7 Tdo 270/2013
Datum rozhodnutí: 15.05.2013
Dotčené předpisy: § 206 odst. 1,5 písm. a) tr. zákoník, § 209 odst. 1,4 písm. d) tr. zákoník



7 Tdo 270/2013-213

U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 15. května 2013 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného T. B. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 11. 2012, sp. zn. 12 To 75/2012, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 7 T 28/2010, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2012, sp. zn. 7 T 28/2010, byl obviněný T. B. pod bodem A) uznán vinným pokračujícím zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku a pod bodem B) zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku a byl odsouzen podle § 206 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 a půl roku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech v trvání 8 roků. Dále mu soud podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost nahradit škodu poškozeným, podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli poškození odkázáni se zbytkem svých nároků na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 226 písm. b) tr. ř. ho zprostil obžaloby pro některé dílčí útoky žalovaných skutků a dotčené poškozené podle § 229 odst. 3 tr. ř. odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto také o vině a trestu u obviněného J. R.

Obviněný T. B. se trestných činů dopustil tím, že (zkráceně) ad A) v období 11. 1. 2005 do 18. 7. 2005 jako jednatel a jediný společník společnosti EDIS Praha spol. s r. o., v úmyslu získat finanční prostředky pro chod společnosti a v rozporu se zasilatelskými smlouvami si přisvojil finanční prostředky, které byly společnosti EDIS Praha spol. s r. o., svěřeny koncovými odběrateli zboží, které jim bylo společností EDIS Praha spol. s r. o., doručeno na základě zasilatelských smluv mezi společností EDIS Praha spol. s r. o., a objednateli služby zákazníky společnosti EDIS spol. s r. o., a to celkem ve 2443 případech specifikovaných ve skutkové větě, čímž způsobil poškozeným škodu ve výši 16.514.567,- Kč, ad B) v době od 19. 7. 2005 do 2. 9. 2005 prostřednictvím jediného jednatele a společníka společnosti EDIS Praha spol. s r. o., v úmyslu získat finanční prostředky pro chod společnosti a k dalším přesněji nezjištěným účelům, v rozporu se zasilatelskými smlouvami, když poškozeným nesdělil, že nový jednatel společnosti EDIS Praha spol. s r. o., M. P. je jen formálně ve funkcích jednatele a společníka, které nadále ve skutečnosti vykonává obviněný, a když poškozeným nesdělil skutečnou finanční situaci společnosti EDIS Praha spol. s r. o., a že peníze z dobírek budou použity i pro jiné účely a předstíral, že peníze vybrané za dobírky poškozeným uhradí, i když věděl, že nebude v jeho možnostech peníze poškozeným zaslat, přisvojil si finanční prostředky, které byly společnosti EDIS Praha spol. s r. o., svěřeny koncovými odběrateli zboží, které jim bylo společností EDIS Praha spol. s r. o., doručeno na základě zasilatelských smluv mezi společností EDIS Praha spol. s r. o., a objednateli služby zákazníky společnosti EDIS Praha spol. s r. o., a to celkem ve 160 případech specifikovaných ve skutkové větě, čímž způsobil poškozeným škodu ve výši 825.535,- Kč.

Proti tomuto rozhodnutí podali odvolání obvinění T. B. a J. R. a poškozená organizace KNOTT CZ, s. r. o. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 11. 2012, sp. zn. 12 To 75/2012, napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku, kterým byla obviněným uložena povinnost k náhradě škody podle § 228 odst. 1 tr. ř. a za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že poškozené s jejich nároky na náhradu škody podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. O stejný výrok podle § 229 odst. 1 tr. ř. odvolací soud podle § 259 odst. 2 tr. ř. doplnil rozsudek soudu I. stupně k odvolání poškozené společnosti KNOTT CZ, s. r. o., ohledně jejího nároku na náhradu škody. Ostatní výroky napadeného rozsudku zůstaly nedotčeny.

Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný T. B. řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Především má za to, že mu dokazováním nebyla dostatečně prokázána subjektivní ani objektivní stránka uvedených trestných činů. Jeho jediným cílem bylo zachránit ryze českou firmu a nebylo od počátku jeho úmyslem přisvojit si tržby, či sebe nebo jiného obohatit. Obviněný poukázal na to, že přinejmenším zpočátku nedal žádný pokyn k tomu, aby se s penězi z dobírek zacházelo uvedeným způsobem. Uvedl, že ani nemohl mít přehled o každé platbě a o každém závazku vůči dopravcům nebo pronajímatelům. Podle obviněného ani nebylo možno jednoznačně prokázat výši závazků z dobírek, které nebyly proplaceny. Podle obviněného je skutečností, že nepochybně peníze z dobírek použil na chod společnosti, neboť se jí snažil udržet v chodu. Nepoužíval však peníze pro sebe a zištný úmysl u něj nikdy nebyl zjištěn a ani nemohl být zjištěn, neboť neexistoval. Za této situace nemohlo dojít k naplnění skutkové podstaty žalovaných zločinů, zejména pod bodem ad A). V této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky pod sp. zn. 7 Tdo 53/2010, zabývající se kvalifikací jednání jako trestný čin zpronevěry podle § 248 tr. zákona. Přiznal, že peníze skutečně převzal a použil v rámci podnikání - na chod společnosti, ale nikoli pro svou potřebu, a proto se domnívá, že právní kvalifikace jeho jednání byla mylná. S ohledem na zásadu ultima ratio nemělo být jeho jednání kvalifikováno jako zpronevěra, ale maximálně jako porušení povinnosti při správě cizího majetku, neboť porušil smluvně převzatou povinnost, ale nikoli ze zištných pohnutek, kdy navíc věřil, že pohledávky budou vyrovnány. Obviněný je tedy přesvědčen, že nebyl zjištěn úmysl přivlastnit si vybrané částky a poškozeným je nevrátit. U jednání pod bodem ad B) šlo podle obviněného o totožnou situaci. Podle obviněného tedy nenaplnil skutkovou podstatu zločinu zpronevěry a podvodu.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že jeho argumentace je opakováním jeho obhajoby z celého průběhu řízení. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podle státního zástupce byl naplněn, přestože námitky obviněného týkající se absence jeho úmyslu přisvojit si svěřené věci a jeho podvodném úmyslu, mají původ v hodnocení skutkovém. Námitky obviněného nemohou podle názoru státního zástupce zpochybnit správnost a zákonnost soudních rozhodnutí v dané trestní věci. Závěry soudů podle něj neodporují zásadám formální logiky a volného hodnocení důkazů a lze se s nimi zcela ztotožnit. V daném případě jednoznačně došlo k naplnění objektivní i subjektivní stránky trestného činu zpronevěry i podvodu. Tento závěr vyplývá podle státního zástupce primárně ze špatné finanční situace společnosti, která byla obviněnému dobře známa, ale tento se rozhodl řešit situaci na úkor zákazníků krácením plateb z dobírek a pokračováním v činnosti, místo jejího ukončení. Vlivem přijímání dalších zakázek dluh dále narůstal, přičemž si obviněný musel být vědom toho, že noví zákazníci nedostanou zaplaceno vůbec nebo jen zlomek částky. Obviněný se tak podle státního zástupce dostal do klasické spirály při podnikání, kdy vytloukal klín klínem, avšak bez reálné perspektivy, že se tato situace zlepší. Za tohoto stavu si musel být plně vědom následků takového jednání, včetně minimálně srozumění s tím, že se dopouští trestného činu. Za irelevantní považuje státní zástupce odkaz obviněného na judikatorní rozhodnutí a komentář k trestnému činu zpronevěry, neboť se podle jeho názoru v daném případě nejednalo o pouhé nedodržení lhůty k vrácení svěřené věci ani o běžné nakládání s přijatými platbami v rámci podnikání, které jsou účetně zaneseny do majetku společnosti, ale jednalo se o finanční prostředky převzaté od příjemců zboží na dobírku, vedené na speciálním dobírkovém účtu, které se nestaly součástí majetku společnosti. Zjištěná forma následné dispozice s nimi je zcela v rozporu s tím, k čemu byly svěřeny, obviněný tímto vyloučil vlastníka z dispozice s nimi a současně s nimi nakládal způsobem, který přísluší vlastníku věci, tedy přisvojil si je. Pokud jde o námitky obviněného týkající se jeho nesouhlasu s výší škody, je nutné je podle státního zástupce zařadit do kategorie skutkových námitek.

Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Nejvyšší soud především shledal, že námitky uplatněné obviněným pod tímto dovolacím důvodem jsou v podstatě totožné s námitkami obsaženými v jeho odvolání, se kterými se soud II. stupně ve svém rozhodnutí zabýval a vypořádal se s nimi, jakož i byly součástí celé jeho obhajoby a podrobně se jimi zabýval již soud I. stupně.

Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že ačkoli obviněný deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatnil v jeho rámci z velké části námitky, které směřovaly proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Krajský soud v Praze a z nichž vycházel v napadeném rozsudku i Vrchní soud v Praze. Námitky obviněného, že mu nebyla prokázána subjektivní ani objektivní stránka trestných činů, že neměl a nemohl mít přehled a každé platbě a závazku vůči dopravcům či pronajímatelům, jakož i námitky, jimiž brojí proti objektivitě zjištěné výše škody, kdy opakovaně poukazuje na složitý systém zápočtů a nevěrohodnost znaleckého posudku, mají jasně povahu námitek skutkových. Obviněný v dovolání opakovaně rozebírá důkazy provedené nalézacím soudem a ze svého pohledu je hodnotí. Uvádí, jaké závěry z hodnocených důkazů podle něj plynou. Takovými námitkami pouze polemizuje se způsobem hodnocení důkazů soudy obou stupňů, jakož i se skutkovými zjištěními soudů. Obviněný tak ve skutečnosti brojí proti skutkovým zjištěním, jež soudy učinily na základě provedeného dokazování a vychází z odlišného skutkového základu, než který soudy zjistily a poté právně kvalifikovaly. Dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, zaměňuje za další odvolání a přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících taxativně v § 265b tr. ř. uvedeným důvodům dovolání. Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněný. Obviněný prostřednictvím těchto námitek nevytýkal žádnou vadu v právním posouzení skutku, jak byl zjištěn soudy, ale domáhal se příznivějších skutkových zjištění.

Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu přezkoumat dovoláním napadené rozhodnutí (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Dovolací soud již opakovaně připustil, že se zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně. Typicky se tak děje v případě, že skutková zjištění soudů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Nejvyšší soud tedy v posuzovaném případě zkoumal, zda nedošlo k extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními soudů. Nezjistil ale žádný důvod pro závěr o existenci zmíněného nesouladu, který ani obviněný výslovně nenamítá. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé. Při hodnocení důkazů soudy postupovaly v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného, a učinily skutková zjištění, která nelze než akceptovat. V podrobnostech Nejvyšší soud odkazuje na přesvědčivá odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, neboť není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. a že své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily.

S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud přesto jako právně relevantní shledal námitky obviněného týkající se údajné absence úmyslu přisvojit si vybrané částky a poškozeným je nevrátit [jednání popsané pod bodem A)] a podvodného úmyslu [jednání popsané pod bodem B)], jakož i námitku, že jednání obviněného nemělo být posouzeno jako trestný čin zpronevěry, ale jako porušení povinnosti při správě cizího majetku. Nejvyšší soud se však s těmito námitkami neztotožnil a shledal je zjevně neopodstatněnými. Při rozhodování vyšel ze skutkového stavu věci, jak vyplývá z napadeného rozhodnutí a posoudil, zda popsané jednání obviněného naplňuje namítanou subjektivní stránku zločinů zpronevěry [jednání popsané pod bodem A)] a podvodu [jednání popsané pod bodem B)].

K uvedené problematice je nejprve zapotřebí uvést, že zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku se dopustí, kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, a způsobí takovým činem škodu velkého rozsahu.

Zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu.

Na tomto místě je rovněž vhodné uvést, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (úmysl přímý) nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl eventuální).

Závěr o zavinění pachatele musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno dle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. rozhodnutí publikovaná pod č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. trest.).

Pokud jde o jednání popsané pod bodem A), jímž se obviněný dopustil zločinu zpronevěry, Nejvyšší soud konstatuje, že se s námitkou ohledně absence úmyslu neztotožnil, neboť jednání tak, jak je popsáno ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, naplňuje všechny znaky skutkové podstaty uvedeného zločinu, přičemž také z odůvodnění tohoto rozsudku a rozsudku soudu II. stupně je zřejmé, že se soudy podrobně zabývaly otázkou subjektivní stránky uvedeného zločinu. V tomto směru byla v průběhu trestního řízení provedena také řada důkazů. Z obsahu skutkové věty a z odůvodnění rozhodnutí soudů jednoznačně vyplynul závěr, že obviněný jako jednatel a jediný společník společnosti EDIS Praha spol. s r. o., v daném období, ačkoli si byl dobře vědom špatné ekonomické situace společnosti a byl si také dobře vědom praxe, která byla ve společnosti. Ta spočívala v tom, že docházelo ke krácení plateb z dobírek, kdy v rozporu se zasilatelskými smlouvami byly vybrané finanční částky od koncových odběratelů, které měly být zaslány zákazníkům (objednatelům služby - poškozeným), na úkor těchto zákazníků, použity na chod společnosti EDIS Praha spol. s r. o. Obviněný T. B. pokračoval v této činnosti, přijímal nové zákazníky a nové zakázky, vybrané peníze od koncových zákazníků v rozporu se zasilatelskými smlouvami nevyplácel poškozeným, ale s těmito prostředky (které pro něj byly věcí cizí svěřenou mu do dispozice) nakládal jako s vlastními, užíval je na chod vlastní společnosti, čímž zcela nepochybně zmařil základní účel svěření uvedených prostředků (zaslání peněz zákazníkům - poškozeným), a tím sobě či jinému obstaral prospěch. Nejvyšší soud se přitom ztotožnil se závěry soudů, že obviněný takto jednal zcela vědomě (obviněný v i v dovolání přiznává, že finanční prostředky používal na chod společnosti - tedy v rozporu s účelem jejich svěření), když se rozhodl udržet svou společnost v činnosti, avšak na úkor jiného (svých zákazníků). Obviněný přitom věděl, že se jednalo o finanční prostředky převzaté od příjemců zboží na dobírku, vedené na speciálním dobírkovém účtu, které se nestaly součástí majetku společnosti EDIS Praha spol. s r. o., přesto s nimi nakládal jako s vlastními tak, že peníze nezaslal zákazníkům - poškozeným, vyloučil vlastníka těchto prostředků z dispozice s nimi a zcela v rozporu s tím k čemu byly svěřeny, si tyto prostředky přisvojil (užil je ke svým účelům na chod své společnosti). Tyto skutečnosti svědčí jednoznačně o spáchání uvedeného zločinu v úmyslu přímém. Tato námitka obviněného je tedy zjevně neopodstatněná.

Pokud jde o jednání popsané pod bodem B), jímž se obviněný dopustil zločinu podvodu, Nejvyšší soud konstatuje, že také v tomto případě je nepochybné, že obviněný pokračoval v zavedené praxi (výše uvedené) i v období, kdy sice sám nebyl jednatelem ani společníkem (tím byl M. P. ) společnosti EDIS Praha spol. s r. o. Tuto společnost však fakticky dále vedl a uvedené funkce fakticky dále vykonával. Poškozeným však tuto informaci nesdělil. Nesdělil poškozeným ani skutečnou finanční situaci společnosti a nesdělil, že peníze z dobírek budou použity pro jiné účely. Naopak předstíral, že vybrané peníze poškozeným uhradí, i když věděl (z předchozí své činnosti), že nebude v jeho možnostech smluvním závazkům dostát. Obviněný tak úmyslně sebe a jiného obohatil tím, že uvedl jiného v omyl a zamlčel podstatné skutečnosti a způsobil tak na cizím majetku výše uvedenou škodu. Pro úmysl obviněného pak svědčí nejen množství jednotlivých útoků, ale zejména skutečnost, že obviněný prostřednictvím M. P. jako jednatele a společníka nabíral nové zakázky, když si byl vědom skutečnosti, že pro dluhy z předchozích zakázek, které nesplácel, a vzhledem ke dlouhodobě špatné finanční situaci ve společnosti, nebude schopen dostát svým závazkům. Od počátku tedy neměl v úmyslu plnit sliby, které dával poškozeným a nepostupoval v souladu se smlouvami, které s poškozenými uzavíral. Nejvyšší soud souhlasí se závěry soudů obou stupňů, že obviněný jednal v úmyslu přímém. Také tuto námitku shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnou.

Z výše uvedeného je zřejmé, že soudy nepochybily, když kvalifikovaly jednání obviněného T. B. pod bodem A) jako zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, a pod bodem B) jako zločin podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, neboť jeho jednání zjevně vykazuje všechny znaky skutkové podstaty těchto zločinů. Za shora popsaných okolností se jednání obviněného dostalo, i přes jinak platné pojetí trestní represe jako ultima ratio , do oblasti trestního práva, protože obviněný jednal způsobem a za podmínek stanovených trestním zákonem k tomu, aby jím spáchaný skutek mohl být posouzen jako trestný čin, za který lze uložit trest podle trestního zákona. V žádném případě se ve věci obviněného nemohlo jednat o pouhé nedodržení lhůty k vrácení svěřených finančních prostředků ani o běžné nakládání s přijatými platbami v rámci podnikání, jak se snaží namítat obviněný odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu nebo odkazem na zásadu "ultima ratio".

Nejvyšší soud tedy uzavírá, že uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyl zčásti námitkami obviněného naplněn a právně relevantní námitky shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnými. Proto dovolání obviněného T. B. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. května 2013


Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš