždění pravé spánkové krajiny, tržně zhmožděnou ránu pravého obočí, pohmoždění levé tváře, oboustranný brýlový výron s krevním výronem pod spojivkou pravého oka s přechodným zhoršením zraku, kdy zranění již poškozeného v běžném způsobu života omezovalo minimálně po dobu 10 dnů.

Za to byl odsouzen podle § 221 odst. 1, § 35 odst. 1 a § 53 odst. 2 písm. b) odst. 3 tr. zák. k úhrnnému peněžitému trestu ve výměře 15.000,- Kč. Podle § 54 odst. 3 tr. zák. byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce, a podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost k náhradě škody ve výši 4.135,- Kč.

Proti citovanému rozsudku soudu I. stupně podal obviněný odvolání, které bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2008, sp. zn. 67 To 253/2008, zamítnuto podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.

Usnesení odvolacího soudu napadl obviněný řádně a včas podaným dovoláním, ve kterém uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nesprávné právní posouzení skutku spatřuje předně v tom, že byl uznán vinným jednáním, kterého se měl dopustit společně se spoluobžalovaným V. F. v podstatě ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., ale tento spolupachatel byl pravomocně zproštěn obžaloby. Nelze však podle jeho názoru konstruovat spáchání trestného činu ve spolupachatelství s někým, kdo byl zproštěn obžaloby.

Dále nesprávné právní posouzení skutku spatřuje obviněný v tom, že soud neaplikoval ustanovení § 13 tr. zák., když se daného jednání podle jeho názoru dopustil evidentně v nutné obraně, protože hájil zájem chráněný trestním zákonem, a to zdraví a život V. F. Jeho motivem tak bylo bránit napadeného před útočníkem a nikoliv jinému ublížit na zdraví nebo se dopustit výtržnictví, a rozhodně tak nenarušoval veřejný klid a pořádek. Proto podle jeho názoru soudy pochybily, když jeho jednání kvalifikovaly jako trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., když evidentně motivem jeho jednání byla obrana a ne narušování veřejného klidu a pořádku. Protože chránil V. F. před útokem nožem, tak nemohl ani překročit meze nutné obrany a jeho jednání nemůže být ani trestným činem ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák.

Obviněný rovněž poukázal na to, že předchozí konflikt v restauraci měl poškozený s personálem restaurace a nikoli s ním, kdy se do kontaktu s poškozeným dostal až před restaurací, kde nožem poškozený ohrožoval V. F. Celou situaci navodil poškozený, který byl agresivní a měl v restauraci konflikty s personálem. Nečekaně se pak objevil před restaurací s nožem v ruce, tímto nožem bezprostředně ohrožoval V. F., a to byl jediný důvod, proč mu zasadil údery. Poškozený P. N. a svědkyně I. W., že vypovídali přitom nepravdivě o tom, že poškozený nebyl opilý a nedopouštěl se žádného výtržnického jednání, a nelze jim proto uvěřit, že by pravdivě vypovídali o průběhu samotného skutku.

V závěru dovolání proto obviněný navrhl, aby byla rozhodnutí soudů obou stupňů zrušena, a věc byla vrácena soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že již soudy dříve činné ve věci zjistily, že v restauraci došlo ke konfliktu poškozeného a jeho partnerky J. W., kteří byli podnapilí a nevhodně se chovali, s personálem restaurace. Poškozený byl vyváděn z restaurace provozovatelem P. K., když do věci zasáhl i obviněný s V. F. Po vyvedení poškozeného na chodník, ho oba napadli, a to zejména obviněný způsobem uvedeným ve skutku. Přítomnost nože nebyla nijak potvrzena, a výpověď obviněného o hrozbě nožem ze strany poškozeného, soudy obou stupňů shledaly účelovou. Jednání V. F. bylo přitom předmětem posouzení v jiné trestní věci, a k rozhodnutí v této jiné věci nelze s ohledem na znění § 9 odst. 1 tr. zák. nijak přihlížet při posouzení jeho viny. Soudy pak správně posoudily jednání obviněného jako trestné činy podle § 221 odst. 1 a § 202 odst. 1 tr. zák., protože až následně, po verbálním konfliktu původně vyprovokovaném poškozeným, do kterého obviněný zasáhl již v restauraci, následně již bez dalšího podstatného důvodu fyzicky poškozeného napadl na ulici před restaurací a způsobil mu zranění. Státní zástupce proto navrhl, aby bylo dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.



Uvedeným požadavkům na hmotně právní povahu dovolacích námitek ale neodpovídají námitky obviněného, byť v obecné poloze námitka jednání v nutné obraně má tuto povahu. Je tomu tak proto, že i tato námitka musí vycházet ze skutkového stavu zjištěného soudy v původním řízení, který je pro Nejvyšší soud východiskem při posuzování správnosti hmotně právního posouzení, a to i v případě existence podmínek nutné obrany. Jak vyplývá z obsahu citovaného dovolání, je toto založeno na základní námitce, že se obviněný nemohl dopustit daných trestných činů, protože zakročoval proti poškozenému, který s nožem v ruce ohrožoval život a zdraví původně spoluobviněného V. F. Z tohoto svého tvrzení tak dovozuje jednak splnění podmínek nutné obrany podle § 13 tr. zák., když poškozeného fyzicky napadl údery pěstí pouze proto, že odvracel přímo hrozící útok na zájem chráněný trestním zákonem. Z téhož důvodu, že také nemohl narušit veřejný klid a pořádek, když motiv jeho jednání byl stejný.



Jak ale vyplývá z rozhodnutí soudů obou stupňů, již soud I. stupně obhajobu obviněného, jakož i výpověď původně spoluobviněného, ale v této trestní věci jako svědka vypovídajícího V. F., vyhodnotil ohledně existence nože u poškozeného jako účelovou. Se skutkovým závěrem soudu I. stupně, že poškozený v době napadení nedržel v ruce nůž a že obhajoba obviněného je v tomto směru účelová, se plně ztotožnil i soud odvolací. Z tohoto důvodu právě oba soudy výslovně uvedly, že jednání obviněného nelze posoudit jako jednání v nutné obraně, protože nechránil V. F. před napadením nožem ze strany poškozeného, ale naopak byl poškozený napaden obviněným i V. F. Domáhá-li se tedy obviněný dovoláním uznání podmínek nutné obrany s tvrzením, že odvracel přímo hrozící útok na zájem chráněný trestním zákonem ve smyslu § 13 tr. zák., je zřejmé, že se předně domáhá zásadně jiného hodnocení provedených důkazů a na základě toho i jiného skutkového zjištění o průběhu celého konfliktu s poškozeným. Až následně na takto změněném skutkovém stavu je pak založena jeho hmotně právní námitka o nenaplnění znaků trestných činů podle § 221 odst. 1 a § 202 odst. 1 tr. zák., resp. o splnění podmínek nutné obrany podle § 13 tr. zák. a tedy nedostatku trestnosti. Z tohoto důvodu nejsou námitky obviněného způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, protože neodpovídají uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Jediným důvodem opodstatňujícím výjimečný zásah do skutkových zjištění soudů, ke kterým dospěly v průběhu trestního stíhání, a tedy přehodnocení dokazování provedeného soudy v původním řízení, přichází v úvahu pouze v případě, kdy skutkové a následně i hmotně právní závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Existenci takovéhoto rozporu ale Nejvyšší soud ve věci neshledal a ostatně ani obviněný jej nenamítá. Přes složitou důkazní situaci vyznačující se zejména podstatnými změnami ve výpovědích svědka P. K. a rozpory mezi výpověďmi jak svědků, ale tak i částečně původně obou spoluobviněných, dospěl již soud I. stupně ke skutkovému zjištění, které má oporu v provedených důkazech. V odůvodnění rozsudku pak logicky zdůvodnil proč vzal za podklad svého rozhodnutí určité důkazy, a naopak proč k některým nepřihlížel, přičemž se zabýval i existujícími rozpory.

Pokud pak obviněný namítal, že nemůže být uznán vinným jednáním s jinou osobou jako spolupachatelem, když tato osoba byla za stejné jednání pravomocně zproštěna obžaloby, již státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání správně uvedl, že se jedná o rozhodnutí, ke kterému nelze v této trestní věci P. S. přihlížet. Ač soudy dospěly ohledně obviněného a V. F. ke zcela opačnému závěru, nelze přehlédnout, že ve věci V. F. soud vůbec neprovedl důkaz výpovědí poškozeného a svědkyně I. W. Zejména však nelze přehlédnout, že V. F. byl zproštěn obžaloby pro skutek, podle jehož popisu vycházejícího z obsahu vysvětlení poškozeného, mělo jednání P. S. spočívat pouze v držení poškozeného za ruce, přičemž veškeré přímé násilí včetně několika úderů do obličeje měl vykonat V. F. Obviněný P. S. byl ale uznán vinným m. j. právě tím, že to byl on kdo poškozeného několikrát udeřil pěstí do obličeje a nikoli V. F., jak bylo uvedeno v obžalobě. Nejde proto o stejné jednání, jak mylně uvedl odvolací soud. Nejde pak ani o případ, kdy každý ze spolupachatelů uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty daného trestného činu, která je naplněna až souhrnem jednání obou pachatelů. I tato námitka obviněného má tak svůj základ v jiných skutkových zjištěních.

Na základě uvedených důvodů bylo rozhodnuto tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto usnesení.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 19. března 2009

Předseda senátu:

JUDr. Michal Mikláš