7 Tdo 264/2013
Datum rozhodnutí: 10.04.2013
Dotčené předpisy: § 140 odst. 2 tr. zákoník, § 20 odst. 1 tr. zákoník



7 Tdo 264/2013-31

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 10. 4. 2013 o dovolání obviněného J. V., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 10. 2012, sp. zn. 6 To 58/2012, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 50 T 6/2012 takto :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. V. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 6. 2012, sp. zn. 50 T 6/2012, byl obviněný J. V. uznán vinným přípravou k zločinu vraždy podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku, § 140 odst. 2 tr. zákoníku a odsouzen podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na třináct roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Výrokem podle § 229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněném nároku na náhradu škody.

Skutek spočíval podle zjištění Krajského soudu v Ostravě v podstatě v tom, že obviněný J. V. v době od počátku listopadu 2011 do 29. 11. 2011 v obcích H. S., H., D. D. a jinde po předchozí úvaze ve snaze vyřešit při co nejmenších materiálních ztrátách osobní nespokojenost v manželství naplánoval a organizoval vraždu své manželky Ing. E. V. tak, že se seznámil s bezdomovcem J. J., kterého začal materiálně zabezpečovat, a poté, co dospěl k závěru, že jde o osobu vhodnou k uskutečnění jeho záměru, oslovil ho s nabídkou provedení vraždy své manželky, načež když J. J. s nabídkou naoko souhlasil, obviněný mu zajistil a předplatil ubytování v hotelu Impuls v H. P. S., pro zajištění vzájemného spojení mu poskytl mobilní telefon a dále notebook, náhradní oděv a peníze na jídlo, za provedení vraždy mu slíbil finanční odměnu 50 000 Kč a automobil, ve třech hotovostních platbách mu zaplatil celkem nejméně 30 000 Kč jako zálohu, průběžně mu poskytoval informace o pobytu manželky a v šesti případech specifikovaných ve výroku o vině aktivně inicioval situace, při kterých mělo dojít k napadení a usmrcení poškozené, avšak k provedení činu na žádném z míst v čase určeném obviněným ani jindy nedošlo, protože J. J. neměl v úmyslu čin provést, vždy se z určeného termínu vymluvil nebo se na místo bez předchozího vysvětlení nedostavil, až posléze s ohledem na gradující aktivitu obviněného ve vztahu k provedení vraždy dospěl k závěru, že situace již bezprostředně ohrožuje život poškozené, a dne 25. 11. 2011 se sám dostavil na policii a podal trestní oznámení.

Odvolání obviněného, podané proti výroku o vině a dalším výrokům, bylo usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 10. 2012, sp. zn. 6 To 58/2012, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci. Výrok o zamítnutí odvolání napadl s odkazem na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. l písm. g) tr. ř. V mezích dovolacího důvodu obviněný namítl, že jeho jednání bylo nesprávně posouzeno jako příprava k trestnému činu podle § 20 odst. l tr. zákoníku, neboť nepřekročilo pouhý úmysl spáchat trestný čin, resp. pouhý projev takového úmyslu, a nedospělo do stadia vytváření podmínek pro spáchání trestného činu z hlediska konkrétního způsobu jeho provedení. Mimo meze dovolacího důvodu obviněný namítl, že jako důkaz nebyl použitelný záznam tzv. prostorového odposlechu hovoru mezi ním a J. J. a že jeho obhájce byl v hlavním líčení nucen přednést závěrečnou řeč, aniž měl k dispozici protokol o dosavadním průběhu hlavního líčení. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a aby přikázal Krajskému soudu v Ostravě věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo zčásti podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., a že pokud se opírá o námitky, které lze považovat za dovolací důvod, je zjevně neopodstatněné.

Především musí Nejvyšší soud konstatovat, že dovolání není další běžný opravný prostředek v procesu trestního řízení. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, nýbrž v dané věci jen z některého z důvodů uvedených v § 265b odst. l písm. a) až 1) tr. ř. Podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale konkrétně uplatněné námitky mu musí odpovídat také svým obsahem.

Podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Pokud je dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení skutku , rozumí se tím skutek, tak jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. V dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí je možné namítat, že skutkový stav, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení § 265b odst. l písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud otázkou správnosti právního posouzení skutku zabývá zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů. Znovu je třeba připomenout povahu dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který je určen k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí.

Těmto zásadám odpovídá podané dovolání pouze v části, v níž obviněný namítl, že jednání, jímž byl uznán vinným, neodpovídá znakům přípravy k trestnému činu podle § 20 odst. l tr. zákoníku.

Zločinu vraždy podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí s rozmyslem nebo po předchozím uvážení. Zločin vraždy podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku je zvlášť závažným zločinem ve smyslu § 14 odst. 3 tr. zákoníku a jeho příprava je podle § 140 odst. 4 tr. zákoníku trestná.

Přípravou je podle § 20 odst. l tr. zákoníku jednání, které záleží v úmyslném vytváření podmínek pro spáchání zvlášť závažného zločinu (§ 14 odst. 3 tr. zákoníku), mimo jiné v jeho organizování, v návodu nebo pomoci k takovému zločinu, jestliže to trestní zákon u příslušného trestného činu výslovně stanoví a pokud nedošlo k pokusu ani dokonání zvlášť závažného zločinu.

V posuzovaném případě byly zákonné znaky přípravy k zločinu vraždy podle § 20 odst. l tr. zákoníku, § 140 odst. 2 tr. zákoníku evidentně naplněny.

Námitky obviněného, podle nichž nepřekročil rámec pouhého vražedného úmyslu, resp. rámec pouhého projevu takového úmyslu, rozhodně nemohou obstát, neboť jsou v jasném rozporu se zjištěními týkajícími se jeho jednání, které zcela konkrétně směřovalo k dosažení zamýšleného cíle a tedy i k realizaci pojatého úmyslu. Zmíněný rámec obviněný výrazně překročil jednáním, jehož ústředním bodem bylo to, že jako pachatele vraždy a tedy vykonavatele svého záměru najal J. J.. Ten jinak žil jako bezdomovec a obviněný si ho snadno zavázal tím, že ho nechal na své náklady bydlet v hotelu, poskytl mu mobilní telefon, notebook, oděv a peníze na jídlo, a zejména pak tím, že mu slíbil jako odměnu jednak finanční částku 50 000 Kč, kterou mu ve formě záloh do výše nejméně 30 000 Kč zaplatil předem, a jednak automobil, který užívala manželka obviněného. Na to navazovalo další jednání, jímž obviněný poskytoval J. J. údaje o tom, kdy a kde se bude jeho manželka pohybovat či nacházet, aby na ni mohl J. J. zaútočit. V době od 13. 11. 2011 do 25. 11. 2011 se jednalo o šest konkrétních situací, z nichž některé obviněný sám také inicioval např. tím, že pod záminkou společné večeře v podstatě vylákal manželku na místo, kde měl J. J. vraždu provést. Z dalších zjištění, která jsou podrobně rozvedena v odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ostravě je zřejmé, že obviněný instruoval J. J. v tom smyslu, aby si nechal narůst vousy a změnil tak vzhled, a kromě toho mu dal k dispozici fotografii manželky a rovněž různé oděvní součásti a boty s tím, že je měl podle instrukcí obviněného spálit po činu. Obviněný nijak blíže neurčil J. J. způsob provedení činu co do samotné techniky usmrcení poškozené a nevybavil ho zbraní či nějakým jiným smrtícím předmětem. Tuto okolnost ovšem nelze hodnotit ve prospěch obviněného tak, že by byla potvrzením jeho obhajoby, podle které nepřekročil rámec pouhého úmyslu, resp. rámec pouhého projevu úmyslu. Uvedenou okolnost je třeba ve shodě s tím, jak ji vnímal J. J., interpretovat tak, že otázku techniky provedení činu obviněný zcela ponechal na J. J.. Zároveň není možné pominout zjištění uvedená v odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ostravě, podle nichž obviněný doporučoval J. J. různé varianty provedení činu. Jedna z těchto variant spočívala v takovém útoku na poškozenou, který měl vypadat jako loupežné přepadení. Jinou z těchto variant byl útok, při kterém měl J. J. napadnout poškozenou i obviněného, poškozenou usmrtit a obviněného jen zranit. O tom, že k vraždě ani k jejímu pokusu nakonec nedošlo, rozhodla skutečnost, že J. J. neměl vážný úmysl vraždu provést a že přijal nabídku obviněného jen naoko, aby od něho mohl přijímat materiální výhody. Ani tuto okolnost není možné přeceňovat ve prospěch obviněného, neboť absence vražedného úmyslu na straně najatého vykonavatele zamýšlené vraždy nevylučuje odpovědnost obviněného za přípravu k vraždě. Pokud byl J. J. ve skrytu rozhodnut nespáchat vraždu, kterou s ním obviněný sjednal, bylo to zcela nezávislé na vůli obviněného, obviněný to nijak neovlivnil a naopak na urychlené provedení činu, tak aby byl vykonán do vánoc, naléhal stupňovanými výzvami, výčitkami a hrozbami adresovanými J. J., jak je to popsáno v podrobných zjištěních uvedených v odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ostravě. Za tohoto stavu je namístě závěr, že na straně obviněného nešlo jen o pojatý či pouze slovně vyjádřený úmysl usmrtit manželku, ale o zcela konkrétní jednání, jímž obviněný ze svého hlediska učinil vše, co pokládal za potřebné k dosažení svého zločinného záměru. Ze subjektivního hlediska obviněného se jeho jednání ve výrazné míře přiblížilo spáchání trestného činu nebo alespoň jeho pokusu. Pokud obviněný nehodlal spáchat trestný čin sám a vytvářel podmínky pro spáchání trestného činu jinou osobou, je s touto povahou přípravného jednání neoddělitelně spojeno také to, že obviněný v jistém smyslu ztratil vliv na další vývoj. Jestliže příprava vraždy nakonec nevedla k jejímu provedení ani k pokusu pro nedostatek skutečného úmyslu u osoby, kterou obviněný najal k provedení vraždy, nemůže to být důvodem beztrestnosti obviněného (k tomu viz č. 46/1998 Sb. rozh. tr.). S právním posouzením skutku jako přípravy k zločinu vraždy podle § 20 odst. l tr. zákoníku, § 140 odst. 2 tr. zákoníku lze souhlasit.

Napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř.

Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu nutný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces. Mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Ostravě, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil také Vrchní soud v Olomouci, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé však rozhodně není žádný extrémní rozpor.

Skutková zjištění soudů mají evidentní obsahové zakotvení v důkazech, jimiž byla především výpověď svědka J. J., který podrobně, konkrétně, bez podstatných rozporů a přesvědčivě popsal, jak se seznámil s obviněným, jak mu obviněný předestřel svůj záměr odstranit manželku včetně toho, že tohoto záměru mělo být dosaženo jejím usmrcením, jak naoko přijal nabídku obviněného k provedení tohoto činu, jaké výhody za to měl od obviněného slíbeny a poskytnuty, jaké informace a instrukce od obviněného dostával v zájmu provedení činu, jak se svědek sám vyhýbal vlastnímu spáchání činu, jak obviněný postupem času stále více naléhal na jeho provedení, jak se svědek nakonec rozhodl oznámit věc policii atd. Soudy se zabývaly také věrohodností výpovědi svědka J. J., a pokud ji považovaly za pravdivou, měly pro takové hodnocení podklad v tom, že jeho tvrzení korespondovala s ostatními byť jen nepřímými důkazy a objektivně zjištěnými okolnostmi. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů a že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Soudy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily své hodnotící úvahy a v tomto rámci přijatelně zdůvodnily i to, proč považují další dokazování podle návrhů obviněného za nadbytečné. Nesouhlas obviněného se skutkovými zjištěními soudů a se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.

Pokud obviněný namítl nepoužitelnost tzv. prostorového odposlechu jeho hovoru se svědkem J. J. v hotelu Impuls v H. P. S. dne 27. 11. 2011, jehož obsah soudy hodnotily jako potvrzení věrohodnosti výpovědi svědka J. J., jde o námitky mimo dovolací důvod. Těmito námitkami se obviněný snažil zpochybnit dodržení předpisů procesního práva (trestního řádu), zatímco dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. se týká dodržení předpisů hmotného práva (trestního zákona). Navíc jde o námitky, které z hlediska celkového charakteru procesu jako procesu spravedlivého nemají žádný reálný význam. Základním a rozhodujícím důkazem o vině obviněného byla výpověď svědka J. J.. Ostatní důkazy měly nepřímý a podpůrný význam a směřovaly v podstatě jen k ověření věrohodnosti výpovědi svědka J. J.. Přitom věrohodnost jeho výpovědi vyplývala z širšího okruhu důkazů, než byl tzv. prostorový odposlech hovoru mezi ním a obviněným. Pokud byla tvrzení svědka J. J. ověřitelná jinak, vždy se ukázalo, že jsou pravdivá, a soudy proto důvodně považovaly tuto výpověď jako celek za pravdivou. Jinými důkazy, s nimiž výpověď svědka J. J. korespondovala, byly zejména svědecké výpovědi manželky obviněného a zaměstnanců hotelu Impuls v H. P. S., věci vydané svědkem J. J. a pocházející od obviněného a textové zprávy SMS, které svědek J. J. dostával od obviněného. Námitky zaměřené proti tzv. prostorovému odposlechu tudíž nebyly způsobilé zvrátit skutková zjištění soudů tak, aby mezi těmito zjištěními a provedenými důkazy vyvstal extrémní rozpor, který jedině by mohl opodstatňovat zásah Nejvyššího soudu do skutkového základu napadeného usnesení.

Dovolacím důvodem nejsou ani námitky, které obviněný uplatnil v tom smyslu, že v době, kdy byl jeho obhájce vyzván k přednesení závěrečné řeči v hlavním líčení, nebyl k dispozici protokol o hlavním líčení. Opět jde o námitky procesní povahy, které nelze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř., jímž je porušení hmotného práva. Obviněný zasadil tyto námitky do kontextu práva na spravedlivý proces, avšak celkový charakter procesu jako procesu spravedlivého nemohl být namítanou okolností nijak dotčen. Obhájce byl přítomen celému dosavadnímu průběhu hlavního líčení, znal jeho obsah a na tomto podkladě mohl kvalifikovaně přednést závěrečnou řeč.

Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. l písm. e) tr. ř. odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 10. dubna 2013 Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec