7 Tdo 266/2011
Datum rozhodnutí: 01.03.2011
Dotčené předpisy: § 187 odst. 1, 2 tr. zákoník



7 Tdo 266/2011-24

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 1. 3. 2011 o dovolání obviněného J. B. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. 9 To 333/2010, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 2 T 84/2010 takto :

Podle § 265i odst. l písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. B. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í


Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 16. 6. 2010, sp. zn. 2 T 84/2010, byl obviněný J. B. uznán vinným zločinem pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, 2 tr. zákoníku (zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění zákona č. 306/2009 Sb.) a odsouzen podle § 187 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na dvě léta, pro jehož výkon byl podle § 55 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle § 99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo sexuologické ústavní ochranné léčení.

Jako zločin posoudil Okresní soud v Nymburce skutek, který podle jeho zjištění spočíval v tom, že obviněný nejméně od podzimu 2009 do 24. 2. 2010 v P., M., okr. N., pohlavně zneužíval dceru své družky A. P. tím způsobem, že ji úmyslně ve více případech a v různých časových intervalech i několikrát v týdnu rukou hladil na prsou, těle a přirození, přičemž zneužíval její závislosti, důvěry a toho, že mu byla družkou svěřena k dozoru.

Odvolání obviněného, podané proti výroku o vině i dalším výrokům, bylo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. 9 To 333/2010, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze. Výrok o zamítnutí odvolání napadl s odkazem na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. l písm. g) tr. ř. V mezích tohoto dovolacího důvodu namítl, že ve skutkové části výroku o vině není uvedeno, jak se u něho mělo projevit sexuální vzrušení, že z jeho strany šlo jen o méně intenzívní doteky, které neměly za následek jeho sexuální vzrušení, a že jeho jednání nebylo vedeno motivem sexuálně se vzrušit. Mimo rámec dovolacího důvodu uplatnil námitky týkající se úplnosti provedeného dokazování a hodnocení důkazů soudy. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.

Především pokládá Nejvyšší soud za nutné připomenout, že pokud je dovolacím důvodem podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jde o právní posouzení skutku, tak jak ho zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nikoli jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. To znamená, že s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutkový stav, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Pouze pokud je takto koncipováno, odpovídá podané dovolání deklarovanému dovolacímu důvodu.

Zločinu pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, 2 tr. zákoníku se dopustí mimo jiné ten, kdo dítě mladší patnácti let jiným způsobem než souloží pohlavně zneužije, spáchá-li uvedený čin na dítěti mladším než patnáct let svěřeném jeho dozoru, zneužívaje jeho závislosti.

Skutková zjištění Okresního soudu v Nymburce, tak jak jsou obsažena ve výroku o vině, jak jsou podrobně rozvedena v odůvodnění rozsudku a jak se s nimi v napadeném usnesení ztotožnil také Krajský soud v Praze, evidentně odpovídají uvedeným znakům zločinu pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, 2 tr. zákoníku.

Posuzované jednání obviněného lze co do samotného způsobu provedení hodnotit jako méně intenzivní, neboť se omezovalo na ohmatávání poškozené přes oděv a obešlo se ze strany obviněného bez dalších projevů takové povahy jako např. obnažování pohlavního údu apod. Rozhodně však není možné přisvědčit námitkám, v nichž obviněný prezentoval toto jednání jen jako nevýznamné letmé dotyky. Jednání obviněného spočívalo vždy v cíleném ohmatávání, které obvykle začínalo na nohou a stehnech poškozené, postupně se přesouvalo na další části těla, např. na břicho, a končilo ohmatáváním na přirození a na prsou. Bez ohledu na to, že poškozená na sobě měla běžné domácí oblečení, bylo podstatou jednání obviněného ohmatávání poškozené na sexuálně exponovaných místech, navíc zásadně v situaci, kdy obviněný zůstával s poškozenou sám, kdy poškozená ležela na posteli, resp. na pohovce, a kdy obviněný vyhledával polohu vleže v její těsné blízkosti. Přitom poškozená opakovaně dávala obviněnému najevo, že jeho jednání jí není příjemné a že si ho nepřeje. Za tohoto stavu je vyloučeno nazírat na jednání obviněného jako na nějaké mimovolné, letmé dotyky, které by byly sexuálně indiferentní. Toto jednání mělo naopak zřetelně záměrný charakter a i přes menší intenzitu z hlediska samotného způsobu provedení byla jeho celková závažnost přece jen výrazněji zvyšována četností jednotlivých dílčích aktů tohoto jednání, dále tím, že obviněný v tomto jednání pokračoval po dobu nejméně čtvrt roku, a konečně i tím, že jeho jednání směřovalo proti dívce v nízkém věku zhruba jedenácti let, pro kterou bylo velmi nesnadné obviněnému se nějak účinněji bránit.

Okolnosti, za jakých se obviněný dopustil posuzovaného jednání, i způsob jeho provedení jasně ukazují na to, že šlo o jednání sexuálně motivované a že ho nelze vysvětlit jinak.V rámci zkoumání duševního stavu obviněného, jehož závěry jsou uvedeny ve znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie, bylo provedeno i sexuologické vyšetření obviněného včetně vyšetření phalopletysmografického. Při tomto vyšetření se ukázalo, že nejvyšší reakce obviněného byla dosažena mimo jiné při tzv. pettingu sedmiletých děvčátek. Dalším výsledkem uvedeného zkoumání bylo zjištění, že sexualita obviněného akceptuje určitou podřízenost a podrobenost a že nejde o klasickou deviaci, ale o sexuální nezralost. Tyto závěry, které vyplývají ze znaleckého posudku MUDr. Želmíry Herrové, logicky plně podporují úsudek o sexuální motivaci jednání obviněného. Nic na tom nemění znění výroku o vině, v němž není sexuální vzrušení obviněného nějak blíže specifikováno a jednání obviněného je povšechně popsáno jako pohlavní zneužívání poškozené.

Námitky týkající se sexuální motivace svého jednání obviněný opíral o výpověď znalkyně MUDr. Želmíry Herrové, která v hlavním líčení připustila, že obviněný neměl v plánu osahávat malé dítě , a uvedla, že obviněný jednal možná neúmyslně . Z tohoto vyjádření znalkyně není možné vyvozovat nedostatek sexuální motivace posuzovaného činu ani nedostatek úmyslného zavinění obviněného ve smyslu subjektivní stránky trestného činu. Smyslem zmíněné části výpovědi znalkyně bylo vyjádřit poznatek, že obviněný si nemusel předem obecně vytýčit cíl spočívající v ohmatávání malého dítěte a že si ani nemusel připravit nějaký odpovídající plán, jak takového cíle dosáhnout. Znalkyni šlo o to, aby vyjádřila, že obviněný jednal spíše pod okamžitým vlivem okolností. Zřejmé to je z jejího vyjádření, že posuzované jednání umožnila nezralá sexualita obviněného, že jeho nezralá sexualita ho zradila a že to ho svedlo k takovému jednání. Citované vyjádření znalkyně tedy potvrzuje, že jednání obviněného spadalo do sexuální oblasti. Podle znalkyně sexuální nezralost obviněného byla důvodem toho, že při zachování schopnosti obviněného rozpoznat protiprávnost svého jednání byla jeho schopnost ovládat své jednání podstatně snížena (zmenšená příčetnost je ovšem stav, při kterém je pachatel trestně odpovědný).

Námitky ohledně úplnosti důkazů a ohledně hodnocení důkazů soudy nejsou dovolacím důvodem, neboť směřují proti skutkovým zjištěním soudů. Do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním Nejvyšší soud zásadně nezasahuje. S ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces tak může učinit jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy.

Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Nymburce, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný extrémní rozpor.

Skutkové námitky obviněného byly zaměřeny především na věrohodnost svědecké výpovědi poškozené. Tuto výpověď soudy hodnotily velmi obezřetně. Přitom zdůraznily konstantnost jejích tvrzení a to, že svědeckou výpověď poškozené podporují, byť jen nepřímo, A. P. starší (matka poškozené) a L. R. (sestra poškozené) ve svých výpovědích. Pro náležité hodnocení svědecké výpovědi poškozené měly soudy odpovídající podklad především ve znaleckém posudku z oboru školství a kultury, odvětví klinické psychologie, který podala PhDr. Jitka Skramuská. Tímto posudkem byla podrobně objasněna osobnost poškozené z hlediska schopností a vlastností zaručujících pravdivost jejích tvrzení.

Další část skutkových námitek obviněného se soustředila na znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie, a to z hlediska úplnosti podkladů, z nichž znalkyně vycházela. Obviněný v tomto ohledu namítal, že znalkyně MUDr. Želmíra Herrová v době zpracování posudku neměla k dispozici celý spis, zejména výpověď svědka P. K., který se stal novým partnerem matky poškozené, nastěhoval se k ní bezprostředně po zadržení obviněného a mimo jiné výslovně připustil, že se jim hodilo to, že obviněný byl zadržen (a poté vzat do vazby). Obviněný těmito námitkami sledoval prosazení verze, že celá věc proti němu byla zinscenována za tím účelem, aby se ho matka poškozené se svým novým partnerem zbavila. Tuto verzi soudy neakceptovaly a zmíněnou část výpovědi svědka P. K. nepovažovaly za důkaz, který by jakkoli zpochybňoval pravdivost svědecké výpovědi poškozené, zvláště když celková výpověď svědka o okolnostech, za nichž poškozená vyjevila své zážitky s jednáním obviněného, byla spíše zdrženlivá. To, že znalkyně v době zpracování znaleckého posudku neznala výpověď svědka P. K., se nijak nedotýká správnosti závěrů znaleckého posudku. Jednalo se o znalecký posudek ohledně duševního stavu obviněného. Znalkyně zpracovala tento posudek se zřetelem k výsledkům vlastního psychiatrického a sexuologického vyšetření obviněného, a to za použití prostředků a metod, které poskytuje lékařská věda. Z tohoto hlediska neměla výpověď svědka P. K. žádný význam. O správnosti znaleckého posudku nevyvstávají žádné rozumné pochybnosti a již proto není třeba tento posudek nahrazovat novým posudkem, zejména ne posudkem dvou znalců (§ 105 odst. 4 tr. ř.), jak se toho v rámci svých námitek dožadoval obviněný.

Soudy svůj hodnotící postup ve vztahu k jednotlivým důkazům a k jejich souhrnu vysvětlily jasně, srozumitelně, přehledně a především logicky. Nedopustily se při tom žádné deformace důkazů a ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. To, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, že nepovažuje tyto důkazy za dostatečné a že se neztotožňuje se skutkovými zjištěními soudů, není dovolacím důvodem.

Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. l písm. e) tr. ř. odmítl.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. března 2011
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec