7 Tdo 266/2009
Datum rozhodnutí: 19.03.2009
Dotčené předpisy:




7 Tdo 266/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 19. března 2009 o dovolání obviněného J. V. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2008, sp. zn. 10 To 446/2008, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha západ pod sp. zn. 1 T 169/2008 t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu Praha západ ze dne 11. 9. 2008, pod sp. zn. 1 T 169/2008, byl obviněný J. V. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. Obviněný byl odsouzen podle § 224 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců a podle § 39a odst. 2 písm. a) tr. zák. byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dohledem. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel po dobu pěti roků. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit škodu způsobenou tr. činem jednotlivým poškozeným a podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození M. K., Z. K., obec R. a společnost E.-C., s.r.o. odkázáni s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti citovanému rozsudku soudu I. stupně podal obviněný odvolání proti výroku o vině a trestu. Krajský soudu v Praze svým usnesením ze dne 25. 11. 2008, sp. zn. 10 To 446/2008, rozhodl tak, že se podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítá.

Usnesení odvolacího soudu napadl obviněný J. V. řádně a včas podaným dovoláním.

Obviněný dovolání směřuje do výroku o vině a trestu a uplatňuje důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Napadá celý průběh tr. řízení. Poukazuje na neobvykle krátkou dobu mezi zahájením trestního stíhání a seznámením s výsledky vyšetřování. Vyšetřující komisař odmítl doplnit dokazování vyhotovením revizního znaleckého posudku z oboru dopravy. V průběhu vyšetřování byl posléze do spisu založen znalecký posudek znalce z oboru silniční dopravy Ing. S., vypracovaný na žádost obviněného. Závěry soudního znalce Ing. T. a Ing. S. se značně rozcházejí. Znalec Ing. T. v žádném případě ve svém posudku nepřipouští žádnou vinu účastníka dopravní nehody M. K., který mu ale znemožnil průjezd a kdyby popojel o 0,5 m, k dopravní nehodě by nemuselo dojít. Dále namítá, že okresní soud se nevypořádal se zásadními rozpory v závěrech znaleckých posudků a postupoval tak v rozporu s § 2 odst. 5 tr. ř. Znalecký posudek vypracovaný znaleckým ústavem by pak tyto rozpory odstranil. Obviněný se dále domnívá, že komisař si měl vyžádat zprávu od očního lékaře o počtu dioptrií na řidiče M. K. Z výpovědi svědků Š. a H. je prokázáno, že řidič K. při vyjíždění na vozovku vozidlo Audi neviděl, ačkoli jej vidět měl a mohl. Je prokázáno, že provoz na vozovce buď nesledoval, nebo velice nedbale ve zpětném zrcátku. Těmito zásadními rozpory se soud vůbec nezabýval a ani soudní znalci se s tímto nevypořádali. Tím nebyl zjištěn skutkový stav věci, o němž by nebyly pochybnosti a soud opět postupoval v rozporu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř. Bylo podle jeho názoru porušeno i právo na spravedlivý proces, když nebyl předvolán k výslechu soudní znalec Ing. S. a tak nebylo umožněno klást jemu i obhájci otázky znalci. Soudce také nesprávně aplikoval ustanovení § 211 tr. ř., když nepokládal účast znalce za nutnou a nezeptal se obviněného ani jeho obhájce, zda souhlasí se čtením závěrů znaleckého posudku. V průběhu řízení podal obviněný trestní oznámení na řidiče M. K. pro spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst.1, 2 tr. zák., protože ze shromážděných důkazů vyplývá, že viníkem dopravní nehody je on. Státní zástupce na to reagoval tak, že oznámení založil do vyšetřovacího spisu jako součást obhajoby obviněného. Pokud se tak stalo, měl jej soudce za použití § 211 tr. ř. přečíst, což ale neučinil. Obviněný se dále domnívá, že soud odvolací byl podjatý. Odůvodňuje to tím, že dcera po zemřelé je soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 5, který sídlí ve stejném objektu jako soud odvolací. Prvoinstanční soudce měl toto věděl, protože ve vyšetřovacím spise je založen záznam o prostudování vyšetřovacího spisu touto soudkyní. Odvolací soud se ale s námitkou podjatosti nevypořádal. Jako poslední námitku svého dovolání obviněný uvádí, že při hlavním líčení byl státním zástupcem navrhován trest podmíněný, avšak soudce toto neakceptoval a uložil trest nepodmíněný. Vzhledem k výše uvedenému, obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud vyhověl jeho dovolání a zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2008, sp. zn. 10 To 446/2008 a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Praze nové projednání a rozhodnutí věci.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že obviněný napadá výlučně hodnocení důkazů a skutková zjištění, jakož i namítá údajné procesní vady, což však nemůže být důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Námitkou o podjatosti soudu se pak nelze zabývat, protože obviněný neuplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Proto státní zástupce navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též "jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Nejvyšší soud proto shledal, že obviněný podal dovolání z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když jeho konkrétní námitky neodpovídají uplatněnému důvodu dovolání a nejsou tak způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.

Uplatněné dovolací námitky směřují zčásti do oblasti skutkových závěrů. Obviněný soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů a z nich plynoucí závěry. Poukazuje především na rozporné závěry znalců a na to, že nebyl zadán revizní znalecký posudek znaleckému ústavu, který by rozpory odstranil. Že soud první instance v rozporu s procesními normami provedl důkaz čtením znaleckého posudku Ing. S., aniž by se zeptal obviněného na souhlas, nevyžádal si zprávu od očního lékaře řidiče M. K. o počtu jeho dioptrií. Tímto mělo dojít, podle obviněného, k nezjištění skutkového stavu věci, o němž by nebyly pochybnosti a k postupu soudu v rozporu s § 2 odst. 5 tr. ř. K tomuto soud dovolací dodává, že záleží pouze na úvaze soudu, které důkazy připustí, popřípadě nechá vypracovat a které naopak nepřipustí. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé. Své závěry o vině obviněného soudy obou stupňů přesvědčivě odůvodnily. Z obsahu spisu a z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je zřejmé, že soudy svůj závěr o vině obviněného opřely zejména o zjištění o rychlosti jeho jízdy, která byla 2x vyšší než rychlost povolená, a která dle závěrů soudů, byla jedinou příčinou dopravní nehody. Soud I. stupně přitom neshledal mezi znaleckými posudky obou znalců zásadní rozpory, jak je namítáno v dovolání, když za jedinou příčinu dopravní nehody považoval dvojnásobné překročení povolené rychlosti obviněným, ohledně které se v podstatě oba znalecké posudky shodují. Za této situace by bylo zcela nadbytečné opatřovat znalecký posudek ústavu, jakož i namítanou zprávu očního lékaře poškozeného. Ostatně Nejvyšší soud např. v rozhodnutí sp. zn. 3 Tdo 593/2007 konstatoval, že řidič který má dát přednost, nemá důvod předpokládat, že řidič s předností v jízdě jede rychlostí vyšší než povolenou a také nepřiměřenou. V rozhodnutí sp. zn. 5 Tdo 1173/2004 také konstatoval, že pokud řidič jede po hlavní silnici rychlostí výrazně převyšující maximální povolenou rychlost, a řidič jedoucí po vedlejší silnici nemá důvod předpokládat takové překročení, za případnou kolizi musí nést odpovědnost řidič jedoucí po hlavní silnici. Výrazné překročení povolené rychlosti (např. o více než 70%) je přitom porušením důležité povinnosti uložené řidiči právními předpisy. Uvedenou judikaturu lze přitom vztáhnout i na jednání J. V.a a Nejvyšší soud ji uvádí nad rámec tohoto rozhodnutí.

Na základě shora uvedeného je tedy zřejmé, že těmito námitkami obviněný nenapadá správnost hmotně právního posouzení skutkových závěrů učiněných soudy nižších stupňů, ale správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a tedy i úplnost provedeného dokazování, správnost hodnocení důkazů a v důsledku toho i správnost a úplnost skutkového stavu. Takovými námitkami však dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zjevně není naplněn (shodně viz rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, II. ÚS 651/02, III. ÚS 282/03, resp. č. 36/2004, str. 289, Sb. rozh. tr.). Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudem v průběhu dokazování v hlavním líčení a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněný.

Nejvyšší soud ve shodě s citovanými rozhodnutími Ústavního soudu a svou konstantní judikaturou opakuje, že jako soud dovolací není obecnou třetí instancí určenou ke komplexnímu přezkumu napadených rozhodnutí, ale je na podkladě zákonného zmocnění oprávněn přezkoumávat napadená rozhodnutí jen z důvodů taxativně vymezených v ustanovení § 265b tr. ř., mezi kterými samotný přezkum skutkových zjištění soudu prvního stupně, resp. druhého stupně, nefiguruje.

Bez významu je i námitka obviněného, že státní zástupce navrhoval ve své závěrečné řeči uložení podmíněného trestu, ale soudce uložil trest nepodmíněný. Obecně lze konstatovat, že námitky směřující proti výroku o trestu lze v rámci dovolacího řízení uvádět především prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Tento dovolací důvod záleží ve stavu, kdy byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Pochybení soudů, spočívající v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak nepřiměřeně mírného trestu, však v dovolání prostřednictvím citovaného dovolacího důvodu namítat nelze, a nelze tak činit ani prostřednictvím jiného dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 tr. ř. (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Obviněný tedy ve svém dovolání uvádí námitku, kterou formálně podřazuje pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak fakticky tato námitka nenaplňuje žádný zákonný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud se proto touto námitkou nemohl dále věcně zabývat.

Za námitku procesně právní lze považovat námitku podjatosti soudce. Obecně lze konstatovat, že námitky směřující proti rozhodování vyloučeného orgánu, lze v rámci dovolacího řízení uplatňovat prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Tento dovolací důvod je dán v případě, že ve věci rozhodl vyloučený orgán za současného splnění podmínky, že tato okolnost nebyla dovolateli v původním řízení známa a byla namítnuta již před rozhodnutím orgánu druhého stupně.

Jak vyplývá z obsahu dovolání obviněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. neuplatnil, což je nutnou náležitostí dovolání k tomu, aby byla založena přezkumná povinnost dovolacího soudu, když námitka podjatosti pod uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nespadá a nemůže jej proto naplnit. Podle § 265f odst. 1 tr. ř. v dovolání musí být mj. uveden odkaz na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l), nebo § 265b odst. 2, o které se dovolání opírá . To se v daném případě nestalo a proto se Nejvyšší soud námitkou podjatosti nezabýval.



Na základě uvedených důvodů bylo dovolání odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 19. března 2009

Předseda senátu:

JUDr. Michal Mikláš