7 Tdo 266/2005
Datum rozhodnutí: 20.04.2005
Dotčené předpisy:




7 Tdo 266/2005

U S N E S E N Í

Nevyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 20. 4. 2005 dovolání obviněného M. B., usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2004, sp. zn. 13 To 303/2004, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 2 T 133/2003 a rozhodl t a k t o :

Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se z r u š u j í usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2004, sp. zn. 13 To 303/2004, pokud jím byl v rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 22. 6. 2004, sp. zn. 2 T 133/2003, ponechán beze změny výrok o vině obviněného M. B. trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., výrok o trestu a výrok o náhradě škody, a rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 22. 6. 2004, sp. zn. 2 T 133/2003, ve výroku o vině trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody.

Současně se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Příbrami přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

I.

Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami byl obviněný uznán vinným pod bodem 1 trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., pod bodem 2 trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák.

Podle skutkových zjištění okresního soudu se obviněný trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. dopustil celkem třemi útoky, když jako soukromý podnikatel jednající na základě smlouvy o obchodním zastoupení ze dne 1. 5. 1999 při pojišťovací činnosti za Č. p., a. s.,

a)dne 13. 10. 1999 v P. při likvidaci pojistné události ze dne 6. 9. 1999 potvrdil zaplacení pojistného z pojistné smlouvy uzavřené s M. N. na pojištění vozidla Škoda Octavia, ačkoli věděl, že ve skutečnosti zaplaceno nebylo, a dne 4. 11. 1999 v P. při likvidaci pojistné události ze dne 31. 10. 1999 potvrdil zaplacení pojistného z téže pojistné smlouvy, ačkoli věděl, že zaplaceno nebylo, takže ve prospěch M. N. byla poskytnuta dne 10. 11. 1999 a 15. 12. 1999 pojistná plnění v celkové výši 209.950,- Kč, která nebyla snížena o nezaplacené pojistné ve výši 14.312,- Kč, přičemž tímto jednání vznikla Č. p., a. s., škoda ve výši 14.312,- Kč,

b)dne 23. 12. 1999 v P. při likvidaci pojistné události ze dne 21. 12. 1999 potvrdil zaplacení pojistného z pojistné smlouvy uzavřené se společností F., s. r. o., na pojištění vozidla P. G., ačkoli věděl, že pojistné ve skutečnosti zaplaceno nebylo, pojistná smlouva zanikla pro neplacení pojistného a ve prospěch společnosti F., s. r. o., tak bude neoprávněně poskytnuto pojistné plnění; následkem tohoto jednání pak došlo k vyplacení pojistného plnění ve výši 91.640,- Kč ve prospěch společnosti F., s. r. o, ke škodě Č. p., a. s.,

c)dne 24. 1. 2000 v P. při likvidaci pojistné události ze dne 21. 12. 1999 potvrdil zaplacení pojistného z pojistné smlouvy uzavřené s O. M. na pojištění vozidla Jeep Grand Cherokee, ačkoli věděl, že pojistné ve skutečnosti zaplaceno nebylo a pojistná smlouva zanikla pro neplacení pojistného, a ve prospěch O. M. tak bude neoprávněně poskytnuto pojistné plnění; následkem tohoto jednání pak došlo dne 22. 3. 2000 k vyplacení pojistného plnění ve výši 94.290,- Kč ve prospěch O. M. ke škodě Č. p., a. s.,

a tímto jednáním způsobil škodu v celkové výši 200.242,- Kč.

Trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. (bod 2 výroku) se obviněný podle zjištění okresního soudu dopustil tím, že dne 18. 10. 1999 jako soukromý podnikatel jednající na základě smlouvy o obchodním zastoupení ze dne 1. 6. 1999 při pojišťovací činnosti za Č. p., a. s., v S., okres P., převzal od S. Z. jednajícího za společnost S. Z.. studio A. finanční hotovost ve výši 36.600,- Kč určenou jako pojistné z pojistné smlouvy ze dne 18. 10. 1999 uzavřené na pojištění vozidla Jeep Grand Cherokee, a v rozporu s tímto určením peníze neodevzdal Č. p., a. s., ale ponechal si je pro vlastní potřebu, čímž způsobil S. Z. škodu ve výši 36.600,- Kč.

Obviněnému byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří roků, přičemž obviněnému bylo podle § 59 odst. 2 tr. zák. současně uloženo, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil způsobenou škodu. Rozsudkem bylo rozhodnuto i o nároku na náhradu škody uplatněném Č. p., a. s., tak, že obviněnému bylo uloženo zaplatit částku 200.242,- Kč s 2 % úrokem z prodlení od 1. 10. 2003 do zaplacení, přičemž se zbytkem nároku byla Č. p., a. s., odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

Odvolání obviněného Krajský soud v Praze usnesením ze dne 12. 10. 2004, sp. zn. 13 To 303/2004, zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.

II.

Proti tomuto usnesení podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. V. a S. dovolání, kterým je napadl v celém rozsahu, a to z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Je přesvědčen, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V odůvodnění dovolání oponuje závěrům soudů, že předmětné pojistné smlouvy zanikly pro neplacení pojistného a v důsledku toho bylo pojistné vyplaceno neoprávněně. Má za to, že soudy nesprávně vyhodnotily skutečnosti rozhodné ve smyslu § 801 obč. zák. pro zánik pojištění. Podle tohoto ustanovení pojištění zanikne rovněž tím, že pojistné za první pojistné období nebo jednorázové pojistné nebylo zaplaceno do tří měsíců anebo pojistné za další pojistné období nebylo zaplaceno do šesti měsíců od jeho splatnosti; tyto lhůty lze prodloužit. Pojištění zanikne uplynutím příslušné lhůty.

Podle obviněného bylo v pojistných smlouvách ujednáno, že pojistné bude placeno podle vyúčtování Č. p. Obviněný je toho názoru, že pokud pojišťovna pojištěnému takové vyúčtování nezaslala, pojištěný se nemohl dostat s placením do prodlení, neboť nezačala běžet lhůta k placení pojistného. Navíc podle názoru obviněného by v posuzovaných případech bylo namístě spíše použít šestiměsíční lhůtu pro zánik pojištění. Obviněný v této souvislosti soudům vytýká, že pokud jde o právní hodnocení předmětných pojistných smluv, spokojily se s vyjádřením Č. p., které však podle něj nelze považovat za nezaujaté. Za zcela neobjektivní považuje především vyjádření pojišťovny, že nemohlo být v žádném případě evidováno placení pojistného, které ve skutečnosti uhrazeno nebylo, když svědek P. J. naproti tomu uvedl, že se s takovým případem ve své praxi setkal. Obviněný rovněž namítá, že pokud by pojišťovna včas učinila kroky k vrácení neoprávněně vyplaceného pojistného, nemuselo by ke škodě vůbec dojít.

Obviněný dále poukazuje na výpověď svědka O. M., z níž podle něj plyne, že pokud došlo k nějakým nesrovnalostem při placení pojistného, stalo se tak vinou pojišťovny. Proto podle obviněného chybí podklady pro závěr, že v posuzovaných případech věděl, že pojistná smlouva zanikla pro neplacení pojistného, a plnění bude tím pádem poskytnuto neoprávněně. Za důkaz o svém zavinění nepovažuje ani to, že pojistné pro M. N. nechal vyplatit jiné osobě - J. B.. Podle obviněného to však bylo v souladu s plnou mocí, kterou M. N.J. B. udělil k vyřízení pojistné události. Obviněný vyjadřuje nesouhlas se závěrem soudů, že využil nedostatků v evidenci pojišťovny k získání neoprávněného prospěchu pro jeho letité klienty. Podle jeho mínění šlo o nedostatky zaviněné pojišťovnou, které mu nelze přičítat k tíži a podle něj to jen potvrzuje jeho obhajobu, že o zániku pojistných smluv skutečně nevěděl. Znaky trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. nebyly podle přesvědčení obviněného jeho jednáním naplněny.

Pokud pak jde o trestný čin zpronevěry pod bodem 2 výroku, ani jeho znaky podle obviněného nenaplnil. Nebyla podle jeho názoru vyvrácena jeho obhajoba, že peníze byly po celou dobu založeny ve spise pojištěného S. Z. a jakmile tuto skutečnost zjistil předal peníze pojišťovně. Nebyl proto podle obviněného naplněn znak "přisvojení si" cizí věci ve smyslu § 248 tr. zák.

Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil v celém rozsahu a Krajskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání podle § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila.

V odůvodnění vyjádření uvádí, že dovolání obviněného se sice opírá o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně některými uplatněnými námitkami se obviněný ve skutečnosti pokouší o zásah do zjištěného skutkového stavu, což v dovolacím řízení možné není. Dovolání považuje nejvyšší státní zástupkyně za relevantní v té části, kde se poukazuje na § 801 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2004. V této souvislosti upozorňuje, že tehdy platná právní úprava rozlišovala mezi běžným pojistným a pojistným jednorázovým. Podle jejího názoru zatímco okresní soud těmto otázkám nevěnoval dostatečnou pozornost, krajský soud tak učinil. Uzavřel?li důvodně, že v případě pojistníků společnosti F., s. r. o., i O. M. šlo o smlouvy o jednorázovém pojistném, zaniklo v těchto případech pojištění v souladu s § 801 obč. zák. v obou případech před vznikem pojistné události, takže pak se výrok o vině trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. jeví v souladu se zákonem.

To, že v některých případech bylo dohodnuto placení pojistného ve splátkách (či jak dovolatel uváděl - podle vyúčtování Č. p.), považuje nejvyšší státní zástupkyně za právně irelevantní, neboť tím podle ní byla pouze v souladu s ust. § 796 odst. 2 obč. zák. odložena splatnost části jednorázového pojistného na pozdější období. Za předpokladu, že by se jednalo o jednorázové pojistné, by mělo být dovolání obviněného odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Pokud by však šlo o tzv. běžné pojistné, zaniklo by pojištění pro neplacení pojistného až ke dni 4. 12. 1999, resp. 30. 8. 1999, takže škodou by v takovém případě netvořilo celé vyplacené pojistné plnění, nýbrž pouze částka ve výši nezaplaceného pojistného, o kterou mělo být sníženo vyplacené pojistné plnění. V takovém případě by ovšem navrhovala napadené usnesení krajského soudu zrušit a přikázat mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve zkoumal, zda dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.

Poté, co Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě, zaměřil se na to, zda obviněným uplatněné námitky lze skutečně považovat za některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Obviněný dovolání opřel o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Současně je opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., aniž by upřesnil, kterou ze dvou alternativ v něm obsažených měl na mysli. Z kontextu odůvodnění dovolání lze dovodit, že druhou, tj. že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za nezbytné zdůraznit, že v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu neměl. Myslí se tím přitom skutek, tak jak byl soudem zjištěn. Tento dovolací důvod ale neumožňuje namítat nesprávnost skutkových zjištění, nesprávnost hodnocení provedených důkazů ani neúplnost provedeného dokazování.

Obviněný přitom částečně uplatnil námitky brojící proti způsobu, jakým soudy hodnotily provedené důkazy, zejména v tom směru, zda k neodůvodněnému potvrzení o zaplacení pojistného došlo ze strany obviněného omylem, resp. v důsledku toho, že vycházel z chybných informací obsažených v informační databázi Č. p., a. s., či zda šlo o úmyslné jednání obviněného v úmyslu zvýhodnit uvedené klienty pojišťovny.

Tyto námitky podle závěru Nejvyššího soudu deklarovaný dovolací důvod nenaplnily, neboť primárně směřovaly proti skutkovým zjištěním soudů a teprve prostřednictvím jejich změny se obviněný domáhal i odlišného právního posouzení skutku. Dovolací soud k nim tudíž při svém rozhodování nepřihlížel a věcně se jimi nezabýval (k tomu viz č. 36/2004, str. 298, Sb. rozh. trest., resp. nálezy Ústavního soudu III. ÚS 732/02, IV. ÚS 73/03).

Deklarovaný dovolací důvod však obviněný naplnil námitkou, podle které se v případech pojistných smluv uzavřených společností F., s. r. o. (blíže viz bod 1b výroku o vině), resp. O. M. (blíže viz bod 1c výroku) nejednalo o tzv. pojištění jednorázové, nýbrž o pojištění běžné, v důsledku čehož při jeho neplacení zaniká toto pojištění v souladu s ust. § 801 obč. zák. nikoli v tříměsíční, jak to ve shodě se zprávou Č. p., a. s., uzavřely soudy, ale v šestiměsíční lhůtě od jeho splatnosti. Navíc obviněný zpochybňoval dobu splatnosti pojistného v případě O. M., kterému nebylo pojišťovnou zasláno vyúčtování, jež sloužilo jako poklad pro zaplacení pojistného. V takovém případě by ovšem podle obviněného k pojistným událostem došlo ještě v době, kdy k zániku pojištění nedošlo, takže způsobenou škodou by tak bylo pouze dlužné pojistné, nikoli i vyplacené pojistné plnění.

Tyto námitky se s přihlédnutím ke stávajícím závěrům okresního a krajského soudu jeví jako částečně opodstatněné.

Okresní soud se v odůvodnění svého rozhodnutí omezil na závěr, že v důsledku neplacení pojistného shora jmenovanými klienty Č. p., a. s., došlo v obou zmíněných případech k zániku pojištění, a v důsledku jednání obviněného tudíž i k neoprávněnému vyplacení pojistného. Z odůvodnění rozhodnutí přitom není patrné, že by okresní soud řešil otázku, zda se jednalo o pojištění jednorázové či pojištění běžné, a z toho pak v souladu s ust. § 801 obč. zák. platného v době činu dovozoval dobu zániku pojištění. Lhůta, v níž pojištění zaniká, jak již bylo řečeno shora, se totiž liší, neboť činí tři měsíce u pojištění jednorázového, resp. šest měsíců u pojištění běžného. To má zásadní vliv na posouzení následku jednání obviněného, neboť v případě, že pojištění v době pojistné události již ze zákona zaniklo, je způsobenou škodu dlužné pojistné plus vyplacené pojistné plnění, v případě, že dosud nezaniklo, je způsobenou škodou pouze dlužné pojistné, které mělo být odečteno od vyplaceného pojistného plnění.

Důsledněji se touto otázkou zabýval vzhledem k odvolacím námitkám obviněného až Krajský soud v Praze, který dovodil, že jak v případě společnosti F., s. r. o., tak v případě O. M. šlo o tzv. jednorázové pojistné, které zaniká ze zákona tři měsíce po uplynutí lhůty k jeho splatnosti. Tento závěr krajský sodu patrně učinil na podkladě zprávy Č. p., a. s. Nejvyšší soud jej však považuje bez bližšího rozboru smluv, které oba uvedení klienti uzavřeli, za předčasný.

V případě pojistné smlouvy uzavřené se společností F., s. r. o., se takový závěr jeví jako sporný. V samotném textu smlouvy (viz č. l. 43 spisu) je v části upravující rozsah pojištění uvedeno, že pojistné platí od 10:00 hodin dne 4. 9. 1997, přičemž kolonka "pojištění končí dne" je proškrtnuta. Text smlouvy hovoří o "ročním pojistném". V textu pojistné smlouvy se ovšem uvádí, že její nedílnou součástí jsou pojistné podmínky a doložka. Podle zadní strany smlouvy měly být pojistné podmínky a doložka přílohou smlouvy, ve spise však založeny nejsou a z protokolu o hlavním líčení není patrno, že by jimi byl proveden důkaz, přestože zpráva Č. p., a. s., se na ně odvolávala.

Naproti tomu v další pojistné smlouvě společnosti F., s. r. o., uzavřené na pojištění jiného vozu (viz č. l. 49 spisu) se výslovně hovoří o "jednorázovém pojistném" a v souladu s tím, je také ve smlouvě vedle počátku účinnosti pojištění stanoven výslovně i jeho konec (od 10. 8. 1998 do 9. 8. 1999).

Z těchto důvodů se proto závěr soudů, že v případě pojistné smlouvy šlo o smlouvu na jednorázové pojištění jeví vzhledem k samotnému textu smlouvy jako sporný a Nejvyšší soud shledává nezbytným v tomto směru doplnit dokazování výslechem zástupce Č. p., a. s., z čeho dovozují závěr, že v uvedených případech šlo o pojištění jednorázové. Nezbytné se jeví i doplnění dokazování o shora zmíněné pojistné podmínky, resp. doložku za účelem zjištění, zda blíže neupravovaly některé z rozhodných otázek, jako např. splatnost pojistného, jeho prodlužování atd.

Tato zjištění mohou mít totiž zásadní dopad na závěr o výši způsobené škody. V případě, že by se totiž jednalo nikoli o smlouvu na pojištění jednorázové, jak soudy uzavřely, nýbrž o smlouvu na pojištění běžné, zaniklo by v případě zmíněné pojistné smlouvy společnosti F., s. r. o., nikoli dne 4. 12. 1999, nýbrž až dne 4. 3. 2000, takže pojistná událost ze dne 15. 12. 1999 by tak nastala ještě za trvání pojištění. Vyplacené pojistné plnění by pak nebylo neoprávněné a způsobení škoda by byla řádově o 60.000,- Kč nižší (vyplacené pojistné plnění - minus dlužné pojistné). Případné snížení celkové způsobené škody o tuto částku by sice samo o sobě nemělo za následek změnu právního posouzení jednání obviněného pod bodem 1 jako trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., ale nepochybně by se odrazilo na hodnocení stupně nebezpečnosti činu obviněného pro společnost a při ukládání trestu.

Pochybnosti ovšem přetrvávají i v případě smlouvy uzavřené s O. M. Podle zprávy Č. p. (viz č. l. 125) z níž krajský soud zjevně vycházel, mělo jít o pojištění jednorázové sjednané na dobu 12 měsíců od 30. 5. 1997 do 30. 5. 1998. Zpráva však současně odkazuje na všeobecné pojistné podmínky, podle nichž pokud nedošlo k výpovědi nejméně 3 měsíce před uplynutím pojistného roku, prodlužovalo se vždy o další pojistný rok. Textem pojistných podmínek však důkaz v hlavním líčení před okresním soudem ani ve veřejném zasedání před krajským soudem, jak lze alespoň soudit z protokolů o jejich průběhu, proveden nebyl. Pojistné mělo být splatné vždy k 30. 5. toho kterého roku. Tyto skutečnosti však z textu samotné smlouvy (viz č. l. 151) opět patrné nejsou, i zde je kolonka "pojištění končí dne" proškrtnuta. Rovněž z tzv. statistického výkazu rozsahu pojistné smlouvy (viz č. l. 160) není v kolonce ukončení "rizika" žádné konkrétní datum. V souvislosti se závěrem o zániku této pojistné smlouvy ze zákona pro nezaplacení pojistného v 3 měsíční lhůtě od jeho splatnosti se soudy rovněž nezabývaly tvrzením O. M., že pojistná smlouva byla uzavřena nikoli na rok, jak se uvádí ve zprávě Č. p., a. s., nýbrž na 3 roky, čemuž by korespondovala např. listina na č. l. 164 spisu. Soudy se nevypořádaly ani s tvrzením svědka, že pojistné nebylo v rozhodné době zaplaceno z důvodů překážek na straně pojišťovny, což jmenovaný dokládal svou korespondencí s Č. p., a. s. (viz č. l. 505 ? 517).

IV.

Lze proto uzavřít, že ze shora uvedených důvodů shledal Nejvyšší soud právní závěry o tom, že pojistné smlouvy uvedené pod body 1b a 1c výroku rozsudku okresního soudu v době vzniku předmětných pojistných událostí v souladu s § 801 tehdy platného obč. zák. ze zákona zanikly, takže v důsledku zjištěného jednání obviněného bylo pojistné plnění společnosti F., s. r. o., resp. O. M., vyplaceno neoprávněně, jako nedostatečně podložený a tudíž předčasný.

Teprve po doplnění dokazování ve shora naznačeném směru, jehož prostřednictvím bude v obou zmíněných případech ujasněn jak charakter pojištění (jednorázové či běžné), tak termín jeho splatnosti, bude možno v tomto ohledu učinit jednoznačný závěr a v návaznosti na to dospět i ke spolehlivému řešení otázky eventuálního zániku zmíněných pojistných smluv, otázky oprávněnosti vyplaceného pojistného plnění a tím i výše škody způsobené obviněným M. B..

V této souvislosti však považuje Nejvyšší soud za nutné vyzdvihnout, že vytýkané nedostatky se týkají pouze útoků pod body 1b a 1c výroku rozsudku okresního soudu.

V případě skutku pod bodem 2 výroku posouzeného jako trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. uplatnil dovolatel výhrady, které směřovaly primárně proti skutkovým zjištěním soudů, když tvrdil, že hotovost převzatou od S. Z. si nechtěl ponechat, ale neodevzdal jí Č. p., a. s., pouze omylem. Soudy zde na podkladě hodnocení důkazů dospěly ke skutkovým závěrům, podle nichž byla tato obhajoba obviněného vyvrácena, přičemž tyto závěry nelze napadat prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak to bylo rozvedeno výše. Protože právní námitky obviněného, podle nichž nebyl naplněn znak skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1 tr. zák., měly svůj základ ve zpochybnění skutkového stavu zjištěného soudy, obviněný jimi deklarovaný dovolací důvod nenaplnil, a Nejvyšší soud se proto touto námitkou věcně nezabýval.

Z důvodů zmíněných výše, na jejichž podkladě Nejvyšší soud dovodil, že závěr soudů o vině obviněného pod body 1b a 1c rozsudku okresního soudu pomíjí některé právní aspekty problému a vyžádá si i částečné doplnění dokazování, které by mělo umožnit jednoznačný závěr o tom, zda, resp. v jakém rozsahu došlo v těchto případech k naplnění znaků trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, resp. 2 tr. zák., zrušil podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Praze, avšak pouze v té části, pokud jím byl ponechán beze změny výrok o vině obviněného M. B. trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., a dále výrok o trestu a náhradě škody, které v něm měly podklad. V této části byl zrušen i rozsudek Okresního soudu v Příbrami, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené části obou rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu. Jinými slovy, jediným výrokem, který zůstal v důsledku rozhodnutí Nejvyššího soudu nedotčen, je výrok o vině obviněného trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. (bod 2 výroku o vině).



Na okresním soudu bude, aby dokazování doplnil výslechem zástupce Č. p., a. s., k charakteru pojištění v případech uvedených pod body 1b a 1c výroku o vině a to s ohledem na text příslušných smluv a jejich příloh (pojistných podmínek a doložky, které měly být součástí smlouvy), jimiž provede důkaz. Na podkladě takto doplněného dokazování, když nelze vyloučit i doplnění v širším rozsahu, shledá-li to soud vzhledem k aktuálnímu průběhu řízení nezbytné, pak musí jednoznačně vyřešit otázku, zda pojištění v uvedených případech skutečně v době vzniku pojistných události ze zákona zaniklo. Teprve v závislosti na vyřešení této otázky bude možno učinit spolehlivý závěr o výši škody způsobené obviněným Č. p., a. s., a tím i odpovídající právní kvalifikaci jeho jednání, trestu v souladu s kritérii § 31 odst. 1 a § 23 odst. 1 tr. zák. a o jeho povinnosti k náhradě škody.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 20. dubna 2005

Předseda senátu:

JUDr. Robert Fremr v. r.