7 Tdo 269/2007
Datum rozhodnutí: 18.04.2007
Dotčené předpisy:




7 Tdo 269/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 18. dubna 2007 v Brně v neveřejném zasedání o dovolání obviněného M. F., které podal proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 3 To 93/2005, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 4 T 7/2003, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tř. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Vrchního soudu v Praze (jako soudu odvolacího) ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 3 To 93/2005, byl obviněný M. F. uznán vinným dvěma trestnými činy zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, a to podle § 8 odst. 1, § 148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. a podle § 148 odst. 1, 4 tr. zák. (dílem dokonaným, dílem ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák.). Za to byl odsouzen podle § 148 odst. 4 tr. zák., k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 roků a pro výkon trestu byl zařazen podle § 39a odst. 3 tr. zák. do věznice s dozorem. Tímž rozsudkem bylo odsouzeno také dalších 8 spoluobviněných. Odvolání M. F. bylo zamítnuto podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.

Vrchní soud tak rozhodl poté, co podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. ohledně všech 9 spoluobviněných zrušil v odsuzující části rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 3. 2005, sp. zn. 4 T 7/2003, a to k odvolání krajského státního zástupce v Plzni, které bylo podáno v neprospěch obviněných.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal řádně a včas dovolání M. F., a to z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítá, že oba soudy pochybily, pokud jej uznaly vinným uvedenými trestnými činy, neboť v trestním řízení nebyla jeho vina prokázána. Uvádí, že se v předmětném období zabýval zprostředkovatelskou činností v oblasti kamionové přepravy a pronájmem kamiónů a žádným způsobem se nepodílel na přepravách, které jsou předmětem obžaloby. Je toho názoru, že i podle výpovědí svědků a spoluobžalovaných bylo jednoznačně prokázáno, že se žádným způsobem nepodílel ani na výměně dokladů k přepravovanému lihu, ani na vyložení lihu v ČR a nebylo ani prokázáno, že by věděl o průběhu přepravy způsobem uvedeným v obžalobě. Během samotné přepravy do ní nijak nezasahoval a nesledoval její průběh, až na případy, kdy byl některou ze stran kontaktován, např. vyskytly-li se nějaké problémy. Zprostředkovatele přepravy, že nestíhají žádné celní ani daňové povinnosti spojené s dovozem zboží a nemá proto důvod ani možnost zjišťovat, zda vše proběhlo v souladu s právními předpisy. Závěry soudů o naplnění skutkové podstaty daných trestných činů, tak podle jeho názoru nemají podklad v objektivně zjištěných skutečnostech a jsou v rozporu se základní zásadou trestního řízení in dubio pro reo . Za nesprávné pak považuje rozhodnutí odvolacího soudu o trestu, když došlo k porušení práva, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů, které zakotvuje v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák. o účelu trestu. Poukazuje na to, že předmětné přepravy se uskutečnily v roce 1996 a 1997 a trestní stíhání proti němu bylo zahájeno v roce 1998. Soud I. stupně při hodnocení stupně společenské nebezpečnosti mj. zohlednil dobu, která uběhla od spáchání trestné činnosti, jakož i délku přípravného řízení a jeho beztrestnost a v souladu s § 40 odst. 1 tr. zák. mu uložil trest odnětí svobody pod dolní hranici, s čímž se ale odvolací soud neztotožnil a uložil mu trest odnětí svobody v zákonné trestní sazbě v trvání 6 let. Soud druhého stupně tak pochybil, když při rozhodování o trestu dostatečně nezohlednil dobu, která uběhla od spáchání trestné činnosti, jakož i dobu trestního řízení. Poukázal přitom na nález Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/2004, podle kterého ochrana práva na přiměřenou délku řízení, resp. kompenzace jeho porušení, může být dosažena i prostředky, jež jsou vlastní trestnímu právu a je povinností soudů těchto prostředků využít. Obviněný nesouhlasí ani s názorem soudu I. stupně, že délka trestního řízení byla dána složitostí věci a nutností dožádání z ciziny, když policejní orgány měly možnost např. část trestné činnosti vyloučit k samotnému projednání a navíc během přípravného řízení byla období, kdy policejní orgán nekonal žádné úkony. Osm let trvající trestní řízení přitom obviněný považuje pro něj i jeho rodinu za velkou psychickou zátěž, která se odrazila na jeho zdravotním stavu. V závěru dovolání proto M. F. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek vrchního soudu a zprostil jej obžaloby, případně mu uložil podmíněný trest odnětí svobody.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že obviněný v první řadě vyjádřil nesouhlas se zjištěními, ke kterým dospěly soudy po provedeném dokazování, čímž se ocitl mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu. Dovolací důvod, že nenaplňují ani námitky o nepřiměřenosti uloženého trestu a že jeho výměrou soud dostatečně nevystihl tu skutečnost, že trestní stíhání trvalo celkem 8 roků. Proto navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Uvedeným požadavkům tak zjevně neodpovídají výše citované námitky obviněného ohledně neprokázání jeho viny, když podle jeho tvrzení do samotné přepravy nijak nezasahoval a nesledoval její průběh. Všechny tyto námitky totiž nesměřují proti právnímu posouzení skutku, jak je uveden ve výrokové části napadeného rozsudku, ale jsou zaměřeny na jejich změnu v tom smyslu, že do přepravy nijak nezasahoval, nesledoval její průběh a nevěděl jak bude probíhat, tj. zejména, že nejednal po dohodě se spoluobviněnými, nevěděl o výměně dokladů a vyjmutí přepravovaného zboží bez celního projednání z režimu tranzitu a jeho vyskladnění na území Severomoravského kraje, a nejednal s cílem vyhnout se zaplacení cla, spotřební daně a daně z přidané hodnoty. Takovéto námitky ale nejsou způsobilé naplnit uplatněný důvod dovolání a Nejvyšší soud se proto jimi nezabýval. Zásah do skutkových zjištění pak neodůvodňuje ani existence extrémního nesouladu, který Nejvyšší soud neshledal mezi provedenými důkazy, učiněnými skutkovými zjištěními a jejich právním posouzením.

Pod uplatněný důvod dovolání ale lze podřadit námitku obviněného ohledně nepoužití ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák. o mimořádném snížení trestu odnětí svobody a o nezohlednění doby uplynulé od spáchání činu, jakož i délky trestního stíhání u uloženého trestu.

V nálezu sp. zn. I. ÚS 554/04, ze dne 31. 5. 2005, na který také obviněný poukazuje v dovolání, Ústavní soud s odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva uvedl, že ochrana práva na přiměřenou délku řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva), podle kterého mají účastníci soudního řízení právo na spravedlivý proces a vyřízení věci v přiměřené lhůtě, resp. kompenzace jeho porušení může být dosažena i prostředky, jež jsou vlastní trestnímu právu. Je proto povinností obecných soudů využít všech takových prostředků, které jim trestní právo poskytuje, k tomu, aby vedle práva na osobní svobodu bylo rovněž kompenzováno porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. To vše takovým způsobem, aby byla především zajištěna ochrana základních práv stěžovatele a současně vyloučeno nastoupení mezinárodněprávní odpovědnosti ČR za porušení závazků plynoucích z Úmluvy.

Vzhledem k rozsahu trestné činnosti obviněného M. F., jeho rozhodujícího podílu na jejím spáchání, jakož i výrazné výši škody, která tím byla České republice způsobena, resp. zčásti hrozila, kdyby nedošlo k zadržení řidičů s přepravovaným lihem, shledal ale Nejvyšší soud námitky obviněného zjevně neopodstatněnými.

Předně nutno zdůraznit, že trestná činnost obviněného M. F., která je podrobně popsána ve výroku o vině napadeného rozsudku odvolacího soudu, spočívala v masivním nezákonném dovozu 96 % lihu ze zahraničí (Francie, Itálie, Řecko) do ČR, který byl fiktivně u zahraničních lihovarů deklarován jako vývoz do jiných států mimo ČR (Ukrajina, Litva, Lotyšsko), přičemž v průběhu přepravy došlo k výměně dokladů k lihu za tranzitní doklady pro průvoz nerizikové komodity přes ČR do jiných států, ale po vstupu do ČR byl náklad bez celního projednání vyjmut z režimu tranzitu a vyskladněn na území bývalého Severomoravského kraje, a to s cílem vyhnout se zaplacení cla, spotřební daně a daně z přidané hodnoty.

Tímto jednáním v bodě A rozsudku se se spoluobviněnými, jedním případem nelegální přepravy lihu, pokusil způsobit škodu na uvedených povinných platbách ve výši 7.446.199,- Kč, k čemuž nedošlo jen proto, že řidič J. Č. byl zadržen orgány Celního pátracího úřadu SRN dne 10. 5. 1996.

V bodě B rozsudku odvolacího soudu /ad 1, 3a), b), 6a), b)/ se spoluobviněnými, celkem v 5 případech nelegálních přeprav lihu, způsobili celkovou škodu na uvedených povinných platbách ve výši 35.299.062,- Kč, když se jim s nákladem lihu podařilo vstoupit na území ČR a vyskladnit jej na S. M. Takto obviněný jednal od prosince 1996 přesto, že při přepravě lihu v květnu 1996 byl zadržen řidič vozidla i s nákladem lihu.

V bodě B rozsudku odvolacího soudu /ad 7a), b)/ pak M. F. s dalšími spoluobviněnými provedl poslední dvě prokázané nelegální přepravy lihu, při kterých měla České republice vzniknout celková škoda na uvedených povinných platbách ve výši 14.282.562,- Kč, k čemuž však nedošlo, neboť řidiči byli s jízdní soupravou zadrženi dne 10. 5. 1997 orgány Celního pátracího úřadu SRN.

Je tedy zřejmé, že obviněný svým jednáním přímo způsobil České republice škodu přesahující 35 miliónů korun, která 7x převyšuje hranici škody velkého rozsahu (5 mil. Kč), jako okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle § 148 odst. 4 tr. zák. Společně se škodou, kterou se obviněnému nepodařilo způsobit v důsledku zadržení řidičů jízdních souprav, a to ve výši 14.282.562,- Kč, tak jeho jednání kvalifikované jako pokračující trestný čin podle § 148 odst. 1, 4 tr. zák. (dílem ve stádiu pokusu) směřovalo k způsobení celkové škody ve výši 49.581.624,- Kč, tj. téměř 10x převyšující hranici škody velkého rozsahu podle § 89 odst. 11 tr. zák.

Vedle toho byl obviněný za jednání v bodě A rozsudku odvolacího soudu uznán vinným též trestným činem § 148 odst. 3 písm. c) tr. zák., když vzhledem k výši škody, kterou se M. F. pokusil způsobit (7.446.199,- Kč), soud neshledal materiální podmínku ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. pro přísnější právní kvalifikaci podle § 148 odst. 4 tr. zák., byť formálně byl znak škody velkého rozsahu naplněn.

Je tak zřejmé, že obviněný se dopustil rozsáhlé daňové trestné činnosti, na které se předem domluvil s dalšími osobami a spoluobviněnými. Sám přitom jako jeden z organizátorů stál v pozadí a k realizaci nelegálních přeprav lihu využíval různé řidiče, z nichž některé vybavil mobilními telefony, prostřednictvím kterých řídil průběh přepravy. Ani zadržení řidiče již v prvním případě nelegální přepravy lihu, jej přitom neodradilo od páchání další, ještě rozsáhlejší trestné činnosti, do které zatáhl i další osoby. Je tak evidentní, že přes dosavadní bezúhonnost M. F., se jedná již o narušeného pachatele trestné činnosti, který se v zájmu vlastního bezpracného obohacení, neváhal dopouštět závažné rozsáhlé trestné činnosti.

Okolnosti případu ani poměry obviněného přitom nevykazují nic, co by svědčilo pro aplikaci § 40 odst. 1 tr. zák., jíž se obviněný v dovolání domáhá. Správně proto vrchní soud dospěl k závěru, že použití tohoto zmírňovacího ustanovení při ukládání trestu odnětí svobody, nepřichází u M. F. v úvahu, protože vzhledem k okolnostem případu, ani poměrům pachatele, v žádném případě nelze použití zákonné trestní sazby stanovené v odst. 4 § 148 tr. zák. (5 - 12 let odnětí svobody) považovat pro obviněného za nepřiměřeně přísné. Rovněž z hlediska účelu trestu podle § 23 odst. 1 tr. zák., nedospěl ani Nejvyšší soud k závěru, že by byl dosažen i trestem kratšího trvání. Obviněný svojí rozsáhlou trestnou činností, na které měl ze spoluobviněných rozhodující podíl, zkrátil, resp. zčásti se pokusil zkrátit, dané povinné platby o víc než 57 miliónů korun. Jednal tak v přímém úmyslu, cílevědomě, jako jeden z organizátorů, po delší dobu a zatáhl do trestné činnosti i další osoby. Pokud ani zadržení řidiče celními orgány SRN nezabránilo M. F. v další, ještě rozsáhlejší trestné činnosti a nebylo tak pro něj dostatečným varováním, je zřejmé, že zabránit mu v páchání další trestné činnosti a vychovat jej k vedení řádného života, může pouze nepodmíněný trest odnětí svobody v rámci dané zákonné trestní sazby. Pouze takový trest může současně i výchovně působit na ostatní členy společnosti. Zvláště pak takové, kteří mají obdobné sklony jaké projevil obviněný, aby si dostatečně uvědomili, že za obdobnou trestnou činnost neuniknou spravedlivému trestu.

Vrchní soud tak správně ukládal obviněnému trest odnětí svobody v rámci zákonné trestní sazby ustanovení § 148 odst. 4 tr. zák., která je od 5 do 12 let odnětí svobody. Pokud mu v rámci této trestní sazby uložil úhrnný trest odnětí svobody u dolní hranice, tj. v trvání 6 let, a to při způsobené škodě 7x převyšující hranici škody velkého rozsahu a více než 11x převyšující tuto hranici při celkové škodě, kterou se také pokusil způsobit, je zřejmé, že odvolací soud v takto uloženém trestu plně zohlednil mj. i delší dobu od spáchání činu, tak i dobu trvání trestního stíhání. Přitom nelze přehlédnout, že se v daném případě skutečně jednalo o skutkově složitou trestní věc, kde byla obžaloba podána u soudu dne 30. 5. 2003 na celkem 21 obviněných. Objasňována byla trestná činnost, která zasahovala do více států, což nutně představovalo časově náročná dožádání o právní pomoc z ciziny, týkala se většího počtu obviněných, jejichž trestná činnost vzájemně souvisela a do níž byly zapojeni i cizí státní příslušníci. Konkrétně byla vyžadována právní pomoc z SRN, Francie, Itálie, Portugalska, Řecka a Slovenska, a to zejména k zajištění dokladů o nakládce lihu a dalších svědků. Následně pak bylo nutno zajistit překlad těchto dokumentů, resp. výpovědí, z italštiny, španělštiny, němčiny, řečtiny a francouzštiny. Tyto skutečnosti nepochybně měly, vedle značného rozsahu celé trestné činnosti, výrazný vliv na celkovou délku řízení a pokud by tato nebyla zohledněna, včetně doby od spáchání činu, musel by být M. F. s ohledem na charakter a rozsah jeho trestné činnosti, jakož i výraznou výši způsobené škody, uložen trest podstatně přísnější.

Na základě těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 18. dubna 2007

Předseda senátu:

JUDr. Michal Mikláš