7 Tdo 276/2007
Datum rozhodnutí: 30.05.2007
Dotčené předpisy:




7 Tdo 276/2007-I

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 30. května 2007 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného L. M., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 12 To 75/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 43 T 22/2005, t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se z r u š u j í usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 12 To 75/2006, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2006, sp. zn. 43 T 22/2005.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2006, sp. zn. 43 T 22/2005, byl obviněný L. M. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., který spáchal tím, že v období od 26. 10. 2000 do 24. 11. 2000 v sídle společnosti O. L., a. s. (dále jen: O. L., a. s. ), a jinde, opakovaně vystupoval ve vztahu k dalším subjektům jako jednatel společnosti T., s. r. o., (dále jen: T., s. r. o. ), ačkoliv byl již dne 26. 10. 2000 (správně má být dne 25. 10.2000) rozhodnutím jediného společníka odvolán z funkce jednatele, využil časového zpoždění zápisu tohoto stavu v obchodním rejstříku, takže pokračoval v jednání se zástupci společnosti O. L., a. s., o tzv. zpětném leasingu strojů pro dřevovýrobu, když v rámci těchto jednání předložil jako doklad o vlastnictví strojů společnosti T., s. r. o., kupní smlouvu o jejich koupi od M. d. z. Š., a. s., jejíž součástí byl seznam strojů, který v době jednání již neodpovídal skutečnému stavu a obsahoval i strojní zařízení v držení M. d. z. R., s. r. o., z titulu kupní smlouvy ze dne 4. 7. 2000, přesto uváděl celkovou hodnotu strojů 12.200.000,- Kč s tím, že přejdou do vlastnictví společnosti O. L., a. s., podpisem kupní smlouvy dne 16. 11. 2000 a poté na základě leasingové smlouvy vystavil po vzájemném zápočtu pohledávek dne 24. 11. 2000 fakturu společnosti O. L., a. s., na zaplacení částky 6.965.537,- Kč společnosti T., s. r. o., na účet, kam bylo požadované plnění skutečně poukázáno, přičemž se jednalo o jeho účet, nikoli o účet společnosti T., s. r. o., čímž způsobil společnosti O. L., a. s., škodu ve výši nejméně 6.965.537,-Kč. Za tento trestný čin byl odsouzen podle § 250 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.

Obviněný L. M. podal odvolání proti všem výrokům tohoto rozsudku. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 12 To 75/2006, odvolání obviněného zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.

Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 12 To 75/2006, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný namítl, že odvolací soud se nepřesvědčivě vypořádal s námitkami obsaženými v jeho odvolání s tím, že jednání popsané ve výroku rozsudku soudu prvního stupně nenaplňuje zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., protože osobě označené jako poškozený nevznikla škoda. Podle obviněného totiž společnosti O. L., a. s., nevznikla žádná škoda, protože jí vzniklo vlastnické právo k předmětnému strojnímu zařízení z kupní smlouvy ze dne 16. 11. 2000 uzavřené mezi společností T., s. r. o., a společností O. L., a. s. Tato smlouva byla podle jeho názoru platná, protože obviněný byl oprávněn jednat za společnost T., s. r. o., i když již nebyl jejím jednatelem, a to na základě údajného zmocnění tehdejšího jednatele. Pokud soud prvního stupně posoudil tuto plnou moc jako neplatnou, jednalo se o právní, nikoli skutkový závěr. Absolutní neplatnost kupní smlouvy ze dne 16. 11. 2000 je podle něj vyloučena i tím, že byl zapsán v obchodním rejstříku jako jednatel společnosti. Poukázal přitom na ustanovení § 27 odst. 2 obch. zák. a podotkl, že platnost této kupní smlouvy nenapadla žádná ze smluvních stran.

Obviněný v této souvislosti soudům vytkl, že se nezabývaly otázkou vlastnického práva ke strojům pro dřevovýrobu, když jednoznačně neuvedly, zda je kupní smlouva platná či nikoli a zda na jejím základě vzniklo společnosti O. L., a. s., vlastnické právo k předmětným strojům pro dřevovýrobu, přestože je tento závěr podstatný pro posouzení trestnosti jeho jednání. Dále v dovolání rozvíjel tři varianty, které podle něj mohly nastat ohledně platnosti této kupní smlouvy. Ve všech těchto případech dovodil, že kupní smlouva byla platně uzavřena, společnosti O. L., a. s., vzniklo vlastnické právo k předmětným strojům, a proto jí nevznikla škoda, zvláště když údajně nezaplatila celou kupní cenu. Podle obviněného nevznikla škoda ani společnosti T., s. r. o., která ani nepožadovala zaplacení kupní ceny. Dále uvedl, že z hlediska vzniku škody není rozhodné, že kupní cena za příslušné stroje byla uhrazena ve prospěch jeho účtu namísto účtu společnosti T., s. r. o., protože takový způsob byl podle něj dohodnut ve smlouvě a s vědomím společnosti T., s. r. o., neboť údajně existoval závazkový vztah mezi obviněným a společností T., s. r. o.

Obviněný se též ohradil proti tomu, že za okolnost svědčící o jeho podvodném úmyslu je označena skutečnost, že předložil společnosti O. L., a. s., jako doklad o tom, že stroje jsou ve vlastnictví společnosti T., s. r. o., kupní smlouvu ze dne 4. 5. 2000 uzavřenou mezi společnostmi M. d. z., Š., a. s. (jako prodávající) a T., s. r. o. (jako kupující), přestože již některé tyto stroje držela na základě kupní smlouvy ze dne 4. 7. 2000 společnost M. d. z. R., s. r. o. Podle něj touto smlouvou společnost T., s. r. o., pouze prokazovala, že stroje nabyla do vlastnictví a nikoli, že je i nadále vlastní. Namítl, že nikde není uvedeno, že by předmětem kupní smlouvy mezi společností T., s. r. o., a společností O. L., a. s., byly všechny stroje uvedené na seznamu v příloze a výslovně zdůraznil, že kupované stroje jsou na jiném seznamu, který byl podstatně odlišný a kratší. Obviněný dále odmítl závěr soudů, že některá strojní zařízení byla v držení společnosti M. d. z. R., s. r. o., jako zcela nekonkrétní, z něhož nelze dovodit jeho protiprávní jednání. Proti závěru odvolacího soudu, že podvodné jednání je prokázáno i tím, že nenásledovala dodávka zboží namítl, že soudy nepochopily princip tzv. zpětného leasingu, při kterém kupující nepřebírá věc do držení. Podle obviněného soudy pochybily, když jako poškozeného označily společnost O. L., a. s., přestože jí podle jeho názoru nevznikla škoda.

Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 12 To 75/2006, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2006, sp. zn. 43 T 22/2005, a protože obžaloba není projednatelná v hlavním líčení, aby věc vrátil státnímu zástupci k novému projednání a rozhodnutí .

Nejvyšší státní zástupkyně v písemném vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že námitky obviněného jsou právního charakteru s výjimkou výhrady obviněného která se týká jeho jednání na podkladě písemné plné moci vystavené novým jednatelem společnosti T., s. r. o., protože soud prvního stupně dospěl ke skutkovému závěru, že předmětná plná moc byla vyhotovena dodatečně, který nelze v řízení o odvolání zpochybňovat. Dále uvedla, že otázka vlastnictví strojů pro dřevovýrobu nebyla předmětem dokazování, a proto není vyloučeno, že společnost O. L., a. s., se stala vlastníkem předmětných strojů. Odmítla však názor soudů, že z hlediska trestní odpovědnosti pachatele je otázka vlastnictví strojů bez významu. Podle § 446 obch. zák. totiž mohlo přejít na kupující společnost O. L., a. s., vlastnické právo ke strojnímu zařízení. Soudy se touto otázkou nezabývaly, a proto nelze bez dalšího dospět k závěru o způsobení škody velkého rozsahu jako znaku trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. V této souvislosti připomněla rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve věci vedené pod sp. zn. 3 Tdo 279/2005, podle kterého v případě podvodného jednání prodávajícího v obchodněprávní oblasti nevznikne kupujícímu škoda, pokud s ohledem na ustanovení § 446 obch. zák. nabude vlastnické právo k věci. Dodala však, že o vzniku škody by bylo možno uvažovat, pokud by společnost O. L., a. s., nabyla jen formální, holé vlastnictví, ale nemohla by reálně vykonávat vlastnická práva podle § 123 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. Ani v tomto směru však podle ní rozhodnutí soudů obou stupňů neobsahují žádná skutková zjištění. Skutečnost, že kupní cena byla zaplacena na účet obviněného, podle ní spíše svědčí pro závěr, že škoda vznikla společnosti T., s. r. o.

K otázce neplatnosti kupní smlouvy konstatovala, že podvodné jednání jednoho z účastníků smlouvy je pouze důvodem relativní neplatnosti smlouvy, jíž se však žádná ze smluvních stran nedomáhala. Ke skutečnosti, že obviněný již nebyl v době uzavření kupní smlouvy se společností O. L., a. s., tj. dne 16. 11. 2000, jednatelem společnosti T., s. r. o., a ani jí podle názoru obou stupňů nebyl pověřen k jednání, uvedla, že společnost T., s. r. o., se podle § 27 odst. 2 obch. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2000, ani nemohla domáhat toho, že za ni jednal obviněný jako osoba, která k jednání nebyla oprávněna. Podle nejvyšší státní zástupkyně je zřejmé, že obviněný při uzavírání smluv se společností O. L., a. s., přinejmenším zamlčel některé podstatné okolnosti. Pokud by však nedošlo ke vzniku škody, pak by podle jejího názoru nepostačovalo podvodné jednání obviněného samo o sobě k naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. Soudy neřešily jako předběžnou otázku podle § 9 odst. 1 tr. ř. otázku vlastnického práva k předmětným strojům a ani se nezabývaly otázkami fyzického osudu těchto strojů. Podle názoru nejvyšší státní zástupkyně nelze z dosud učiněných skutkových zjištění dospět k závěru, že společnosti O. L., a. s., vznikla škoda ve výši 6.965.537,- Kč, a že tedy byly naplněny veškeré zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák.

Nejvyšší státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 12 To 75/2006, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z této zákonné formulace vyplývá, že dovolání, které se opírá o tento dovolací důvod, je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, a nikoliv z hlediska procesních předpisů. Nejvyšší soud je v řízení o dovolání povinen zásadně vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně, učiněného v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na takto zjištěný skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu nemůže změnit.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že podané dovolání je zčásti důvodné. Vycházel přitom z následujících skutečností:

Trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Pachatel tohoto trestného činu bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti nebo peněžitým trestem nebo propadnutím věci. Podle § 250 odst. 4 tr. zák. odnětím svobody na pět až dvanáct let bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 škodu velkého rozsahu. Škodou velkého rozsahu se podle § 89 odst. 11 tr. zák. rozumí škoda dosahující nejméně částky 5.000.000,- Kč. Podvodné jednání může spočívat v uvedení někoho v omyl, využití něčího omylu nebo zamlčení podstatných skutečností. Jde o úmyslný trestný čin, který je dokonán obohacením pachatele nebo jiného. Uvedení v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci.

Vrchní soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že obviněný jednal se zástupci společnosti O. L., a. s., o tzv. zpětném leasingu v době, kdy již k tomu nebyl oprávněn a v rámci těchto jednání předložil doklad, jehož součástí byl seznam strojů, který neodpovídal skutečnému stavu a obsahoval i strojní zařízení v držení někoho jiného. Za rozhodující považoval, že obviněný nebyl oprávněn s těmito stroji disponovat, a pokud tak činil, uvedl tím jiného v omyl. Odvolací soud se zabýval též tím, kdo je poškozeným a způsobenou škodou. Vycházeje ze skutkových zjištění dovodil, že obviněný způsobil společnosti O. L., a. s., škodu ve výši nejméně 6.965.537,- Kč tím, že na uvedenou částku vystavil fakturu, v níž neuvedl číslo účtu společnosti T., s. r. o., ale číslo svého účtu a na tento účet byla uvedená částka společností O. L., a. s., skutečně poukázána, avšak dodávka zboží ze strany obviněného po zaplacení kupní ceny nenásledovala. Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí též uvedl, že Městský soud v Praze postupoval správně, když se nezabýval otázkou vlastnického práva ke strojům pro dřevovýrobu a že je mylné tvrzení obviněného, že smlouva (míněna zřejmě smlouva ze dne 16. 11. 2000 uzavřená mezi společností T., s. r. o., a společností O. L., a. s.) byla platně uzavřena.

Tento názor Vrchního soudu v Praze, kterým se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, není správný. Soudy obou stupňů se měly zabývat otázkou, kdo byl vlastníkem strojů pro dřevovýrobu, které byly předmětem kupní smlouvy ze dne 16. 11. 2000 a současně téhož dne uzavřené smlouvy o finančním leasingu, která se týkala týchž strojů. Ze spisu totiž vyplývá, že obviněný L. M. se stal dne 30. 3. 2000 jednatelem a jediným společníkem společnosti T., s. r. o., se základním jměním 120.000,- Kč, jejímž předmětem činnosti byla koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, zprostředkovatelská činnost v oblasti nákupu a prodeje zboží a služeb a poskytování služeb v oblasti marketingu. Podle učiněných skutkových zjištění dne 4. 5. 2000 nabyla společnost T., s. r. o., vlastnické právo ke strojům pro dřevovýrobu kupní smlouvou uzavřenou s M. d. z., Š., a. s. (č. l. 101, 122 spisu), v níž byl sjednán dodatek o právu zpětné koupě po dobu 3 měsíců (č. l. 266 a 268 spisu). Další kupní smlouvou ze dne 4. 7. 2000 převedla společnost T., s. r. o., zastoupená obviněným, stroje pro dřevovýrobu na společnost M. d. z. R., s. r. o. (č. l. 281 spisu), přičemž stroje popsané v přílohách 1 a 2 smlouvy jsou zcela totožné se stroji v příloze ke smlouvě ze dne 4. 5. 2000 uzavřené mezi společností M. d. z., Š., a. s., a společností T., s. r. o. Dne 25. 10. 2000 byl obviněný odvolán z funkce jednatele společnosti T., s. r. o., a téhož dne převedl svůj obchodní podíl na K. H. (č. l. 305 spisu). Dne 16. 11. 2000 obviněný jako jednatel společnosti T., s. r. o., za tuto společnost uzavřel kupní smlouvu se společností O. L., a. s., jejímž předmětem byly stroje pro dřevovýrobu. V ní jako prodávající prohlásil, že je výhradním vlastníkem movitých věcí uvedených v článku I., odst. 1 této kupní smlouvy a že tyto movité věci nejsou předmětem žádné zástavní smlouvy a neváznou na nich ani jiná práva třetích osob (viz. článek VI. uvedené smlouvy na č. l. 160 spisu). Současně se společnost O. L., a. s., touto smlouvou zavázala pronajmout prodávajícímu, tj. společnosti T., s. r. o., movité věci uvedené I. odstavci 1) této smlouvy formou finančního leasingu a vzhledem k tomu byla uzavřena mezi smluvními stranami smlouva o započtení pohledávek (č. l. 148, 158, 162 spisu).

Protože obviněný v dovolání namítá, že společnosti O. L., a. s., nemohla vzniknout škoda jako obligatorní znak trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. a dále, že byl oprávněn jednat za společnost T., s. r. o., i po svém odvolání z funkce jednatele, tj. i po dni 25. 10. 2000, bylo povinností soudů zabývat se důsledněji těmito námitkami. Podle § 27 odst. 2 obch. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2000 platilo, že proti tomu, kdo jedná v důvěře v zápis do obchodního rejstříku, nemůže ten, jehož se zápis týká, namítat, že zápis neodpovídá skutečnosti. Společnost T., s. r. o., by se vzhledem k tomuto ustanovení obchodního zákoníku nemohla domáhat neplatnosti kupní smlouvy z toho důvodu, že za ni jednala fyzická osoba, která k tomu nebyla oprávněna.

Z hlediska posouzení, zda je poškozeným společnost O. L., a. s., či nikoliv, nebo poškozeným je jiný subjekt, nebylo možno pominout aplikaci ustanovení § 446 obchodního zákoníku, které ve znění účinném do 31. 12. 2000, které znělo takto: Kupující nabývá vlastnické právo i v případě, kdy prodávající není vlastníkem prodávaného zboží, ledaže v době, kdy kupující měl vlastnické právo nabýt, věděl, že prodávající není vlastníkem a že není ani oprávněn zbožím nakládat za účelem jeho prodeje. K aplikaci § 446 obchodního zákoníku, k dobré víře kupujícího a k jejímu prokazování lze odkázat na usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 28. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 112/01, které bylo publikováno ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 30/2001 a dále též na rozhodnutí pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 13. 6. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 75/04. Z dosud učiněných skutkových zjištění vyplývá, že stroje pro dřevovýrobu fyzicky existovaly a pokud obviněný prezentoval společnost T., s. r. o., jako vlastníka těchto strojů, aniž by kupující společnost O. L., a. s., informoval o tom, že stroje byly předtím prodány společnosti M. d. z. R., s. r. o., pak by podle ustanovení § 446 obchodního zákoníku společnost O. L., a. s., nabyla vlastnické právo k předmětným strojům za předpokladu, že společnost O. L., a. s., jako kupující nevěděla, že prodávající společnost není vlastníkem prodávaného zboží a že obviněný ani není oprávněn se zbožím nakládat za účelem jeho prodeje.

Pak by ovšem společnost O. L., a. s., nebyla poškozeným, jak odvolací soud dovodil v napadeném rozhodnutí. Nelze však přehlédnout ani ustanovení § 443 obch. zák., podle něhož nabývá kupující práva ke zboží až předáním zboží, pokud mezi stranami nebylo učiněno ujednání podle § 444 obch. zák. Soudy obou stupňů se z těchto hledisek nezabývaly posouzením smlouvy ze dne 16. 11. 2000, ačkoliv v čl. II. smlouvy je uvedeno místo plnění, v čl. III. přechod vlastnického práva okamžikem zaplacení kupní ceny, která má být zaplacena podle čl. V. odst. 2) smlouvy prodávajícímu, tj. společnosti T., s. r. o. Této společnosti nebyla kupní cena zaplacena a soud se ani nezabýval tím, zda je tato společnost poškozenou trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák.

Nejvyšší soud proto přisvědčil právní námitce uvedené v dovolání, že skutek popsaný ve výroku o vině zcela nenaplňuje znaky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., když na podkladě učiněných skutkových zjištění nelze učinit právní závěr o tom, že společnosti O. L., a. s., vznikla škoda ve výši uvedené v tzv. skutkové větě rozhodnutí. Na druhé straně nelze souhlasit s námitkou obviněného, že škoda nemohla vzniknout tím, že platba kupní ceny byla směřována na účet, který nepatřil prodávající společnosti, protože prodávající společnost jej údajně určila jako své platební místo. Bylo již uvedeno a je zcela zřejmé, že kupní smlouvu uzavřely dvě společnosti a nikoliv společnost O. L., a. s., a fyzická osoba jménem L. M., které by měla být zaplacena kupní cena. Z článku V. odst. 2) uvedené kupní smlouvy je zřejmé, že kupující společnost O. L., a. s., se zavazuje a povinna zaplatit prodávajícímu společnosti T., s. r. o., kupní cenu uvedenou v článku V., odst. 1) smlouvy převodem ze svého účtu na podkladě daňového dokladu, který vystaví prodávající kupujícímu. Je zcela logické a v souladu s kupní smlouvou ze dne 16. 11. 2000, že doklad měla vystavit společnost, která stroje prodala a že nebylo sjednáno, že kupní cena bude zaplacena obviněnému. Z dosud opatřených důkazů není patrno, že by společnost T., s. r. o., určila jako platební místo banku a účet obviněného.

V řízení o dovolání se Nejvyšší soud nezabýval námitkou obviněného, která se týká plné moci ze dne 21. 2. 2002 jednatele K. H., ohledně níž soudy učinily skutkové zjištění, že jde o plnou moc vyhotovenou dodatečně. Jde totiž o námitku skutkovou, jíž se Nejvyšší soud nemůže zabývat, neboť v dovolacím řízení nepřezkoumává skutkový stav. Lze jen poznamenat, že podle obsahu (srov. č. l. 399 spisu) nejde o plnou moc, kterou by byl obviněný zmocněn jednatelem K. H. k uzavření kupní smlouvy ze dne 16. 11. 2000 se společností O. L., a. s.

Protože se soudy obou stupňů nezabývaly otázkou vlastnického práva ke strojům pro dřevovýrobu před uzavřením smlouvy ze dne 16. 11. 2000 mezi společnostmi T., s. r. o., a O. L., a. s., ani předchozím vývojem vlastnických vztahů ke strojům pro dřevovýrobu a v důsledku toho si neujasnily, komu obviněný způsobil škodu velkého rozsahu, zrušil Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. rozhodnutí soudů obou stupňů, podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. poté přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Povinností soudu prvního stupně je zejména zabývat postupnými změnami vlastnických vztahů ke strojům pro dřevovýrobu a zjistit, komu byla podvodným jednáním obviněného způsobena škoda velkého rozsahu, která je zákonným znakem trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. Soud prvního stupně vyslechne obviněného k tomu, jaké důvody vedly společnost T., s. r. o., jejímž byl jednatelem, aby v poměrně krátkých časových intervalech činila opakovaně majetkové převody téhož majetku, přestože podle zápisu v obchodním rejstříku byla předmětem činnosti společnosti mimo jiné také koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej. Obviněného vyslechne též k tomu, jaká byla ekonomická situace společnosti T., s. r. o., před tím, než se stal jejím jednatelem a dále v průběhu jeho krátkého působení v této funkci až do 25. 10. 2000 kdy obviněný jako jediný společník podle § 132 odst.1 obch. zák. v působnosti valné hromady společnosti rozhodl sám o svém odvolání z funkce jednatele společnosti. Dokazování soud zaměří také na zjištění, jakým způsobem a kdy společnost T., s. r. o., zaplatila kupní cenu za stroje pro dřevovýrobu prodávající společnosti M. d. z., a. s., a zda stroje pro dřevovýrobu společnosti T., s. r. o., fakticky převzala či nikoliv.

Soud prvního stupně znovu provede důkaz všemi kupními smlouvami, které obviněný uzavřel jako jednatel společnosti T., s. r. o., a které předcházely kupní smlouvě ze dne 16. 11. 2000 a dostupnými důkazy zjistí, v jaké ekonomické situaci se společnost T., s. r. o., nacházela před tím, než se obviněný stal jejím jednatelem, v průběhu výkonu funkce jejího jednatele společnosti a ke dni 25. 10. 2000. Provede též důkaz přílohami ke kupní smlouvě uzavřené dne 4. 5. 2000 mezi společností M. d. z. Š., a. s., a společností T., s. r. o., a ke kupní smlouvě uzavřené krátce na to dne 4. 7. 2000 mezi společností T., s. r. o., a společností M. d. z. R., s. r. o. Zjištění, zda jde o koupi a prodej týchž strojů pro dřevovýrobu a zda rozsah prodávaného zboží je totožný v obou smlouvách či nikoliv, je významný z hlediska další kupní smlouvy ze dne 16. 11. 2000, která byla následně uzavřena mezi společností T., s. r. o., a společností O. L., a. s. Povinností soudu prvního stupně je zjistit, zda tato smlouva byla platně uzavřena či nikoliv. Vezme přitom zřetel ke zmíněnému usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 28. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 112/01, které bylo publikováno pod č. 30/2001 Sb. nálezů a usnesení Ústavního soudu. Na obsah tohoto nálezu se odvolává též rozhodnutí pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 13. 6. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 75/04, kterým však nebylo rozhodnuto v meritu věci o návrzích Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Břeclavi na zrušení ustanovení § 446 obchodního zákoníku.

Předně je nutno zdůraznit, že obchodní zákoník nepřevzal zásadu římského práva, z níž vychází platný občanský zákoník, podle které nikdo nemůže na jiného převést více práv, než má sám (nemo plus iuris ad alium transferre potest, quam ipse habet). Ve vztazích upravených obchodním zákoníkem naopak platí, že nabytí vlastnického práva od nevlastníka je zákonem připuštěno, protože podle názoru zákonodárce převážil zájem na právní jistotě obchodníka, který nabyl zboží od jiného obchodníka. Předpokladem nabytí vlastnického práva kupujícím je jen jeho dobrá víra, která se zásadně předpokládá. Ústavní soud České republiky se ve zmíněném usnesení vyjádřil k aplikaci § 440 obchodního zákoníku k dobré víře kupujícího a k jejímu prokazování takto: Ustanovení § 446 obchodního zákoníku významným způsobem zasahuje do ústavně zaručeného práva vlastnit majetek a upřednostňuje před ním dobrou víru a jistotu účastníků obchodněprávních vztahů. Lze je proto aplikovat pouze za přísného respektování ustanovení čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, neboť představuje zákonnou mez jednoho z nejdůležitějších základních práv, a je tedy při jeho aplikaci nezbytné striktně vyloučit jakékoli jeho zneužití k jiným účelům, než pro které bylo stanoveno. Z tohoto důvodu je obzvláště nutné velmi přísně posuzovat otázku dobré víry nabyvatele, zvláště v případech, kdy dochází k aplikaci ustanovení obchodního zákoníku na základě dohody smluvních stran podle jeho § 262. Proto je vždy nutné, aby v situacích, kdy existují o dobré víře sebemenší pochybnosti, kupující prokázal, že využil všechny dostupné prostředky k tomu, aby se přesvědčil, že prodávající je skutečně oprávněn převést vlastnictví k předmětné věci a že tedy byl v této souvislosti skutečně v dobré víře. Důkazní břemeno týkající se dobré víry kupujícího nese v těchto případech vždy on sám. Nerespektování těchto zásad obecnými soudy při aplikaci ustanovení § 446 obchodního zákoníku by v konkrétních případech totiž mohlo vést k ochraně jeho zneužívání k jiným účelům, než pro které bylo vytvořeno a tedy k protiústavnosti takto vzniklých rozhodnutí. Přestože toto rozhodnutí bylo vydáno v občanskoprávní věci, není pochyb, že jeho závěry lze vztáhnout i na trestní věci, nehledě k tomu, že vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou podle jeho nálezu ze dne 10. 3. 2005, sp. zn. III. ÚS 561/04, závazná pro všechny orgány a osoby.

Pokud soud prvního stupně po doplnění dokazování zjistí, že předmětná smlouva ze dne 16. 11. 2000 byla platně uzavřena, učiní závěr o tom, komu vznikla škoda velkého rozsahu. Vzhledem k § 43 odst. 1 tr. ř. zváží, zda poškozeným je za této situace společnost T., s. r. o., které nebyla v důsledku jednání obviněného zaplacena společností O. L., a. s., kupní cena či zda je poškozeným jiný subjekt v případě, že by společnost O. L., a. s., v dobré víře a za podmínek zvláštního ustanovení § 446 obch. zák. nabyla vlastnické právo ke strojům pro dřevovýrobu. Vezme přitom zřetel na to, že odpovědnost toho, kdo prodal neoprávněně cizí věc, vůči dosavadnímu vlastníkovi věci, nemůže být dotčena. Soud prvního stupně samozřejmě na základě učiněných skutkových zjištění upraví tzv. skutkovou i právní větu rozsudku.

Při novém projednání a rozhodnutí věci je Městský soud v Praze vázán právním názorem, který Nejvyšší soud vyslovil v tomto rozhodnutí a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil (§ 265s odst. 1 tr. ř.).

Nejvyšší soud rozhodl podle § 265l odst. 4 tr. ř. o vazbě obviněného samostatným usnesením.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. května 2007

Předseda senátu

JUDr. Jindřich Urbánek